Robinson Krusoe/Kapitola osmnáctá

Robinson Krusoe Jaroslav Tvrdý
Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmnáctá
Podtitulek:	Robinson s Pátkem zachrání oběti divochů
Autor:	Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj:	TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 89–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Trvalo by velmi dlouho vylíčení všech prací, jež Robinson konal; postačí říci, že téměř všecka řemesla nápodobil.

Za stálé pracovitosti uplynulo půl roku, aniž byl by Pátek se odvážil, připomenouti pánovi slib ohledně cesty do jeho otčiny.

Robinson pak nezmiňoval se o tom schválně, poněvadž nemohl vyplniti přání svého přítele, pokud nevykonal všecky přípravy potřebné.

Když pak byl s tím hotov, zmínil se sám, by srobili opět člun, na kterém by převezli Pátkova otce.

Pátek měl z toho velikou radost; vděčnost svou pak za to projevoval způsobem dojemným.

Práce počala hned druhého dne, a poněvadž měli řádné sekery, jakož i jiné nástroje, dařila se mnohem rychleji a lépe nežli předešle.

Jednoho rána vyslal Robinson, sám zabývaje se domácími pracemi, Pátka na břeh, aby tam vyhledal nějakou želvu. Týž pak se vrátil záhy poděšen a tak unaven, že s tíží vyrazil ze sebe slova: „Jsou tu!“

„Kdo je tu?“ tázal se Robinson uleknut.

„Ó, pane, dva, tři, šest člunů.“

Pro strach ani nevzpomněl na počet.

Robinson rychle vylezl na kopec a shledal, že tomu tak; ku břehu přirazilo šest loděk, z nichž právě divoši vystupovali.

Slezl rychle i tázal se Pátka, zdali jest ochoten pomáhati mu v boji, kdyby došlo k tomu s divochy.

„S tělem i s duší,“ odvece Pátek, jenž byl se zotavil z leknutí.

„Nuže,“ pravil Robinson, „zkusíme to, zdali přerušíme hanebné jejich úmysly. Povím ti ostatní pak, teď není času k mluvení, nýbrž k činu.“

Stáhl jedno dělo s hradby, (???) pušek, čtyry pistole a dvě šavle. Zastrčiv (???) šavle za pás i vzavše tři pušky na ramena vlekl za sebou dělo.

Pátek zavřel bránu i jeli k místu, odkud by rozvinuli činnost.

Robinson chtěl se přiblížiti, pokud to možno, lesem k divochům, by ho tak snadno nespozorovali. Odtud pak hodlal vypáliti dělo i postrašiti tak lidožrouty a donutiti je, by upustili od svého předsevzetí.

Pátek souhlasil.

„Tím způsobem,“ pravil dále Robinson, „zachráníme nešťastníky bez krveprolití. Kdyby se to nezdařilo i strhl se boj, musíme dokázati, že jsme muži a dovedeme čeliti nepříteli. Ten, jenž vidí vše, ví, proč nasazujeme své životy, a bude nám pomocníkem.“

Dospěli téměř na konec lesa i postřehli, že nepřátelé sedí kolem ohně a požívají maso jednoho zajatce, kterého již byli skolili.

Jiný svázaný ležel na zemi a byl to běloch. Robinson to pozoroval skrze dalekohled, jejž byl na lodi nalezl.

Měl chuť vyřítit se na nepřátely, avšak rozum to zrazoval.

Postavil dělo tak, aby kule letěla divochům nad hlavami a jim neublížila.

Poručiv Pátkovi, by dělal vše co on, odložil dvě pušky na zem a třetí podržel v ruce i vypálil dělo.

V okamžení, kdy zahoukla rána, padli mnozí divoši jako zabití na zem. Robinson a Pátek očekávali, co se bude díti dále. Většina divochů asi za půl minuty byla zase na nohou a bázliví mezi nimi spěchali k člunům, srdnatější pak se chopili zbraně.

Na neštěstí nezahlédli ni blesku rány dělové, ni kule letící, nýbrž zaslechli pouze bouchnutí.

Proto se nelekli tak příliš, a když se ohlédli a nespatřili nic hrozivého, zotavili se záhy; prchající pak se vrátili; všickni pak řvali hrozně a máchajíce zbraněmi, jali se prováděti válečný tanec.

