Rok na vsi/Červen/Pod hvězdami

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Z týdne po Božím Těle	Pod hvězdami	Bouře

Údaje o textu
Titulek:	Pod hvězdami
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 327–332. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Norberta.

K chlupaté hrudi v těžkých myšlenkách sklání se plesnivá hlava obce Habrůvky. Obecní starosti nedaly mu shovění ani za tmy, kdy už přec odpočívá „každé nadělané tvor“. Ráno přišel sekvestr, v poledne pro „šrifty“ nemohl se ani naobědvat a večer „skončil rebelií pro obecní pumpu“. Zrovna když z kočičáku „nadžgal“ dvacetiletou svoji dřevěnku a do dveří se „štráchal“, aby si na lavečce „před našima“ odpočinul „po tem celodenním štvaní“ — už zas tu jak ze země vyrostlý stál před ním hlásný a volal jej na komisi k nemocné obecní pumpě, že „nende a nende“. — Ať dělali, co dělali — zamanula si, že nepůjde, a nešla. Houf lidí obstupoval ji s putynkami, prohlíželi ji, zkoumali, tahali, ruce nad ní spínali, radili, křičeli, pumpu prosili, pumpě i nadávali — pumpa nic. Jen hluše hekala a s umíněností, jen polámané pumpě vlastní, vody nevycedila ani za slzu. „Nechetá vodu,“ bylo mínění jednoho, „došel hjí dech,“ řečnili druzí, „má sóchoti,“ utrousil třetí. „Zdechla, denamit na ňu, tú potvoru,“ uplivnul se socialista Duffek. „Tak se spravujó vobecní věci,“ ohnal se zas starý Hrabálek, krevný starostův příbuzný, ale očividný jeho sok. Viděl starostu Filipka přicházet a opakoval ještě jednou hlasitě svoje mínění. — — Pumpu všemohoucíma svýma rukama ohledat a ohmatat musel starosta sám. — Filipek zatáhal, ale i na něho nic pumpa nedala. Jen kvikla, a vody zas ani kapečka. „Je strhaná —“ prohlásila hlava obce.

„A kdo j u strhal?“

„Keré hjiné než kluci! Keré vokolo ní de, ten vo ňu zavadí. Fókalů Mikša co chvíla si z ní dělá šibenicu a Pazderkovo dvojče tak dlóho zvonilo na ňu humiráčkem, haž to v ní hrklo a vyšel z ní dech — — —“

To byl poslední akt celé historie s obecní pumpou, která v obecním archívu dobře mohla mít svůj zvláštní a hodně silný fascikl.

Kdysi zjara napadlo okresního lékaře, že je cholera a že v Habrůvce po deset let nebylo žádné zdravotní inspekce. Vyjel si tedy, když byl krásný den a projížďka do Habrůvky byla procházkou, za kterou by sám měl zaplatit, a ne brát ještě za ni diety. Jarní výlet z dusné kanceláře do zdravé, lesy obklíčené Habrůvky byl velice příjemný.

Jen přijel, viděl — a už bylo zle.

Prohlédl obecní nemocnici, a v zápisníku už jen se to hemžilo černými delikty proti mravopočestnosti a zanedbané čistotě. Prohlédl si „obecnici“ (studni), a div nezesínal, když zhlédnul její hladinu. Podezřelé věci to byly, které tam plavaly! Celá Habrůvka chodila sem pro vodu, protože tu byla z celé dědiny „nézdravjéší“. I za největšího sucha stála v ní voda tak vysoko, že lidé se ani nahýbat nemuseli a vodu brali přes roubení jak z přichystaného džberu. Vykoupaly se tu denně všecky džbánky a čepáky z celé dědiny, několikerým ponořením praly se tu všecky špíny váznoucí na denním nádobí. Děvečka vzala putynku z chléva, nabrala vody, napojila krávy, a nestačilo-li, od huby kravské hned zas putynku přinesla k studni a stopila v ní, kde co pod ní zůstalo s podlahy chléva, na kterou ji prve postavila, než krávě upravila žlab. Šel kolem tulák, nabral si do čepice a pil. Kluk se jen nahnul a nepotřeboval ani nádoby ani čepice. A ani si toho nikdo nevšimnul, že ve vodě, kterou pila Habrůvka i se zámkem, plovaly plevy, zbytky slámy a sečky, sliny dobytka, smetí a oblezlé jakési nálepky z chlévského hospodaření.

„Všecky studny do jedné musí být zabedněny a na obecnici musí se zřídit zvláštní pumpa na obecní útraty,“ zněl ostrý ferman úředního doktora, o němž jeden hlas šel v celém vůkolí, že „s ňém néni žádný špásování“.

