Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XII.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Podtitulek:	Výprava na lovení ryb. — Ostnatý hlodavec. — Psi se ošidili. — Podivná stopa ve sněhu. — Indiáni hraboši. — Ježovec a nepřítel jeho. — Ryb dosti, želv dosti. — Jak mýval želvy chytá.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 83–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na lovení ryb se v několika dnech vypravili. Kudjo, jenž byl v řece ulovil několik ryb bolenům podobných a velmi chutných, zhotovil ze lnu po údolí divoce rostoucího šňůry, nařezal dlouhých prutů, místo háčků přidal zahnuté špendlíky, a udice byly hotovy. Za vnadidlo vzali rozličné červy. Všecka rodina vypravila se na lov, a Kudjo uvedl pány své v krátké době na místo nejpříhodnější.

Co ostatní lovili, zabrala se matka do ohledávání rozličných rostlin a přivolala náhlým vykřiknutím rybáře k sobě.

„Co se stalo? Co’s viděla, matinko? Co’s nalezla?“ tázali se všichni najednou a úzkostně. Matka je spokojila vyjádřením, že spatřila zvíře posud nevídané.

„Kde je, kde je?“ tázal se otec i Jindřich najednou.

„Už zaběhlo, ale zde jsou po něm známky,“ odvece matka a ukazovala na několik bavlníků, jejichžto kůra a listí byly tak čistě oloupány, jako by je kozy byly ohryzly nebo lidé nožem oloupali. Několik stromů těchto bylo docela uvadlých, a několik jiných ohryzených uvadnouti se chystalo.

„Pojďme toho zvířete hledat!“ vyzýval otec syna Jindřicha, a ten byl k tomu velmi ochoten.

Sotva byli oba několik kroků popošli, spatřili hledané zvíře před sebou. Bylo zúplna pět decimetrů dlouhé a místo srsti mělo dlouhé ostny jako brk silné. Ostny tyto byly jako šedivou barvou postříkány a nebyly pro ně ani noh zvířete podivného viděti. Tak i uši nebyly patrny a celé zvíře podobalo se více kotouči ostnatému nežli živočichovi. Zatím zpozorovalo blížící se lidi a počalo se rychle — ale ne větší rychlostí nežli žabí skok dále bráti. Otec zadržoval psy, chtivě na neznámého živočicha se vrhnouti chtíči, avšak marně; psi se mu vytrhli a na ostnatce se rozehnali. Zvíře ukrylo hlavu v ostnatém kožichu, ostny rozčepýřilo a ocasem zuřivě kolem sebe tlouklo.

„Ježovec! ježovec!“^[1] zvolal Jindřich.

Psi byli již u ježovce a s otevřenými tlamami naň se vrhli; ale brzy ho opustili a s čenichy zkrvácenými, bolestí kňučíce, nazpět utíkali.

Osvobozený ježovec bral se dále, a dostav se k blízkému stromu, počal se nahoru drápati.

Kudjo, jenž byl se hnal za pány svými, rozzlobiv se nehodou miláčků svých psův, oštěpem zvíře se stromu sbodnul a na místě usmrtil.

Jindřich, zmudřev nehodou se smraďochem, netroufal si blízko k ježovci přistoupiti. Slýchávalť, že ježovec umí ostny své jako šípy odstřelovati na nepřítele. K vybídnutí otcovu, aby dále přistoupil, ještě se neosmělil, ale dříve na pravdivosť udání toho se vyptal.

„I nevěř tomu,“ usmál se otec; „je to jedna z bajek, ježto důvtipný přírodozpytec francouzský Buffon tak rád vypravovával. Ostny se oddělují sice velmi snadno, ale jenom když se do něčeho, jako do čenichu psů, zabodnou. Jsouť jedinou zbraní ubohého živočicha, neboť ježovec chodí tak zvolna, že ho každý nepřítel snadno dohoní. Těchto ostnů strachují se i silní dravci a nechávají ježovce pokojně na stromě spícího, vědouce, že by si jenom jistou smrť utržili. Takto je ježovec ode všech i sebe silnějších šelem chráněn.“

Posledně uvedená slova otcova nepotvrdila se, neboť přesvědčili se za nedlouhý čas, že má ježovec přece nepřítele, jemuž neodolá.

Stalo se to uprostřed zimy, ale pro krátkosť a příhodnosť budiž to zde vypravováno.

Lehký sníh pokrýval zemi, a jelikož za takové doby snadno jest divou zvěř stopovati, pustili se otec s Jindřichem po čerstvé stopě několika losů, kteří si byli z lesa ven do údolí troufali.

Oba psi byli s nimi, a Jindřich vedl je, aby nevčasným útokem zvěř nezaplašili. Stopa vedla oba lovce až hluboko do lesa, a tu spatřili na jednom místě — stopy noh lidských — a to dětských.

Leknutím zarazili se oba a ohledávali stopy, kteréž jakoby děti šestileté byly učinily. — Dle všeho musilo býti dětí dvé.

