Rok na vsi/Únor/Aqua vitae

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aqua vitae
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 507–514.
Licence: PD old 70

Gořalka posílí rozum, haji smysl, haji řeč.
Ve vodě velká síla — — Mašine žene, mlény votáčí, haji šify nosí, hale síly člověku nedodá.

Stréček Švásta.

Na den 29. února roku přestupného.

Dobrotivý velebníček obce Habrůvky odhodlal se k velkému, u něho dosud neslýchanému činu. Dlouholetého sluhu chrámu Páně propustil na hodinu ze služby a ihned „dosadil“ kostelníka jiného.

„Už to bylo proti Pánu Bohu. Ráno opilý mě obléká, v poledne opilý zvoní a opilý večer leze na věž. Pořád jsem shovíval, kdy přece bude lepší, rozpomene-li se na svůj stav, a když pořád jsem čekal nadarmo, tak — inu což — — jaká pomoc!? Nechť si poradí teď sám i se ženou. Pije jeden víc než druhý!“

V neděli četl pan farář seznamy těch, kteří dali na otčenášky, a při nejlepší vůli nemohl. Každou chvíli zůstal vězet, až hlavou zakroutil, usmál se před celým shromážděním a rozhorlen pohodil seznamem na stranu, kde ležel ohromný jeho šátek.

A nikdo se tomu ani nedivil, že „pan falář nemuhle číst“. Vždyť zapisoval kostelník, a to i taková jména, jakých v Habrůvce nikdy ani nebylo. — — —

„Chlapci, kdo to zvonil dnes v poledne?“

„Kostelnica.“

„Já meslil, že šturmujó.“

„No ja! To měla kostelnica šturm v hlavě. — — —“

Jindy rozžehoval kostelník svíčky v kostele a nijak nemohl plamínkem najít knot. Prý „má zákal ve vočách a nevidí na to“. — — —

Při posledních sezeních obecního výboru, kdy schvaloval a zároveň i s ostatními podepisoval účty— — schvaloval a podepisoval je ještě celý druhý den — — On v hospodě, doma ona — pili ten den oba. K večeru už vyspávali.

Bylo tak pojedenácté hodině v noci — — Habrůvka pohřížena byla v nejkrásnější spánek, když tu se kostelník probudil, a rozžehnuv sirku, podíval se na hodiny.

Ručičky ukazovaly na šestou.

„Zvonilas klekání?“ ptal se ženy, zacláněje si oči před rozžehnutým světlem.

„Ešče ne,“ odpověděla ještě v dřímotách.

Kostelník vzal klíče a šel zvonit.

Těžkými hlaholy rozlíval se zvonu hlas nad tvrdě snící dědinou.

Vtom ke kostelnici vletí odnaproti kovářka.

„Proboha, lidi, co děláte? Kdo to zvoní?“

„No Matýs! Deť je šest hodin!“

„A lí-í-di!“ zasmála se kovářka. „Hu nich je šest hodin! Půlnoc je!“

Kostelnice v ráně oblečená vypotácela se ven.

Kostelník už končil křížky.

Celá Habrůvka se probudila a na posteli se smála dlouho přes půlnoc. Nikdo se už ani neptal, co se stalo. Už se vědělo, co je.

Kostelníkovi bojovali pak spolu až do rána — — —

Tak pili den jak den. Třetinu pili svorně — druhou třetinu pil muž, aby nevěděla žena — třetí třetinu žena, aby nevěděl muž. — — —

„Ach, to mě bolí žalódek!“ naříkala kostelnice, když se napila a s putýnkou přes půl hodiny potácela se od chalupy ke studni a od studně zas k chalupě.

„Copak dnes dobytku posluhuješ te?“ ptal se Rybář zas už jeho, když jej viděl, jak přináší dobytku vody.

„Hale — panička má zas to strašný bolení v žalódku. Tak křičí! Nachesté mně pro ňu trochu slivke; haž dobetek popravím, přindu si pro ňu.“

Přišel a hned slivovice upil zpolovice — ostatní nesl nemocné paničce. — — —

Jindy zas večeřeli a lidé stáli venku u nezastřeného okna.

Kostelnice strkala lžíci mimo ústa. Viděl to i muž.

