Rok na vsi/Únor/V trafice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V trafice
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 460–463.
Licence: PD old 70

Na den sv. Apolény.

V noci mráz — za dne měkko, těžké mlhy zrána — kus slunného nebe v poledne, syrový chlad večer, a ráno zas jak ohromné hejno bílých motýlů snášel se k zemi velký, těžký sníh. Tichounce dopadalo rozsypané jeho pápeří a do svítání ležela zas země jak šatka běloučká. — — —

„Néni po země, dokavád sníh v těžkéch chuchvalcách nevepadá. Dež ten vepadne, jako be vepadla zema. Huž to jaro přeci nejak svó cestu nande — —“ pravil krejčí Bílek od hřbitova a zatřásl bílými, štětinatými svými kníry, když do nosu vhečmal silný šňupec tabáku. Stál u okna, hledě do dálky, a sníh opravdu ledva dopadl, hned také tál, dřív než do něho udeřilo polední sluníčko. —

Brzy nato sešel Bílek do vsi.

Už sám zjev krejčího Bílka ve vsi byl neklamným znamením, že jaro už se potlouká někde za dubňanskými vrchy.

Celou zimu Bílek nikdy ani nevylezl z malé své chaloupky, vystrčené z dědiny až skoro do polí a zapletené v mřížoví haluz prastaré, do široka rozklesnuté jabloně. Jak sirota stojí ta chata za dědinou uprostřed zahrádky bez plotu, s dvorkem bez ohrady, s komínem sešinutým nějak na severní stranu. Jen tři staré úly včel sousedí s chaloupkou a šumotem svým naplňují tichou její prázdnotu za jarních a parných letních dnů.

A v chaloupce šťastně a spokojeně žijí starý krejčí Bílek se svou starou ženou a ještě starší švakrovou. Posedávají od stolu ke kamnům, od kamen ke stolu a odtud zas na starou stlačenou pohovku, zkřivenou a rozedranou už, jak rozedraný a zkřivený byl nynější jejich život. Při pohledu na plesnivé ty tři bytosti, po celý rok jak kočky předoucí tu v koutě nekonečnou síť svých vzpomínek, maně se zamyslíš nad tesknou záhadou jejich života a řekneš sobě v duchu: „Bože spravedlivý — — jak málo je někdy potřeba, aby byl člověk spokojeně a dobře živ!…“

Ani už nekrejčuje Bílek. Nevidí na to. Sedmdesátileté jeho oči ztuhly, ruka pozbyla jistoty — zákazníci víry. A nebylo už ani třeba krejčovat. Švakrová dovezla si z Vídně nejen stará svoje kolena, ale i několik set zlatých, zaškrcených ve službách, a ty, zdálo se, že stačiti musí právě na několik těch málo let, které do smrti zbývaly nejen jí, ale i Bílkovi a jeho ženě. Ji samu, co přijela z Vídně, dvakrát už zaopatřit musil kněz.

Žili tedy z jednoho, bez radovánek i bez hádek, bez náruživostí i bez potřeb. Jen tak co by se dotáhli k té nové hřbitovní zdi, za kterou už je všecko, čeho k životu je potřebí nejvíc.

Po celou zimu neobjevil se krejčí Bílek snad ani na prahu svého baráčku. Ale zavanuly jižní větry a v úlech i v chaloupce začal se ozývat náhlý život. Napřed jedna včelka, pak druhá, třetí — do dveří vystoupil Bílek a rozhlédnul se po kraji. — — Nevyšel ještě, po zemi ležel dosud oslepující sníh, ale — slunce nestrávilo ještě poslední jeho zbytky, a Bílek už se chápal zaprášené hole, stařenka do kapsy mu podstrčila čerstvý šátek — ohromný a těžký, že až k zemi se s ním stáhnul jeden šos — a Bílek po několika měsících vydal se zas rozviklanou cestou na pouť k dědině — — První a jediný, koho nejprve navštíviti mínil, byl starý jeho kamarád, Hoffmann tabáčník. — —

