Rok na vsi/Únor/Sezení obecního výboru

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sezení obecního výboru
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 480–489.
Licence: PD old 70

Na den sv. Eberharda.

„Žádné ministr a žádné potentát podlivá svéch schopitedlností a svýho rozumu nevzchopí, co to je, bét v Habrůvce přednostó!“

Přednostka byla už vyspalá, když Filipek tato slova ze sebe vypustil, léhaje si vedle ní — — — Byly už tři hodiny k ránu, když se teprv vracel z obecního sezení. — „Su celé jaksi zmožené —“ pravil, zouvaje si boty — a tak s nimi uhodil, jako by s nimi odhazoval kus zabláceného svědomí.

Tam do kouta na hromádku s botama a promoklými onucemi složil konečně všecko se sebe: podepisování účtů, oslavu podepisování účtů a všecky běžné i mimořádné záležitosti obce, jak po pořádku byly předmětem uvažování obecního véboru.

Pan rechtor přece jen musel účty přepsat. Stál na tom celý výbor a pan mlynář Dobeš dokonce pohrozil hejtmanstvím a revidentem zemského výboru.

„Nic platno, pánové —“ pravil. „Účty obecní musí býti sestaveny tak, aby jim každý rozuměti mohl a aby se mohly každou chvíli komukoliv předložiti k nahlédnutí. To není jen tak, všelijak obecní účty zmastiti, a my pak abysme museli celým majetkem odpovídati a ručiti a naposled i platiti. Ty účty tak, jak jsou, nemohou zůstati a musí se přepsati.“

Při slově „musí“ ukázal pan mlynář prstem doprostřed stolu, kde byly ty „zmaštěné“ účty, a ohlídnuv se, stojí-li židle dosud tam, kam ji byl před svou řečí odstrčil, sednul si s jakýmsi nesmírným zadostiučiněním rázného svého zakročení.

Matula — šafář, jako zástupce velkostatku — nasadil nějak hrozně vysoko svůj hlas, a když jej byl přivedl do patřičného řvaní, usoudil, že účty nutno přepsat „docela na čisto“, protože všeliké dodatky, opravy a správky jen zmatou. — „Tomu aby kozel rozuměl,“ pravil — odstrčiv účty s opovržením — a prohlásil, že jako „zastanec velkostatku“ účtů dřív nepodepíše, dokud nebudou všecky přílohy pohromadě — vem kde vem. Ještě chtěl cosi dodat, ale zamotal jen malomocně hlavou a sklesnul vedle drába Tomáše Dlapky.

Duffek Cyril, socialista — také měl cosi k „ponamítání — proti rozličném védajům a nehospodářství“. „Me, chudé lid, platíme přirážke do strhání a tadyk ledacos se minulo, čeho nebelo hani potřeba a bez čeho Habrůvka muhla se ešče minót. Tak kupříkladu do škole jakýsi fyzikální pomůcke. Dež to hétmanství nařídilo — hať taky kópí a zaplatí!“

Kdosi zas zamrmlal, že výdaj osm zlatých dvaadvacet krejcarů je v účtech dvakrát. — —

Účty tedy musely skutečně být opraveny a přepsány.

Konečně zvláštními „zkómateli“ prohlédnuty — byly včera znovu předloženy k podpisu.

Starý Kunz nasadil si na ně brýle a na metr od sebe prohlížel arch po archu — — No, nenašel už ničeho. Stín kdyby byl padal na poctivost a hospodárnost „hóřadů“!

Matula sice stále ještě „postrádal“ jakýchsi příloh v záležitosti nově koupeného obecního býka, opravy školního chlívku a správy plotu kolem kostela, ale dal si říci, dal se i posadit a podepsal, když starosta ruku mu dal na to, že panští volaři zas mohou jezdit přes obecní Klínek. —

Radní Mikulica vtipem a sebevědomím jen hořel. Rezavá jeho hlava byla dvakrát tak červená a od úst se mu hrnul kouř jako „z fabrike“.

