Rok na vsi/Únor/Cestou

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Černý únor	Cestou	Noční pobožnost

Údaje o textu
Titulek:	Cestou
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 493–498. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Alexandra.

Vítr, mlhy, mračna, déšť — pak mráz a jasno s přibývajícím měsícem. — — —

To bylo předevčírem.

A dnes ráno vyjelo slunce z východu takové veliké, jásavé a čisté, že půda na kost ztvrdlá rázem se zapotila a žíznivě hltala do sebe poslední zbytky kdesi ve stínu jak hadry pohozených, stářím a špínou cele prolezlých sněžišť.

I v lesích rychle tál sníh chráněný dosud stromy a křovím, i odtud země jak z otevřených žil chlístala na všecky strany bouřlivé bohatství svých vod — — Ostrými záblesky zlata ostře mrskaly v slunci mlhám a šeru přivyklý zrak.

Znovu zaplesala skřivánčí píseň, směle skřivani už výskali a zpěvem svým nebesa plnili nad otepleným lánem — — V boji se honí, ve shonu zpívají, ve zpěvu shůry padají k zemi a už zas jak šipka letí k modru, aby zpěvem hájili a písní uhájili svou, výhradně svou, pod nimi rozepjatou trať.

Jaký krásný, tichý, vlažný den!

V pokoji drtí zima, prsa dusí syrý vzduch, a tu — venku před domem, v zahradě, na silnici, pod lesy — odevšad jak pozdravy se hrnou první oddechy sladkého jara.

Z dědiny vzduchem plove jarní hluk — tajemným šumem prolívá se celá dolina. Sklenář s krosnou břitce na slunci hrajícího skla po všech prostorách Habrůvky rozesílá svůj zvučný, houkavě se rozléhající hlas.

Na návsí u rybníčka rozložil své zboží hrnčíř. Sám stojí stranou opřen o lehoučký svůj vozíček a okem snivě přimknutým přihlíží ke skupině žen — — Ženské smlouvají, kotníky klepou na hrnce, čepáky, džbánky a zas chtivýma očima hledají na zemi zboží pěknější a laciné. Vychrtlý koník žvýká cosi u vyprázdněného vozíčku a jako by spal. Ale přece je vidět, že nespí. Příjemně potřásá kůží, teplu nastavuje záda a s psíkem, nataženým zrovna jemu u nohou, jen tak oči přivírá v rozkošném pocitu po těle mu běhajících jarních paprsků.

Postavy přicházejí, postavy odcházejí. Na chodníku {{{1}}} už, ale měkce ještě pružném šeptají kročeje — {{{1}}} se chůze a tělo se až houpá na pružném, vláhou {{{1}}} slínu. — — —

V stoleté lípy a prastaré platany zapadlá stojí fara. — Z vlhkých jejích zdí vylákalo sluníčko i stařičkého pastýře habrůvského stáda. Zvolna pohybuje se silnicí malá, okrouhlá jeho postavička, černě se rýsujíc vedle mokrých kolejí. Blýskají a už zdaleka do cesty mu běží jak dvě vedle sebe napjaté stříbrné pentle.

Chvílemi se velebníček zastaví, pomazlí se v teple, a zvednuv ruku s doutníkem k ústům, zakouří, oddechne a zas ruku na prsa spouští tak, jak to dělávají jen kuřáci sváteční, klidní a nanejvýše šťastní. — — Pak ještě dva tři výdechy kouře a začne se shánět po svém psu. „Cukrle! Cukrle!“ volá na bílého pinče, a když psík nakoukne ze zcela jiné strany, než kde ho hledal pán, stříbrem okovaná hůl pokročí zas o několik kroků dál. Kdo tak na stříbrovlasého stařečka popatřil, mimoděk si vzpomene na milou, tichou, měkkou postavu abbého z rokokových dob. — — —

