Rok na vsi/Únor/Škaredá středa

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
V trafice	Škaredá středa	Jarní proudy

Údaje o textu
Titulek:	Škaredá středa
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 464–468. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S chlápnoucí zimou, přibývajícím dnem zahrála Habrůvkou bezbožná krev. Poloopilá už třetí den křepčí a při drnkotu Kocmánkova cimbálu zapomíná na všechen svět. Blázní mladí, ženatí, děvčata, baby — — — jako by sám ďábel na ty housle hrál a z hůry své se smál — — jak bez hlavy se motá všecko. Nejvíc hýří, nejvíc pijí ženské. Už dvanáct lahví kmínky vyklopily do chraplavých hrdel, a Rybář ještě musil na žida, aby mu půjčil svoje zásoby. — „To aby dobře se jim dařila drůbež. —“

V poslední den dopoledne vyhrnula se chasa s proudem dětí na náves. Jaký to byl bláznivý průvod! Sluníčko mile svítilo. Vpředu rozverbovaný kmotr Lengál s křiklavou harmonikou v náručí zahájil pitvorné tažení. Hned za ním na řetěze cloumal sebou medvěd, napadaje na čtyry a chrochtaje jako vepř. Byl to Zóbkůj Martin — chlap jako hora a hravý jako štěňátko. Měl na sobě obrácený kožich, stažený v půli povřísly, a z obličeje potřísněného sazemi stále mu kapala zpěněná slina. Na hlavě mu seděla naruby obrácená beranice se zastrčenou černou peroutkou. — Chňapal po ženských jak zběsilý faun. Kdykoliv se zastavil, stavě se na zadní tlapy — s vřískotem jak pištící kuřata rozlétla se po návsí i malá děvčátka.

Stranou poskakoval s rancem na zádech žid. Ten největší zděšení budil v řadách děcek. Právě chytil kterési skvrně, pobíhající v houfu, a nesl je v ranci. — — Kluk rval žida za vlasy a děsivým řvaním dovršoval zmatek celé dědiny.

Chasa všecka měla za klobouky začerněné peroutky s velikými pruty krušpánku. Nad hlavy vysoko tyčily se ruce, chlístající z opentlených láhví poslední zbytky nedopitých lihovin. V tlupě švec Miklík hůlkou škrkal po houslích beze strun. Stárek na rezavém handžáru* nesl nabodané kusy uzeného masa, za ním do koše skládal, a kde se co dalo, všechno posbíral nejmladší: vejce, tvrdé koláče, vepřové nožky, ořechy, chleba i brambory — co kdo dal i nedal — všechno bylo jejich. Tak chodili dům od domu i po chalupách návsí, a kamkoliv vkročili, všude křik a zpěv. Ledva stárek proslovil své říkání a zavdal hospodáři — už hospodyně stržena v kolo, bránila se a křičela s kvikotem houslí, medvěd potáhal v kole ječící dcerku, žid chytl děvečku — a potřásaje rancem, točil se s ní v malé jizbičce. Ještě jednou všem zavdali, poděkovali za slaninu, a smečka už se hrnula zas o dům dál. Běda hospodyni, nechala-li něco jedlého na harci. Chasa, slídící po ženských, shrábla, nač padla, vlezla i do kurníků, a nezůstalo dveří, aby ruka na ně nesáhla a nezkusila, jsou-li otevřeny. Už třetí koš vyměnili. Všecko se do něho vešlo: i koblihy i trdelníky, jitrnice a celé šrůtky — vším chasa brala zavděk, ušetřeny nezůstaly ani chaloupky. I tam vnikli, i tam se na ně těšili, všechno pozavírali a s přichystaným dárkem na stole čekali maškary. To už byl tak výroční zvyk a právo — a nechasa, hospodyně byla vinna — neměla-li všecko na klíč pozavíráno a sklizeno.

Mládež radostí až skučela a dlouho až do pozdních let zalehnou jim v duši pověstné maškary — provázené už jarním sluníčkem, potácející se už hřejivým blátem jara. Volali posměšně a škádlili žida.

„Hele, ten je strašné!“ ukazoval zas na medvěda Krčalů Janek a s vyvalenýma očima blížil se až k němu, má-li se ho či nemá opravdu co bát.

Průvod prošel celou dědinou, bláznivý pozdrav vnášel už do posledních chaloupek.

Jediný byl dům uprostřed dědiny, kde maškary do domu nevpustili, a to byl dům Kryštofův. Zrovna před nosem stárkovi bouchli dveřmi a neviditelná ruka zatočila v zámku na klíč. — — Stárka ta „neúcta“ až pomátla a nevěděl ani hned, má-li se do dveří opřít, nebo jít dál.

