Rok na vsi/Únor/Noční pobožnost

Rok na vsi – Únor Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Cestou	Noční pobožnost	Aqua vitae

Údaje o textu
Titulek:	Noční pobožnost
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 498–506. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Romana.

Už pátou si poručili kmucháček Sékora, a než ji Rybář přinesl, začali si vesele pohvizdovat. — To všecko znamenalo, že kmucháček domů už nepůjdou. — — —

Málokdy kmucháčka ďábel svedl, ale když svedl, — „nic na polovic a všecko — dle vůle boží“. — Vína míval až do velkonoc. Šetře ho jako zlato, čtvrt roku pil denně skleničku, v neděli dvě — ale pak najednou, jako když bouřka se strhne — víno se ztrácelo v něm jak v bezedné propasti. Konec byl, až sám řekl: „Dost, Pane Bože, dost.“ Pak vstal, udělal několik všesvětových kroků a vydal se na cestu z hospody domů. Roh hospody, nárožní kámen školy a járek v cestě — to byly jediné záhady, které se mu stavěly ještě do cesty k lůžku. A kopeček. Před tím vždycky věky stojí a věky rozmýšlí. Údy se mu rozlízají, hlavou jako by mu někdo houpal vysoko, dolů — vysoko, dolů — pak postojí, ještě změří těžce vypracovaný plán a pojednou — někdy zpříma, někdy po čtyřech zas — — jak kdy — — Nahoru se vždycky dostane — dole nezůstal nikdy.

Žena, která už od několika let nemá spaní, buď na něho čeká ve dveřích nebo pošle dceru — pomohou mu z kožichu i z bot, a jako by se nic nebylo stalo, jdou klidně spat.

Ne tak kmucháček. Ten s kropenky ještě sundá růženec, usedne na kraji postele a dá se do nejvroucnějšího modlení. S růžencem se vyvrátí i on naznak a usne jak Noe. — — —

Včera přišel kmucháček do hospody už ráno. Šel od kováře s nastaveným řetězem a zabočil jen tak — — —

Už kolik neděl tu nebyl.

Mladé lípovské víno každým douškem jako by z něho nového člověka dělalo — Dal si druhou, čekal na třetí — a jen se po prsou hladil, jako by tam choval něco obzvláště milého a krásného. Od práce doběhl také majstr pštros, přišel ten, odešel onen, na chvíli se zastavil Dóbek ze záhumení — a kmucháček pořád ještě seděli, pořád něco hladili, a když k polednímu na svou sklenku došel i kmucháčkův vrstevník Straka — pili kmucháček už šestou. V tu chvíli už pořádali celou Habrůvku od „zdolního konca“ až po horní — klášter, zámek, školu, faru — a v obci to že „takovéch zludějů ešče nebelo a tak hunem nebode“.

„Víš te, kamaráde, co stál mostek hu panský zahradě?“

„No — a?“

„Še-de-sát rénskéch, šedesát! A dřeva je v něm za pět novech. — Deť se v tem poctivé člověk nevezná. Na takový hóčte patří vod zemskýho véboru revident a ten — taky se v tem nevezná. Protože nemože. V žádnéch školách nikdo neveštudýruje a v celým světě se nikdo nedobádá — — jak te hóčte tady decke zmuchlajó — —“

Nakonec vyčetl i panu farářovi, že je „moc dobré a bázlivé“.

Petruša mu nalila už sedmou, když v poledne uhodil zvon.

Červený v tváři, s očima plnýma jasu a záře kmucháček vstal, položil beranici na pokapaný stůl a ve svém ohromném kožichu stoje jak kněz — pomodlil se Anděl Páně nahlas — s důrazem na každém slově.

Modlitbou nějak zkrotlý zalezl pak jaksi do sebe —

Byl v hospodě sám.

Rybář odešel, Rybářka s děvčaty prala v kuchyni, děti vytratily se do školy.

Prázdnou šenkovnou tikaly hodiny, v koutech leželo milounké jakési ticho polojarního dne.

Na kmucháčka nalehla pojednou hrozná jakási lítost. Smutno mu bylo v té samotě liduprázdné hospody — hanba jej bylo i před těmi mrtvými stoly a rozházenými po šenkovně židlemi. Vzpomněl si na churavou ženu Rozárku, vzpomněl i na děti a už tak ta prsa nehladil — Hořkost se tam rozlévala, místo vína cítil v hrdle pelyněk.

A pojednou mu bylo do zpěvu. —

Než skončil krátký den, vystřídali kmucháček už všecky pěsničky, co jich našedlá jejich hlava nosila — — a ještě v ní hledal jakousi, na kterou si nemohl a nemohl vzpomenout.

