Roční časové/Podzim

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Podzim
Autor: James Thomson
Původní titulek: Autumn
Zdroj: THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 143–200 a 260–261.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Julius David
Licence překlad: PD old 70

Obsah: Přípis Mr. Onslowovi, Pohled v pole, hotová ke žni. Úvahy při chvále pilnosti, vzbuzené tím divadlem. Žatva. Povídka, k tomu se odnášející. Bouře ve žních. Střelba a honba; jich krutost. Žertovný popis honby na lišku. Pohled do sadu. Ovoce stromů ku zdem povazovaných. Vinice. Popis mlh, hojných v pozdější době Podzimku; odtud v odchylce zkoumání vzniku pramenů a řek. Pozorování ptactva této doby, kteréž tu mění svoje bydliště. Úžasné množství ptactva, pokrývajícího severní a západní ostrovy skotské: pohled v onen kraj. Obraz zrudlých, vadnoucích lesů. Po jemném šerém dni svit měsíce. Podzimní povětroně. Jitro: po němž následuje tichý, čistý, slunečný den, jakýmž obyčejně doba ta bývá uzavřena. Ana žeň sklizena, kraj tone v plesání. Celek končí chvalořečí moudrého života venkovského.

*

An zdoben srpem, snopem pšeničným,
se Podzim bodře blíží, přes žlutou
pláň kyna: znovu Dorskou píšťalu
já ladím plesně. Salnytrového
co schystal zimní mráz, v běl slibnou hnal
dech Vesny pestrokvěté, Léta blesk
co k síle zhřál, — teď v spoustách bezvadných
vše plynouc v zrak. zvyš slavný předmět můj!

Přej Muse, — jež tvé jméno ždá, by zpěv
jí zkrášlilo i vnuklo, povzneslo —
Onslowe,[1] sluch svůj vlídný od státních
na chvilku zájmů! Znáť ctnost vlastenskou
i vzácnou péči, jež v tvé hrudi plá
a množí starost, zřejmou v tváři tvé —
kdy pozorný lpí senát na tvých rtech,
s nichž výmluvnosti spletištěm vět proud
se hrne, sladčích zpěvu jejího.
Však ctnosti státní ona chtivá též;
ač v síle mdlá, přec silná ohněm snah,
a vlast jakž srdce její zachvátí,
v ráz smělej ladíc zpěv, žár vlastenský
s básnickým smísit zkouší nadšeně.

Když Panna skvělá krásné skýtá dny,
a Váhy v rovných miskách váží rok,
an s hrdé Nebes báně prudký třpyt
mroucího Léta střesen: čistší modř,
oživlá světlem zlatým, šťastný svět
kol šatí. Slunce vzchází zmírněné,
plá sladce, s mraků světlých libý klid
kol roníc často; níž kdy hojná žeň
týl těžký sklání zhnědlá, rozlehlá,
čníc tučně, mlčky, slavně; nevalíť
ni vánek přes pláň sklonnou lehkých vln!
Klid hojnosti! — až z rovnováhy své
vzduch klesnuv poštvaný, dá větru dout.
Hned rouno nebes pláště zedráno,
a mraky v různo kvapí, slunce v ráz
že na mžik třpytně zlatí světlý lán,
a na mžik zas jím černě letí stín.
Ten pestroskvrnný pohled šíří hruď,
když kol, kam létnout zrak můž kroužící,
bez konce obilný se zmítá proud.

Tvůj dar to, moci drsná, Pilnosti!
(již práce, pot a strast vždy provází;)
však vlídný zdroji něžných uměn všech,
vší hladké vzdělanosti života!
Zvelebo člověctva, jež Příroda
vyvrhla nahé, bez pomoci v les
a pouště, divým, krutým živlům v lup;
umění sémě různé vštípila
sic v mysli hloub a nekonečných hmot
kol nazbyt rozlila, — leč darmo vše!
Dál v nevědomé hrudi nečinně
ty tupé síly spaly; žravý Zmar
i nadál hltal vše, co vtrousila
v rok divý Štedroty dlaň šlechetná.
Dál hrubec bědný bloudě, s šelmami
se mísil; s divým kancem, hrozných klů,
rval o žaludů krm, a zděšen chvěl
se nuzák, těchy prost, když bouří směs
hnal sever bílý. Zimou obtěžkán,
i sníh, déšť, kroupy, trpkodechý mráz:
tu v boudy přístřeší se utíkal
a bědně trávil kalný, divý čas.
Bylť bez domova; domov útulkem
je lásky, plesu, míru, hojnosti,
kde druzi vlídní, drazí příbuzní
podporou vzájemnou se mísí v slast.
Leč toho drsný divoch nepoznal,
jsa opuštěn — i v davech; a tak dny
mu těžce, temně v smutku plynuly —
jen času zmar! až Píle přišla v sled
a vytrhla jej z bědné lenosti:
schopnosti rozvíjela, kynula,
kde nutna vůdčí ruka umění
Přírodě mrhavé, jej učíc též,
jak strojů silou zvýší mdlou svou moc,
jak z dutin zemských nerost dobude;
kam ostrý ohně vztek má obracet,
kam proud a kam zas vítr sebraný.
Sekeře dala hrdé pralesy,
učila tesat kámen, řezat kmen,
až celá stavba vznikla znenáhla.
Krvavou s údů strhla kožinu
a v teplý vlny háv je balila,
v hedvábu jasný lesk i v plynný kment.
Stůl jeho kryla zdravým pokrmem,
číš naplnila štědrou, budíc tak
duch vtipů slušných, život tříbících.
Nestanouc v suché, holé nutnosti,
vždy vpřed šla směleji a v nádheru,
ples, ozdobnost a půvab vedla jej;
a dýšíc v duši mocnou ctižádost,
zrak zvedla k vědě, slávě, moudrosti,
i kázala vší země pánem být.

Pak dané sloučiv síly, lidu sbor
utvořil Obec; blahu širšímu
vše podřídiv, v něm cíl i vůdce měl.
Tož Vlastenců Sněm vznikl, svobodný
i plný, řádný Celku zástupce;
ti vytkli svaté, strážné zákony,
dělili stavy, nadchli umění,
a zmohše Útisk silou spojenou,
velebné Právo, odpovědné ač, —
stavili k veslu, — prosti robských snů,
že mají milliony dřoucích se
med námah svých i blaho vzdávat těm,
kdož pro sebe jen sebe povznesli.

Tak vzdělaného žití každý směr
v řád uveden i chráněn, pobouzem,
spěl v dokonalost. Rostla, pojíc vše,
společnost počtem, štěstím, jemností
i mocí. Město — Uměn pěstounka! —
v ctné pýše věžatý svůj vzpjalo týl,
a ulic šíříc řady, tisíce
snaživých synů z hustých lesních bud
i kleneb tisů drsných lákalo.

Pak Obchod kupce čilé na volný
trh vedl; širá stavěl skladiště,
vzpjal jeřáb silný, cizí bohatství
cpal v plné ulice, tvůj statný proud,
ó, Temže, něžná, hlubá, velebná
řek kněžko! zvoliv za svůj velestan!
Jak prales v zimě zvedly obapol
své hroty stěžňů háje; vzedmutá
si plachta vzdušný prostor ovládá;
čoudivý koráb líně jede vpřed;
člun skvostný v ladném šplíchá souladu;
z pěn bílých křídla vesel bárka pne,
an temně prudké práce různý hlas
od břehu roste v břeh, zkad hřmotná loď
dubových žeber (máť snést britský hrom!)
se černá, smělá žene v oceán.

