Rok na vsi/Únor/Obecní dítě

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Jarní proudy	Obecní dítě	Jarní hosté

Údaje o textu
Titulek:	Obecní dítě
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 471–476. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Konráda.

Zase tak milé poledne. Mazlí se v něm celá dědina. Mezi střechy, na návsí, do dvorů i zahrad padá ještě žhavější sluníčko nežli včera. Dědina celá se rozehřívá a bouří jakýmisi rozsáhlými zvuky jara. Je jich plný vzduch.

U židových na kopečku hadí se na slunci celá hromada: starý žid Weiner s dcerou Betty, dvě babky, stařeček Straka a Horbiškova Káča. Lze odtud přehlédnouti celou náves a přes střechy daleko je vidět do polí až k lesům, hučícím jako zpod země se dobývající bouře. — Ale oči všech hledí k rybníčku uprostřed dědiny, kde děti vřískají a zvoní dívčí hlásky — — Jak v mraveništi se to tam mele a míchá okolo vody a nejvíc nad vodou.

Tam na silné ledové kře neohroženě stojí Psotů Franta s hlavou, jako by krychli na hranách širočinou přitesal. Vysoko mává dlouhou holí s uvázaným, hodně špinavým a hodně děravým kapesníkem. To byla jeho vlajka. Kocmánků Josef dlouhým bidlem z břehu postrkoval nejistý vor do středu rybníčka.

Kra se hnula.

„Hohá, Franto, hohá! — —“

Čepice mávají z břehu na rozloučenou.

„Kolumbus plave do Hamerike!“

Na opačném břehu už jej čekali „Indiáni“.

„Franto, poskoč!“ zavřískl Hložek a oči mu zlomyslně zableskly.

Franta poskočil a ejhle! — vyhlédnul slavně Franta na břeh — kra drží.

Přešlapoval z nohy na nohu, kolíbal se, točil — — aji si zatancoval — — a plul.

K židovým docházel pantáta Pavlík se skleničkou. —Starý štrichař, který tolik vrásek měl na tváři, kolik už provedl v životě hloupostí.

„Sakramentští kluci, ti se rvó! Haž cucke z nich lítajó!“ volal už zdaleka, a ščuře se, spěchal na kopeček.

„Kde, kde? —“ chvatně ohlížela se Betty.

„Hale tam, za kovárnó — — — Nebelo možná pro ně hani projít.“

Betty skokem letěla s kopečku — — Káča za ní.

Za chvilku se vrátily a škrábaly se na kopeček.

„Deť tam nic néni — ve staré — —!“ volaly cestou.

„A čí kluci?“ optala se jedna z bab a také už se hýbala.

„Ale,“ vytahoval starý klidně míšek s tabákem — „Vojtíšků Josef s kostelníkovým Metudem.“

„Eh ťfí!“ uplivla si babka pod nohu a všichni dali se do smíchu vracejícím se děvčatům. — „Že ti huba nezaschne, plešivcu škaredé! — Z bezdětnéch lidí dělat si takové bezbožné smích! — — Sáms hjich muhl mět vosum? Že ti Pánbu neztrestá, figlářu švidravé!“

„No tak, jaký to bylo?“ šklíbil se pantáta na Betty, neposlouchaje babiných výlevů. — — —

Franta zatím konal svou cestu kolem světa dál. Kra objížděla celý rybníček. Kolísala se, kolísala, dvakráte ponořila se i pod hladinu mořskou, ale koráb přece jen objemností své hmoty vyplul zas nad vodu a pobídnut bidlem kolíbal se dál. Bylo po bouři. Kolumbus zachráněn.

Ale druhá se hnala.

K rybníčku přiskočil Martin, nejúhlavnější Frantův nepřítel, a přidal se ihned k Indiánům za vůdce. Skočil na připravenou už kru a jel proti Kolumbovi, stavě se mu v cestu. Pak skočil i na velkou kru Frantovu.

„Martine, jeď — sic ti shodím!“

„Shoď,“ vypjal hlavu Martin-Indián.

Stáli proti sobě — jeden háje právo výpravy, druhý obhajuje rudou svou vlast.

Psota už skláněl prapor k útoku.

Rrrrup! — — —

Vysoko do výšky vystřikla voda — tentam byl nešťastný Kolumbus i s Indiánem. Kra prolomena ve dví se svými polovicemi hnula se k břehům a uprostřed ve vodě máchalo se cosi jako slepice. Konečně z vody k nebi vyhlédly prskající, zděšené dva obličeje a zoufale šermující čtyři ruce, chmatající do prázdna proti chechtajícímu se sluníčku — —

Kolumbus škrábal se právě na jeden, vůdce Indiánů na druhý břeh — když kopeček celý i s Betty i s babkou seběhl k rybníčku a spínal ruce ve smíchu nad nešťastným Kolumbem. Žádný Indián by v něm nebyl poznal dítě bílé. — Bahno v rybníčku ulehlé jedním courečkem kapalo s něho. — — Lidé vybíhali ze stavení, co to za křik — — co se to strašného děje — — a hle, tu zchlazení plavci cejpravými skoky ujížděli každý ke svému domovu. Voda z nich cákala, křikem je provázely děti, křičeli i vrabci, se štěkotem za Frantou pustil se Prudků Bundáš.

Na můstku pojednou Franta zarazil a odkopl psa.

Stál před ním sám starosta obce — Filipek.