A kdyby si byl i vzpomněl, už by ji byl nezazpíval. Sedě schlípen u stolu, věsil hlavu jak rozbitý a jen pomrkával zesláblýma očima po přišlých hostech.

Vtom vešel Rybář.

„Rebářu — jednu. Ešče jednu,“ hrabal se dvěma prsty pod kožichem v kapse u vesty. Z opatrnosti platíval hned.

„Kmucháčku, už nemám. Došlo už poslední.“

„Cože?“

„No nemám, kmucháčku. Poslední víno ste mně vepili. — Spodek vám přeci nedám!“

„Spodek ti taky nehodo pít — spodek si nech sám! — — Dež nemáš, nemáš — — — Pudu. Šak mám duma sám.“

Vstával. — A tu pojednou pohled jeho zavadil o hajného Křižka z Louček. — Usmál se naň plným obličejem a tak mu byl rád!

„Hale — Křížku — menovče — — doveď mě k nám! Tadyk Martin ti pomůže a tak s přispěním božím přeci vás nejak vepravím hore!“

Martin byl kovářský tovaryš — a černý jak satanáš vycenil bílé své zuby.

„Poďte, chlapci! Dám vám masa — vína — ešče mám tý habrůvský keseliny dost — — poďte vobá! — —“

Křížek zastříhal ušima — Rybář mrknul okem — Martin nakoukl stranou na kmucháčka. Sékora jako by jej litoval.

„No, co nám na tem sejde —“ pravil k hajnému, „zaveďme jé.“

Hajný zavěsil hůl na loket.

„Počkéte —“ pravil, „huž dem.“

Vzali kmucháčka andělíčkem a spjatí do trojice — nesli se s ním do síně.

Ani s ním neměli mnoho práce. Tvrdý noční vzduch naslopaný jeho kožuch nějak profoukl. Přes kopeček šel skoro sám.

Kmotřenka už čekala s úsměvem ve dveřích a svítila kmucháčkovi na těžké nohy. Kmucháček před ženou vzpřímil se jako nepoddajný, větrem sem tam zmítaný, ale přece jenom pevný, dobře v půdě založený dub. Zdvihnul hlavu a pravil: „Vedu ti hostě.“

Křížek byl vzdáleným vlastníkem^[1] kmotřenčiným.

„Vítám vás!“ usmála se šibalsky kmotřenka.

Vešli tmavou síní do jizby čpící těžkým zápachem starých kožichů. Na lavici u kamen seděla polosvlečená šestnáctiletá dcera Hanyša a přebírala fazoli. Na peci chystaly se děti rozverně na lůžko.

Ale ani Hanyša nezdála se nijak překvapena. Jako by se to rozumělo samo sebou. Jak do hospody když se vejde: čekala jen, až co poroučet budou kmucháček.

„No tak, kmucháčku —“ pustil hajný Sékorovo rameno — „huž ste duma, svlečte se a dite spat. Me zas pudem.“

„Tadyk zvostanete!“ ukázali kmucháček na lavici a pohnuli rukou k Hanyši. „Hanyšo, dones nám, co máš k večeři. Mosíme huctít hostě.“

A jistým pohybem, jako by rázem nadobro vystřízlivěli, sáhli kmucháček do kouta lavice pro džbán. Byla to velká „latuša“ s dvěma ušima. Také určitě a pevně pokročili ke dveřím, sáhli na hřebík pro klíče a rovno vyšli do sklepa. Jen v síni bylo slyšet, jak se kožich o zeď tře. U dveří domovních rachotil klíč. Kmucháček zamvkal barák.

„Co nás zamykáte?“ ptal se do síně Křížek.

„Habeste nehutekli — — Hanyšo, pospěš!“

Hosté usedli. Tetička oblečená položila se do lůžka a vyptávala se Křižka, co u nich nového. Hanyša hrkala v kuchyni nádobím, děti na peci tahaly se s koťaty, Martin rozhlížel se po jizbě. Po stěnách rozvěšeny zčernalé obrazy svatých, na polici řada malovaných talířů a hrnků s bílým baňatým džbánkem. Se stropu na niti visela papírová holubička s utrženou hlavou. Na dubovém stole ležel zedraný kancionál a rozevřený slabikář nejmladší Rozárky.

