Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XI.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Podtitulek:	Výlet na horu. — Mouka a hnětinky ze semene smrkového. — Připravování a orání rolí. — Nová zbraň střelná. — Nakládané ovoce a víno. — Chytání čtvernožcův a ptákův. — Richard výborný ptáčník.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 76–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za tři dni byl vozík hotov, neboť nedal mnoho práce, jelikož kola byla již udělána. Vzali totiž od vozu svého kola zadní.

Kudjo sbil hořejšek, a voj a náčiní na koně bylo řádně vyspraveno a obnoveno.

Příhodný den nedal dlouho na sebe čekati, jelikož v údolí skoro každý den pěkný byl, a zkrátka po slunce východu vyjeli radostně a vesele z domova. Dřevěná chalupa osamotněla docela.

Matka a obě dívky seděly ve vozíku na sedadlech, listím palmovým a mechem vystlaných; kůň, jakoby obecné veselosti byl účasten, táhl vozík tak snadně, jako by nikdo v něm neseděl.

Kudjo práskal bičem, a ozvěna hor opakovala hlasité jeho „hyó“, jímžto koně poháněl; oba psi pobíhali kolem povozu, do každého křovíčka zabíhajíce a je prohledávajíce.

Brzy byli venku z údolí a brali se k vyšším krajinám. Ponejprv po ubytování svém spatřili pustinu opět a pohlíželi na ni nikoliv s úzkostí a strachem, ale se zvědavostí a s jakýmsi radostným citem na nepřehlednou pláň se dívali.

Ve stranu jižní prostírala se rozsáhlá rovina, bílým pískem pokrytá, a vírný vítr poháněl celá mračna prachu vzhůru.

Byl to pohled zvláštní na ty sloupy prachové, které až do oblaku dosahovaly!

Nadívavše se do sytá, ubírali se podle skal výše. Již měli výhled na hory otevřený, a temena hor sněhem pokrytá leskla se v záři sluneční barvami nádhernými, skvoucí se zlatem a šarlatem.

Tázajícím se dítkám, jak možná, že uprostřed léta leží na horách sníh, odpověděl otec, že to důkazem náramné výšky hor těchto, a vypravoval ještě více o horách a vlastnostech jejich.

„Není-li pamětihodno,“ zvolal Bichard, „že leží na hoře naší sníh tak pravidelně, že má po všech stranách stejnou výšku a podobu noční čepice. Na kraji je jako přiříznut.“

„Toto ostré zakončení je úkazem znamenitým,“ odvece otec. „Jest výsledkem zákonů horka a tepla a nejvíce patrno v krajinách horkých, jelikož v pásmech studených hory celé sněhem a ledem jsou pokryty.“

„Bylo by možná vystoupiti na tu naši horu?“ tázal se Richard.

„Sotva — aspoň za velkých obtíží, neboť dle úsudku mého jest dobrých tři tisíce metrů vysoká.“

„Ale vždyť jest Himalaja mnohem vyšší, a tam se lidé dostali nahoru.“

„Nevěř, Richarde,“ dí otec, „ještě nikdo tam nevystoupil, an by tam pro náramnou výšku a řídkosť vzduchu nemohl dýchati. Vrcholy tyto nedostupné jsou od Stvořitele jenom proto stvořeny, aby nám byly předměty našeho obdivování, předměty, ježto noha smrtelníkova nemá poskvrniti krokem svým.“

Za takové rozprávky došli až k úpatí hory, zastavili v hlubokém hvozdě, vypřáhli koně a rozložili se blíže potůčku na trávníku.

Po krátkém odpočinutí stoupali dále. Měli hledání snadné, an se smrk chlebovník prozradil brzy libou vůní svou. První, jejž nalezli, neměl šišek žádných; ty ležely kolem rozházeny, semena byla nejspíše od některého zvířete vyloupána.

Později nalezli smrk jiný, šiškami všecek ověšený. I srazili několik šišek, vybrali semeno, okusili a jásali všichni radostí. Nalezli, co hledali.

„Tam je jich celá kupa!“ zvolala matka, a hnedle se všickni obírali srážením šišek, jichžto skoro polovici vozíku u večer vezli domů.

V příbytku z nich semena vyloupali, v moždíři roztloukli a z mouky — ačkoli hrubé — hnětinek napekli. Bylyť to první, co sídlili v údolí, a jak jim chutnaly!