„Co? Štvere bréle si muhl nasadit, a chlupa debe našil!“

Podepsali všichni. Někteří si vzali na podpis okuláry — jiný to trefil bez nich. Staří podpisovali švabachem, mladí latinkou. „Eh, beztak je to jedno,“ řekl Horbišek a podepsal se „takovó šriftó“, že se sám „temu zasmíl“. — Ondruška napřed si nasadil Kunzovy okuláry, pak na účty položil dokonalou „gaňu“ a potom teprv podle ohromnosti a těžkosti těla svého stavěl tahy v rozměrech tak homérických, že je vidět bylo až ze šenkovny. — Ale jména „Ondruška“ by byl v nich přece nikdo nenašel. Musil přijít radní Mikulica a písmena zakulatit tak, aby přece „z teho bel Ondruška“.

Konečně starosta zahájil jednání o dalších „punktacích“.

„Tak, milí páni véboři, keří ste se sem dnes do jedneho sešli, dež máme tú hlavní, nebo jak se říká — népod-népodstat-ňéší věc za sebó, mosím vám sdělit, že došil dnes šupem zasik jeden zatólané člověk na vůbec, keré má z Habrůvke vedené domovské list a patří sem — třeba jé žádné nezná a neznal, nikdá se tu hani nenarodil, nikdá tade hani nebel a nežil a meslím nikdá tade hani nehumře. — — — Míno jeho je Doné a zaměstnání tulačina.“

Radní Mikulica věděl, kdo to byl, ale vypjal oči a ptal se přísně:

„A kdo mu vestavil domovský právo?“

„No, podívéte se! Kdo! Tam to mosí stát a stojí,“ hodil přednosta na stůl zežloutlý domovský list; na něm vyraženo bylo razítko obce habrůvské a inkoustem už zrezavělým podepsán byl „Mareček Ludvík, starosta“.

Mareček cpal právě dýmku a tak byl tou prací zaměstnán, že od ní ani očí odtrhnout nemohl.

Obořil se na něho radní Chalupa.

„A jak ste to tak muhl hudělat?! Deť to míno v Habrůvce hani jakživo nebévalo! Menuje se tadyk někdo tak škaredě — Doné?“

„No jak! Jeho táta — dé mu Pánbu nebe —“ vysvětloval klidně stařeckým, třaslavým hlasem Mareček — „povídal, že tu béval v cihelni a že sem patří. Tak sem mu to hudělal.“

„Hale měl ste se haspoň zeptat véboru!“ vyvstal Prudek.

„A kdo be na každó hlópost svolával celé vébor!“ mávnul stařeček rukou a dodal: „Patří sem a je! — —“

A tím byl Mareček u konce a vébor s ním.

Jak tu seděl zaklíněn celou svou divnou minulostí jako starosta — hni s ním! Jak dub — až padne sám.

To cítil i výbor a mlčel.

Až Marečkův zeť Prokop vzpomněl si a pravil:

„A šak ve, starosto Filipku, taky ste vestavili vonehdá Plchovi, temu pobudovi, domovské list a taky sem nepatří.“

„Vestavil! Vestavil! Stalo se to tém pádem —“ hájil se Filipek — „že jako Plch je regruta a měl pracovní knížku vestavenó vod bévalýho staroste tudkaj zasik pana Marečka a hétmanství podlivá vaší knižke —“ obrátil se k Marečkovi — „nám jé vnutilo. Co sme měli dělat, dež ste jé huž huznal.“

„Ja! Pracovní knížka ešče néni všecko! Já sem mu ju dal, protože jeho táta tu bel hakorát pacholkem ve dvoře. Měli ste se bránit —“ dodal zlomyslně stařeček.

„Šak sme se bránile, hale ve ste se nebránil a jen ste furt podepisuval.“

„Šak sem za to nic nedostal,“ vycítil Mareček hrot.

„To nevíme a ve na to taky přísahat nebodete,“ nezdržel se už ohnivý Mikulica. „Včil máme z teho! Debe se včil na nás shrnuli všeci, kerém ve ste podpisuval pase — mosíme me se vestěhovat — toli je jich. Pánbu nedopóščé, habe přišli všeci na žebrotu — — Kdo je včil bode živit? To jen ve máte na svědomí a vaša — — —“

Chtěl říci „kapca“, ale vzpamatoval se a jen se tak přehnal očima po celém výboru. Dobře každý věděl, co tím míní.

