Rok na vsi/Únor/Jarní proudy

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Škaredá středa	Jarní proudy	Obecní dítě

Údaje o textu
Titulek:	Jarní proudy
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 468–471. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Juliány.

Jižní větry zabouřily krajem.

Lehce zarůžovělá mlha ráno vysoko vznesla se k nebi a v bělounkých obláčcích zavěsila se na modrou jeho rozlohu. Jen místy zůstalo nebe zakaleno jako zadýchané sklo. —

Už mocnou silou bije do země slunce.

A země se probouzí, důvěřivě pohlížejíc v smavou jeho tvář.

Cosi jako veselý vzlyk — jásavý pláč dere se lidem z prsou a divný šum, všestranný lomoz a hluk proniká dědinou. Člověk ani neví, odkud přicházejí všechny ty zvuky, kam se berou, kudy unikají — jen slyší, jak se rozléhají širokými ohlasy a vjedno splývají s táhlým, neustálým, teskně tajemným jakýmsi hukotem blížícího se jara.

První a celými houfy vzbouřili se vrabci, pak kohouti — v kleci radostí divoce rozkřiknul se drozd.

Naposled, když sluníčko do zahrad nejkrásněji svítilo a vzduch i ve stínu zteplel, že milo v něm bylo setrvat jak ve vyhřáté koupeli — probudilo se i zasnulé hnízdo včel. Z česna na leták vyběhla první, druhá, vrátily se, přivedly družek víc — — — a za chvíli… Pro černý mrak úlu téměř ani vidět není — celé proudy hrnou se jich česnem ven a tisíce a tisíce drobných těch tvorečků krouží a radují se nad zmládlou zemí. Vracejí se, a nové a nové spousty jich chrlí černé otvory úlů, až se vystřídají všecky a ihned zalehnou ke své pravidelné práci.

Jeden z nejúchvatnějších úkazů přírody, kdy se včely zas po zimních měsících na sluníčku práší.

Netrvá ani chvíli, a už česnem vynášejí mrtvé svoje družky, vyhazují smetí, čistí svůj příbytek. Už se neozývá z úlu lehký, ledva znatelný šumot jen jak ze sna se ozývající včelí rodiny, ale silný, ropotný hukot v práci o překot se předstihujícího množství, které už neusne, ale od jara až do zimy pro život a na smrt vysílati bude svoje dělnice, aby padly dřív ještě, než okusiti mohly plodu své celoroční námahy. Jen nejmenší míra jich zbude a ta přečká zase spánek svůj, aby jarem chrliti mohla nové a nové legie svých pracovnic — — —

„Bože, to je teplúčko! Jako v máju! A je tepruv únor — —“

„No, no! Jen habe nás to nemrzelo! V únoru lítajó moche a v březnu zdechajó ovce. —“

Kdekdo vystupuje před svou jizbičku a lidé jako ty včely v sluníčku protáhnouti touží strnulost svých zad. Kdo může, zaběhne i dál, po dědině, za dědinu — silnicí až tam k silůvským lesům — —

A sluníčko hřeje, ach, jak hřeje!

Na stráních, vylehlých proti paprskům, země rychle se sebe shazuje opotřebovaný — špinavý, zblácený, místy už děravý, jak moly prožraný, škaredý svůj zimní šat. Hlína, někde sněhu už zbavená, rozvaluje se v černé své nahotě a pára se od ní zdvihá, jako by si oddechovala. Mrva, na podzim po lánech rozhozená, zavání čpavkem, vpíjí se v půdu a zahřívá její krev. Suchá, v jeseni zahořelá tráva prosvítá už jemnou, míznatou zelení, na stráni pod lesem jak z vody rostou tmavé lány ozimin. —

Jen z roklí a koutů lesních jak ze zapomenutých říší vane syrový, nevlídný chlad.

Zato v pláni!

Dlouhá, hadovité stočená silnice jen jen jiskří v kolejích. Každá stružka má svůj blesk a všecky rozlité, jak stříbrem polité, oslňujícím pásem vinou se k mlýnu, kde svítí pod koly blížícího se povozu.