Majíce všeho zásobu, obírali se pracemi jinými, kteréž byly potřebny pro zimu se blížící. Položivše podlahu v obydlí, ohradili živými ploty několik kusů země, dílem aby z jara obilí své mohli vyseti, dílem aby kůň se bezpečně mohl proháněti, nejsa v nebezpečí ode dravé šelmy býti usmrcenu.

Pak zastřelili několik jelenův a losů, jejichž maso se solí naložili; maso jelenův ušatých, které nebylo chutné, ponechali oběma psům.

Kudjo dával si největší práci ze všech. Zhotoviltě mnohé potřebné nářadí domácí, pluh ačkoli dřevěný, přece však velmi příhodný, ano bylo rovinu velmi snadno orati. Nejvíce litovaly dívky krásného kvítí po údolí rostoucího, jako slunečnic, různobarevného máku a jiných, které při orání ve zmar přicházely.

Vidouce, že jim střelní zásoba dlouho již nevytrvá, počali se mužští cvičiti ve střílení lukem, jichžto několik byl Kudjo urobil ze dřeva příhodného, jaké Indiáni obyčejně ke zhotovení luků svých brávají. Tetivy upletli ze střev jeleních a šípů si nadělali z rovného rákosu, špičky ze železných hřebů z vozu starého vyňatých zhotovivše. Perutěmi krocanův a jiných velkých ptáků konec šípův opatřili. Denně cvičili se ve střílení zbraní novou a domohli se brzy znamenité obratnosti; zvláště Jindřich předčil všecky a uměl pak tak dobře vládnou lukem jako ručnicí, i znal tabuli domácí opatřovati koroptvemi, veverkami rozličného druhu, zajíci a divokými krocany.

Starostlivá matka, povždy o pohodlí a potěšení miláčků svých pečujíc, vycházela zatím na procházky v údolí, a z každé něco příjemného nebo dobrého domů přinášela, jako rozličné druhy ovoce divoce rostoucího: revízu, třešní a jahod, a ty doma nakládala.

Orajíce nalezli také několik druhů řípy a celé lože divokých bramborů, které od oněch u nás pěstovaných maličkostí svou se rozeznávaly; ale pěstováním nabyli později bramborů velkých a jako naše chutných. Aby jim však ničeho nechybělo, uvařila matka z lusek svatojanských jakési pivo, které bylo k pití velmi příjemné, a hrozny vinných rév divoce rostoucích poskytly jim také vína.

Již byli vším potřebným na zimu opatřeni a otcovo rozjímání o budoucnosti dalo v krátkém čase všem opětné práce. Rozvažovalť na mysli, že se v údolí vyskytují sice několikeré druhy jelenův, od jednotlivých však počet velmi skrovný. Dravá zvěř, v údolí velmi hojná, hubila jich velké množství, a když by je nyní i lidé stíhali, bylo by jich brzy velmi skrovně, a těch málo dalo by se jenom s náramnými obtížemi uloviti.

Kdyby bylo možná všecky dravce vyhladiti, zmizely by arciť obtíže, neboť pak by se bylo údolí stalo rozsáhlou oborou, užitečná zvěř byla by se očividně rozmnožovala. Avšak to nebylo možná; vcházejíce do lesa byli neustále v nebezpečí, neboť se dravých šelem všude jenjen hemžilo, prach docházel a ručnice nebyly pak k potřebě. Luky a šípy neprospívaly proti dravcům tlustokožím, a jediná naděje byla, pochytati šelmy ukrutné v jamách a je vyhubiti.

To musilo se tedy státi a bylo zároveň prací zajímavou, jakkoliv s nebezpečím spojenou. Pak dala se užitečná zvěř v ohradách zvláště zřízených schytati a v nich ošetřovati.

Vyživování bylo snadné, ano obilí — jakkoli skrovné — dvojím těžením v roce v krátce musilo se hojně rozmnožiti.

Provésti úmysl ten bylo lehko, neboť hlavní zaměstnání — totiž shromažďování kozí bobrových a jich vysušování — vymáhalo menší čásť času jejich.

Každému z nich byla pak jistá práce vykázána. Otec s Jindřichem měli se starati o schytání čtvernožcův, Richard převzal lov ptáků, matka slíbila sbírati užitečné rostliny.

Nejrozsáhlejší práce byla vykázána Kudjovi, který měl stavěti ohradu, hotoviti pasti a klece, při čemž mu ostatní částečně pomáhali.

Jindřich, jemužto celá věc nejvíce se zalíbila, chytil první několik veverek, které pro obveselení obou dívek zavřel do klece.

