Robinson Krusoe/Kapitola dvacátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá
Podtitulek: Nový přírost obyvatelstva, zákonodárství Robinsonovo
Autor: Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj: TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 99–105.
Licence: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Příštího dne svolal Robinson veškeré obyvatele ostrova svého, by spojenými silami provedena byla práce, jež nestrpěla průtahu. Mrtvoly zabitých posud válely se na bojišti a byla podstatná obava, že hnitím jich vzniknou výpary, které by kazily vzduch. Vzavše tedy sekery, odebrali se k tomu hroznému místu. Nechtěli dělati hroby; k tomu byli by potřebovali lopat a rýčů. Oni chtěli nasekati dříví a udělati hranici, na které by spálili mrtvoly.

Tak to dělali Římané staří a jiní národové před dávnými časy a dělají posud někteří národové v Asii.

Robinson chtěl na svém ostrově, kde bylo dříví dosti, raději zavésti tento způsob starodávný, nežli chovati se dle šeredného zvyku svých krajanů, jižto za onoho času byli tak nemoudří, že mrtvoly svých příbuzných pohřbívali uprostřed měst, ba i v kostelích, kdežto šířily tyto nákazu i záhubu mezi živými.

Bohužel děje se to podnes, což jest důkazem, jak nesnadno jest člověku odložiti nějaký zlozvyk. Jestliže jsme nějakou zpozdilost nebo neřest si jaksi osvojili a dopustili, by se stala nám zvykem, ó, potom jest nesnadno, ji odložiti, třeba že bychom poznali velmi dobře její škodlivost.

Každý ví, že výpary mrtvol jsou zhoubnými pro živé, přes to děje se stále, že mrtvoly pohřbívají se na hřbitovech uprostřed nebo nedaleko města, nebo docela v kostelních sklepeních, kde je ani hlína nekryje. Snad uplyne ještě celý věk, než lidé vážně na to pomyslí, odložiti tento šeredný zlozvyk.

Robinson to vše zrale uvážil a dospěl k úsudku shora zmíněnému. Když byl Robinson a jeho soudruzi provedli spálení mrtvol, odebrali se domů.

Pátek zatím poučoval otce svého o tom, že lidé vzdělaní nepožívají masa lidského, což stařec nemohl pochopiti. Pátek jal se vypravovati mu vše, co slyšel a čemu se naučil od pána svého, i docílil konečně tolik, že starci záhy zhnusil se tento zlozvyk. Starci tomu dal Robinson z ohledu toho, že byl starší Pátka, tedy byl jaksi před ním, jméno Čtvrtek a tak ho budeme na dále nazývati.

Na to svolal Robinson všecky k poradě, při které musil Pátek zase býti tlumočníkem. On sám pak, jakožto hlava celé společnosti, zahájil schůzi slovy těmito:

„Milí přátelé! Máme veškeré věci potřebné ku klidnému a spokojenému žití. Ale mne ta věc nebude těšiti, pokud budou lidé, kteří by k tomu měli větší právo a kteří přes to trpí nedostatek a bídu. Míním vaše krajany, evropský příteli, Španěly, kteří zůstali mezi divochy. Přeji si tedy, by mi každý z vás pověděl, jak bychom to provedli nejlépe, by tito ubožáci byli s námi spojeni.“

Zamlčel se, očekávaje, jak projeví jednotlivci svoje mínění.

Španěl se nabízel, že v jednom z člunů, jež tu zanechali divoši, sám poplaví se na ostrov, by přepravil sem krajany své. K témuž podniku nabízel síly své Čtvrtek. Pátek zase radil, by starý otec zůstal tu, on sám pak provázel Španěla.

Tak vznikl jakýsi ušlechtilý zápas, poněvadž jeden přes druhého chtěl se odvážiti života svého, Robinson pak byl nucen učiniti nález rozhodující, jemuž ostatní se podrobili. Rozsudek vypadl v ten smysl, že mají na cestu se vydati Čtvrtek a Španěl, Pátek pak že má zůstati u něho.

Byl by měl vlastně poslati Pátka, ale toho miloval příliš i nechtěl ho vydati nebezpečí, které by s ním nesdílel, mimo to pak stařec znal lépe moře nežli jeho syn a byl také plavcem zkušenějším. Španěl pak musil s sebou, poněvadž rodáci jeho na pouhé pozvání Robinsonovo byli by sotva přišli.

Ustanoveno tedy, by oni dva nastoupili tu cestu co nejdříve. Dříve pak musilo býti postaráno o to, by přiměřené větší pole bylo vzděláno, jakož i oseto, poněvadž větší počet obyvatelstva spotřeboval denně také větší množství potravin.