„Zas pilas? Hani hjest nemožeš!“

„Toliž ne co te. Deš ráno zvonit klekání, vepiješ za štere. Deš vod zvonění, vepiješ ze šest. Než deš do kostela, vepiješ zas za šest — a dež voblečeš panáčka, běžíš zas za štere. A donďa z kostela, piješ zas. Kolikrát hani nevíš, co děláš. Že ti Pánbu v tem kostele trpí! Ťfí!“

„A kolikrát te neseš tú baňu pod zástěró? Já hu žida — te k Rebářovi — já hu Rebářa, te k židovi.“

„A někdy se sendem vobá — —“ zcela klidně dodala kostelnice a položila lžíci. „Kdo hjiné mě temu nahučil než te? Včil židovi sme dlužni, Rebářovi sme dlužni, za kráve dlužni a foršus — — co máme z foršusu? Celé je v tobě!“ — — —

Což — dosud bylo zač: křtiny, úvodky, pohřby — krejcar po krejcaru kapal a s krejcary i kořalka. Ba i ze sebraných krejcarů na kostelní světlo byl prý leckterý každou neděli obětován židovi. Ale co teď?

Domlouvali kostelníkovi bratři, domlouval švakr. —

Naposled si ho do kláštera zavolala i sestra představená.

„Co tam — to tam, velebná paní sestřičko,“ zlomeně pravil kostelník. „Dež nesmím bét kostelníkem, tož bodo včil chodit na kór. A kópím si knížke a bodo chodit na póti —“

„Pouti a vy! To musíte taky nechat pití! Podívejte se: Matula se proto na vás hněvá. Franěk švakr se vám na potkání vyhne, bratři s vámi nemluví — kde kdo je, mluví o vás zle. — Nemůžete té kořalky nechat?“

„To já, velebná paní sestřičko, nemožu. Debech muhl pít ráno kafé jako hjiní lidi — ešče — — Hale to já nemožu. Všeci lidi vijó a slešijó, jak kašlu decke ráno, dež du zvonit klekání a napiju se gořalke. A debech se nenapil — nekašlu. Zvostane to tam a dusí mě to. Hani déchat nemožu. A teprvá dež se napiju, tož to vodlehne, spustí se to, vekašlu se a je zas dobře celé deň.“

„Kašlete z kořalky.“

„Hale — to je k dobrýmu! Debech nekašlal — nic po mně.“

„Kdybyste se aspoň neopíjel — ať už si zavdáte, když vám to tak slouží — ale vy se opíjíte!“

„To je, velebná paní sestřičko, tak —“ šňupl si kostelník. „Někdy to hned nevodlehne — třeba celé deň to trvá — než se mně poleví, a mosím proto pít víc. A potem to stópne haji k hlavě.“

Sestřička už nevěděla, dělá-li si to z ní dobrý den, nebo opravdu tak myslí.

„A co ta vaše žena? Ta taky kašle? Celá Habrůvka už ji má k dobrému.“

„To je pravda, velebná paní sestřičko — — Ženská pít nemá, a kerá pije, néni ženská. Pořád hjí to povídám, hale zas na žalódek si naříká, a než bech ju poslóchal, jak křičí a rukama se chetá za břuch — radši hjí dám. — A je ticho. Jak děcko, dež se maku napije. Spí potem a nic hjí néni.“ — —

Aqua vitae!

Středověcí latináři nemohli vymyslit jména případnějšího pro strašný tento živel svých lékáren, než když mu takto přezděli.

Voda života!

Šestatřicet věder do měsíce se jí mine v Habrůvce — -sladký likér a slivovice se ani nečítá.

„Já když budu mět v Habrůvce jen Kocmánky, Bébara a Pazderky — dobře budu živ,“ pravil bývalý hostinský a — nic nelhal. Přišel do vsi s prázdnou rukou, a když odcházel — byl z něho člověk zámožný.

Totéž tvrdili nyní židé s Rybářem o majstru pštrosovi, Šimkovi, kostelníkovi a jiných — Kocmánci, Bébar a Pazderci už jsou s majetkem hotovi.

„Mluv jim andělsky, kaž jim jako prorok, ukazuj jim na příklady nejčernější — — přikývnou, po chvíli však ještě ten den válí se na zemi jako hovádka,“ byla vlastní slova jejich faráře.

Číňan opium, Francouz absint — morfium Paříž, grog Angličan, whisky Američan, vodku Rus — kořalku člověk náš.