Ale brzy vyznamenal se Richard něčím, co učinilo jej hrdinou v rodině. Byltě spatřil v údolí četné stádo krocanův, a aby jich několik ulovil, vymyslil si pasť příhodnou velmi důvtipně.

Kus země obroubil živým plotem do čtverhranu, a přes koly byly přeloženy jiné těžké, tak že krocani všedší nemohli vyletěti. Koly tyto nebyly tak zhusta položeny, aby byl vnitřek zatemněn, a tím neočekávaným hostům nenápadným. Nejumělejší však čásť byl vchod, podobný vchodům u pasti na myši, kudy myši mohou vcházeti, nikoli však vycházeti. Richard nasypal tam rozličného semení, ale žádný z ptáků žádaných do pasti nevešel. Richarda to mrzelo, ale nalezl brzy prostředek výhodný; dlouhým cvičením naučil se toliž jako krocan hudrovati, že to od hlasu krocana skutečného nebylo rozeznati. Takovým způsobem dostal jich několik až k otvoru, ale nic dále, nebo semení nelákalo plaché ptáky. Tu uchopil se ptáčník třetího prostředku, který se mu podařil. Zastřeliv krocana šípem, vycpal jej a blíže otvoru posadil tak, jako by ještě živ jsa semení klobal. Pak začal hudrovati. Brzy objevili se tři velcí krocani, kteří se opatrně blížili od lesa, hrdě si vyšlapujíce. Tu spatřili v pasti krocana poklidně zobajícího. Netrpělivě pobíhali okolo, nějakého vchodu hledajíce.

Richard pohlížel na počínání jejich, a srdce mu úzkostně tlouklo. Zatím nalezli hledající ptáci otvor a vběhli do pasti.

Richard pospíšil si a přiskočiv těžkými kameny vchod zatarasil. Spustiv se s hora do pasti, svázal chyceným krocanům nohy silnými provazci ze střev jeleních, a vynesl je z pasti, nechav tam ptáka volavého jako dříve nalíčeného.

Radostí jásaje přihnal se domů s kořistí svou a způsobil radosť obecnou. Ihned bylo roubení učiněno a krocani — škoda, že samí kohouti! — do něho vpuštěni. Avšak Richard odpomohl okolnosti té hned druhého dne, kdy se mu podařilo chytiti také krůtu čili ťopku i s mláďaty jako koroptve velkými.

Ale nešlo to hned tak z lehka; neboť dříve obcházela matka dlouho okolo pasti, až se přece zavésti dala a do vnitř vešla.

Mláďata, zůstavše venku, zpozorovala brzy, že matka ven nemůže — že je chycena, a s úzkostlivým kvěkvotem sem tam pobíhala, na matku volajíce.

Richard obával se, že mu mláďata ujdou, a přiběhl nazpět, aby, kde kdo byl, svolal na pomoc.

Otec, Kudjo i Jindřich neváhali, a aby lovu svého docela jisti byli, vzali s sebou plachtu od vozu, ku kteréžto ještě dvě prostěradla v rychlosti nastavili. Bylať mláďata jim velmi důležita, neboť věděli, že se dají ochočiti a jako drůbež domácí při domě držeti a krmiti. Proto také se brali se vší opatrností blíže, a roztáhnuvše podivnou síť svou, všecka mláďata zajali. Bylo jich čtrnáct, a tak měli všeho všudy osmnáct kusů drůbeže pohromadě.

Odnesli domů i ptáka nalíčeného, na jehožto pečeni si dříve již výborně pochutnali. Richard použil pak jednoho ze živých kohoutů k chytání krocanův a přivázav jej za nohu do pasti, dočkal se brzy radosti, že jich pochytal tolik, kolik se jich zdálo býti záhodno krmiti.

Povzbuzen jsa šťastným lovem, nalíčil Richard lepu z kůry palmy ostnaté uvařeného, i jiných nástrojů na rozličné ptactvo, a schytal k obveselení svému i celé rodiny rozličných druhů ptáků, jako červených i modrých strak, třešňáků, holubův i jiných množství.

Největší potěšení měly obě dívky z malinkých kolibříkův, ale nejpěknější pták z celé sbírky byl tak zvaný posměváček, který nejen hlasy všech ptákův, ale i jiných zvířat zná předstírati a přirozeným, přelíbezným zpěvem svým jména slavíka amerického právem zasluhuje.

Práce a vyražení bylo tedy dosti, a když čtvernožcův i ptáků notný počet byl sebrán, byl pro rozmanitosť ustanoven také lov na ryby, v pozdním čase nejvíce chutné a lovívané.