Pak sloupový dóm skvostný vypjal též
svůj valný krov, a třpytné sklady své
vnitř Přepych rozlil: žhoucím žitím dmul
se jemný kment a oku vtěleným
se jevil; socha dýchat zdála se
a v maso měknout, ba rdít domněle
pod dotykem tvůrčího umění.

Vše Pilnosti je dar, co povznáší,
co zdobí život, zpříjemňuje jej!
Jí zveselena, Zima dumavá
při družném krbu dlí, a venku bouř
jak zuří marně, slouchá blaženě.
Dlaň Její ztvrdlá Jaro šatí v šperk,
bez Ní by Léto bylo zpráhlá poušť,
nemohouc předat Podzimním tak dnům
sklad plný, zralý, nezměrný, jenž kol
tu vlně se, zve zpěv můj z toulky zpět.

Jak jen se jitro zachví oblohou
a nezřejmě den vpouští rostoucí:
před polem zralým ladný ženců řad
juž stojí, každý s děvou, již má rád,
by těžší přejav část, jí v klopotě
nesčetnou službou vlídnou ulehčil.
V ráz tučné snopy vázat sehnou se,
an hovor veský bodrým houfcem tím
se honě neškodný, i veský klep
a veský vtip jim krátí nudný čas,
žeť dusné chvíle prchnou mimoděk.
Pán vzadu chodě, rovná mandele,
a bedliv, spokojeným okem kol
se dívá, cítě hruď se plesem dmout.
Sběráci podál táhnou a tu tam,
klas po klasu, svou chudou množí žeň.
Ó, nebuď skrblým, rolníče! leč vrz
z plného snopu v skryté dobrotě
jim štědrou hrst! Ó, pomni vděčně jen,
jak dobrým žatvy Bůh, hle, k tobě jest,
jenž hojnost rozlil v lán tvůj vlnivý,
co bědní bližní tví kol krouží tu
jak ptactvo nebeské, svůj ždajíce
díl skromný. Považ štěstí rozmary!
že synům tvým kdys chybět může též,
co v tvrdé nevoli teď váháš dát! —

Lavinia[2] milá měla přátel dost,
leč Štěstí v plénky se jí smálo lstně:
neb, v letech dětských všeho zbavena,
krom čistoty a Nebe, podpor všech,
se starou ovdovělou matkou, mdlou
a chudou, žila v chatce, daleko
ukryté v lesní rokle oklikách;
zde samotou a hlubým stínem kol,
víc skromností však cudnou stajena.
Tak spolu krutých potup střehly se,
jichž v bídu kleslá ctnost dost zakouší
od mravů vratkých, sprosté zpupnosti.
V Přírody darech prostých měly krm,
jak ptactvo čilé, jež jim pělo k snům,
a skromny, zejtřka jídel nedbaly.

Líc měla svěží jitřní nad růži,
když rosa list jí máčí: bezskvrnnou,
jak čistá lilie neb horský sníh.
Směs tichých Ctností choval její hled,
vždy k zemi sklopený, svou vlhkou zář
metaje všechnu v kvítky rozvité; —
neb, máť když s duší chvějnou počala
svou rmutnou zvěst, co klamné štěstí kdys
jí jistilo — jak večernice pak
se rosná v slzách skvěl.

                                  Vděk vrozený
tkvěl v krásném ladu hladkých na údech,
halených v prostý šat — svou nejlepší
to strůj, jež nad rouch přepych! Nežádáť
si půvab cizí pomoc různých zdob,
neb okras prost, jest nejvíc okrášlen!
Nedbajíc krásy, byla Krásy vzor,
zavřená v lesích hustě semknutých.
Jak v duté hrudi Apenninských hor
pod chlumů, v kruh se pnoucích, záštitou
se myrta lidským očím skrytá pne,
kol v poušť svou dýšíc vůni balsámnou:
tak kvetouc, rostla nikým nezřena
Lavinia sladká, až v sled nejvyšším
Potřeby nutné hnána rozkazem,
s mírností sinavou v oku na sběr šla
do polí Palemona. —
                           Rolníků
byl pýchou štědrý boháč Palemon,
jenž vedl život prostý, s blahem vším
i půvaby, jakž Arkadský jej zpěv
z dob starých, nezkažených přenáší, —
kdy člověka zvyk tyran nepoutal,
leč volně s Přírodou jít způsob byl.
Obraznost bavě zjevy jeseně,
on právě řad svých ženců obcházel,
když chudá Lavinia v zrak padla mu.
Své moci neznalá, se uhnula
těm hledům, nelíčené rdíc se v mžik.
Zřel, jak je vnadna. nezřel však ni půl
těch vnad, jež cudná skromnost zakryla.
V tu chvíli v ňadrech láska tryskla mu
i touha čistá, aniž věděl sám;
bylť svět tu v cestě, jeho hrozný smích,
(jímž stěží mudrc pevný zhrdat můž,)
by sbíralku tu srdce volilo.
I zalkal takto skryté k duši své:

„Ó, škoda! že tak útlá postava,
planoucí vděkem, v níž duch osvěžný
i víc než všední dobrota dlí as,
je určena snad v prosté objetí
zpustlého hrubce! Z Acastova, mním,
se zdá mi rodu a zve v mysl mou
zpět toho chránce blažených mých let,
v němž vzalo vznik svůj štědré štěstí mé.
Teď zpráchnivěl; an domy, pole, rod
tak milozdárný kdys, čas rozmetal…
Prý v zátiší kdes dálném, neznámém,
ctnou hnány pýchou, truchlou vzpomínkou
pryč od míst, jež jich lepší znaly dny —
dceř jeho s vdovou žije letitou,
jichž marný zkum můj posud nenašel. —
Ó, přání smělé! kéž to dcera ta!“

Kdy blíž se ptaje, od ní vyzvěděl,
žeť vskutku ona to, dceř přítele,
Acasta štědrého: kdož vypoví
směs citů, jež mu srdce ovládly
a chvějným vzruchem v nervech vířily?!
Tu směle, zjevně zdušený vzplál žár!
A zas a zas jak vroucně vzhlížel k ní,
v ráz láska, vděk a soucit zalkaly. —
Zmatena, náhlých slz se ulekla,
v květ dražší rdíc se v kráse rostoucí,
když vášnivý a dobrý Palemon
tak vyléval své duše zbožný vznět:

„Tož Acastův ty odkaz drahý jsi?
Ta, marně jíž má vděčnost neznavná
tak dlouho hledá? Ano, ty jsi to,
zjemnělý obraz druha vzácného!
Tu vzkříšen každý jeho tah i hled
v jemnějších rysech! Sladší nad Jaro!
jediný květe, zbylý z kořene,
jenž vypěstil mé štěstí, — rci. ach, kde,
ve které skryté poušti přijala’s
radostných Nebes nejvlídnější tvář?
tak plnou krásy, vnadně rozkvetlou,
ač Bídy vítr chladný, zhoubný déšť
bil v útlý věk Tvůj těžce, divoce?!
Ó, nech, bych v bohatší prsť zdravě teď
tě přesadil, kde vliv svůj jarní dny
i pršky šiří nejvíc, nejteplej, —
a zahrady mé pýchou, blahem buď!
Zle sluší ti, zle dceři Acasta
to sluší (jenž své sýpky, volné všem,
ač valné, v srdci širším za malé
měl přec, ten kraje otec!) sbírat zde
jen odpadek žně polí těch, jimž já
jen z jeho štědré přízně těším se!
Nuž, bídný troch ten zahoď z ruky juž,
jež v drsný úkol ten se nehodí;
ty lány, pán jich — drahá — vše, vše tvým!
k těm chceš-li různým darům, jimiž dům
tvůj obšťastnil mne, přidat tento dar —
dar nejdražší: moc tebe obdařit!“…