„Velebné pane falářu, su hříšník, já vím,“ pravil jednou Anyáš. — „Hale šak mně to Pánbu nevodpustí — nemeslijó, že to mám jen tak zadarmo. Co meslijó, vodpustí mně to? Nevodpustí, protože nemože. Zle se za to bodem jednó mět, protože sme věděli, jak sme nepraví, a přeci to děláme a dělat bodeme. Vod teho huž, pane falář, rozhřešení néni — —“

„Nehodní sme, nic po nás, velebné pane falář —“ pravil zas Ryšánek — — „Nač je jejich kázání? Nač je jejich řeč? Na nic. Protože po nás nic néni,“ dodal, a odvrátiv se, pil kořalku ze „samečka“ pravým koutkem úst dál. — — —

„Huž su zas v tým pekedlným stavě, velebné pane falářu,“ za vinna se dával zas stréček Švásta. — — „Zas. Žida debe nebelo, pane falářu, vseci besme beli hjinačí. Žid je naše neščestí.“

„Udělejte kříž, když jdete okolo žida.“

„Hale — deť šak dělám. Dokaváď su rovné — dělám. Hale člověk, co je? Sklo. Nic než křehký sklo. Dobře ste to v nedělu povídal — Ešče víc. Škoda každý rány, kerá padne mimo. Radši na temto světě be nás Pánbiček měl potrestat, a ne haž po smrti, dež huž vo ničem nevíme.“ — — —

To byli opilci kvartální. S těmi ještě byla porada. Vystřízlivěli a upřímně litovali svého hříchu a ne ze žertu před židem smekali a dělávali kříž.

Ale jsou a byli, kteří pili den jak den a mnohou noc, a pili moc a měli ještě zač. Čtvrtlán za čtvrtlánem, chalupa za chalupou letí — vytlučená okna zejí z vyprázdněných příbytků. Hospodář na vlastním svém poli kdysi — kope nyní za denní plat — Ty nečeká už než ta nádenická motyka.

Kostelník se ženou denně za osmdesát krejcarů spotřebují kořalky. Ostatní — nikdo ani neví, co propijí. Pijí tajně a neopijí se; při zavřených dveřích slaví v skrytu denní svoje orgie. Ví o tom jen hospodský a žid. A konečně i takoví jsou, kteří nemají už ani zač pít, ale jakmile mají — žena peníze z ruky jim vydřít musí — — ne-li — o hladě žije sama i s dětmi — až zas dojde k výplatě.

Šestatřicet věder měsíčně prožene se Habrůvkou strašného toho elixíru a na jiných dědinách — snad ani nečítají.

Aqua vitae!

„Kvit“ jmenuje lid moravský děsnou tuto sílu, která zničila Indiány a ničí krásnou, křepkou Moravu.

Těžko vyhnout se zjevům, které před očima z kořene ji hrozí vyvrátit. Tak se zdá, jako by jen nad Habrůvkou ležely mraky nejtmavší a jiných jako by ani nebylo na očích než právě ty.

Není Habrůvka nejhorší. Jsou dědiny, které si svou nemoc odbyly nebo do ní padnou, pozdraví se a zase padnou. Měly a budou mít nebo mají své dluhy a soudy, Rybáře a Vrbčeny, pštrosy, Kocmánky, Marečky a Filipky — mají i své Studýnky a černé i bílé macechy — dobrý lid i zlý — kořalku a střídmost, ctnost i pekla zplození — — —: vlní se ten život jejich jak v celém světě nahoru i dolů a zase nahoru — — Jen o to tu jde, jakým směrem pohybují se ty vlny — vrší-li se stále k větší a větší dokonalosti nebo klesají stále v hlubší a hlubší propasti — Věřím ještě v dobrou hvězdu Habrůvky. Snad zasvitne jednou i čistějším leskem, ale kde je jaká záruka, že nepadne zas a ještě hloub?

Starý věk měl své orgie, středověk své kostky, víno a frej.

Pivo, víno, absint, opium, grog i morfium, kořalka — jedna řada, jeden uzavřený svět. Pálenka není posledním článkem řetězu, kterým na hrdle se trestá lidstvo. Slivovice nebo koňak, chartreuse nebo punč, vodka nebo „kvit“; — pila by Habrůvka i šampaňské, kdyby šampaňské měla, a nepovrhla by ani bowlí ananasovou. Kde je tu jaká povýšenost vnitřní člověka nad člověkem? Jsou „vzdělanci“, kteří se opíjejí den jak den, řvou až do zblbnutí nejnesmyslnější odrhovačky, mluví nejprázdnější řeči do dvou, do tří hodin zrána — a říkají, že se výtečně „bavili“. — — Ale opije-li se habrůvský pštros pálenkou, zazpívá si a ve své zbujnosti ze sebe vychrlí celou odyseu vojenského tažení od ruských hranic až po Milán — odvrací se od něho ušlechtilá tvář a prohlásí jej za — ochlastu. I dvanáct sklenic piva vypije tak mnohý vzdělanec a neopije se. Jen chudákovi stačí dva tři „samečky za pět“ a mluví a rámusí, že neví ani co. — —

Bývaly časy, kdy i zámožná kdysi Habrůvka pila jenom víno — — Dnes chudobná polyká jenom kořalku.

