Rok na vsi/Únor/Svatoblažejské požehnání

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Hromnice	Svatoblažejské požehnání	V trafice

Údaje o textu
Titulek:	Svatoblažejské požehnání
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 458–460. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

— — — a není věřícího, který by ráno na svatého Blažeje nepřišel si pro jeho požehnání.

Kostel proto byl plný jako v neděli.

„Hjindá béval svaté Blažej hjináč huctěné,“ vykládal mladým sousedům stařeček Chalupa. „To mívali školáci velké svátek. Hneď po mši svatý začali chodit po dědině a z dumu do dumu, jako vo vostatcích včil ešče chodijó regruti. Nosili koše a zpívali a za to dostali, co belo: véce nebo klobáse, někde kus huzenýho nebo špeku, nekde nejaké grécar — hu lidí nehuznaléch treba nic, hanebo haji hube. Hale to málokdy. A to sme se všecí postavili do řade a zpívali sme. Počkéte, jak to belo — — Aha!

Dneskaj je svatýho Blažeja deň,
zachovává se obyčej ten,
dež školáci s rožněm chodí,
po domech hu dobréch lidí
živnosti sobě hledajó
podle navyklosti starý.
Déte nám slanine jako pěsť!
Ešli nám slanine nedáte,
šak na svéch hrncách poznáte,
jak bodó lítat z police
jak menářove slepice,
dyž se nažeró pšenice
z té hukradené měřice.

Stařeček sklonil hlavu, jako by chtěl ještě povzpomínat.

„A potem v poledně paní rechtorka navařile a jedli sme ve škole. Došel haji starosta a dal nám habrůvskýho vína. A vodpoledňa — to bel potem tartas! Líídi! Lavice ven, pan rechtor vzali hósle a ešče nekeří, co se hučili mozece, a hráli — — Hráli haž do večera a me sme tancuvale. To bel jako takové školácké bál — — A včil nic. — Všecko to pominulo!“ vzdychl si stařeček ještě na můstku pod holou staletou lipou a šel s ostatními do kostela. — — —

Po mši svaté položil pan farář dvě včera posvěcené hromničky křížem přes sebe a pak zprvu kostelníkovi a ministrantům, potom všem jednotlivým farníkům od nejmenšího až do nejstaršího kladl zkřížené pod bradu a žehnal křižující bílou rukou, aby Bůh každého ode všech krčních nemocí uchrániti ráčil.

„Mami, proč to dělá pan falář?“ ptal se Metud, sestupuje s mámou po schůdkách do dědiny.

„No, habe ti nebolelo v krku.“

Metud sáhnul si rukou na krk a šlápnul svou čižmičkou do rozvodněné louže. Tak voda vystříkla.

Matka za ruku jej vytáhla ze sněhové břečky. — „Nevidíš? Totok je vode!“ obrátila se ještě k dobíhající ji tetce a vykročila na štěrkovanou silnici. — — —

Od půlnoci nastala silná obleva.

Střechy už nadobro zčernaly, na silnici místy už škaredilo se bláto, roztékal sníh.

„Huž to jaro nejaký snad přeci bode,“ obrátil se Franěk k starému Bučkovi.

„Nevíš? Na svatýho Blažeje huž haji kamínek se vohřeje a skřivánek se napije z koleje.“

„Ja napije! — — Včera belo hromic, a hranice skřivánka sotva slešele — — Kde to ešče je! Ešče bode sníh, tá zema ešče tak hunem nepovolí! — —“

„No šak, hromičná má bét! —“ přidal starý Prokop.

„Lepší včil hrubá zema než potem mraze.“

Hlasy zalehly.

Níž a níž k zemi klesal sněhový mrak.

Rozteklým sněhem patlaly se dětí do školy.