Jedna z těch dobrých, milých tváří, která vědomě neublíží červu na zemi. — Ničeho na světě si ani nepřeje, než v tichu a svatém pokoji své stařičké fary dožít svůj bezúhonný, čistý věk. Dvacet let už věrně a poctivě sloužil nezdárné, ale milované svojí Habrůvce — a už ten svůj život vezdejší zasvětil jí celý. Za svého kaplanování v Brně býval zpovědníkem nejpřednějších aristokratek Moravy, důvěrníkem nejvzácnějších lidí, hostem nejbohatších domů — a přece kdyby mu byl za Habrůvku někdo vracel všechen ten rozkošný život dávno minulých let i s brněnskou farou, nebyl by svou Habrůvku dal; tak s ní srostl srdcem i duší, tak s ní žil a trpěl jak sám jeden z nich; a nebyly to sladké slzy, které ve zpovědnici nebo na kazatelně kdy prolil nad jejími osudy. — Tu v Habrůvce už zůstane. — Není pro něho jiného kousku země v celém širém světě. — Nabízeli mu hodnosti, nabízeli mu pocty, i límec kanovnický rozestřeli před ním, jen ruku vztáhnout po fialové jeho nádheře — Nepřijal. Nabízeli mu velké fary. Nepřijal — Jen Habrůvka byla milá jeho srdci a Habrůvce on — a když i někdy horlil a Habrůvce pohrozil, že ji opustí a půjde sobě hledat jinou vlast — nikdo mu nevěřil. Každý už věděl, že to už tak bývá se starým pánem jako v boží přírodě: bouří, bouří — ale když pak sluníčko vyhlédne a ticho se rozloží nad habrůvskou dolinou — už je zas po strachu a hněvu. — Odkud srdce vyšlo, tam se vrátí zas. — —

„Kam bych šel? Co si vyberu? — — Všude je dobro i zlo — — a jiným děje prý se ještě hůř.“

Rád hovořil. Ach, jak rád hovořil! Nebylo konce jeho rozjímáním o věcech i nepatrných a ještě nepatrnějších. — Navlas vždy věděl, jaké počasí bylo před pěti lety dnes, před osmi lety včera, jaká zima před patnácti, jaké jaro před dvaceti lety. — — Kterého roku bylo mnoho vína, kdy pohnily všecky zemáky, kde a kdy padly ty kroupy, jak suchý, jak mokrý, jak šťastný i jak zlý byl který rok. Nevyčerpatelný byl pramen těchto zpráv.

I jinak si rád zablouznil.

„Prosím vás, vždyť už ty dětí v obyčejné škole se toho učí tolik, že se člověk divit musí, jak to unesou. V městech se moc študuje, moc se čte, moc přemýšlí — země jen aby stavěla pro lidi blázince. Už zas na jeden povolil sněm peníze. Všichni přijdem takhle do blázince, za sto, dvě sta let bude svět jeden velký blázinec — A budeme tam všici — A mrzáci — — Jaké to bývaly ve škole roby a kluci! Skály. A teď samý zakrslík. Celý den to sedí, hlava trne děcku, div nepraskne, a tělo jen trpí — trpí — já to nejlíp vím, jak trpí. — — Jiný si toho ani nevšimne. — — —“

Pana faráře docházel lesník.

Cukrle zdaleka se děsí fořtova slůněte a krčí se k nohám svého pána. —

Slunce zalívá kraj — milo je postát v hřevné jeho záplavě.

„Na procházce, na procházce?“ načal lesník a hrozivým hlasem okřiknul svého chlupáče.

„Když je dnes tak pěkně!“

„Ba — je temu tak. Jak na jaře.“

„Kdo by si to byl pomyslil! — — Z takového škaredého počasí — najednou hotové jaro, opravdu jaro. Za týden — zůstane-li tak, budeme set. Právě to tak bylo před osmnácti lety a zrovna v ty dny. Na svatého Matěje déšť a sníh, sníh a vítr, plískanice — mráz a potom ten nejpěknější den — jaro. A před šesti roky zas na svatého Matěje mrazy a po kolena sněhu. Celou zimu ani saní nevytáhli — a k jaru začaly teprv vánoce. V sněhu po kolena jsme se brodili, když jsme šli s nebožtíkem kostelníkem zaopatřovat starého Prudka. Divně to ten Pánbíček řídí —“

„Ba, je temu tak.“

Z Borové na krátkých svých nožkách přešel kolem Maxl, žid.