Proto na čas nějaký stali se všickni rolníky a poněvadž každý se přičinil a snažil poctivě, dařila se také práce výborně. Po čtrnácti dnech bylo vše vykonáno i činěny opravdové přípravy na cesty.

Nežli Španěl tu cestu nastoupil, podal Robinsonovi důkaz své poctivosti a vděčnosti, který zároveň posloužil za důkaz obezřelosti jeho. Pravil totiž, že jeho krajané byli jako on prostí plavci, tedy lidé bez vyššího vzdělání, a že je nezná s dostatek, by se zaručil za jejich dobré smýšlení.

Proto radil Robinsonovi, by jakožto pán ostrova určil nejprvé jisté podmínky, za jakými hodlá je přijati, a že kdo neschválí tyto podmínky, nesmí jeti s sebou.

Robinson měl radost z takovéto věrnosti nového přítele svého a proto též uposlechl rady jeho. Určil podmínky tyto:

Kdo chce žíti na ostrově Robinsonově i býti účastným výhod a pohodlí, jež on poskytuje, musí se zavázati:

1. že plniti bude ve všem vůli řádného pána ostrova i podrobí se všem zákonům a nařízením, jež uzná týž za vhodné a dobré pro blaho osady;

2. že bude žíti cnostně, střídmě i bude pilným, poněvadž lenoch, hejřil a vůbec ničema na ostrově nemůže se trpěti;

3. že se zdrží všelikých hádek i různic, a kdyby se přihodila nějaká urážka, že nechce býti soudcem ve své vlastní při, nýbrž že stížnost svou přednese pánu ostrova nebo tomu, jejž tento určí za soudce;

4. že bez reptání bude konati veškeré práce, jež vyžaduje blaho celé společnosti, a pro případ potřeby že pánu ostrova přispěje ku pomoci tělem i životem svým;

5. že se všemi postaví se proti muži tomu, jenž by se osmělil jeden nebo druhý tento rozkaz překročiti, by takový člověk buď se navrátil na cestu zákona, nebo byl navždy vyloučen z ostrova.

Napomíná se každý, by tyto články zrale uvážil a podepsal jméno své na místě přísahy jen tehdáž, jestliže jest odhodlán vždy a ve všem říditi se těmito články.

Robinson.

Tento spis musil Španěl nejprve přeložiti do své mateřštiny a bylo umluveno, že vezme s sebou péro a inkoust, by jej dal svým rodákům podepsati dříve, nežli opustí ostrov.

Potom vyhlédli si ten lepší z obou člunů a konali přípravy na cestu. V člunu tom arci nemohli se přeplaviti všichni Španělové, avšak člun ten byl určen také jen pro cestu tam. Cestu zpáteční mohli vykonati v člunech s rozbité lodi, které, jak Španěl tvrdil, nalézaly se posud v dobrém stavu. Když byli dopravili do člunu dostatečné zásoby potravin a když nastal vítr příznivý, rozloučili se cestující tklivě s Robinsonem a Pátkem i nastoupili cestu.

Pátek byl náramně sklíčen bolem, že se musil odloučiti od svého otce. Již večer před jeho odchodem plakal dlouho i nemohl pro zármutek ničeho ani požíti. Když pak rozloučení skutečně nadešlo, nebyl k upokojení. Neustále objímal otce svého, zavlažuje obličej jeho svými slzami.

Starý musil se mu vymknouti násilně; ale když otec byl již v člunu a ten odrazil od břehu, vskočil Pátek za ním do vody a ploval po boku člunu vzlykaje stále „s bohem“. Potom vrátil se na břeh, usedl na jednom kopci a vzlykaje i pláče zíral tak dlouho za člunem, pokud mu nezmizel s očí. Robinson, jenž měl v úmyslu pobaviti ho neb obveseliti, použil největší části dne k procházkám v pohorské krajině a k lovu. Nebyli ještě daleko, když pudlík, jenž běžel za nimi, zastavil se u paty skály porostlé i jal se mocně štěkati. Když se přiblížili k tomu místu, shledali ve skále díru jen tak velikou, že bylo lze vlézti do ní, avšak ne vejíti.

Robinson, jenž rád prozkoumal věc, která vzbudila jeho pozornost, poručil průvodci svému, by se pokusil, zdali by tam nevlezl. Pátek poslechl.

Avšak sotva byl prostrčil hlavu otvorem, vzkřikl hrozně, skočil nazpátek a nedbaje volání Robinsonova, pádil odtud jako šílený. Když ho na konec Robinson dohonil, tázal se ho, co jej polekalo i přimělo k útěku.

