Robinson Krusoe/Kapitola devatenáctá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá	Kapitola dvacátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devatenáctá
Podtitulek:	Shledání se Pátka s otcem
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 94–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Robinson si umínil prohlédnouti jeden z člunů, jež divoši zanechali u břehu; přistoupil tedy k němu a podivil se nemálo, když v něm shledal člověka spoutaného na rukou i nohou, jako byl Španěl. Člověk ten zdál se býti více mrtev nežli živ. Robinson přeřezal jeho pouta i hleděl mu pomoci na nohy, ale nešlo to snadno. Ubožák bědoval, mysle nejspíše, že nastává mu poprava.

Byl to divoch, pročež zavolal Robinson Pátka, by s ním rozmlouval. Sotva ho týž shlédl, udál se výstup, jemuž Robinson se velice podivil.

Pátek objal spoutaného líbal ho, křičel, smál se, plakal, tančil, bil se v prsa; tvářil se jako šílený. Trvalo to chvíli, nežli Robinson na opětované otázky obdržel od něho odpověď: můj otec.

Nelze vylíčiti radost syna toho řádného; dvacetkráte vskočil do člunu i vyskočil zase z něho.

Robinson měl v láhvi posud trochu vína i poručil Pátkovi, by jím natřel naběhlé údy otcovy.

Potom dal mu snídaní, kterou měl v kapse; Pátek pak ji podal otci; potom odkvapil.

Záhy se vrátil opět, nesa v jedné ruce džbán s vodou, v druhé kus chleba i sýra, jež odevzdal pánovi v náhradu za snídani.

Voda občerstvila znamenitě starce, jenž hynul žízní.

Potom Robinson dal také Španělovi chléb a sýr, by se posilnil, začež mu ten vroucně děkoval.

Poněvadž bolely ho údy, provazy dříve těsně svázané, velel Robinson Pátkovi, by mu je také natřel vínem.

Po chvíli odpočinku odneseni byli oba nemocní do hradu.

Robinson měl nesmírnou radost, že společnost jeho se rozmnožila o dva členy. Zatím co Pátek chystal lože pro hosty, ohřál Robinson trochu vína, by jím Pátek natřel jejich naběhlé údy. Pak povečeřili, načež odebrali se na odpočinek. Robinson nemohl dlouho usnouti, uvažuje nynější své postavení.

Pátek musil býti tlumočníkem mezi pánem svým, otcem i Španělem.

Tento totiž ztrávil asi půl roku mezi divochy i rozuměl poněkud řeči jejich.

Tím způsobem dověděl se Robinson, co vypravoval Španěl. Ten v krátkosti vypověděl, jak následuje:

„Naše loď byla určena pro obchod s otroky. Plavili jsme se od břehů afrických, kde jsme za zboží evropské vyměnili zlatá zrnka, kosť slonovou a černé lidi. Černochů naložili jsme sto, jež chtěli jsme dopraviti na ostrov Barbados a tam prodati. Dvacet jich zemřelo, proto že byli stísněni jako slanečkové. Krutá, dlouhotrvající bouře zahnala nás ku břehům brasilským a poněvadž loď naše při tom byla proražena, netroufali jsme si, pustit se na širé moře, nýbrž plavili jsme se podél břehů pevniny. Pojednou napadla nás nová bouře od západu. Bouře ta zahnala nás daleko od pevniny a vehnala nás za doby noční na úskalí u jakéhos ostrova.

Vystřelili jsme několikráte z děl jsouce odhodláni, vytrvati na lodi, pokud to bude možno. Proto rozvázali jsme pouta černochům, by nám pomohli vyčerpati vodu, která prudce vnikala do lodi. Avšak sotva že černoši byli volnými, zmocnili se člunů našich, by zachránili volnost svou a životy.

Co jsme měli počíti? Donutiti je k práci nemohli jsme, poněvadž nás bylo jen patnácte, jich pak osmdesát; mimo to zmocnili se mnozí z nich našich zbraní. Bez člunu zůstati na rozbité lodi bylo velice nebezpečné, — byla to očividná smrt. Odhodlali jsme se k prosbám u těch, jižto nedávno byli našimi otroky, žádajíce je, by zůstali buď, nebo nás vzali s sebou. Nelze mi, nezmíniti se o velikomyslnosti otroků těch. Ačkoli jsme jednali s nimi krutě, nelidsky, dali se přes to obměkčiti a dovolili nám, bychom sestoupili k nim za tou podmínkou, že nevezmem s sebou nižádných zbraní. Přijavše tu podmínku vskákali jsme do člunů, jež byly tak přetíženy, že hrozila nám záhuba každého okamžení.