Tu ustal mládec: zrak však mluvící
dál jevil jeho duše svatý ples,
jejž láska, vděčnost i ctnost vědomá
nad nízkou radost božsky povznesly.
Slov nečekal. Hle, kouzlem dobroty
nezdolné získána, chvíc ve sladkém
se zmatku, v souhlas ona rděla se.
Hned novinu tu nesla mateři,
jíž — pln dum o osudu Lavinie —
čas teskný v bázni bolně plížil se.
Užaslá stěží věří uším svým;
ples žíly zvadlé jal, a jasný blesk
mroucího žití vzplál v dny večerní. —
Ne míň se těšila než šťastný pár,
jenž v slasti něžné kvetl dlouhý čas
a dětí dobrých, sobě podobných,
vší vlasti zdobu, četně vychoval. — —

Však niče roku dílo, začasté
jih parný mocný vichr shromáždí.
Prv sotva hájů chvějné vrcholky
zřít v pohybu, a tichý běží šum
po žita lánech, mírně schýlených.
Jak vzdušná bouř však vzkypí plněji,
a jedním mocným proudem, nezřejmým,
nesmírným, prudce všecko ovzduší
v svět dunící se vrhá zjitřeno:
les sehnutý, až v kořen napjat, dští
předčasně listí pršku šelestnou.
Bičován, divě vhání okruh hor
z pust holých rozpoutané bouře vír
a údolím ji pudí v přívalu.
Vydána nahá v její krajní vztek,
jenž vůkol krouží vším tím mořem žně,
pláň vlnivá v šíř dme se; neznikneť,
ač vichru svolná, mocné síle té:
buď vzduchem víří, neb v hrst prázdných plev
se drtí. Časem náhlý liják též
s oblohy černé šíro smeknuv se,
nestavným proudem padá. Nad hlavou
dál bouřná změť své chmury tká, i dál
povodeň roste, v kalných vlnách kol
až pole leží plochá, zdeptaná.
V ráz bubří strouhy, luka topí se.
Nesčetně bystřin rudých s pahorků
řve hlučivě, a řeka z břehů svých
se valně dme, až skot, brav, chyšky, žeň
i pastevci se v směsi válejí
v tom šumném toku; jeden divý mžik —
co vichr šetřil — maří; krásné sny,
poklady pracné roku trudného!
Kams na vrch prchnuv, rolník nebohý
na trosky bědné zírá, ženoucí
se kol; v ráz spatří, vůl jak tonoucí
mu klesá a s ním práce ztříštěná.
A v mžik mu Zima nezásobená
se v mysl chvějnou tře a dětí řad
s ní drahých, lačných… Tehdy, vrchnosti,
na hrubou pracnou ruku pomněte,
jež jemně v klid a přepych klade vás!
těch údů v selském hávu pomněte,
jichž pot vás hřeje, dává zdobný skvost!
A na hubený pomněte, ach, stůl,
jenž váš tak hojným kryje přepychem,
v číš vaši jiskru, v duši lije ples!
Ni krutě nežádejtež, lijavce
i větry všehltné co odvlekly!

Zdeť hrubý povyk zábav loveckých,
roh táhlý s puškou rychlohřímavou
zvou Musu veskou honbu opěvat:
Jak křepelák, v svém klusu zaražen
byv vánkem čpícím, bystročichý nos
vpřed pne a rozevírá, plíže se
pozorně, plaše k skryté kořisti;
co pestré peří hejno koroptví
si v slunci zhřívá, bděle ztajený
zrak točíc kolkol v drsném strnisku. —
V ok léčku padše, darmo neplatným
juž křídlem bijí: víc jen vpletou se!
Též bezmocného vzduchu na vlnách
jim nezdrávo, ač vzlétnou vítězně:
jižť u ptáčníka očí blýskne zbraň,
a v ráz jich hřmotné letky dohoníc,
v mžik mrtvé na zem s letu hrdého
je strhne zas, neb v dálku raněné,
rozprchlé žene v kruzích zmatených.

To předmět mírné Musy není však,
ni ztřísnit nechce jím svůj čistý zpěv;
ji nejvíc těší, kdy svět zvířecí
zří všechen v směsi družné blažený
a čilý kol. Jí není k radosti
ta lživě plesná, krutá smrti hra,
vztek požitku, jenž s jitra vzplanutím
neklidné mládce hurtě probouzí:
kdy šelmy couvají, jež celou noc
potřebou hnány, v tmách se toulaly,
jak by se zhanben vědomý jich plen
bál světla! Ne tak člověk ukrutník,
jenž (vzplanuv síly pychem zpozdilým
nad nejlítější vztek té nejhorší
z všech nestvůr, co kdy pouští těkaly,)
jen z kratochvíle pouhé provádí
tu honbu krutou v záři libých dnů.
Ó, rode dravčí, zhaň náš mrzký vztek!
Vás hlad jen žhne a nouze bezuzdná;
však v Přírody plout darech, vždy být syt —
a z muk se těšit, v krvi kochat se:
toť nikdy nezná vaše hrozná hruď!

Mdlé nad zajícem plachým vítězství!
jenž z žita splašen, v dálnou prchl skrýš:
kdes v slatin sítí, v drsnou ostnici,
jež kamennou step kryje, v bodlin luh,
v strnisko suché, v hustou vřesu spleť
i v kapraď zvadlou, barvy přátelské,
neb v úhor, jenž se v slunci prostírá
a zraje, v kynoucí tam písčinu,
jež z oklik bystřiny se pozvedá. —
Leč marna bdělost ta; ať sedí skryt
a sluchy stiská, s okem bezesným,
Přírodou zvětšeným, by shlédlo víc, —
a hlavou k srstným běhům skrčenou,
vždy hotov prchat! Rosa načichlá
hned zradí ranní jeho rej; tu tam
kdes z dáli z temných známek zlověstných
bouř s každým vánkem slyší blížit se.
Když častěj však a blíž hluk doléhá
na větřík lkavý, — zděšen vzchopí se,
a honby divý duch v ráz vzbuzen juž:
psů smečka slídí pestrá; zvučný roh
tam s chlumů zní; oř řehce divoce,
jsa lovu chtiv; v to hlasný honců křik
nad tvorem mdlým, jenž prchá, zloby prost, —
vše v běsný slito ryk a sporný ples.

Též jelen, vzdálen tlupy, dlouho kdež
se toulal — stínů parohatý král —
před bouří prchá. Naděj bujaře
prv skládá v běh a vtiská v útěk svůj,
hnán strachem, všechen bystrý, lehký vznět:
vstříc větru letí, by tak slábnoucí
křik vražedný víc vzadu zůstavil.
Ó, krátká lest! ač rychlej nad vichry,
jež sever dmychá přes vrch nevlídný,
proráží houště, v mytích mihne se
a vrhá se v hloub lesů nejpustších:
byť volně, jistě však, stop drže se,
jez ostro čpí, vždy za ním nelidský
zas tíhne sbor a stinných z úpadů
jej pudě, s ním se točí v kličkách všech.
On zběhá les a supě, mýtiny
tu zří, v den zlatý měkce prostřené,
kde v půtkách milých s druhem trkavým
se často bil neb lásce těšíval.
V řítivém proudu často pokouší
se stopu skrýt a žhoucí zchladit bok.
I houf svůj hledá; splašen, bdělý houf
v sobecké péči míjí bratrův bol. —
Co dělat má? Ty nervy, čilé kdys,
tak plné duše pružné, nesílí
juž jeho běh; tíž mdlobná, bezdechá
mu choré srdce rve: je v úzkých teď
a v zoufalství zří slední spásu mdlou.
Slz velkých proud se dere v pestrou líc;
v úzkosti úpí, — sběř an kňučivá
lpí krvelačně mocné na hrudi
a krví třísní miloskvrnný bok.

