Rok na vsi/Červen/Na tatínka a maminku

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Bouře	Na tatínka a maminku	Proletáři

Údaje o textu
Titulek:	Na tatínka a maminku
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 336–338. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Feliciána.

V tichounkém ránu mile se zahřívala včerejší bouří zchlazená zem. Vzduch tělo hladil jak vlažná lázeň. — Zkrásnělá příroda leskla se rosou, příjemně pařila se měkounká půda, zlatem a jiskrami blyštěla kdekterá po bouři zbylá louž.

Na hebkém trávníku před Kocmánkovým statkem hrají si tři bosáčci: čtyřletá buclatá Babuška s pětiletým Janíčkem, a oběma pomáhá tříletý Tvrďochův Jozífek s ušpiněným mlíčnem v zející „ráně“ gatí. — — Jedné hry nechali, načali hned druhou a šumoří tak a na slunci se převracejí od božího dne. Pohráli si už na pasáky, kočičky, stavěli domek i s chlívkem pro kozu, dělali procesí a s pláčem skončili hru na koně, když Jozífek nestačil úprku bujně s provázkem v zubech vzpínající se Babušky. Trhla sebou, a Jozífek o kámen rozrazil si pysk. Pohráli si i na školu. Janíček z pohozeného kusu novin četl v divné jakési řeči neznámého dílu světa s brejlemi ze slámy zrobenými na nose jak nějaký bakalář.

Umdleli.

Ale nedala zahálet dětská, teplem a vzduchem vzpružená krev.

„Bodem si hrát na tatínka a na maminku. Te bodeš maminkó a já tatínkem a tudkaj Jozífek bode naším chlapcem,“

To navrhnul Janíček.

„A te pudeš na rolí a já bodo vařit,“ přihlásila se ihned Babuška a hodila sukýnkami, jako by jí rázem narostlo dvacet let.

Janíček vzal Jozífkův vůz, požehnal se zmotaným křížem, jak vídal u velkých, a že teda pojede.

Jozífek sehnal pár kamínků, posadil se k nim a s proutkem v ruce pásl housata.

„Měla bes hjít na rolí se mnó a potem teprv možeš vařit,“ zastavil se Janíček s rozjetou už fůrou a ohlídnul se po své Barboře.

„Ja, ha co si počnem, dež se nám tadyk narodí chlapeček a me bodeme preč?“ s rukama za zády namítla Babuška.

„Eh, zvostaň si teda doma,“ s opovržením mužského plemene k babímu rodu rozhodnul Janíček, pobídnul bičem neviditelné koně a sám, táhna za oje, zajel kamsi za hospodu. „Hale huvař dobré voběd!“ volal ještě za sebe.

Maminka se dala do práce. Postavila pec z několika na sebe a vedle sebe složených kousků křidlice, položila několik dřívek do pece s podloženou slamou, na ohnisko nadstavila hrníček a nadrobila do něho kousek chleba.

„Ešče jeden hrnec, di hunem pro ňé!“ zas tak dospěle hodila sebou Babuška po Jozífkovi, pošlehujícím housata za stálého volání: „Haj, haj, haj!“

„Deť šak máš — nač?“

„Mosím přece postavit haji dobetku! Čehopak se nažere?“

Než se Jozífek vrátil s hrníčkem, měla už Babuška kudličkou nakrájený zemák i kus řepy pro dobytek.

Musela to být výborná pec. Než se Janíček obrátil na poli před hospodou — už měla Babuška všechno připraveno, uvaříno — už jen „sednót a hjíst“.

„Bóže, co z teho pole nejede? Poledně huž vodzvoněno, huvaříno je a von nikde!“ sama sobě utrápeně stěžovala si Babuška. Netušila, nešťastná, že hospodář nemohl projet kolem hospody, aby se nezastavil na slzu.

„Huž jede!“ zdaleka volal Jozífek.

S vozíkem plným trávy opravdu se naparoval v slunci Janíček. Ale — v jakém stavu! Šel, šel, ale nebyla to chůze střízlivého člověka.

„Bože, huž je zas vožralé!“ — sepjala ruce bolestně Babuška a vyvrátila velké své pomněnky k nádhernému nebi.

Dobře to Babuška uhádla. Tatínek byli opravdu na mol. Potáceli se na kratičkých nožičkách, hlavou lítali kupředu, týlem zas do zad, a kam hospodář hlavou, tam za ním vůz s trávou; co naložili před hospodou, to ztratili cestou.

„No, te seš pěkné! Co zas ti čerti nesli do tý zatracený kutě! Ťfí!“ Tentokrát zas Babuška s opovržením k mužskému rodu odvrátila se od škaredého muže.

„Mlč, ženo, a — přichesté voběd!“

„A nebodo mlčet! Všecko prochlasčeš a já tade neščasná — —“ dala se do líčeného pláče — — „Co zvostane dětem?“

„Povídám ti, mlč!“ s býčí urputností nachýlili se po ní tatíček a napřáhli po ní pěst.

No, nedopadla. Svalili se i s Babuškou a chrápali oba.

Když byli tatíček napité, Babuška vždycky musela s ním spát.

Za málo okamžiků byl Janíček zas jako lusk.

„Mami, mami!“ rozkřiknul se Jozífek a kačením krůčkem běžel naproti tentokrát opravdu už dorostlé a zubožené ženě, ohýbající se až k zemi pod nesmírnou nůší trávy.

Jozífka odvedla za ručičku a za chvíli i na Janíčka zavolal vlastní jeho otec. — — — Babuška sama — co by dělala? Už přirozeným krokem utáhla se do své chalupy. Bylo po hře.