„No, co hledíš jak čert do baně?“ pamatoval jej druhý stárek. „Nech hjich a poď dál — — Tam majó hjiný vostatke.“

Přeneščasná brněnská silnica,
po keré sem chodíval — — —

rozlehlo se návsím, od Kryštofů k Ryšánkům a tak zas dál a stále dál — až do samého poledne, kdy všechno se uklidnilo a chasa s muzikou v hospodě pojídala, co po dědině byla sebrala. Ostatní pobral Rybář a odpočítal za prolitý „truňk“. — — —

Na druhý den ráno dědina zkrotlá a tichá, jak svatá plížila se rozblácenou dědinou do kostela. Nikdo by v těch smírných, zbožných ovečkách nebyl ani hledal sídlo ďábelských zvůlí a rozmarů. Děvčata pobledlá protancovanými dny a nocemi — chlapci schlíplí a vybouření zas na několik měsíců zolovnatělou jakousi chůzí poslušně scházeli se na hlas zvonů k společnému pokání. — Byl dnes plný kostel lidu a v srdečné lítosti letěla ke klenbě chrámu první postní píseň:

Přistup sem, hříšníče,
přijmiž popel pokání,
marný světa milovníče,
pojď, rozvaž své skonání.

A nebylo jednoho z nich, jenž by nebyl po mši svaté přiklekl k zábradlí před oltářem Páně a nedal si bílou rukou velebníčkovou na zvadlé čelo šedým prachem napsat znamení své pokory a hříšné bídnosti.

„Memento quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

I ti nevinní poznačeni byli popelcem a ve škole ďučka seděla vedle ďučky — a nikdo se neodvážil rukou se jen dotknout čela, aby nesetřel příšerného „smrti“ znamení.

Nad Habrůvkou zasednul zas neveselý, smutný, ale milý, předtuchou jara už k slavnému jeho vzkříšení tak nevystihle krásný velkonoční půst. — — —

První skutečný den smutku dávno připravovaných běd, pravou „škaredou středu“ měli u Kryštofů s Rybářem. Nebylo divu, že u Kryštofů zavřeli před chasou dveře. Osud zatočil tam s nimi, že nebylo ani třeba, aby do tance jim někdo hrál. Od rána už seděl Kryštof u stolu a držel hlavu ve dlaních: totam bylo věno ženino. Rybář ocitnul se už nadobro na mizině. Hned ráno doběhla Sefka a aksamitové její řasy třpytily se rosičkou slz. Plakala celou cestou, plakala i u sestry, a brzo za ní přiběhly a plakaly i všecky ostatní: Julka, Petruša, Rybářka i s babičkou.

Došlo tentokrát neodvratně k dražbě už tolikrát zabavených věcí. Nebylo už klínu, aby vyrazil starý klín. Došel už poslední.

Zatím padla mlátička.

Na podzim ji Rybář vyvěřil za 280 zlatých a dnes padla židovi do klína za 106. Stařeček Straka už 60 zlatých Katzovi přidával, a žid se jen smál.

„A ta slota židovská nikdá nemá peněz, dáňku dluží, móku zaplatit nemože, v hexekuci je v jednem trhu a na hóřadě jednosténě je následuvané jak rabínem v matrice — platit nikde nechce, platit nikde nemože a tadyk — jen se co šustne vo licitaci — huž má stovke a padesátke, a najednó je z něho pán. — Radši bech se hani neviděl — — —“ ulevoval si starosta a závistivě pohlížel na červenou, pěkně malovanou, zánovní ještě mlátičku.

Kryštofovi zas úřad pro jakési příčiny zadržoval vyplacení sirotčího podílu, a zle bylo najednou ze všech stran.

V koutu třásla se Anežka — bílá a tklivá jako duch. Ani plakat nemohla a jen se třásla jak suchý list. Ve vychrtlém, ztrhaném obličeji očí už ani vidět nebylo, tak zapadly dovnitř hlavy — a jen když v marné otázce vyhlédly kamsi stranou — zahořely zimničným jakýmsi ohněm skryté bolesti. Vláčela se po domě jako duch a od podzimku nikdo by v ní nebyl hledal bývalé Anežky.

„Má kalup sóchotě. Kukačke se nedočká,“ rozhodl nad ní starosta Filipek. „Trpěla huž před svatbó a po svatbě dvakrát. Ten stromek huž nikdo nenarovná — — Na pravé straně pré ju píchá — zezadu i zpředu.“

„A upíchá ju to!“ splakala nad ní onehdy matka Rybářka, a když dnes se na ni podívala — div sama nepadla do mdlob.

Škaredá to byla středa — a smutná.

Jaký to teď bude půst! — — —