Dost o tom juž! Když lesní mládež však,
krev jejíž žhoucí vře až v divokost,
mít musí hon: aj, lev tu zjitřený!
jenž mužný, vážný, zhrdnuv útěkem,
hned žene zdvižený se na oštěp
i chvějný sbor, jenž podál krouží jen.
Tam vzteklý vlk, hleď, opouští svou sluj
neb chmurný les: naň soky huňaté
štvi mstylačně, ať zhyne bídný vrah!
Neb v chrochtu strašném kanec žíhaný
když cení zhoubné kly, nechť v potvory
té hruď šíp blýskne z ruky statečné!

Však Britsko nezná jich: tož, Britové,
vylijte zábav necitnou si zlost
na ovčích ohrad nočním lupiči![3]
Ať jej — kdy z oklik děr svých skalnatých
byl vyhnán — všechen lovu stihá hrom!
Přeskočte příkop širý; nezdolně
vysoký ztecte plot; ni bahna tůň
vás nezlekej, leč pouští třesavou
si pernou cestu razte; v dravý proud
se nořte směle, vzteklý pud jak ždá,
a říčkou jedouce, své vítězství
v břeh zvučně hlaste, od tesu že v tes
kol těká, kroužným hnáno ohlasem!
Pak hory slezte až v týl lesnatý;
se stráně kvapte děsné a zas v luh —
kdy obraznost ten prostor hltá v ráz —
svůj všechen kvap v lov dravý rozlijte! —
Neb blahý ten, kdo pestrý skončil hon,
lest každou odkryl, každou rozvinul
cest spleť; kdo smeček zásluhy vše zná;
kdo šelmu jatou krušně zmírat zřel
bez hlesnutí, ač krutě zedranou
stem tlam!… Ó, druhů smělých slavnější
on dojista, kdy roh je návratný
v síň příšernou zve, chmurné pověsti,
krášlenou šperky lesů: liščina
od stropu visí ladně; jelení
leb statná kryje hrozné zdi tu kol
s antických postav řadou. Když pak noc
jde kol, on tužší činy, Thessalský
jichž Kentaur neznal, líčí nejhlasněj,
až klenbou chví ty divy vzkříšené.

Krb zásobený nejprv valně plá;
džbán pění se, a silný sténá stůl
pod kouřnou kýtou, mocně z kraje v kraj
se pnoucí, v niž nůž dravý boříce
hlubými řezy, zatím hovoří
o slávě Britska, kteráž nezhyne,
když sil svých zdroj tu našli! Neb se zas
do paštik ruče noří v přestávkách, —
ač žaludek-li svolí k přestávce!
a líčí všechen dnešní honby lesk.
Hlad sytý sestru Žízeň vzbouzí pak
číš valnou připravit; a valná číš,
ohnivou šťávou kypíc, štědře kol
dchne mocný, sladký pach, jak Májin dech[4]
jest pastýřce, mdlé láskou, do viol
jež klesši, tiše slouchá pastevce,
an v náruč krade se jí rozechvěn.
Ni Říjňák[5] hnědý neschází, svou skrýš,
kde třicet let dlel v tmách, led opustiv,
výborný, zralý; jeho čelo ctné
teď třpytně v světle plá a bez bázně
i s vinic plodem prvým v závod jde.
Whist zatím, krátě chvíle žíznivé,
kol vážně mrakem kouře obchází,
jenž z dýmek vonně krouží; svižné tu
zas kostky, bouřně z pouzdra skáčíce,
lurč zvučný budí: o dceř laškovnou
an vše se dere v hřmotné dvornosti.

V sled odloží se dětské hříčky ty,
a známý, plný kroužek žíznivců
se svírá v pevný svaz a živě dá
se v pitku pravou. Nepřán úskok lstný
ni oddech střídmý chudákům, jimž juž
je na nic: číše přísné, vršité
dál vlaží hrdla všech, stůl plove kol
i dlažba, spité noze nevěrná!
Kdy v lokání tak tonou vzájemném,
řeč hlučná z dvacíti úst najednou
v kvap těká s látky k látce: s koní, psů
ku církvi, paním, vládě, strašidlům —
v nestavné spleti matné, zuzlené.
V to hlasně tryskne v náhlé přerývce
neklidný z plesné hrudi popěvek;
tu v mžik jím každý sourodý jat duch,
a přešed v jásavý křik plných plic,
kol smích a klep hrá s klením žertovným, —
až z dřímot vzbuzeni, psi zalezlí
zas denní hudbu svou v to vměšují…

Jak bouř, jež tůň kol rvala v noci tmách,
když klesá s mdlejším repotem — tak mdlí
i ples jich stupmo. Chabé jazyky,
neschopny těžké slovo vypravit,
dlí cele mrtvy. Spitým před okem
dvojatě svíčky tančí kalně, mdle,
jak slunce mhavým nebem bředoucí. —
Pak zlehka klesše, lehnou. Sklenic změť
i láhví, dýmek, novin leží výš,
(jak stůl by sám též spit byl!) — zedrané,
a mokré divadlo! A pod tím kol
na kupě družná bitva: Obžerství
zde jízdmo sedí v kalném triumfu
a s boku v bok se klátíc ospale,
v sen tvrdý noří je až do rána.
Jen doktor kýs snad, břicha strašného,
jak zmíry hlubá, černá pití tůň,
předrží všecky: houf svůj pohřbený
teď opouští, pln truchlých dum a lká
nad těchto nových časů křehkostí. —

Lee bývá-li rod hrubší divě hnán
tou lítou hrou, nechť britských krásek hruď
tak hnusný nikdy neposkvrní ples!
Buď lovu duch jich dalek, odvaha
ta nešvarná, ten nedůstojný cvik
ve skocích přes plot, krotbě ořů zlých;
bič, klobouk, mužský šat, v němž zdrsnatí
jich cit, i všecka vábná lahoda
jich pohlaví se ztrácí docela!
Jim zdobou jest, když strast je rozpláče,
a v hnutí každém, každém slově v mžik
nach kvapný v zplanulou se lije líc;
nejmenší útisk jimi nesmírně
když chví; tuť v strachu nejvíc líbezny,
a tichou, jemnou pochlebností tou
víc muže k ochraně své získají.

Kéž zrak jich nezří zjevu bědného
krom lkavých milenců! to krašší lov,
hnát lásky lstí je čárnou, prchat však
vždy v honbě dvojsmyslé! V rouch prostotě
kéž lehké plynou něžné údy jich!
Kéž cele tvarů ladných, znají jen,
jak okouzlenou duši upoutat,
jež vroucně zvučí s láskodechých rtů;
jak loutnu učit touhám; v lehký krok,
jenž jeví chůzi v jejích vnadách všech,
plout kol i tanec zvířit spletitý;
vykouzlit lístky v sněhobílý kment;
i štětec vést, not stránky převracet,
dát novou vůni roku plodnému
a zvýšit krásy Přírody; svůj vděk
k druhému žití pěstit v dětech svých;
dát společnostem pravou lahodu;
dům muži k potěše vždy řádně vést,
a skromným umem, svolným věhlasem,
vším něžným cvikem chmury plašícím,
vyvýšit ctnosti, blahu oživit;
ba z trampot víc než blaho vykouzlit
a osladit trud žití lidského:
to buď žen důstojnost, v tom buď jich čest!