Robinson nevěděl, co má činiti.

Když pak divoši opět usedli a dva z nich se odebrali pro Evropana, nemohl se déle zdržeti; pohlédna na Pátka, pošeptal mu: „Ty v levo, já v právo; ve jménu Páně.“

Při těch slovech vystřelil z pušky a Pátek učinil totéž. Rána Pátkova účinkovala mocněji nežli Robinsonova; v levo kleslo pět, v pravo jen tři divoši. Tři byli zabiti, pět bylo postřeleno.

Úžas ostatních nelze popsati; vzchopili se a pádili jedni sem, druzí tam, řvouce při tom hrozně.

Robinson chtěl se šavlí v ruce vrhnouti se na ně, když pozoroval, že se chystají k odporu a boji.

Chopil tedy druhou pušku; Pátek učinil totéž a vypálili zase stejně. Tentokráte padli jen dva, několik poraněných běhalo divoce kolem.

Z raněných padli ještě tři na zem, ač nebyli mrtvi.

„Nuže, Pátku,“ zvolal Robinson, chopiv třetí pušku; „na ně!“

Vyskočili z lesa; Robinson pádil nejprvé k zajatci, by mu oznámil spásu. Pozoroval při tom, že někteří divoši chystají se ho napadnouti. Pokynul druhovi svému a ten přiběhna vystřelil, načež jeden nepřítel klesl.

Robinson zatím nožem přeřízl pouta zajatce i tázal se ho, kdo by byl. Zajatý odpověděl po latinsku:

„Christianus (křesťan), Hispanus (Španěl).“

Více pro unavenost nemohl promluviti.

Robinson měl s sebou pro všecky případy láhev s vínem i podal ji Španělu, by se napil a posilnil; zároveň mu podal pistoli se šavlí a vyzval ho, by jim pomohl skončiti boj.

Pátek zatím musil na rychlo přinésti pušky, by je znovu nabili.

Španěl maje v ruce pistoli a šavli, jako lev vrhl se na nepřátely a skolil ihned dva.

Pátek obdržel pušku nabitou, Robinson pak nabíjel ostatní. Došlo to k zápasu se šavlí, ve kterém Pátek vykonal divy udatenství a hnal celou tlupu divochů před sebou.

Pobil jich několik; někteří vskákali do vody, by plovali k člunům svým, jiní prchli do lesa.

Španěl musil podstoupiti krutý zápas s divochem, jenž naň zuřivě dorážel mlatem, že s tíží se mu ubránil.

Divoch jej konečně přemohl a povalil na zem i byl by ho skolil, avšak Robinson postřehl v čas toto nebezpečí a vrazil divochu kuli do hlavy.

Španěl vyskočil a chopiv pušku, běžel s Pátkem do lesa, by stíhal prchající divochy. Robinson zatím pozoroval, co počnou divoši v člunech.

Záhy vrátili se jeho soudruzi z lesa, oznamujíce, že tam není více divochů. Oba chtěli stíhati v člunech divochy, avšak Robinson, jenž nehodlal marně prolévati krev, zradil jim to.

„Ale vrátí se u větším počtu, necháme-li je prchnouti,“ řekl Pátek.

„Nuže,“ odpověděl Robinson, „my jsme také silnější o jednoho bojovníka, nežli jsme byli ráno, i můžeme podniknouti boj s notnou tlupou divochů, zejména vyčkáme-li útok jejich v pevnosti své.“

Robinson nechtěl divochy za to trestati, že požívají masa lidského, poněvadž nevěděli, že to cos zlého, ba naopak považovali to za věc záslužnou.

Robinson proléval slzy, procházeje se po bojišti, by nabyl přesvědčení, zdali některý divoch žije posud a bylo-li by lze mu pomoci. Ale shledal jen mrtvé a umírající; bylo jich celkem jedenadvacet.

Z vítězů nebyl nikdo raněn, pouze Španěl pohmožděn pádem i měl bouli. Robinson byl tak zaneprázdněn a zaujat bojem, že neměl času, tázati se Španěla, jak se dostal do zajetí, ačkoli by to rád byl věděl.