„Tož tak. Tetku Béňovó včera pochovali. Dé hjí Pánbu lehký vodpočinutí — za mlada sme bévale kamarádke. — No — já huž tade taky dlóho nepředržím,“ dodala kmotřenka s povzdechem a zahleděla se vstříc Hanyšce vcházející s miskou uzeného masa a chlebem v lokti,

„Berte si, berte —“ pobízela tetička. „Ešlipaks dala prorůstlý? — Ešče nehjíte? Krájéte si! Hanyšo, podé hjim přeci! Jen si berte po našem!“

Do jizby vešel kmucháček s plnou latušou mladého vína. S ním přihnal se černý Vořech a rejdil pod stolem jak had. Kmucháček nalil nazelenalého vína. Misku přistrčil jim až pod samé nosy.

„Jezte a pite bez dlóhéch řečí,“ pravil a postavil latušu s ušima, které trčely z obou stran jak silné, nadité boky ženy.

I kmucháček si vzal, ale nekrájel. V zamaštěných prstech držel pevně jak železo obrůstlé žebro a silnými zdravými zuby trhal šťavnaté maso kus po kuse.

Zapíjeli a obdivovali kmucháčkovu sviňu. Přes sedmdesát mázů sádla dala a čtyry polty slaniny do komína mohli zavěsit — — „Takové svině v Habrůvce ešče nebelo.“

Děti na peci daly se do smíchu.

Hanyša zívajíc krčila nahé, červené lokty a chystala se patrně na dlouhé sezení. To všecko jí bylo tak všední a známé — až i Křížkovi byl nápadným ten zažilý způsob, jakým se to všecko dělo. Vořech pod stolem nahryzoval kost, kocour lichotivě třel se o kovářovu ruku.

Kmucháček naléval.

„Pi a nepohrdé!“ domlouval zas, ledva kdo co upil.

Než se najedli, byla latuša prázdná.

A zas plápolal kožuch s latušou do sklepa a latuša s kožuchem zase zpět.

Hostům začalo se líbit.

„Mosíme se posilnit,“ pravil kmucháček, nalévaje čerstvého. „Najedli sme se, napijeme se a potem si zazpíváme.“

Toto jako by se rozumělo samo sebou. — Na peci bylo živěji.

„Hola, děvčata, vstávéte! Bodeme zpívat. — — —“

Zatímco kmucháček pohlíželi na pec — obrátil se Křížek k Martinovi a Martin ke Křížkovi — — Hanyša se dala do smíchu.

„Co to?“ bylo možno číst v očích Martinových i Křížkových.

„Nevzpíré se a hunem dolů! — — Do práce!“ utíral kožuchem kmucháček roh stolu a z útrob mu vylítlo cosi jak z bouchačky stlačený vzduch.

Děti už seskákaly s pece, zalezly po lavici za stůl, skrčily kolínka k prsoum a přetáhly košilkou. — — Jako když se hotoví k něčemu, co dávno už uměly a musely umět. Nejveseleji hleděla Rozárka. Černýma očkama jak malými achátky sjížděla z kmucháčka na hosty, z hostů na Hanyšu. — Pojednou se schovala za zády Maryšky a dala se do neudržitelného řehotu. I Hanyša musela přisednout a přisedla, jako když se má něco konat, co už jí ani nepřipadalo jako nové.

Kmucháček podstrčili hostům rozevřený kancionál.

„A včil spusťte!“

Zase se ohlédl Křížek po Martinovi a Martin po Křížkovi. Bylo jim do smíchu a nebylo jim do smíchu. — — Děti za stolem chytly se kolem krku. — — Až Křížek se vpravil do celé nálady a řekl:

„No tak — kmucháčku — začnite — — já až po vás.“

Kmucháček vysokým hlasem hledal tón.

„No tak — —“

„Tak teda — —“

„No tož, tatínku, začnite!“ nahnula se bělolící Terezka.

„Slavná Matko Spasitele — —“ začal kmucháček zhluboka a děti sborem spustily s ním. A ne žertem — docela vážně. Křížek s Martinem vyvalovali na sebe oči.

„No zpívéte! Co čučíte? — — — Všecko dle vůle boží a nic na polovic. Najedli ste se, napili ste se — včil zpívéte! — Slavná Matko Spasitele — — —“

Rozárka zajela svým hláskem jak jehla do roztřískaného basu tatínkova a už zpívali všeci: i děti i Hanyša — — i Křížek — — jen Martin, blbě se usmívaje, nuceně zpíval přes zuby a jen na půl slova. — Kmucháček stoje v rozevřeném kožuchu nade všemi, řídil zpěv jak pan rechtor na kruchtě — — Z jizby rozléhal se zpěv jak z kaple posvátné.

Když dozpívali, Křížek rozjařen už — spustil: „Zkázala mně má milá — — —“

Kmucháček zařval: „Co je to?! Je to tadyk putyka, či co? Takový si zakazuju v mým baráku! — — Tadyk se zpívajó jen svatý — — Terezko, začni, keró chceš — — —“

„Tatínku, tu vašu némiléší,“ rozřehtala se Rozárka a zase se schovala za zády Terezky.