Teď, mládci, spějte na břeh lískový,
kde v divých kličkách chroptě, s prahu v práh
proud v údol padá. V těsném šatu sem,
jenž v houšť a zmotané se hodí kře,
též panny, pojďte! Vám svůj slední zpěv
háj vzbouzí teď; vám svazky oříšků
milenec sbírá v stínech tajemných,
a kde se lesknou s větve nejvyšší,
v ráz činnou silou k zemi strhne strom,
neb zralé střásá z číšek povolných
v blýsknavé pršce, hnědi ohnivé,
jak Melindiných vlasů prstence —
té Melindy, jež, všech ač plna vnad,
jich nedbá, moudřejší jsouc nad krásu
i nad tak všední chválu vznesena! —

Ztad z hlučných lánů, plesem znějících,
ve zmatku bodrém vkročme v Podzimka
spleť bezmeznou a ssajme vzkříšeni
dech sadu, jenž pln plodů schýlených.
Slouchajíc vánek neb zář vítěznou,
nestavně s větví valně zatíhlých
kol prška zralá kane. V hojnotě
tu ladné šťavných hrušek leží směs.
Vře sladkost různá v útlých druzích těch,
Přírody rukou vlita tříbivou.
jež mírné slunce, vodu, zem i vzduch
tu ve směs věčně změnnou sloučila.
Tak často v noci chladné padají
tu jablek vonné sklady, rozlehlé
ty kupy, jež kol štědroruký rok
po sadu rdělém střásá bez počtu.
Mok různý — svěží, břitký, lahodný
v jich chladných pórech tkví, a vlivem svým
pro zpráhlý jazyk ostří řízný mest.
Toť vznětu plný, rodný předmět tvůj,
Philipse,[6] pěvče Pomonin! jenž pěl’s
sám druhý veršem prostým rýmu pout,
zpěv britský směle s britskou přímostí:
jak třpytná vína z kádí Silurských[7]
se pění v čirých proudech, silná tu,
(jež zjaří pilné chase zimní kvas)
tu chutná, — letních dnů to ochlada!

V ten plesný čas, kdy slunce souměrně
zář roní nejsladší v dny zjemnělé,
mne mizet v krásné stezky, Dodingt’ne,
své državy nech klidné, líbezné,
kde prostá vládne Příroda, a kol
hled každý čisté pláně Dorsetské
stře v obraz bezmezný, — tu plné žně,
tam plné stád, tam lesem kosmaté!
an hrdý dům tvůj, skvostný nade vše,
svou velebou zrak jímá vznícený.
S dnem každým víc tu krás, i nové pnou
se sloupy; svěží Jaro nové má
vždy křísit kvítky, nový šatit háj!
Vše plno ducha tvého, sídlo Mus —
kde v loubí skrytém, v chodbách klikatých
laur vinou ti i ctnému Youngovi.[8]
Zde často bloudě, žízní chvály tvé
žhnut nestavnou. já vánek vznětlivý
zvu v samotách a v knize Přírody
vždy otevřené hloubám, dychtě tu
zpěv seznat mravný, srdcem prohřátý.
Jakž tíhnu dle zdi slunné, Podzim kde
se zhřívá, cele oděn v plodů nach,
můj předmět milý dál vždy duši zve:
pýřitých broskví skytne, třpytných slív,
omžených modře tvory drobnými;
pak rudou nektarku i ztemnělý
pod širokými listy sladký fík.
Též réva pne tu ručky točité,
své věší hrozny, v jih juž zardělé,
a po teplejším nebi netouží.

Teď na mžik Obraznosti čilý let
v zem bujnou řiďme, v ladných pásem říš,
kde mocným sluncem, vzešlým vysoko,
vinice třpytně kypí v denní zář;
tu údol kryje, tam chlum slézajíc
zas bujně, pije prostřed slunných skal
žár zvýšený a sílí s tesu v tes.
V zem těžké větve tíhnou. Hrozny pak,
s půl v listí zřejmy, jasným ohněm žhnou,
neb září průsvitně, jakž zralost dchne
v zduřelou blánku svěží rosy běl.
Kdy šťávou zčištěnou tak třpytí se,
nabyvše vůně směsí paprsků,
v lán pílí veská chasa s pannami,
(chtiv každý družce prvotinu snést,)
a s plesem mluví o vinobraní.
Pak za lis vinař stoupne. Plyne kraj
i spoustou šťáv těch všecek pění se;
jež zvolna zčištěny a zkvašeny,
číš blaha plní šťastným národům:
tu claret jemný, rudý jak ten ret,
jejž — číš an prázdníš — duch tvůj líbat mní;
tu chutné burgundské i champagnské,
jak vtip — jejž dává — svižné, veselé! —

Juž chladným, mdlícím rokem zhuštěny,
výpary hojné tíhnou, váznouce,
kdy středem nebe skrytě kradou se
a kol hor valí mlhy zdvojené.
Teď víc juž hrozný, širý, hrdý chlum
(jenž s boků svých řek chumáč vylévá
a tyčí v prostřed svárných království
mez skalnou, dlouhou,) výhled neplní
svou vzácnou různotou; neb zhalen v noc
par zhustlých, mizí smyslům zklamaným,
pln tmy a děsu. — Ztad se šíře dál,
šer valný pláň kol hltá posloupně.
Juž ty tam lesy; proud, zřen kalně, zdá
se chmurně, líně mlžné vlny dmout.
I v půldní výši slunko stísněno,
že vrhá tupě, mdle zář zlomenou
a často planouc v kruzích zšířených,
tu lidstvo děsí. Věcí na zemi —
že vzduchem rmutným zřeny — nejasně
se nadživotné jeví; děsivě
tu pouští kráčí pastvec — obrem sám.
V sled šedě stkána kol, mhla povšechná,
vždy v hlubších kruzích stupmo semknutá,
svět strašně zalehne, a zhoustlá směs
beztvárné sivé spousty skryje vše;
jak v pravěku, (tak hebrejský pěl bard!)[9]
když prvou cestu Světlo neslité
si v směsi razilo, a posud Řád
byl nevyved’ z tmy vratké ladnou druž.

Ty bludné mhy, jež krajem kopčitým
teď stále kouřit počínají, tyť
těžkými dešti, zjihlým sněhem Alp
hor plní studnice, ty sklady vod,
nesmírně v dutých skalách zhloubené,
zkad proudy tekou, věčné zdroje vrou,
a řeky ssají jisté bohatství.
Dí mudrci[10] že tam, kde řady vln
bičují stále břehy dunivé —
v písčitou vrstvu kol se derouce,
se vody výší s vrstvou písečnou,
kdež v záhybech nestavně cezeny,
své hráně solné rády skládají
a čistí se i sládnou cestou tou.
I nedlí, stoupá dál mok neklidný
(ač v dolu vlhkém často vyráží),
leč vždy výš do hor váben pískem tím,
jenž v tmách jej vodí jistým bludištěm; —
pak rodné vzdálen tůně, na den zas
vře svěží, že vrch třpytný všechen plá
od bystřin prýštících! — Pryč marný však
a hravý sne! Proč dálnou tak by pouť
až do hor vodám konat chtělo se,
kdy slastná údolí jich lopotu
zvou v lůžko bližší, v poklid vábivý!?
Či, slepou ctižádostí svedeny,
když musí stoupat juž: proč stanou v ráz
pak v zryté hory děrách rákosných
a vrch než stihly, písek opustí,
jenž posud v běh je vábil čarovně!?
A pak těch tvrdých solí ssedlina,
ta kořist dob, by cele zacpala
jich skryté průchody či znenáhla
k hor výši zvedla dolce bubřící.
Svůj strašný byt též starý Oceán —
vssát země pory, juž by opustil
a vzkřísil Deukaljonův vodstva věk!