Což byli v údolí mimo ně ještě jiní lidé? Byli to snad stopy dvou mladých Indiánův? Otci připadlo, že tak zvaný indiánský kmen „hrabošův“, jenž jmenuje se tak proto, že Indiáni tito kořeny rozličných stromův a jiných rostlin vyhrabávají a jimi se živí, snad do údolí zabloudil, an se ve všech skoro končinách a koutech pustiny americké vyskytuje.

Je to lid náramně surový, který se kořeny, hmyzem a plazy živí a jako divá zvěř v jeskyních a doupatech přebývá. Rozumí se, že lovci stopu losův opustili a po nové stopě se dali, chtíce nabyti přesvědčení. Dostavše se za mýtinu, spatřili tam v hlubším sněhu stopy ony docela ostře vytlačené, a což nejpodivnějšího, u některých pět, u jiných opět jenom čtyři prsty vytištěny.

Otec sehnul se k zemi, a zpozoroval, že u každé stopy prstu byla také stopa drápu; z toho bylo patrno, že jsou to stopy zvířecí.

Teprve nyní upamatoval se otec, že ježovec má na předních nohách po pěti a na zadních po čtyřech drápech, a musil se zasmáti upřímně svému omylu.

„I totě musíme pana ježovce, jenž nám tolik strachu nahnal, vyhledati a potrestati!“ zvolal otec a šel po stopě dále. Ta končila se u stromu, v jehožto větvích ježovec seděl a kůru ohryzoval. Již hotovil se otec střeliti po něm, an byl zadržen zvoláním Jindřichovým, že se s druhé strany blíží zvíře jiné, docela rozdílné.

Otec odtrhl ručnici a díval se v onu stranu. — Tam odtud blížilo se zvíře asi 4 decimetry dlouhé, těla štíhlého, s hlavou širokou a ploskou, s ušima zpřímenýma a čenichem špičatým, okolo něhož vousy silné jako u kočky stály. Nohy byly krátké a silné a svědčily při štíhlosti těla o velké síle a obratnosti. Barva srsti byla rudohnědá, na prsou bělavá, po hřbetě, nohách, okolo čenichu a na ocase v barvu černou přecházejíc — byla to tak zvaná kuna americká, která se také „rybářkou“ nazývá, že i ryby loviti umí.

To zvíře blížilo se slídivým krokem ke stromu, na němžto ježovec seděl, a očima jej měřilo. Ježovec zpozoroval nepřítele a vyraziv výkřik pronikavý, stulil se a spadl na zemi.

Proč se spustil se stromu? Tam měl nepřítel přístup snadnější k podbřišku — části těla neostnaté, ale na zemi mohl se ježovec dobře brániti ostny svými.

Kuna obcházela ježovce, vrčela jako kočka, hrbila se a cenila ostré zuby. Ježovec ležel pokojně, jenom ocasem sem tam pohyboval a ostny ježil. Již domnívali se diváci, že odejde kuna bez pořízení, ano nebylo místečka na ježovce neostřeženého, kam by kuna mohla ostrý čenich svůj zarýti. Ale nestalo se tak. Kuna postavila se za ježovce, pozorujíc tepání ocasu, a docela tichounko se chovala.

Po chvíli přestalo prudké švihání ocasu, až docela pokojně ležel. Kuna chopila ho za konec, kde nebylo ostnův a —ukousla jej? Nikoli; nýbrž počala zaň ježovce nazpět táhnouti. Ježovec kňučel, ale nic naplat. Kuna, pořáde jej po zpátku táhnouc, šla až ke stromu. Obratně vyhýbala se ostrým ostnům ježovcovým, a došedši až ke stromu, tělo své štíhlé natáhla a drápy ostrými na něm se zadržela.

Pak lezla zvolna výš, a výše a to po zpátku, až ježovec jenom předními nohami na zemi vězel a skoro již na hlavě stál.

Potom seskočila kuna dolů tak prudce, že se ježovec nazpět převrhl, zaťala mu ostré drápy do břicha a do hrdla se mu zakousla. Ježovec snažil se brániti — avšak marně. Zápas trval jenom několik okamžiků, kuna byla jista kořistí svou.

Již byl čas pustiti se do kuny. Oba psi hnali se na ni. Kuna upustila od ježovce a postavila se proti psům, ceníc ostré zuby.

Psi se zarazili, kuna jedním skokem octnula se na stromě. Kulka z ručnice otcovy svrhla ji dolů. Mrtvé tělo její vydávalo silný zápach pižmový, a otec stáhnuv vzácnou kůži s masa nepotřebného, dobil ježovce dokonávajícího a vrátil se se synem domů, odloživ lov na losy nu druhý den. —

Nyní vypravujme v patřičném pořádku dále.

Psům na cestě k řece a k lovení ostny ježovcovými poraněným musily ostny býti vytaženy. Jakkoli dálo se to za největší opatrnosti, přece otekly ubohým psům hlavy, a bolesť jejich byla zajisté veliká.