Hosté hleděli na sebe jak u vidění.

„Jak Jakub nespustím se Tebe — —“ zařvali kmucháček s Rozárkou a ohlédli se po Hanyši, zpívá-li s sebou. Zpívali všichni — i Křížek i Hanyša — jen kovář otvíral ústa a žádného hlasu nebylo slyšet z nich. Kmucháček vzal kancionál, a přistrčiv jej kováři pod nos, tlustým prstem ukazoval na místo, které právě zpíval.

Jizba zvučela sborem osmi hrdel.

Vtom ztišili hlas — zbystřili uši.

Pod okny stála celá hospoda a hlasitě se smála rozkřídlenému kmucháčkovi, jehož postava hrozně plápolala za bílou záclonkou.

Hajný Křížek už vstával.

„Počké, menovče, ešče jednu,“ stáhl kmucháček jmenovce na lavici zpět. „Tisíckrát pozdravujeme Tebe — —“ načal novou.

Děti hlasitě zpívaly, Hanyša přizvukovala s dětinnou oddaností, přivírajíc dlouhořasé své oči. Jen kmotřenka na posteli hubovala, že se to nepatří. Kmucháček byli veliký ve svém náboženském rozvášnění. Zmítali rukama a jak veliké balvany vyhazovali z prsou těžké rány svého hlasu. Z vepřovic vystavená kuť třásla se od základu celá.

Křížek už seděl jak na trní.

„Tak, stréčku —“ pokusil se o slušnost — „děkujeme vám pěkně za zavdanó — — Nemňéte za zlý — mě duma taky čeká žena a děti — Hodinu do Lóčke v tý tmě je co hjít.“

„Milé Jozífku — menovče a vlastníku můj, všecko dle vůle boží a nic na polovic — —“ pravil kmucháček a přitiskl hajného ještě dále na lavici až za stůl. — — „Mlč!“ rozkřikl se na něho a zvedl pěst.

„Přeci nebodem — —“

„Povídám, mlč! — — Každé svý — — Najedl ses, napil ses — co božího, dé Bohu. — — Děti, na kolena! Ve jménu Boha se včil mosíme pomodlit — —“ dodal kmucháček, a sepjav ruce a pozdvihnuv oči ke stropu, kde se točila holubička s ulomenou hlavičkou — — začal: „Zdrávas, královno — —“

Kovářovi na čele vyvstal pot — hajný hleděl oknem do tmy.

Mezi modlitbou sáhl kmucháček na kropenku u dveří a v rukou jeho zachřestil růženec s blýskavým plechovým křížkem.

Kovář očima hledal beranici.

Ale kmucháček mžikem schoval obě pod kožich.

„Nezdržte nás, nebo — —“ vstal už kovář zprudka.

„Nic, nic — —“ chopil se kmucháček latuše, a chřestě růžencem o džbán, plápolal ven. —

„Hutečte, než přinde.“

„Bez beranice? A je zamčíno.“

Před okny sborem se řehtala dědina.

„Dvorem.“

Vyhrnuli se v síň.

Tam na zemi ležely kmucháčkem upuštěné beranice.

Vtom ve dveřích ode dvora objevil se kmucháček.

„Kam deš?“ chopil se Křižka.

„Jen tak — vochladit se.“

„Je zima — tady se vochlaď.“

„Já huž nechcu.“

Třemi skoky přehoupnul Křížek dvůr a vyšvihl se na prkenný plot.

„Dobró noc, kmucháčku, děkuju vám!“

„Tak! Naslopat se, a modlit ne? — — A te seš taky takové póstevník,“ obrátil se k Martinovi hledajícímu ve tmě beranici. „Poď — ešče hlt.“

„Déte mně pokoj! Já nechcu.“

„Co nechcu?“ postavil kmucháček latušu do kouta.

„Pít nechcu.“

„Pít nechceš a modlit taky ne?! Tak si di!“ chytal kmucháček Martina do náručí a šnejdroval s ním k otevřeným dveřím. — — „Te frajmauře bez Boha a bez — —“

A kovář v kožené zástěře černý letěl do černé tmy.

„Spat!“ poručil kmucháček, vrátiv se udýchán.

Děti už dávno zalezly za pec, odkud jak veverky vyhlížely dolů, co se díti bude dál. Nic už se nedělo.

Kmucháček bruče a drže se celé chalupy, vyzouval se z bot.

---

1. příbuzný, z rodiny