„Deť je ta voda nélepší z celý Habrůvke! Nač ju bednit pumpó?“ křičel radní Jakub.

„Dobře bude, když studně zabedníte a hlavy odbedníte,“ suše odřekl lékař a posadil se do kočáru.

Projížďka zpět byla ještě příjemnější, nežli když jel do Habrůvky. Byl soumrak a vůně rozlila se krajem, jak bývá jen, když v celém kraji kvetou akáty a žita.

„Co be hale ešče nechcél!“ vzepřela si boky žena radního. „Nikdá to nebévalo a decke sme bele zdraví. Zdravjéší než von. Šak vepadá! Sedmica zelená.“

„Ba. Huž hani te studně hjim nésó dobrý! Nemajó co dělat, tož ježďajó, a me habesme to platili. Zadarmo šak sem nejel. Sám bere a nám ešče hótrat nadělá! Já piju vodu tadek z tý studně huž pětasedumdesát let a ešče sem se nerozstonal. A včil — — ‚studnu safšít, studnu safšít — je f ní moc nešád, pšindó s ní nemoce!‘ Ťfí! Kdo to jakživ slešel? Z takový vode a nemoce! — —“

To řečňoval a posmíval se stařeček Straka. — — —

Pumpa přece jenom byla zřízena.

A ve čtrnácti dnech byla polámána potřetí.

Starosta vrátil se domů a konečně s nadžganou svou dýmečkou seděl na své milované lavečce.

„Co tadyk sedíš jak nedoříznuté hóser? —“ promluvil k němu kolem jdoucí stařeček Straka.

Sdělený bol — půl bolu. Přednosta stařečka očima uvítal a zval jak utěšitele v hodince smrti.

„Vítám vás, stařečku! Posaďte se, šak ste huž dávno hu nás nebel.“

„Nebel. Deť celý dni néseš duma! Kdopak to tu dnes zas bel v hóředním munduru?“ cpal stařeček spokojeně ze starostova kočičáku a rozhlížel se po hvězdnatém nebi.

Filipek si odplivnul.

„A to tady máte pořád nekeho. To néni obec — to je amt! Jednosténě habe člověk bel jak na štafetě. Hned ráno bel tu sekvestr. Nemáme vodvedené školní plat, a huž tu bel jak na koňu, huž hrozil pokutó a fendunkem a kriminálem, jako be jen Habrůvka na světě bela a peníze mlátila na mlatě. Ví sám Bůh nebeské, jak do třech dní te peníze seženem! A bét to mosí, ber kde ber,“ žalostně k nebi oči zkroutil Filipek. — „A v poledně tu bel Matýsův štvrtlán vodhadovat okresní, pak přišlo písmo, že pod pokutó máme děckám do škole vopatřit jakýsi fiškální pomůcke — k čemu a nač, ví to Bůh na nebi. A vod poledňa haž do večera zas furt a jednosténě mě trestýroval ten vokresní dochtor. Furt sem ježďá, a tédňa néni, co be dal trochu pokoja. Pré se mu tu líbí, to že je místečko v celým okresu népříjemňéší. A tak jé tadyk máme pořád; takovýho nevodbetnýho člověka sem ešče neviděl. To mám, pane, s ňém zas patáliu!“ pohnul přednosta hlavou a mrzce odstřiknul sliny na krásně rozvité i nocí svou sněžnou bělostí zdaleka svítící lilie. „Pré ta kulera se zas dere do štátu a že teda mosí zkontrolurírovat te studně, só-li huž zabedněný. A ten špitál zasik si prohlížel. Všecko prosméčil a hube sem dostal zas jako pes; že pré to má podlivá nařízení bét, ha néni. Haji lajbštúl tam chcó mět jako pro velký páne. Pro Petráša, Cihlářku a Babáčkovó lajbštúl! Člověk be zdechl smíchem, dež si jen na to pomeslí! Všecke čerte hjim do tý kotrbe vlezó, haž hlava z teho brní. A nikde zastání. Du-li si stěžovat, dostanu dvakrát a vode všech, co hjich tam je. Že nemám žádné rozum, že nésem starosta, že su — — Hani to říct nechcu, jak mě nakřtili, jen sem se vopovážil jazekem pohnót.“

Slina zas postříkla rozkošně dýchající růže.