Pak ubírala se všecka rodina dále k řece, když byl dříve Kudjo zabitého ježovce na strom zavěsil, hodlaje na zpáteční cestě jej stáhnouti a na mase jeho si pochutnati. Chutnať jako maso podsvinčete, alespoň psům mohlo se dostati pochoutky.

Zatím dostihli břehu k lovení příhodného, a dali se do lovení. Matka prohlížela rostliny vůkol rostoucí, a obě dívky proháněly se po zeleném trávníku.

Rybáři chovali se docela tiše, nechtíce hlasitým mluvením ryby zaplašiti. Najednou nastalo ve vodě jakési pohybování, kruhy počaly se na povrchu tvořiti, a něco černého — jako hlavy hadí — nad vodu vykukovalo. Již chtěli rybáři utéci, an Kudjo, znaje se lépe na rybaření, polohlasitě zvolal: „Prach a broky, massa, zde se hemží želv na tisíce!“

„Želv?“ tázal se Jindřich.

„Ano, massa,“ ujišťoval Kudjo. „Želvy druhu nejchutnějšího, jejichžto maso je nade všecko!“

Již vyplula želva jedna docela nad vodu.

„Opět o jednu lahůdku více!“ dí otec, a chtěl se právě potázati Kudja, jakým způsobem se želvy dají chytati, an pocítil najednou, kterak udicí jeho sem tam se trhá. Domnívaje se, že to ryba, trhl udici, a když se lov jeho objevil na povrchu, poznal — že se želva byla na háček nabodla. Nebyla velká, a brzy měli ji na břehu. Kudjo položiv ji na hřbet, povídal, že želvy po všem ve vodě lapají, co se jim zdá býti neobyčejným. Důkaz toho spatřili brzy.

Za několik minut chytil z nich každý několik hezky velkých ryb, a opět pohlíželi na udice své, jich bedlivě ostrahujíce. Pojednou byly zraky jejich upjaty na podivné zvíře, po břehu protějším k řece se blížící. Všichni poznali je hnedle, a Jindřich, sedě podle matky, pošeptal jí: „Podívej pak se, matinko, tamto přichází medvěd!“

„Ano — medvěd mýval,“ doložila matka, a upřeně s ostatními na protější břeh se dívala.

Mýval jest ze třídy medvědů, má široký, temně hnědý hřbet, jako liška táhlý čenich, dlouhý huňatý ocas, černě a žlutě pruhovaný. Krátké silné nohy, přímé uši, bílé a černé skvrny na hlavě činí jej mezi jinými znalým.

Pohledem na medvěda počaly se oči Kudjovy jiskřiti, neboť lov na medvědy a zvláště na mývaly jest za jasných měsíčních nocí největší zábavou černochů v severo-americkém soustátí žijících. Proto jiskřily se oči Kudjovy chtivostí lovu.

Mýval nebyl posud nikoho zpozoroval, sice by byl utekl; ale tak se bral opatrně podle břehu, zastavoval se chvílemi a pohlížel bedlivě a vážně do vody.

„Mýval přichází na lov,“ šeptal Kudjo; „mějte pozor, jak se k tomu umí zatočiti.“

„Na lov?“ tázal se Jindřich.

„Ovšem, massa Jindřichu; bude loviti želvy.“

„A jak je bude loviti?“

„Brzy uvidíte, jenom mějte pozor.“

Všickni posadili se tiše, aby mohli viděti, kterak bude mýval želvy loviti. Že pro ně do vody nevskočí, věděli, neboť se želvy rychle jako ryby potápějí a tak ostře kousají, že mývalu kusy kožešiny uškubují, napadne-li jich ve vodě.

Mýval spatřil několik želv na povrchu vody se pohybujících a vkradl se tiše na kmen s břehu se klonící, a leza po zpátku, skryl hlavu mezi předními pazoury a svěsil ocas do vody tak, že jenom na několik centimetrů nad hladinou čněl. Pak počal jím volně sem tam klátiti, a neseděl dlouho, ana připlula želva a ocas se klátící zpozorovala. Dílem ze zvědavosti, dílem z naděje na pochoutku přiblížila se a do dlouhé srsti se zakousla. Sotva to ucítil medvěd, povyskočil a silným trhnutím ocasu želvu zakousnutou vysoko na břeh vymrštil. Rychlostí blesku octnul se u ní, položil ji čenichem svým na hřbet, a počal ji mnouti a jako umývati pazoury svými — odtud jméno jeho mýval.

Kudjo neudržel se déle a uchopiv oštěp svůj, přeplul s oběma psy přes řeku a pustil se na medvěda. Medvěd vyděšen jsa vyskočil na strom, ale na neštěstí velmi nízký, tak že jej Kudjo snadno mohl dosáhnouti a skoliti. — Uchopiv jej za ocas, vítězně ho nadzdvihnul a ke svým pospíchal.

Pak se dali opět všichni do lovení ryb a nalovili jich dostatečné množství. Želv si pro dnešek již nevšímali.

---

1. Ježovec čili dikobraz.