Tož rcete, kde těch věčných zřídel skrýš,
jež, Příroda jak tvůrčí, smrtnému
dlí skryty oku, z hojných zásob svých
však blaží zem i s plesným tvorstvem vším!?
Ó, Duchu hloubavý, jenž lidstvu dán,
bys taje zkoumal temné propasti, —
ó, obnaž hory nám! a otevř v šíř
jich skrytou stavbu hledu zžaslému!
S Alp větvitých svlec smrků břemeno,
zbav strašných hvozdů tíhy ohromné
Taur v Asii a Imaeus, jenž pne
se v chmurné kraje toulných Tatarů;
stav před zrak zkumný Hemus[11] odemklý
i Olymp hrdý, zdroj to četných řek!
Ó, se severských vrchů dunivých,
s hor Dofrinských,[12] jež v Lapland nejzazší
a v ledný kraj se Skandinavskem dmou,
s Kavkazu stěn, jež z dáli zří, kdo vplul
na Euxin černý neb tůň Kaspickou,
s Riphaejských[13] chladných skal, jež divý Rus
má za kamenný světa pás, — i všech
těch strašných pásem, v bouřku zhalených,
z nichž Sibiř dálná siré řeky má, —
ó, věčný sníh s nich smeť! Jakž nad tůň ční,
jež věčně vře mu u pat dunivých,
kaž Atlasu, (v němž nebes sloup zří báj,)
by podzemní své divy rozestřel!
Štol odhal sluje, na den blyštící
z Habešských tesů, mraky krušících,
i z obloučitých chlumů Měsíčných![14]
Těch obřích země synů vyšší všech —
nechť hrozné Andy (z lesku rovníka
jež jdou, až moře bouřná v jižní pól
kde hřmí) své hloubky strašné rozvinou!…
Jev úžasný! Hle, tma se otvírá! —
zřím řeky v dětských lůžkách! V hloubce kdes
je slyším za svou volnost bojovat!
Zřím slehlé vrstvy, umně srovnané,
zející skouly, déšť by pojaly,
sníh tající i vždykanoucí mhy.
Výš písky žíznivě zřím nastlané,
štěrk křemenný, pak prstí smíšených
i půd víc vstřebujících sloje zas;
pak stoky skal i štěrbin bludiště,
jež kradmo jdoucí vláhu vedouce,
ji v běhu pozdí, brání před zmarem.
Pod nestavným těch žlábků slzením
zřím skalních trubic rozvod nesmírný,
nádržky valné, z křídy utvrdlé
neb jílů slitých mocně zrobené!
Ztad překypěvše, sklady hromadné,
poklady čiré světa kapalin
trať pískem zrytým razí bublavou;
a vyvrouce kol svahu středního,
neb z útrob vrchů, ňadrům podobných,
rozlevem čistým plynou. — V spolku tak
výsušné slunce, vzduch s par břemenem
a ledne hory (kteréž páry ty
v déšť zhustlé, v stálém toku hltají
a k moři zemí krásně členěnou
je v řekách štědrých posílají zas)
styk družný pěstí a všech věcí lad,
zřízený krásně, pevně chrání vždy.

Když Podzim metá zář svou hynoucí,
varován Zimou blízkou, v hejnech hrá
rod vlaštovčí; a v šíř kol těkaje,
po klidném nebi v kvapných zatáčkách
proud plyne pernatý. V sled plesají,
než uchýlí se ke svým zimním snům,
stlačené v kupách pod břeh drobivý,
neb sluj kde mrazem netklá potí se;
či v teplejší spíš pásma zalétše,
s příbuzným ptactvem tažným vesele
tu šveholí, až jarní měsíce
zpět zvou je srdečně; neb v tísni teď
nesčetně křídel, hle, tu víří kol!

Kde Rýn svou sílu ztrácí velebnou
v Belgických pláních, (tůni zuřivé
jež píle úžasná i Svobody
páž silná, nepřemožná urvala)[15]
sněm čapí schází se; po mnohý den
se vážně různo radí, prv než v pouť
se krušnou jasným pustí blankytem:
tu směr je vytčen, vůdci zvoleni,
srovnány šiky, čisty perutě,
a v mnohých kruzích, krátkých pokusech
kol zavířiv, sbor plný nastoupí
svůj krásný let a, pluje vysoko
ve vzdušných vlnách, s mraky mísí se.

Neb v divých vírech moře Severní
kde vře kol nahých, dumných ostrovů
nejzazší Thulé, a kde Atlantská
se vlna dme skrz bouřné Hebridy —
kdo spočíst můž, co tahů ročně tu
se vykoná? ký vchází rod, i jde?
a živým za mrakem jak vstává mrak?
Bez počtu křídel! peřím temný vzduch
i zvučný břeh jsou jeden divý křik!

Zde dobrý, prostý rodák skrovný brav
i chudý strakatý svůj pase skot
na drobné výspy svěžím návrší —
v pastevců říši, mořem vroubené;
neb děsně k skalám přimknut, vaječnou
si shání krm; břeh rybný zkoumá zas,
či peří kypré sbírá, hotově
tak lůžko vzácné. — Musa na mžik tu
nad siným divadlem se vznášejíc,
zří Kaledonie romantický zjev:
ty hory vzdušné, hned od mořských vln
zhalené větru proudem řezavým,
dech ostrý šíří; valné hvozdy ty,
ctné, pusté, štíhlé, jež dlaň Přírody
kol sila kdys; v to modrá jezera,
kde plno vodních skvostů, plynou v šíř;
klikaté rokle svěží, úrodné,
jež chladný, čilý libě myje proud,
od Tweeda (čisté říčky otecké,
kde břeh mou Dorskou šalmaj prvně slech’,
s tvým, lesní Jede, proudem poddaným)
až tam, kde bouř, jíž sever duje, vře
přes Orky týl neb vrchol Betubský;[16]
toť kojná lidu, který školou běd
byl k činům statným veden, záhy pak
i vědu hostil, Gothů před vztekem
když v západ uprchla. Kmen mužný to,
jenž moudrý, chrabrý, mysli nezlomné
po věky krvavé se krušně bil,
(jakž dobře bědný Wallace[17] svědčit můž,
rek, vůdce velký! zlé vsak došlý mzdy!)
by silnou, nezmenšenou hájil říš!
Vše darmo však! Tu, snášet nemoha
pout nerovných a vábnou z kraje v kraj
hnán slávou, pro kraj každý hojně lil
svou krev, svým bystrým duchem myslil proň
a věrnou prací množil míru lesk:
jak z půlnoci jich jasné v Evropu
severní záře metá jasu proud

Ó, vlastence-li není, jemuž v moc
ten nejlepší, ten božský přepych dán —
tisíce blažit, pozdních potomků
tisíce nezrozené!? Zda tu kdos,
duch velký, jenž by píli vzmužil mdlou,
žeň dvojitou dal bědným rolníkům,
páž dělnou učil slastem lopoty?
Jak umem přejemným šat domácký
si tkát; jak, bílý co sníh severní,
kment čistý robit; veslem odvážným
jak vlny brázdit v dál, ne hledět jen,
hanebně trpíc, loďstva batavská
když kradou nám tu třpytné roje ryb,
jež vzedmou zátoky a v břeh se cpou;
jak vznítit obchod všeživný a v let
loď zdárnou z rostoucích hnát přístavů
bez škod kol země, morem oblité, —
a Britanii (duchem jednotné,
jak jménem) kázat tak vod paní být!?

