Rok na vsi/Únor/Černý únor

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Černý únor
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 489–492.
Licence: PD old 70

Na den sv. Matěje.

Nerobil svatý Matěj tentokrát ledu, ani ho nelámal. A skřivánek z koleje také nepil. Nijaký ten Matěj nebyl — — —

Černé severní větry hnaly se nad dědinou.

Někdy ještě cikánce roztrhne se nějaká ta duchnička, sesype se hrstka vodnatého pápeří — ale jen na chvíli zbělá zem. V minutě černá zas.

Nevlídné, škaredé dny. Mrzuté a syrové, rozplizlé a kruté, plné špinavé vody a bezedného smutku. Od rána do noci, od noci zas až do rána dolina jako by se topila v mlhách, den barví se v šerý podvečer, noc v černé propasti. Těžké a nezdravé přelívají se ty mlhy smradlavými průvody, trhají prsa zdravá, sužují a dorážejí nezdravá. — — — Jak bachraté trupy líně protahujících se zvířat válí se černé chalupy v hrozné poušti smrtonosných par. — —

Smutná neděle.

Padá studený, drobounký déšť.

Morosí.

Jak opilé mátohy brodí se tou mlhou do kostela putující lidé. Prosyceni chladem zimomřivě choulí se do svých lavic a poslouchají rozvleklé kázání — — i ta píseň i ty varhany, ba i ta modlitba svatá vyznívá jak z prázdna do prázdna; mrákoty dusí celý svět.

Odpoledne hlasu zvonů poslušní farníci zas se tak plazí mlhou na křížovou pobožnost a požehnání. Všichni jdou, všichni se oddaně modlí — jen starý Petráš zůstal mimo boží dům a hlasitě reptá, přestupuje v blátě z nohy na nohu.

Rozjímá o kříži svém.

Jak se má s Vondráčkem dělit?! „Deť néni hani Habrůvské!“ rozkřikl se Petráš na neviditelnou jakousi příšeru, plovoucí v mlhách — a v zkornatělé jeho tváři objevily se opravdové slzy bolesti. — — Už prodal jediný kousíček pole, který mu zbyl. A nakonec přece mu jiného nezbude než chodit po žebrotě s ním — Vondráčkem!

A ta příšera zase tak vyvstala před ním v nesmírných čeřenech plujících mlh. — — —

Bratrstvo Třetího řádu svatého Františka po požehnání v kostele zpívá, modlí se a zase zpívá — zatímco nedaleko v hospodě hlučí už bouřný dav.

Uzavírají tam kontrakty na řepu.

„Taky deš, Hančo, kontraktuvat?“

„I ba. Kolik dávajó?“

„Pětavosumdesát.“

„Jéžiši Kriste, to se zas nadřem zadarmo! Majó-li pak ti páni svědomí?!“

„Nemajó. Hale — co tam dáš? Kanárci semínko? — Řepo, milá brachu, řepo mosíš sázet — nic hjinýho ti nezbévá; foršus potřebuješ?“

„Ba potrebuju, milé Martine. Do tovarechu ešče daleko a na živobetí néni. Haspoň téch zemáků nakópím — — Bóže, Bóže — ten svět je tvrdé! K jaru je néhůř. Hjest se chce, krků plná chalupa — a védělku nikde. Muž zahálí, já zahálím, a hlad furt répe, jen ten nezahálí nikdá. — — No, mosím hjít — —“ oddechla si tetka a šla uzavřít kontrakt na dvě míry řepy.

Tetka se proplétala klubky mužáků.

„Me sme chudáci —“ rozkládal Brablec — „Máme jen tu svó kůžu a sme v zavřeným světě. Je dvojí svět: votevřené a zavřené. Chudáci só v tem zavřeným. — —“

Jiný hlas přiletěl až od nálevny.

„Já, dež se mně narodí kluk, kópím si kuba, a dež děvče — kóřím jen krátkó. To už je třetí krátká, co kóřím — — Kubu sem hani ešče neviděl.“

Chlupku zastavil Horbišek.

„Taky potřebuješ? — — Belas pré v Brně.“

„Bela — A mluvila sem s Kačó. Pré hjí máte poslat šate; dum že pré huž za živé svět nepude.“

„Hať zvostane, kde je. — Nechce dřít na svým — hať slóží na cizím — — Víš, co je Káča? Čert ju nechcel, dal ju nám. Dům je bez hříchů, co je preč.“

Chlupka tlačila se dál, kde „páni“ z cukrovaru psali směnky a vypláceli zálohy.

Křečovitě sevřela vyplacené čtyry pětky, a přitisknuvši vlňák pod bradou, honem spěchala z čoudu — — Už to nějak přece proklepe, než se jaro otevře a muž aspoň někdy bude moci do práce.

Rychle černal den — — —

Otevři mně, milá,
malovanó branku,
ať si já nezlomím
vršek mariánku.

Otevři mně, milá,
tvoje okynečko,
ať si já potěším
mé smutné srdéčko.

To rekruti zpívali na dolním konci dědiny. S losy za čepicemi už dnes oslavovali příští svůj osud. Burácivými jejich písničkami třáslo se kdejaké srdce mateřské.

Otvírejte vrata,
vedou vám regruta
Z tej habrůvskej osady —

výskalo to zas z jiného konce dědiny a obě ty písničky letí tak proti sobě jako černé dvě noviny — ve vzduchu se potkávají a do sebe splývají v divokou jakousi vřavu smutného zakončení.

I ty písně utichly. Hustá tma rozlévá se dědinou. Nizounko nad zemí plovou tušové mraky.

Smutné ticho ševelí tmou.

A zas jen ten děs černého ticha.

Tu od kostela — — —

„Počkej — — —“ stavěl se kdosi ve tmě.

Zvonek zacinknul — Tmou proniklo pohyblivé světýlko —

Pod kročeji hrká štěrk.

Kdesi v jizbě zaplakalo děcko.

Cink — — — V aureole mlhy zazářila krvavá lucerna.

Z tmavého pláště svitla bílá rochetka.

To s Kristem a útěchou nemocnému — k smrtelnému loži spěchal kněz.

Jasně volal zvonek, okny až do jizeb pronikal truchlivý jeho hlas.

Lidé straží sluch — — — „Ke komu ale?“

A padají na kolena, bijí se v prsa — za nemocného obětují krátkou modlitbu.

A dále tmou rychle šine se aureolou mlhy ozářená lucerna.

Až tam na konci dědiny na čistém loži — stařeček Prokop čekal — Všemohoucího.

Záře na stole stojící hromničky osvěcuje mokrý peň hrušky před okny.

Cink — cink — — —

Nemocný zvedl hlavu.

Na čele mu vystoupil mrazivý pot.

Jak ten plamínek hromničky smutně plápolal!