Vstal Prokop a vysoká jeho postava v dlouhém, řasnatém kožichu hrozivě vzrostla až ke stropu.

„Snáď nechceš říct, že jeho kapca?“

„Kapca ne, hale tak nějak se to menuje.“

Hádku moudře odklidil Filipek tím, že dal zavolat tuláka Doného.

Statný, červenolící tulák, jak se zdálo, trochu přiblblý, vešel. Jednu nohavici měl zahrnutou za „pérko“, u levé ruky měl useknuty dva prsty.

„Vodkáď ti dovedli?“

„Z Nekyšpurku.“[1]

„A co humíš dělat?“

„Všecko umím dělat. Déte mně postel a jest. Mám hlad.“

„Všecko humíš dělat a máš hlad! Čisté fták — — — Meslíš, že v cihelni pro takový lidi, jak seš te, škvaříme holóbata? Milé senku, dež humíš všecko dělat — tak pracuj a potem teprvá dostaneš hjest. A postel chceš? — A na slámě jakživs nespal? Decke jen v peřinách a na pérách? Zdážlipak taky nechceš, habesme ti přichystali lavór nebo, jak se temu říká, hutěrák? — — Dáme me ti hutěrák, vidíš ju?“ ukázal starosta svou mozolnici.

Doné jen tak stál povykročenou nohou se zahrnutou nohavicí a díval se nejupřímnějším pohledem na světě Filipkovi zpříma do očí.

Ptali se ho, kde má tátu.

Nic.

Kde má mámu.

Nic.

Kde se zdržuje, kolik je mu let, byl-li kdy v Habrůvce a co míní dělat — — — na všechno tentýž němý pohled z jednoho na druhého, jako by ani mluvit neuměl.

„Meslíte si, že z teho člověka neco dostanete?“ pravil starosta. — „Hani motekó z něho nic nevekopete. Mluvte si, co chcete, lepší správe do jeho hlave nenasadíte. Hospodské! Přes noc vespí se tadyk v šenkovně. Zétra mu dáme kus chleba a prácu a pozétřku beztak huž bode doví kde. No, možeš včil hjít. Rebářu — dé mu za pět grécarů chleba a potem mu hustel — hale nóbl, hať nás ve světě nepomlóvá! Včil di!“

Mladík bez pozdravu odešel.

Výbor se rozhučel.

„Debech to bel věděl, že tak bodó na mě zalízat, nebel bech hóčte podepsal,“ vrčel vzadu Mareček jak rozdrážděný řeznický pes.

„Pánové, čas spěchá!“ volal starosta. „Tadyk okresní dochtor tu bel a dělal rámus, že ve špitále nemáme ešče defenetivní aparát a tělesnó stolicu. Hétmanství šak poslalo písmo. Přečtite to.“

Rechtor četl: „— — a přísně se nařizuje pod pokutou pěti zlatých, aby představenstvo pořídilo do osmi dnů pro obecní nemocnici desinfekční aparát a tělesnou stolici, tzv. Leibstuhl.“

„Co to je?“ žasl Hrabálek a točil očima po všech hlavách véborů, slyšel-li kdo kdy „takovó věc“ — — „A líídi — — totok se poróčijó divný věci!“

„No — to je taková mašina na čištění šatů a prádla po nemocnéch, keří měli nejakó nakažlivó nemoc, jako je třeba kulera nebo neštovice.“

„Šak tadyk nic takovýho néni!“

„Co si veděláš? Dež to mosí bét, mosíme to kópit. Tělesnó stolicu dáme dělat hu stolářa a to druhý — mosíme se na to přeptat.“

„A totok je k hrůzi. — — Líídi! — No — pokutovat se přeci nedáme.“

„Dál — dál — dál,“ spěchal pan rechtor.

