Rok na vsi/Červen/Bouře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bouře
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 332–335.
Licence: PD old 70

Na den sv. Medarda.

Mocným žárem lilo se vedro parného dne. Nebe nebylo toho dne modré, ale divně zsinalé a podlité mrtvolným jakýmsi zákalem. — — Mrtvým horkem převalilo se poledne, líně klátila sebou znojem zničená těla, svět padal v dřímotu, ospale vzduchem zmítal sebou lehounký hmyz. K vyprahlé půdě zvadle klesaly zavadlé korunky kvítí, těžkou, úmornou vůni katafalku šířil na stromech zasýchající květ akátů.

Pojednou lehké beránky, ráno ještě běloučké, jak stříbrné, převrhly se v popelavou šeď a zpod jejich třepení zhluboka zahučel hrom.

Vzduch větříku rozhoupal stromy — jako ze sna procitlé zachvěly se zvadlé květiny. A oblaka rostla, větřík se šířil, mohutněl, do daleka mával nesmírnými svými křídly, s teskným skřípěním rozklátila se štíhlá těla vysokých topolů.

Rozsáhlou, prudkou vlnou přehnala se nad Habrůvkou první smršť. Od jihozápadu k severu letící vichřice, vlekouc za sebou ohromné závěsy těžkých a jakoby olovem naditých mraků, příšerně zabarvila zpěněné jejich okraje a povlekla jimi celý nebes horizont. Ohromné spousty zčervenalých balvanů válely se po nebi s děsnou předzvěstí průtrží. Bělavé a zarudlé skvrny pod nimi čišely chladem blížících se krup. Bolestně vzhlížely zraky rolníků v děsnou tu armádu řítících se živlů. Blesky jen lítaly nebem, rozhněvaně, tvrdě jako přísný hlas boží — huhlal hrom. Divoce škubala sebou větrná bouř, a svištíc, cuchala pod sebou lány žit, s domků rvala došky střech. A prach hrůzně letěl prostorem, zahaluje v ohromných rozměrech v rubáš smrti celou dosud živou krajinu. Vrzaly lípy, praštěly topoly, o svou korunu chvěl se kdejaký strom.

Zčernala jizba.

Z polí smutně rachotily dojíždějící vozy, rozčilené vlaštovky břitkým letem stříhaly vzduch. Celými mraky v česna úlů draly se včely, s úzkostným bučením do dědiny k vratům hnal se zděšený skot a koně zpocené úprkem vrážely v hostinský dvůr.

Padly první krůpěje těžce o zem se tříštících vod.

Za vozem nezapadla ještě vrata, dveří nedoběhl ještě dělný lid, a bouře už s divokým rachotem vřítila se v žíznivý kraj. Ohromnou ranou otevřelo se nebe a v bledých požárech vznítila se celá nebes hloub. S oblohou zachvívala se země, bouře řvala z několika stran.

A znovu zapraskala zem, jako by se hrůzou trhaly její vnitřnosti. Udeřilo. — Tam někde v lesích snad, kde věkovité duby vzdorně k nebi prohýbaly mohutná svá ramena.

Z mraků jedním proudem valil se hustý déšť.

Malomocně v oknech statků zablikala světla hromiček. Hrom řval od jihu, hrom řval od půlnoci, hrom třískal i nad zděšenou Habrůvkou — a nebe stálo zapálené modrým jakýmsi ohněm příšerného vznícení.

„Pán Bůh s námi!“

Zas udeřilo za zámkem.

Až omítka padala s třesoucích se stěn.

Všude černo, den zatemněl v noc. Vztekle lítajíc nad zemí, hnala se bouře jako běsná saň. Houšť a houšť mrskalo nebe rozechvěnou zem, v bezpečný kout krčil se kdekterý tvor. S plačícími dětmi kolem hromiček modlily se matky, úzkostně oknem na náves vyhlížel ustaraný hospodář. — — Bože milosrdný! — — Smutně plápolal plamínek voskové svíčky, v jizbě bolestně ku vzlyku družil se vzlyk. Zdálo se, že vše je v mžiku pohřbeno.

Ohromnou tíží trhala se přepitá oblaka.

Tu v oknech cosi břinklo, jednou, dvakrát, stále dutěji a silněji — zapraštěla skla — — kroupy.

„Pánbičku milé! Jen ne to, jen to ne!“

„S deštěm kroupy přece toli neublíží,“ v srdci odlevoval sobě lid.

Ale nebezpečí nebylo ještě za horou. Strašnými proudy řítil se liják s kroupami, zavaloval celý kraj. Potok se rozhučel, žluté vlny dravě letěly návsím jak řečištěm. „Pomóc!“ v hukotu vod marně volal bývalý kostelník a v plném lijáku hnal se s motykou, aby cestu vodě proklestil za svou chalupou. Obětavě na pomoc s rýčem přiskočil mu soused majstr pštros.

Chlemtavým proudem prudce vyrazil se proud i vraty zámeckého parku. Tam, kde co v cestě jemu stálo, porážel k zemi.

Konečně zhluboka vrčíc, jako by si oddechovala, přenesla se bouře na východní strany Moravy. Zpřetrhané hrady mračen jak zničené koráby rozcházely se po nebi, vláhou sytá země čišela chladem, v mokrých korunách stromů už tesklivě rokotal a pak už jen šeptal sporý déšť. Žlutým svitem zahrály mokré zdi. Nad Silůvkou zklenula se překrásná duha. S dravým hukotem, pravidelněji už hnala se voda zkalená žlutým slínem habrůvských vrchovin.

Konečně ustal i déšť. Na dvůr spěchali hospodáři, v komoru a stodolu, aby ruku přiložili, kde voda si zatarasila svůj vyměřený běh. Zámecká zahrada zpustošená vodou podávala snad nejhorší obraz způsobených běd. Keříky růží zavaleny bahnem, bílá soška Psyché válela se v kalu, trávníky a záhony znesvářeny zachyceným smetím a mnou vyplavených stájí. Rozervány šklebily se pyšné jindy rabaty, květináče ve skupinách vystavěné podél zdi odnesl proud. Děti až z dolního konce dědiny donášely dracény, yuccy, kakty a podivné druhy agave. — — Nad záhony salátu a okurek uprostřed své zahrádky žalostně ruce spínal pan rechtor. Ze všeho nic — nic! — — —

Rychle míjel strach.

Jako červi ze země vylézaly děti z chalup a s křikem brouzdaly se klidně už tekoucí vodou.

V kabátě na ruby obráceném z polí vracel se radní Jakub.

„No jak?“ zastavoval jej, kdo ho uviděl, a úzkostí křivily se tváře všem.

„No, néni to néhorší. — Néhůř na kopcách. Voda všecko spláchla, haji brambore. Ale meslím, že haji to se dá spravit!“

„Pán Bůh zaplať!“ oddechl si Hrabálek a za ním druhý, třetí a s nimi celá Habrůvka.

Modré ostrůvky nebes šířily se, úžila se oblaka. Krásně před skonem dne zahrály barvy západu.

Rozpoutané vůně letního večera rozlívaly se čisťounkým ovzduším.

„No ja, strach z teho bel, hale minul. Hůř je, že je dnes svatýho Medarda a Medardova krápě šterecet dní kape. A před tém nás Pánbu chraň a vopatruj —“ pravil čísi hlas, přecházející blátem k hospodě.

„Eh, bóřka néni dýšč. Co přilítlo, zas vodlítlo a pěkně bode zas.“

V chladu a blátě snivě se jiskřila krásná měsíčná noc.