Ba jsou tu tací! Na tě, Argyle,[18]
(svou naděj, lásku, záštitu i čest,
potomka předních reků, vlastenců!)
zem plně zrak pne, prosíc toužebné;
a v tobě se vší matky chloubou zří
svou každou ctnost, vděk každý soustředěn,
svůj duch i um, svou mysl poutavou,
ctnou pýchu, vyzkušenou mužnost svou,
nechvějnou, klidnou války v sirnatém
i jícnu v strašné pláni Tenierské!
Ne míň tvou palma míru věnčí skráň:
neb, jak meč mocna, s bohatých tvých rtů
důvodnost plynouc, vyhrá slavný spor;
jeť v tobě v směsi spojen mládí čar
i síla mužná s hloubkou kmetských let! —
Též tebe, Forbse,[19] (jenž’s jak pravda čist,
jak družnost lkavá vlídný, střed všech ctnot,
šlechetný v pravdě, velký i kdy tich!)
vlast cítí v křísících se uměních,
jež um tvůj smyslil, duch tvůj vštěpoval;
vždyť málo znala přátel, jakým ty’s! —

Leč viz, ty mdlící lesy strakaté,
stín na stín tmící se, kraj zhnědlý kol,
odstínů spousty šeré, ztemnělé,
všech barev od mdlé mroucí zeleně
až v koptu čerň! Ty Musu sirou teď
zvou tichým šeptem v cesty postlané,
a jeví doby této slední vzhled.

Ctný klid, vše zlehka stíně, rounem teď
bezmezný éther kryje; nejmenší
kde z vln dlí chvějně, nevědouc, kam vést
běh lehounký, kdy zářná mračna kol
vroubená rosou, slunce lokají
a clonou čistou roní v tichý svět
blesk jeho zmírněný. Tu doba těch,
jež věda okouzluje s Přírodou,
by ze zvrhlých se davů vzdálivše,
nad všední obraz věcí nesli se;
by podlou Neřest nohou zdrtili,
v mír bouřné vášně zkojili a šli
na tichých stezkách stihat samot klid.

Tak samoten a s tváří dumavou
nechť často bloudím loukou ryšavou
i truchlým hájem, sotva mroucí zpěv
kde zní, by práci sladil dřevařům!
Kýs zpěvák vdovec svůj snad jeví žal
mdlým z dáli trylkem v mlází zahnědlém,
kdy drozdů, skřivanův a pěnic sbor
i hrubší hrdla všech (jichž prostý zpěv
kdys vzdouval hudbu stínů hemživých)
zbavena duše zpěvné, chvějně tkví
na mrtvém pni — houf tupý, sklíčený!
Ni lesk jich peřím neviní se juž,
a v písni nic, leč nelad štěbotný…
Ó, mířená kýms okem nelidským,
zbraň nenič hudbu roku příštího
a neškodný, škod netušící rod
ten chabý v kořist bídnou nesrážej
třepotně k zemi v pustém vraždění!

Rok bledý, hynoucí, vždy vnadný však,
teď tišší rozmar vnuká; neb teď list
nestavně šustí v hájku truchlivém
i děsí ty, kdož dole v dumách jdou, —
an zvolna krouží vzduchem zvlněným.
Však větřík prudčí v snětech zaštká-li,
pak listí příval proudí k obloze,
až prškou smutnou kryty, zacpány,
v šíř lesní stezky hrnou zvadlou smeť
pištíce mrazně, bouř jak zaduje.
I zžehlá zeleň polí prchla, juž,
a skrčen v záhonech, svůj slunný háv
odkládá květin rod. I smělejších
co zbylo plodů, padá s nahých pňů;
a lesy, pole. sady, školky, vše
kol zjevem zpustlým duší otřásá.

Jde, jde už! v každém vánku blíže jde
Moc filosofské Zádumčivosti!
Vstup její blízký, hle, slz náhlý trysk,
líc vzplanulá, hled něžně sklíčený,
zjemnělé rysy, srdce bušící,
protknuté ctnými boly, — hlásají!
Vliv její svatý celou duší dchne;
obraznost vznítí, něhu všelikou
do hrudi vlévá, mysl kypící
daleko nad zem šerou zvedajíc.
V mžik rychlých představ na stotisíce
(jež nikdy v sprostý sen se nemísí!)
teď v tvůrčí oko duše hrnou se.
Tak v ráz i city rostou souhlasné,
tak různé i tak velké: Nábožnost,
až v nadšení, v žas svatý pozvedlá;
bezmezná láska k Přírodě a zvlášť
ku lidstva rodu; mocné touhy chtíč
jej oblažit; vzdech pro ctnost týranou,
jež v tmách se ztrácí; pro pych tyranu
smích vznešený; duch směle rozhodný
i obdiv, vlastencův jejž budí skon,
vnášeje lesk svůj v nejpozdnější věk;
tep srdce pro ctnost oživlý i čest;
a účast lásky, drahých přátelstev —
se všemi srdce dětmi družnými!

Ó, v šíré loubí stínů vnestež mne,
v soumračné háje, v snivé doliny,
v slzící sluje, v šera prorocká,
kde vážným přítmím těla andělská
kol strašně plují, či se zdají plout,
a hlasy nadlidské sluch znícený,
duníce temně prázdnem, jímají!

Či temna příliš tu? Tož veďte mne,
vy moci, veským chatám vládnoucí
i sadům, (nesčetným jichž množstvím plát
zří Britanie šťastná plesný kraj,)
ó, v širotáhlé stezky veďte mne,
ve Stowe-a[20] libý, velebný ten ráj!
Ni perský Cyrus Jonie na břehu
těch nezřel lesních scén, to umění,
v němž hárá duch; ten ducha žár, jejž chlad
soudného krotí umění, — až chví
se krásná Příroda, že v závodu
tom prohrá! Časná chloubo vlasti své,
ó Pitte,[21] tam nech sedat při stinných
mne stráních, neb v tom chrámku,[22] záslužně
kde jednou jména dojdeš slavného —
bych, blah tvým spolkem, úsměv Podzimu
zde chytal v sled, kdy žlutým lesem plá!
Kdy s tebou v kruhu čárném kráčím tu
tou pouští úpravnou, v háj attický
Obraznost plesná v duchu vcházívá;
tvým vkusem vůdčím tříbí vlastní vkus;
Přírody pravdou čistou zlepšuje
svůj štětec, neb jej, stínů necitných
se zřekši, k lidské mysli pozvedá.
Neb má-li kreslit rukou přesnější
pak scénu tragickou, ty vyuč ji,
jak značit hnutí srdce rozličná,
co zadá každá mravní povaha,
jak mluví který cit! Ó, v zpěv jí dchni
svou vážnou výmluvnost, sněm pozorný
jež tvoří, tříbí, kouzlem přemlouvá,
zápalu ctného metá hněvný blesk
a Rozvratu trůn kácí úplatný!
Když v řeči plesně Elisejskými
tak tíhnem’ doly, se rtů klouzne vzdech:
„Žel, Cobhame[23] bys svěží srovnalých
pňů pluky neslavné zde řadit měl
na místě čet, jež polem v ohni jdou,
i sšikovaných vojsk! kdy hrdý vrah,
podvodný, chlubný lidstva rušitel,
Gall tupivý teď k válce vzbouřil svět;
kdy směle zas (chtíc hladké lupiče,
ty zpupné raby sevřít v mezích jich)
mláď britská vítá moudrý povel tvůj,
tvůj zápal mírný, cvik tvůj zkušený!“ —

Juž slunce sklonné zpět zve kratší den,
a Večer vlhký, s nebe sklouzaje,
svým chodem mrazným zhoustlé výpary
v zem sráží kol. Kde vod se plazí kal,
kde hnijí bahna, řeky vinou se:
tam kupy mlh se valí, plovouce
přes šerem krytý luh. Hle, luny kruh
tu plný trhá mraky rozmetlé,
tvář širou jevě v růžném východě.
Pnouc přímo k slunci skvrnný kotouč svůj,
(kde hory ční, stín dolin, slují hloub
v to tmí se — teleskop jakž shledává!)
ta menší zem zář jeho vrací zas,
juž prostou žáru — plodíc měkčí den.
Teď v mraku kvapícím se nížit zdá;
teď čistým modrem hrdě plyne výš!
V šíř bledý plyne tok; a v šerý dol
přes nebetyčný mile proudě vrch,
od skal i vod kdy chvějný odlesk hrá,
vzduch všechen bělí září stříbřitou,
jež v stálém proudu se kol světa chví.