„A te mně pěkně zpíváš! Te seš mně pěkné kaňórek! Copaks dělal, že seš jak hastrman?!“

„Já — já sem nic nedělal — — já za to nemožu — — — Martin mě žducl a já sem spadl — — Voni mě tam shodi — shodile —“

„Šak sem já viděl, jaks tam spadl. Tož ti tam shodile? A teho Martina též podobně tak? Zdaližpak ti v prostředku rebníčka muhli shodit? Totok je mně nápaditý, jakém způsobem ti muhli shodit. A te ešče bodeš lhát? — Di se husušit a vodpoledňa ti zavřu do kačenca — — A puta ti dám.“

„Strrréčku, proboha vás prosím — — já huž se nebodo vozet!“ zatřepal Franta celým tělem.

„Marš!“ ukázal starosta prstem k dolnímu konci a obrátil se, aby utajil úsměv nad zbědovaným Frantovým zjevem. — — —

Franta byl sirotek. Otcem i matkou byla mu Habrůvka. Jedno z těch dětí, kterým se říká obecní a které s radostí neuvítala snad ani jeho vlastní maminka. Jako by se narodil proti nadání a vůli všech; táta jej uvítal na svět jako svoje neštěstí. — Zákonitého jména po tátovi nabyl teprv za tři měsíce po svém narození, a netrvalo ani pět let, stalo se mu to jméno prokletím. — — — Po skrovničké svatbě odstěhovali se jeho rodiče do brněnských cihelen a tam dostalo se hochu základního vzdělání. Táta pil — mámu bil. Třetím rokem narodilo se jim ještě děvčátko a pak už se Franta na nic světlejšího nepamatuje až na to, že jednou nebo dvakrát dodnes mu nepochopitelnou náhodou dostal se do cirku. A ten cirkus zůstal mu do smrti nezapomenutelným snem.

V osmém roce padaly rány v chudé jejich jizbičce pravidelně, jak bijí hodiny.

„— — — a jednó — — tatínek přišel vopilé dum a hádali se a nadávali — — A najednó tatínek popadl sekeru, neco prasklo — — a já celó tvář sem měl zatekló krvjó — — Maminka ležela na zemi a huž hani nevzdechla. — — —“

Tak vypravoval Franta o rodinném dramatu, jehož sám byl jediným svědkem.

Tak vypravoval i před soudem.

Od té doby táta zmíral tuberkulemi v plzeňské trestnici, dcerky se ujal sirotčinec, chlapce poslali na krk Habrůvce.

„Co s ňém?“ staraly se obecní hlavy.

„Co s každém. Bévat može hu starý Cihlářky a hjest bode dům vod domu, jak kdy; každé deň v hjiným numeře. V zémě só zabíjačke, v létě hluzovina.“

Zavolali Frantu a oznámili mu, na čem se byli usnesli.

„Včil, Franto, vidíš, jak me se vo tebe staráme. Mosíš bét hodné a nevevádět takový kóske jak tvůj otec, habes nepřišel též podobně do takovéch véznačnéch míst, jako je kriminál. — Včil di a pořiď si pelech.“

Hoch plakal a divili se, proč pláče.

„Co brečíš?“

„Já nevím.“

„Tož di a buď hodné.“

To bylo jediné ponaučení, kterého se mu dostalo na cestu světem.

Franta byl s ním brzo v koncích. Za několik neděl radily se obecní hlavy zas.

Franta Cihlářky neposlouchal, škole se vyhýbal, na obědy po domech nechodil a volil pohodlnější a důstojnější pramen výživy: svou vlastní pěst. Chytili jej v panských vinohradech, viděli jej jak kunu lozit po zahradách a jednou ho přistihli i, jak za stodolou Stéskalovi, který mu den předtím naprášil — zakládal ohýnek.

Rozum Habrůvky dlouho stál.

Konečně do protokolu zapsáno: „Dle usnesení obecního výboru převezme Františka Psotu hlásný Chocholáč. Bude ho živit a šatit a za to bude dostávat od obce dva zlatý měsíčně.“

Když to Frantovi sdělili, už neplakal.

I divili se v radě zas, že nepláče.

Tak dostal Chocholáč dva zlaté měsíčně a Frantu na výživu.

„No co —“ rokoval před radnicí Chocholáč — „kluk ledacos v chalupě podělá, děcko pochová, kozu popase, pozuklízí a dva rénský měsíčně nebodó na škodu.“

„A živobytí?“

„A co živobytí! Jakýpak živobytí? Takové stehlík! Klučisko je víc živ ovocem než chlebem, a šaty pro ňé šak huž veptám na faři, ve škole, v zámku — — —“

Tak byl Franta u Chocholáče dva měsíce.

Třetí měsíc přilítl Chocholáč k přednostovi a přivedl Frantu za ruku. Že ho v chalupě mít nechce a mít nebude, kdyby obec i pětku platila. Za měsíc spotřeboval tři páry kalhot, ztratil čepici, zedral boty, rozbil dva hrnce, zašantročil obušek a s děckem jim uhodil o zem, že jim bez dechu zůstalo půl hodiny. — Bije se, s kým se potká — uloží-li se mu nějaká práce, pracuje jen, dokud se člověk na něho dívá. — — Nedívá-li se nikdo, vyplázne jazyk, sekne sebou na zem a hledí do prázdna. —

Jen o jedné jeho zručnosti věděla Habrůvka — — — Jezdil na koních — stoja — — — a onehdy, když pan rechtor vstoupil do učírny, zastal Frantu jak svíčka vztyčeného hlavou dolů na kraji lavice, aby viděli kamarádi, jak vypadá cirkus.

Na pana učitele, když jej za to pokáral — udělal za zády — takhle — — —