„Tadyk, páni véboři, v šenkovni je stráňovské Léska se stížnosťó, že habrůvskýmu hotařovi pré nebode platit nic. Zavoléte jé!“

Vešel Léska, chalupník ze Stráňova.

„Tak předneste, Lésko, véboru, co máte na srdcu!“

„Pánové,“ vzepřel se Léska a nějak rozčileně přendával klobouk z ruky levé do pravé a zas z pravé do levé. „Já mám platit vašemu hotařovi a já přeci nésu Habrůvské! Deť já platím dost v Stráňově!“

„No ja! Hale máte tadyk pozemke! Dež platíte stráňovskýmu, hať vám hjich haji stráňovské hlídá. — —“

„Mám tady pozemke, to je pravda. Hale šak v zákoně nikde nestojí, že mosím platit hotařa tam haji tam.“

„Co zákon? Ešče na hotařa vám bodó dělat zákone? Dež me se husnesem, tak to je zákon. To je vobecní zákon. A me sme se husnesle, že hotařovi má platit sedlák dva šestáke a dva koláče, přespolní též podobně tak a chalupník jeden šesták a jeden koláč. Dež to platit nechcete, nechte tak. Buďto pozemke prodéte nebo neplaťte nic. A hotař zas nebode znát vaše pozemke a ve si potem hužitek hledéte, kde chcete. —“

Léska už tedy neříkal nic. Dal dobrou noc a šel.

Novou záležitost předkládal starosta véboru.

„Žádali sme, páni véboři, na vůbci Trkmance, habe nám poslala vesvědčení mravnosti a majetku Martina Krňáka, co se Habrůvce hlásí za pastéřa. — A vod představenstva Trkmanke došla též taky podobně šikovná odpověď. Pane hučitel, přečtite nám ju!“

Učitel četl:

Co se týká majetnosti Martina Krňáka — sdělujeme, že nemá nic. Měl hlubokopanský dum číslo 160 a několik svobodnéch kósků země. Ale nedbal a všecko propil a lumpáctvím přišel o všecko. Co se týká jeho mravů, je to spuščené lump, ale žalódek má dobré. Jest a hlavně pit dycky dost a dost, ale na prácu ani pomyšlení, nemůžeme teda dát o něm žádnó dobró zprávu. Odjakživa byl jenerální lump. Byl už trestán za těžký poranění. — Šlahl Václava Bendu flintó po hlavě.

Na Trkmance dne 12. února 189*.

Představenstvo obce Trkmanky
FR. BENEŠ, starosta.“

„Podlivá teho, páni véboři, nemožeme takovýho jenerálního lumpa potřebovat a mosíme se vohlídnót po hjiným.“

„Šak je hjich tadyk dost,“ střihl kdosi z kouta a jizba zabouřila strašlivým řevem a smíchem.

Teprv po chvíli mohlo se zas v poradě pokračovat.

„A včil naposled tadyk vébor pan menář stěžuje si, že pré nekeří sósedi žádajó po něm, habe veházel mlénskó stróhu, protože pré voda přetíká z ní do polí, a pan menář zas povídá, že pré to nemosí dělat a že — — či jak je to, pane vébore?“

Výbor mlynář vstal a zavřel jedno oko.

„Velectění pánové výboři!“ pravil, odsunuje po způsobu řečnickém židli, která by mu v náležité póze jenom překážela — — — „Napřed musím něco předeslati —“ dodal a pohlédnul si na nehty pravé ruky — „Jest sice pravda, že povinnost vyhazování potoka má přináležeti mně, a já ho také vyhazuji, když je potřeba. Ale nyní toho není potřeba, neboť příkop má předepsanou normální hloubku a nic mi do toho není, jestliže se voda může přelíti někdy do polí. Já za ni nemohu.“

„A kdo?“ ozval se výbor Ustohal.

Mlynář nedal se mást.

