Rok na vsi/Únor/Jarní hosté

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jarní hosté
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 476–480.
Licence: PD old 70

Na den sv. Eleonory.

„Pan hučitel měl dnes s Rebářem sódné deň — —“ celá rozčepýřená, ledva dveře zavřela, vydechla ze sebe Ráčkova Tonča.

„Zavírej přece, divochu! Nevidíš?“

Tonča zavřela.

„Co se stalo?“ zastavila Ráčková ruce zápasící s těstem a obrátila hlavu po děvčisku.

Tonča slaměnou kabelu s knížkami hodila zatím na lavici za stůl a mlsně okouněla po plotně.

„No, Sefka — — —“ sáhla Tonča po slaninové kůrce, aby hned ji zas tvrdou zahodila do dříví — „Takhle to belo: Staré Kryštof došil ráno panu hučitelovi žalovat na Sefku, že pré mu na potkáňó nadává a teho jejich maličkýho Františka — šak v klášteře je v děckárně — teho pré decke bije. No a pan hučitel, jak ráno přišla Sefka do škole, tak ju zavolal před lavice a dal hjí, co se do ní vešlo. Vo vostatkách, vo mozece a vo každé komedii že tancuje jak velká už a že je nézpustléší a néhorší děvčisko z celý školy. — Hale —“ hodila sebou Tonča — „pan hučitel se hjí nedrbnul hani tén malíčkem. — — Jen ju káral a huboval. A pak sme se hučile —“ oddechla si Tonča a upřela oči na nedopečenou placku v troubě, kterou matka právě obracela. „A potem — dež belo deset hodin, Sefka velítla najednó před školu a tam stál Rebářůj Metud. A Sefka táák na ňé křičela, haž to belo po celý dědině slešet: ‚Metude, běž hunem dum, hučitel mě bijó!‘ A zas šla do škole. A me sme to řekle panu hučitelovi a ten si sám pro milýho Rebářa poslal. A včil to začalo: Rebář došil a pan hučitel na miló Sefku žaluval — a taky to, že se hjí teda hani nedotekl, a me sme to dosvědčile — a vona že přeci tak na Metuda volala — A ešče mu domlóval, že Sefka je prolhaný, nezvedený děvčisko, že je špatně vechovaná hned z dumu a že hu každý mozeke tancuje — — Rebář že hjí to dovoluje a že haji hjiný děcka hu mozeke trpí a že jé proto hudá na hétmanství — — — Ešče to néni? —“ přiskočila zas jak lasička k plotně, a otevřevši dvířka, přisedla, aby viděla do jejích útrob.

„Dočké, šak ti to nesním. A co Rebář?“

„No co! Že pré to, pravda, neměla dělat a že ráda lže. Hale to pré dělajó všecky děti — — A s mozekama — to že von ju nemuže huvázat. Šak pré huž Sefce bode na podzim štrnást let a tak jakýpak pré kaprice! Co pré be si nezatancuvala! A dež pré hjiný děti só hu mozeke haji s rodičama, to že von je vehnat nemože, a venku pré taky jako policajt nebode stát a děti vodit vod hospode k posteli. Pan hučitel že si jen tak provádí a na něm sedí a to že pré jakživo nebévalo, co je teď, teho poróčení a přikazování, co majó rodiči dělat s dětma a co nemajó. A tak vám křičél a chcel, habe to jen pan hučitel hudal, že šak pré von temu vodvolá. — — Pan hučitel vám bel bledé jako tá zeď a tak se třásl — haž sme se všeci báli, habe se mu neco nestalo. Hale potem hudělal rukó jen takhle, husmál se a povídá nám před Rebářem: ‚Tak, tu to máte, děti. Teď sem dostal místo Sefky já.‘ — — A me sme se temu smále a Rebář tém víc křičel, haž mu pan hučitel povídal, že huž habe radši šil a že huž to nejak spraví, habe se to hu téch mozek nestávalo. — ‚No tak spravijó,‘ povídal Rebář a šil. — —“

„Na,“ podala Ráčková dcerce kouřící se placku a dodala: „Pan hučitel měli Rebářa zkrátka vehodit a Sefce nalátat, jak nalátám já tobě, dež neco vevedeš. A včil mně di do studně pro vodu!“

Tonča zahryzla řady bílých svých zubů do horké placky a odešla s putýnkou.