Snažili jsme se, bychom dospěli k blízkému ostrovu, avšak vítr se náhle obrátil a přes vše úsilí naše, přes všecko veslování hnal nás na širé moře. Nebylo pochybnosti, že zahyneme. Avšak k našemu největšímu udivení držely se čluny, houpajíce se mocně na vlnách vysokých, šťastně nad vodou, až jsme mimo nadání, aniž bychom byli ztratili jediného muže, byli zahnáni na ostrov nám zcela neznámý, jehož obyvatelé přijali nás vlídně.

Žili jsme u nich posud každý jak mohl, avšak bídně a nuzně, poněvadž ubozí divoši sami neměli ničeho, leda ryby, jež nachytali, a něco ovoce, které na ostrově rostlo. Přes to vše sdíleli s námi, co měli, jakož nás poučovali, jak máme chytati ryby. Nejlépe dařilo se při tom našim černochům, poněvadž nebyli zvykli jinému způsobu života i byli mimo to nyní na svobodě.

Před několika dny byl ostrov ten přepaden jedním nepřátelským národem. Vše se chopilo zbraní, my pak považovali za svou povinnost, přispěti ku pomoci svým hostitelům. Bojoval jsem po straně tohoto poctivého starce, jenž jako lev, jemuž bylo mládě uzmuto, vnikal do řad nepřátel, kde byly nejhustší. Viděl jsem ho obklopena, chtěl jsem mu přispěti ku pomoci a měl jsem neštěstí, že jsem s ním zároveň byl zajat.

Dva dny a dvě noci ztrávili jsme v tom smutném zajetí spoutáni na rukou i nohou a nejedli jsme ani nepili. Neboť vše, co nám hodili, byly ryby shnilé, jež bylo moře vyvrhlo.

Raději jsme trpěli hlad, než bychom požili takové šeredy.

Dnes ráno odvlekli nás do člunů, bychom dle šeredného zvyku těch netvorů na některém jiném místě byli zavražděni a snědeni. Tu pak prozřetelnost božská přivedla vás, šlechetní mužové, pro naši spásu, by nám prokázala dobrodiní, jež odplatiti vám nebude nikdy v moci naší.“

Španěl se zamlčel; slzy vděčnosti kanuly mu po lících.

Robinson měl z toho potěšení, že se potvrdilo tušení jeho, Pátek pak s ním zároveň obdivoval se moudrosti a dobrotě boží.

Na otázku, komu loď náležela, odvětil Španěl, že náklad obstarali dva kupci v Kadixu, z nichž jeden dal rozkaz, by na břehu africkém byli černoši zakoupeni; druhý pak, jemuž obchod tento se hnusil, nežádal za zboží své nic jiného, leda zrnka zlatá.

Robinson chopil Španěla za ruku, vedl ho do skladiště svého a do jeskyně, kde mu ukazoval věci zachráněné s lodi rozbité, čemuž se Španěl nemálo divil.

Pátek musil mu vypravovati, jak se to vše stalo, Španěl pak udivením nemohl ani slova pronésti.

Robinson tázal se potom, komu že náležely drahokamy, jakož i důstojnický oděv, jež nalezl na lodi.

Odpověď zněla v ten způsob, že oboje zanechal anglický důstojník, jenž byl se dlouho zdržoval ve Východní Indii a vraceje se do Anglie roznemohl se velice a byl ku své žádosti zanechán na pobřeží africkém. Tam pak zemřel. Loď španělská vzala s sebou jeho pozůstalost, by ji dopravila na ostrov Barbados, odkud měla dodána býti do Anglie.

Robinson pak mu ukázal spisy z lodi zachráněné, v nichž Španěl nalezl nejen jméno kupce, jemuž náležela zlatá zrnka, nýbrž i jméno vdovy důstojníka, které měly odeslány býti drahokamy, jakož i šaty důstojníka, nebožtíka muže jejího. Robinson pak opatroval ty věci jako svátost.

Zatím nastal večer; namáhání toho dne a nebezpečí i svízele překonané vyčerpaly veškeré jejich síly, že měli potřebí spánku občerstvujícího, pročež odebrali se na odpočinek.