„Víte-li pak, pane fořt, že v Holešově se přihodila zas nová rituelní vražda?“

„Taky jsem četl. Stálo to ve Weltblattu.“

„Dva židi jsou už v soudním vyšetřováni a mluvte si, co chcete — já tomu věřím,“ ďubal pan farář špicí své hole do měkkého chodníku. „Talmud je talmud, a tuhle na říšské radě dobře jim to tam jeden z talmudu vysypal, jak to tam stojí: ne rolnictví, ne průmysl, ne práce, ale handl, handl jen nese a práce moc nestojí.“

„V pravdě, je temu tak.“

Za řeči se dostali o několik kroků dál.

Pan farář už byl zas v jiném hovoru.

„— — — a to vám jak přijde jaro a mění se počasí — mění se taky žaloudek. Větry mě sužujou po celý rok, ale na jaře — div zrovna nelehnu — — Ale pak je dobře. Žaloudek se musí na jaře pořádně vyčistit, musí napřed na to jarní počasí zvyknout a pak zas je ticho — — leč zas když přijdou nějaké ošklivé dni.“

Od Borové je dohnal zas Rybář se ženou. Pozdravili a líbali velebníčkovi bílou ruku.

Rybářka jako vždy ustaraná, vyhublá, uplakaná s věčným zánětem víček.

„Víte už, pane revírníku — jak si zas Rybář pomohl? Nic, nic nepozbyde. Notář žid ho z toho vytáhl a tak mu poradil, že Rybář ani kouska země neztratí — — Celých osmdesát měřic mu zůstane — — Všecko ten notář vypočítal. Pole se dají na pět let do nájmu a z nájmu zaplatí notář úroky a nejnaléhavější dluhy. Dluh v hypotéční bance zůstane váznout, ten se neztratí, a zatím bude Rybář s rodinou žít z hospody. — Ale to nejchytřejší teprv přijde: Hospodářství celé pronajal zeť Kryštof za svý peníze a na své jméno, ale jen proto, aby to nepřišlo do dražby. Hospodařit a nájem Kryštofovi platit bude zas Rybář. — A tak Rybář pronajal sám pro sebe vlastní své polnosti a peníze bude platit Rybář — Rybářovi. Řekněte mně, komu z nás by to napadlo? — I to je mazaná liška!“

„Ba, je temu tak — — Ten si ze všeho pomůže.“

„I ďasa pomůže!“ rozhněval se velebníček. „Vrbčena, Vrbčena, ta ho stopí — ta ho udlábí. Jak kočka myš — — S babou i sám čert prohrál — — A nejen ona — Všecky ženský z něho tahají. — Víte-li pak, kolik vdaných ženských má na svědomí? Ráno, když muži už byli v práci, chodil je jednat na tovarych — a — a — jen dvě ho vyhodily. — — Ó — — ó — to je špatný chlap — Ó — ó to je — — —!“

Velebníčkovi se nedostávalo slov. Rozhorlením zrychlil krok a zapomněl i kouřit.

To všecko byl výsledek jeho dvacetileté práce!

To bylo ovoce jeho kázání o cizoložství, o prokletí hříchu a sladkostech nebe!

Sluníčko náhle se sklonilo k západu, za ním vzápětí táhly se stíny a zimní chlad.

Na východní straně oblohy zavěsil se skvrnitý měsíc. Trčel tam ještě nesměle, jako by se bál mírným svým světlem zasáhnout už tam, kde na poskoku hrály si ještě poslední červánky dne.

Pan farář s fořtem došli až k zámecké bráně a rozloučili se — —