„Ba je to — — —“

„Ten špitál, — ten špitál — ten mně pije krýv! Sežral huž všecko, co sme v kase měli, a furt mám ešče mutací pro samé špitál. Jako be nic hjinýho ve světě nebelo na starosti než špitál. A já vím a všeci víme, že to je všecko na nic, pro kočku, a ne pro ledi, a že tam nebode hani kulera, hani hjiná nemoc. Copak Habrůvka potřebuje nejaké špitál? Hale — zamanó si a špitál mosí bét — a hned — a debe te paragrafe vedrápat měli nevím kde, nandó je a huž nás s nima mrskajó. To be nikdo neřek, co tam nahoře s takovém paragrafem dovedó! Nadarmo nevepadá jako nebozíz. Tak se do hlave zavrtá, haž krýv teče. Dneské zas haji záchod do špitálu nakázal. S tém je néhůř. Dobré a pěkné ze škole sme prodali za nic a včil budujme nové! To huž je prazatracený sekýrování! — — Tři tělesný stolice tam só a včil ešče takovó nečistó věc! A pré haji jakýsi hrnčisko, co samo vaří^[1] — no! Haji to tam má bét! A karbolu a matrací a deke a — a — — na sakre teho napočítal a ešče nebel hotové. Přinde na druhé tédeň a bode mět zas neco. Líhne se mu to v tý kotrbě jak zlé hmyz. A milé stařečku,“ posedl Filipek na lavečce — „haji do hareštu vlezl! Ve ste nebel včil v hareštu? Tam beste měl včil přijít! Hned se tam nastihujete. Ten je včil jak nejaké hraběcí salón! Vod tý dobe, co sme tam hodili Martina Horbiška, nechcu já mět s hareštem nic. Za mýho starostuvání mosí bét harešt v tem nélepším pořádku. To je důležiťéší věc než celá Habrůvka — —“

Tohle s tím Martinem stařeček nevěděl. Žil po dvě léta u svého syna v Blansku a událost s hareštem byla mu zrovna tak nová, jako bude-li na Jakuba padat sníh. Zvědavě posedl na lavečce.

„Copak ste měli s Martinem?“ usmál se. Sám za svého dávného starostování měl za lubem zrovna tak nepěknou věc. Chtěl tam jednou vstrčit jakéhosi světaběhouna, ale světaběhoun za svého cestování musel nabýt neobyčejné zručnosti, jak zacházet s takovými starosty. Jen se dvéře pootevřely — vstrčil tam pana starostu a sám prchl i s klíčem.

Vzpomínkou na Martina a harešt rozesmál se i Filipek.

„No, co sme měli!“ začal a Toničku, lezoucí jak brouček ze dveří po zemi k němu, posadil si na kolena. — — „Napil se jednó Horbišek a — šak jé znáte — répal, haz dorépal kdekeho. — Kdo mu na ránu přišil, teho pich, haji hóřad. A protože nerépal enem jazekem, hale répat začal haji loktem, čapli sme jé a s vožralém — marš s ňém do díre! Šak sami sme též podobně měli v kotrbě a tak sme jak na smrt a svó hříšnó dušu načisto zapomněli, že tam néni hani sláme hani nic a že tam po hospodskýho děckách bévá tak všelisjaké neřád a voňavá nečistota. A milé Martin v tem naslopané válel se celó noc. A tak dež sme se prospali a Martina huvážili ze všech stran, co s ňém a jak s ňém, pustili sme jé na bílé deň. Bel plné flastrů a mastěma potřené jak bolavé. — — Žaluval mě a, pane, měl sem moc a moc co dělat, habech se z teho velízal a vekrótil. Vod tý dobe nechcu mét s hareštem žádnó konkurencí.“

„Šak haji — copak za harešt! Vokýnka to nemá a dveři jak papír. Dítě z něho huteče, jakpak takové protřelé a všema mastima mazané lump! Hani za řeč takové harešt nestojí.“

„Má řeč. Vlůni sme tam vpálili jedneho Damborčáka — dostalť šak chuť na husí pečínku — — a milé Damborčák do rána dveři hutrhl haji s pantem, zámek sebó a v poledně bel hu žene. Kdepak takové harešt! Na takovó sílu! — —“

Doběhlo děvčátko. „Stařečku, máte hjít hneď dum. Přišli kmucháček a chcó s váma mluvit.“

Stařeček dal dobrou noc, a veda se s vnučkou za ruce, odcházel domů. Do domu vešel i starosta v náručí s rozdřímanou Toničkou.

Lavečka osaměla.

Rozkvetlými akáty sladce voněl vzduch. Do plavné, hvězdičkami jak stříbrem a zlatem i drahými kameny protkané noci houkala lesní sova, v polích tloukla křepelka.

Tiché tichounko rozložilo se nad Habrůvkou.

---

1. samovar — rychlovar