Ráčková se zamyslila.

Vzpomněla si i na Vrbčenu.

Živě viděla před sebou celý nedělní výjev, když pan farář srazil se s Vrbčenou.

Hnala se po bílé jeho ruce, aby ji políbila — a pan farář zapotácel se před ní nazpět jak před nějakým strašidlem. Vysoko zvedl ruku a jen křičel a volal přede všemi lidmi: „Pryč, pryč ode mne, pryč! —“

A Vrbčena hlavu dolů, běžela, jako by jí pod nohama země hořela.

„A všeci to viděli a všeci hjí to přáli. Je-li to takové ženské potřeba!“

Vtom do dveří už se drala Tonča s putýnkou.

Spěchala. — — —

Venku — jak bylo krásně!

Ani se Tonči nechtělo jíst. Tolik ji vábilo sněhuprázdné, dětskýma nohama už na mlat udupané místo za Kocmánkovou stodolou.

Voda hrkotem běžela s kopečku k bouřícímu potoku — a teploučké slunce zas tak příjemně pražilo do rozlehlého sněhu jako včera a dny minulé. Holubi kroužili — hmyz už se proháněl — z otevřených oken nízkého domu od Bučků hnal se proudem ztuchlý, usedlý zápach zeminy, vpouštěje na své místo vonný vzduch prvních jarních dnů.

A už drotar volal po výdělku dědinou, „Kůzlatááá!“ vřeštěla hrdla Líšenek — za Líšenkou na píšťalu zapískal první jarní host: hadrlák.

Drotaři z uherské trenčanské stolice, Líšenky od Brna, sklínkaři z Valašska, sklenáři až z Liptova, od Myjavy hrnčíři, židi z celého okolí s kůžkami na zádech, vápeníci z Ochoze, komedianti od Tábora, hadrláci z Kunovic, nunváři od Bánova — — ví Bůh, kde a odkud se všechno najednou bere! — — Celou zimu jich nevidět a na jaře jako by zem je ze sebe vyvrhovala — rázem hemží se jimi celá Morava.

Jak ptáci na jaře když táhnou, objeví se s prvním jara úsvitem a už neopouštějí moravské dědiny zas až do prvního zámrzu.

Nejmilejší z nich už jsou hadráři.

Jak se země slízá sníh, táhnou už po moravských dědinách. Celou zimu žijí tam kdesi za Hradištěm ve svých chatrčích, odkud je vzbouzí zas první slunce paprsek. Týden jak týden pak bloudí po horách i dolinách a dědina je plna jejich zpěvánek, krátkých a měkkých, smutných i lehce rozveselených jejich píšťal. Zapíská jednou — zazpívá dvakrát a každou tu píseň najednou jako by utrhl — ještě jí ani konec nebyl — A začíná zas jinou. Jako pták — — S uzlem na zádech přejdou tak dědinou, nahlédnou do chalupy, zabuší na statky — tam se pozdrží, jinde ihned odejdou a za prstýnky, jehly, špendlíky a niti skoupí kdejaký hadr a kdekterou kost. Za zimu leží jich všude hodná hromádka. Na konci dědiny zapíská ještě jednu — poslední a s pří těžkém na zádech vleče se za Lišenkou a drotarem o dědinu dál. — — —

Ve škole v dívčích lavicích pak ruce jen hoří samým „zlatem“. — S prstu na prst přestrkují žluté ty kroužky a tajně pod lavicí přes leckterý už tekla závistnicí rozškrábnutá krev.

Ráčkova Tonča donesla si odpoledne do školy prstýnky tři, a když šla ze školy — neměla už ani jediného.

Všecky jí, márnici, pobral pan učitel.