Ne chudoba je následkem kořalky, ale kořalka spíš následkem chudoby.

Bývaly časy, kdy Habrůvka byla jako jednou dobrou a ctnostnou rodinou.

Ale rozkvetlo řepařství — založili v Silůvce cukrovar — a bedlivým okem střežená kdysi ctnost rázem ocitla se v náručí podnapilých „cukrářů“. Padl sice cukrovar — padl i blahobyt, ale zvyk zůstal a ten v rukou židů nemilosrdnými důtkami zmrskal a do dneška mrská všechen habrůvský lid. Nevymaní se už z nich celé nynější pokolení a kdož ví, co ještě čeká pokolení příští. Hory nestačí, aby zastavily divoký ten úprk hlavou o překot stále hloub a hloub se řítícího úpadku — — a snad se hlava pozvedne, až bude v sutinách. — — —

Židovský a polopanský vkus, zahnízdiv se dříve v městech, přešel jako mor i na lid venkovský. Naučili jej pohrdat jeho prostotou, vedli jej k nenávisti k ponižující jeho selskosti, strhali s něho kroj, zničili domácí zařízení, obrali jej o písně, zvyky, všechnu poezii a ušlechtilé způsoby života, a když tak zpřetrhali tu sta a staletou jeho tradici, když jej tak dokonale byli zhanobili, jedem své uštěpačnosti a špatným příkladem zkazili ho tak, že se už ani neodváží na krásnou svou minulost pohlédnouti jinak než tímtéž pohrdlivým způsobem, prstem na něho pak ukazují a bijí na poplach: ejhle, jak nemravný, surový a sprostý je náš lid! — — Jaké bratrství! Městská rozmařilost, militarismus, nevěstky, továrny, sešlost morálky, tupá indolence i k otroctví — — jednoho snad vlivu není, aby nedorážel v lidu i tu poslední víru v něco, co je lepšího a světějšího nad strašné jeho okolí. — — — A není krutější moci, než dostane-li se tento rab a sluha sebe i lidí k vládě nad svými. — Není větších tyranů, než jsou ti, kteří z nicky dostali se na číslo. — — První, koho cikán pověsí — stane-li se králem — je jistě jeho táta.

Sám stát pak, který bonifikuje lihovary, podporuje loterii, trpí kartely, vytápí burzu a pod míru svou vede nejkrásnější svoje synky — nemá a nemůže mít ani jinaký lid, než jakého zasluhuje a s jakým sám jednou vezme za své. — — —

Bývalý písař obce po čtyřicet let učil všecky ty Kocmánky a Marečky „muchlat“ obecní jmění.

Vrbčena, vychována na klínu bývalého fořta Gryce — nebyla jenom sama. Co jich bylo s ní! A všecky ve zdech silůveckých kanceláří i s nevinností prodávaly z lesa fialky.

Příručí ekonomií, dozorci továren namnoze neznají větší rozkoše, než když naslouchati mohou i nejnestydatějším řečím „bosé“ mládeže.

Krevní choroby nosí do Habrůvky vojáci, nemanželské děti ze židovských služeb děvčata, nestrávené a až k pláči zpitomělé ideje nosí z Brna dělníci a tak zvaná židovská morálka všemu tomu dodává teprv křenu. Jásá Izrael. Vždyť v mravním úpadku lidu odjakživa spočívala i vítězná síla jeho rasy. Ba ani dobrým jeho vlastnostem nemůže lid přivykat. I kdyby povahou svou byl k tomu nakloněn, cítí, že učit by se musel i týmž prostředkům, jakými Izrael úspěchů svých dobývá. A tomu příčí se ještě celá jeho úsoba — — Ale jsou už i Rybáři a s Rybáři celé historie jeho hříchů.

Kořalka s šidbou odjakživa byla účinným a takřka jediným židů prostředkem. Tím začali, tím i skončí. Za málo peněz má tentýž účinek jako za mnoho peněz vzácné marky vín. Ne nadarmo podlomili dřív sílu Číny opiem, než se na ni vrhli. Nemůže být vinen opilec jako člověk slabomyslný, ale prodavač jako člověk plně hříchu vědomý. — — —

Kdo jsi bez viny — hoď po Habrůvce kamenem!