Spokojeně béře šňupec za šňupcem, cítí na zádech, jak stařenka se za ním dívá a starostlivým okem z dálky stíhá podezřelý jeho krok — Ale nedbá, statně vykračuje ve svých pokrčených, skořicově připálených spodkách a nikdo by v něm ani krejčího nehádal. Mohutný, vysoký staroch s ušňupanými kníry, v dlouhém, staromódním šosatém kabátě, věčně zapjatém na jeden jen, nejhořejší knoflík, s modrým šátkem v ruce jedné, hůl o stříbrném knoflíku v ruce druhé — — tak správce nějaký, fořt na penzi, nebo celým životem dobře založený výměnkář z hor spíš by se v tu chvíli podobal Bílkovi než Bílek sám sobě. — — Ale stařenku nezmýlil. Stařenka dlouho postála na prahu, až zašel, a když už nadobro zmizel za rohem Martinkovy chalupy, ještě stála na prahu, držíc se sluncem oteplených veřejí, a nijak jí nešel z mysli změněný jeho, v blátě nějak všestranně se vyvracející krok. — — —

A nebylo ani jinak možné, nežli že se s Hoffmannem rozhovořili hned o počasí — — Rok jak rok, den jak den Hoffmann zaváděl tímto způsobem řeč s každým, kdo přešlápnul jeho práh. Rodilý Němec, vysloužilý profós žil už dlouhá léta v dědině, a třeba po všechna ta léta jinak nemluvil a mluviti nemohl než česky — česky dosud neuměl. Z těch řídkých případů, kdy přece německy promluviti mohl, byl kamarád jeho Bílek, který uměl snad zrovna tak německy jako Hoffmann česky — ale proto právě Bílek k němu nejraději chodil, že aspoň několikrát v roce mohl si po chuti zaněmčit. — — —

Vejdete do skromného Hoffmannova krámku, prosáklého suchou vůní tabáku, s vážkami na pultě a tarifem na stěně, pozdravíte a požádáte tabáku nebo cigár — a první, čím tabáčník uctí, je zdvořilá poznámka, provázená cvakotem dodávaných peněz:

„No, tnesky je pekne.“

„Mrsne sas.“

„Bude, myslím, pšijít sníh.“

„Pšinde bóška.“ — —

Bílka přivítal jakýmsi žirafovitým protáhnutím vychrtlého krku, ale ani po hlase ani vzhledu nebyl by nikdo uhodnul, že se neviděli spolu kolik měsíců. Jako by se včera byli sešli a včera rozešli. Bílek si poručil za čtyry rapé, a Hoffmann odvažuje na vážkách, jemu na to:

„No, tnes sluníšek hšeje.“

A hned nato jak v milované lázni ocitli se ve své němčině. Na tu Bílek — jinak od kosti vlastenec — přece si vždy postonal a duši by byl dal za kousek — vznešené té řeči, kterou mluvíval s vrchností a na vojně, když sloužil s Hoffmannem, a později v sídelním městě říše, kde pracoval. — — Dokud býval v Habrůvce ještě mistr Bezděk, i s tím si zabrebentil „postaru“ — ale mistr odstěhoval se k dcerám až kdesi do Štýrska a tak mu zbýval už jenom Hoffmann. Dosud však vzpomínal na starého Bezděka a jednou do roka na svatého Josefa a svatého Jana vyměnili spolu blahopřejné listy. — — Tytam byly zlaté časy, kde sedávali pod jabloní se starým Fintejsem a vzpomínali osmačtyřicátého roku, tytam sladké chvíle soumraku, kdy stařeckými, už nějak natrhlými, podraženými, ale dosud dojemnými hlasy zpívali: „Spi, Havlíčku, v svém hro bečku“, nebo „Nad Prahou vstává všech Čechů sláva, český lev válečným hlasem řve —“, „Tážete se, proč jsem Slovan —“, „Bětulinko boubelatá — —“, „Hle, muž zde leží v rakvi tmělé, jenž vlast nade vše miloval — —“, „Kol svatého Vyšehradu bystrá řeka běží— —“, „Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal — —“, „V borovém na skále háji — —“ Ne, nezapomenutelným zůstane mi okamžik, kdy tři třaslaví ti starci o svatbě Fintejsovy dcery pláčem už i vínem zalitými hlasy s nadšeně pozdviženým hlasem nechali všeho veselí a u kamen v koutku s malomocnou, ale procítěnou udatností zabouřili staročeskou marseillaisou: „Zdvihni se, zdvihni, starý český lve!“ — — —

Běda!

Bílci už spí. — — —