„Ach, ach,“ odpověděl Pátek, jenž mohl s tíží mluviti, „prchněme co nejrychleji, milý pane; v díře oné jest hrozná obluda, jež má veliké žhoucí oči, tlamu pak velikou tak, že by nás mohla najednou oba pohltiti.“

„Nu, nu, to by byla arci pořádná tlama,“ odpověděl Robinson, „ale na tu věc musím se přece podívati.“

„Ach, ach,“ zvolal Pátek poklekna před ním, „nečiňte toho. Sežralo by vás to a pak by neměl ubohý Pátek žádného pána.“

Robinson odvětil, usmívaje se, zdali to jeho sežralo. Když Pátek nemohl cos takého říci, velel mu Robinson, by šel domů a přinesl mu svítilnu. Sám se vrátil k díře, kde se postavil na stráži s nabitou puškou v ruce.

„Což pak to může býti,“ myslil si, „což hrozného spatřil asi Pátek? Šelmu nějakou lítou? Či jest to tygr, pardál neb cosi podobného? Kdyby to bylo, pak bych jednal nepředložené, leza tam. Ale kdyby takové šelmy byly na ostrově, byl bych je dávno zpozoroval a pak by nebyl Pátek se vrátil neporušen. Ne, ne, to není; bázlivost jeho jej polekala, že viděl, co není. Musím to zkusiti, bych toho dobrého hocha vyléčil z té bázně dětinské.“

Zatím přišel Pátek s hořící svítilnou a se slzami v očích opětně se snažil pána svého pohnouti, by se neodvažoval v takové nebezpečí, v kterém by zahynul. Ale Robinson neznal bázně, když byl věc nějakou zrale uvážil, i nedal se odvrátiti od svého úmyslu. Vyzval Pátka, by se nebál, chopil hořící svítilnu levou a nabitou pistoli pravou rukou a kráčel zmužile k otvoru. Sotva tam vstrčil hlavu, když při slabé záři svítilny vskutku uzřel něco, co mu samému nahnalo strachu. Ale proto nehodlal prchnouti, nýbrž posvítil si, by neznámou obludu si prohlédl. I poznal, že to není nic jiného než lama, jež stářím a vysílením právě dodělávala.

Když se náležitě ohlédl a neuzřel nic jiného, nežli zvíře to neškodné, vlezl do díry, volaje na Pátka by ho následoval.

Pátek se chvěl jako list osykový; nicméně nemohl opustit pána svého. Vzchopil se tedy, by tam vlezl za ním, a spatřil s udivením, jak se zmýlil ohledně velikosti očí a tlamy toho zvířete.

„Vidíš, Pátku,“ domlouval mu Robinson, „jak bázeň může nás sklamati! Kde jsou veliké oči ohnivé? Kde jest ohromná tlama, kterou jsi viděl?“

„Zdálo se mi, že ji vidím,“ odvětil Pátek, „byl bych na to chtěl přísahati.“

„Nepochybuji, že se ti to zdálo,“ řekl Robinson, „ale měls uvážiti, že bázlivost nás přečasto klame. Věz, že takovýmto způsobem vznikly veškeré babské pověsti o strašidlech a podobných obludách. Původci takových zpozdilých povídaček byly staré baby nebo jim podobní bázliví muži, kteří jako ty se domnívali, že něco vidí, co není, a potom jako ty tvrdili, že vskutku viděli něco. Budiž mužem, Pátku; budoucně raději dvakráte nahlédni a vypuď ze srdce svého všecku zpozdilou bázeň.“

Pátek slíbil vše možné. Stará lama zatím dodělala, načež Robinson s Pátkem ji vyhodili a zahrabali. Na to prohlíželi pozorně místo, v kterém se nalézali, a shledali, že to příjemná i prostranná jeskyně, která jim poskytnouti mohla mnohý prospěch. Byla jakoby vytesána, suchá i chladná, stěny zdály se z křišťálu odrážejíce světlo svítilny, jako nějaké zrcadlo.

Robinson si umínil, že jeskyně použije za sklep, jakož i za útulek před vedrem přílišným a že tu uloží věci, jež nesnesou velkého horka. Na štěstí nebyla vzdálena od jich obydlí, než asi čtvrt hodiny. Pátek vyslán domů, by přinesl potřebné nástroje. Počali hned rozšiřovati vchod a robiti dvéře, jimiž by jeskyně se zavírala. Práce ta jim poskytla příjemné zaměstnání v čase, kdy ostatní byli vzdáleni.