„Má-li potok normální hloubku, pak nemůže polím škoditi.“

„Hale dež škodí — — —“

„A dokonce nemůže překážeti silnici. Jest mi velmi divno a nejde mi nikterak na rozum, jak se tak pan silniční předseda mohl opovážiti tvrditi, kterak voda může mostu škoditi a jeho zdivo podemílati! Může-liž býti něco hloupějšího, jako tvrditi, že voda může na jaře vystoupiti a pole zaplaviti, kdežto se to ještě nikdy nestalo!? Stalo-liž se někdy, aby splávek odpadu vody mohl překážeti? Anebo jak může panu řediteli silůvského velkostatku napadnouti a tvrditi, že se dá příkop vyházeti a vyčistiti třemi dělníky?!“ — —

Ještě dlouho mluvil pan mlynář.

Bylo patrno, že plně pochopil krásu a sílu, vzlet a celou velebnost nejvzácnějšího skvostu české filologie — infinitivu, když tak plně a mužně zvoní svým překrásným ti — ti — ti. — — Byl-li pan mlynář v úzkostech se svými důvody, nepotřeboval, než několikrát uhodit sedlákům přes uši touto úžasnou ozdobou českého jazyka — a sedláci byli by mu snad vlastní rukou v potu tváři sami vyházeli ne příkopu jednu, ale celý veletok, jen aby zastavil proud své čisté výmluvnosti a přestal je trýzniti svým srdcervoucím ti — ti — ti.

Pan mlynář byl dál než za humny v Habrůvce, četl víc než úřední vyhlášky a než co snést mohl habrůvský mozek a proto věděl, jak se mluviti patří. Srazil-li někdy o nějaký ten přechodník nebo instrumentál vaz, tož při dobré jeho snaze správně česky mluviti nelze se tomu diviti.

Slavný výbor obce habrůvské byl touto řečí páně mlynářovou tak omráčen, že ve svém sebezapomenutí nevěděl hned kudy kam.

„Proboha, co dělat? Dež ve povídáte, že potok má patřičnó hlóbku, a ve jé teda vehazovat nemosíte, tak zavoláme komis a bode — —“ rozhodl starosta a druzí přikývli.

Ještě chtěl starosta přivésti jakousi záležitost na denní pořádek, ale vébor Hrabálek prohlásil, že už teho dnes majó dost. —

„Tak teda, páni véboři, to vostatní huž dnes teda necháme na hjiné deň —“ ukončil starosta sezení a vstal.

Všichni ohlédli se po starostovi a strnuli v němé otázce.

První ozval se Ondruška.

„No — a na zavdanó nic? Zač sme podpisuvali?“

„No, dež si páni véboři přijó, tak co be ne —?“ nadhodil Mikulica.

Všichni přisvědčili až na mlynáře, kterému pohrozili komisí.

„Zachovali jste něco, že rozdáváte?“

„Ve se nás ptáte, zdaliž sme co zachovali? No nic, hale taky nic nésme dlužní. Tak možem pít a ešče nepropijem.“

„Ale já pít nebudu.“

Píti nebudu, pane menář — píti — —“

„Mám čest se vám poroučeti — —“

A Rybář valil už čtvrtku do světnice.

Výbor Ustohal s palicí stál už pohotově.

Pravá debata nastala teprv teď — — — Véboři se rozverbovali. — — —

„Spím vám hale dvě hodine a probudím se,“ vypravoval ráno Filipek. „Lidi dó z kostela a smijó se. Povídám: Copak se to hale lidi smijó? Nésó-li pak hu Maxla? A richtig — polovica jich tam bela — — — Radní Jakub s modřinó pod vokem pil čaj. Vtem došla jeho žena. ‚A ve ste tady, starosto, taky?‘ povídá. A tak sem se zahaňbil. A potem teprv se vobrátila k svýmu mužovi — — — ‚Kerá potvora, povídá, ti zvolil za teho radního? A to huž vo lepším nevěděli, než seš te? Tady sedíš, a tam ti sviňa nosí hlavní knihu po dvoře! Kdes ju měl? Papíre tak lítajó po hnoju!‘“

Jakub skočil a už nemeškal. Účty položil pod kůlní na vůz. Zpropadená svině! — — —

Kožich Jakubův plandal už dědinou.

Celá Habrůvka ho viděla, jak běží vyrvat svini obecní účty.


  1. Mikulov (Nikolsburg)