Ze všech stran sladkými zvuky zurčí a šplouná uvolněná voda, sbíhá se v příkopech, protéká v struhách — potoky plny — luka jedno jezero — ze všech strání ke dnu se to řítí jedním všeobsáhlým přívalem, jehož hukot roste pod splavem v lomoz ohlušující. — Ulehlý, v starých vrstvách do kamene vrostlý led brání se, brání, houževnatě lpí k zmrzlé půdě, jako by k ní na věky chtěl přilnouti — ale proudy, svlažené nebem, provanuté jižním dechem i na něho se vrhly sladkými svými pocely — a než se naděje, podryty jsou jeho základy, vody dravé i rychlé kus po kuse, jako když kradou, odnášejí změklou jeho tříšť. Led se bortí, vztekle se vzpíná, praská a každou svou trhlinu děsivým výbuchem provází — ale vody už i pod něj se prodraly a jako podzemními chodbami podrývají poslední jeho zbytky. A dál to jde, stále dál a dál — po svahu k příkopům, z příkopů v potok, řeku, veletok — Dunaj — v jaru jásá už teď asi celý svět. — — —

Zahradník s pomocníky sedí u silnice po stromech a prořezují ztuhlé halouzky. — Pohrabáč, jako by si na sluníčku hrál — přehrabuje se chvíli v obnaženém štěrku — pak sestupuje v příkop, a klestě cestu dravému proudu vod, do tepla vyhazuje slehlý, nepoddajný sníh. — — Jak to pod ním vrčí, šumí, jak vře a zpívá ta věčně krásná píseň jarních vod! — Vody — všude ty milé žbluňkající vody; — jejich šustivým spěchem a jemným praskotem na lukách tajícího ledu zdá se být naplněn celý den. — — —

A oči jak v opojení bloudí vyzlaceným krajem a nasytit se nemohou velikého toho záření jihnoucích prostranství.

Tam na vršku v táhlém kopci rozloženého ořechu sedí šedivá vrána a klidně vždy tak zlýma očima obzírá měknoucí lán — — Nedaleko od ní po nivě se honí zajíci, také jak znovuzrození převratem roční chvíle. Jiné tři vrány ve společnosti do modra se lesknoucích havranů potulují se po ledovém zrcadle luk — a bůhví, co hledají, ale všechny se lesknou hlaďounkým peřím, a jak tak nad vodu se níží a hlavy schylují k zářícímu jejímu povrchu, jako by ve vodě se zhlížely a obdivovaly divné svoje podoby — —

A slunce hřeje, nebe pálí — usmívá se kraj — — —

A tu pojednou — právě když zlatá tříšť paprsků nebes nejohnivějším proudem opřela se o bílou stráň a zapletla se do bílého ořeší — v tu chvíli — vysoko pod nebem poprvé cosi zatikalo, zapískalo — a k černající zemi sesypaly se z nekonečné nebes dálavy první skřivánčí výkřiky.

Jako by v člověku srdce pohladil.

Byl to on!

Jak v nebe vbitá tmavá hvězdička třepetal se na větrech a v bezměrné radosti trolil a trolil shůry ty droboučké zvuky svého hrdélka, že duše sama rozletěla se tam za ním a vítala jej zbožně — k nám.

A tam druhý. Nad Padělky třetí — — —

Slabě jen, jemně, ale jasně a sám a sám drtil tu svou píseň v mizivém blankytu — až zmizel a ztichnul jako zpěvný sen.

Přece jen nebyl náš.

Zazpívali, zaplesali, několikrát se převrátili v jarním průvanu — — a hledali svou otčinu o kus dál.

Táhli.

Dlouhá je ta předmluva k rozkošné pohádce jara.

Jako ta, kterou vypravovala naše babička, když pro svou předmluvu nemohla se dostat od prince k bílé princezně.

Ale i ta její předmluva mívala svůj konec a stařenka se přece jednou shledala se svou princeznou.

Dočkáme se i my.