Když hasna a smyt polo s oblohy,
svit její dopouští hvězd plamenům
plát nebes hloubkou leskem ostřejším, —
či mroucí kruh když skoro zhaslý zřít,
ba sotva zřít, mdlý, bledý chorobně:
v čas ten se zhusta tiše z půlnoci
letavic plápol kmitne; poníž prv
prolétše nebem, až v týl oblohy
v ráz všecky sběhnou se, a klesše v kvap
vždy všecky pak, týmž kvapem vzletí zas —
a mísí, kříží se, mrou, vzplanou zas,
zrejdíce v spleti světla všechen vzduch.

Od zraku v zrak se davem nákazný
tu žene strach a v divné útvary
ten mění zjev: v hotové šiky vojsk,
kde žhoucích ořů, vzdušných kopí směs;
až dlouhé řady války rozlehlé
v boj splynou vražedný, a krve proud
po nebes pláních šíří zhoubnou seč.
Když takto výjev bájný zkoumají, —
šum pověrečný kolkol bezmezně
se vzdýmá. O krvi kvap ztřeštěný
i bitvách, městech mluví zničených,
jež v noci shltlo zemětřesení,
či strašně pokryl divý ohně déšť;
o hladu bledém, bouři, potopě;
o moru i vší velké trampotě;
o pádu vlád, an mocný odbil Los
nezměnnou hodinu; ba Příroda
juž mnohým chví se času na kraji!
Ne muž tak soudí zraků mudrckých
a bystrý umem; shlíží zvědavě
též zář tu vlnivou, chtiv původ znát
i součásti, až potud nejasné,
těch překrásných a nových výjevů.

Teď černá, hlubá jme se snášet noc,
stín nesmírný! Zem s Nebem, ohromny
a velebny, v šer klesly dusivý.
Řád všechen zmaten; krása marna teď,
kdy rozdíl ztracen; pestrá různost pak
v čerň slita jedinou: jeť světla moc
to krásná, stvořit vše i zažehnout!
Je v děsném stavu ubožák, jejž noc
přepadla, a on zmaten bloudí tmou,
pln bledých mátoh, hrozných přeludů;
ni jedním vůdčím bleskem, z chaty jenž
neb síně vzdušné proudí, nevítán.
Snad netrpěliv vpřed když klopýtá,
v tom, vznícena třtin slizkých kořáním,
bludička modrá srší kol, neb lstně
se přes mech plazí zhoustlý ohně pruh:
kamž svitem zlákán zvláštním, zmizlým teď
a teď zas vstalým, jezdec pohlcen
i s koněm, klesá v propast blátivou;
co s dětmi plačícími teskná choť
den ze dne čeká jeho návratu,
v domněnce divé tonouc. Jindy zas,
byv noci lepším duchem vyslán, tkví
neškodný v hřívě koňské meteor,
a záře, úzkou stezku udává,
jež klikatí se v smrti propastech,
či zas jej učí zlý jak přejít brod. —

Noc delší prchla juž; zas jitra jas
ve vší své rosné kráse čistě plá,
podzimku slední ladně šíře den.
A slunce stoupajíc, mhy rozhání:
v té záři taje tuhá jíní šeď,
a s každé snítky, s trávy lístku všech
se rosných kapek blyští myrjady.

Ó, viz, tam v jámě zloupen, povražděn
kypící leží úl! vzat z večera
pod mrakem noci, kteráž skrývá hřích,
a v síru vstaven: zla kdy netuše,
ten blahý kmen dlel v buňkách voskových,
pln péče o obec, a střídmosti
kul s plesem plány bědnou pro Zimu,
kol vida hojných zásob plný tok.
V tom temný, dusivý v ráz stoupá dým;
a zvyklý vůním krašším, z medných cell
ten něžný rod se kácí v tisících
a v prachu v smrtné křeči svíjí se.
Aj, pro to s květu v květ jste bloudily
pozorně Jaro celé?! nestavně
se v Léta žhoucích horkách pachtily?
poušť květnou pro to v Podzim hledaly,
pro los ten zlý dnů ždály slunečných?
Člověče, vládce krutý, dlouho-li
v tvé zlobě lkát má kleslá Příroda,
čekajíc obnovu? kde splácet máš,
zda musíš ničit ? Půjčit nemůžeš
si z božské krmě jich a v odplatu
zas správnou krýt je zimním před vichrem?
neb krutý rok kdy tísní, častovat
jich majetkem je vlastním v smavý den?
Viz, města jejich kamenný kde spod
se dívá pustý, divý — tu a tam
jich sirý houfec, v smrt jenž vyvržen,
říš přeživ zasutou, kol tiše lká!
Takť hrdé město lidné, bohaté,
děl míru plné, v plesu tonoucí
na hodech, v divadle, neb kleslé v sen,
(jak tvůj, Palermo, los byl!) strašlivé
v ráz zeměchvění schvátí, divoce
je čoudem zhltlé z černých základu
v tůň modrých, sirných ohňů srážejíc!

Pryč všaký trpčí jev! vždyť Nebem teď
i zemí rozlit teplý, mocný den,
jas bez konce, jenž kolkol halí vše!
Jak tich je vánek! krom že smetá z lad
pavoučí nitky vypařených ros.
Jak bezmraký čist blankyt! hluboce
jak zvláštním zbarven modrem! étherná
jak báň se hromně pne, kde v azuru
trůn slunce plesně září! dole pak
zem zlacená jak klidna! — Ukryt juž
(teď v pravdě rolníkův!) žní všaký skvost
před bouří vztekem; zavřen ohrad kruh,
a k smíchu blízké Zimy všechen hněv!
Kraj kol pak, oddán plesům svátečním,
se směje s hlasnou žertu prostotou,
své péče větrům vzdav. Mláď statečná,
teď hudby živým duchem vedena,
si divovábně tančí v křepký skok.
Svůj veská kráska všechen šíříc vděk,
sil, žáru, mládí, rodných plná vnad,
významné hledy sílá: a kam zrak
ten s chválou v úsměv blýskne, hřmotí kyj
i rváč se kroutí silou zdvojenou!
I stáří vzplá tu, líčíc hovorně
své kousky mladické. Tak plesá vše
i nemní, že zas s ranním sluncem běh
jich ročních lopot počne nestavný.

Ó, kéž by znal své blaho, nejblažší
ten lidí všech! jenž minuv světský vztek,
v dol hlubý zašel s hrstkou zvolených
pít čistou rozkoš žití veského!
Ať dům tu chybí, jehož hrdý vchod
vždy z rána vyvrhá dav plazivý
lísalů klamných, z nichž druh druhu lže, —
ó podlý styk! Což v tom, že třpytný háv
všech barev, jež můž světla odraz dát,
ať vlnivý či tuho zlatem tkán —
jen bláznů pych a žas! — jej netíží?
Že sehnán z vod i zemí nejzazších,
v daň pro něj všaký život vzácnější
krev necedí? stůl nesytný mu smrt
a přepych neplní? že neplá číš
mu mokem drahým? v sladkých starostech
se v lůžko kleslý nocí nezmítá,
ni líně chvíle tupé nemrhá?
Což na tom, že mu neznám bujný ples,
jenž hejsky bavívá, leč sklame v sled;
tvář plná rozkoše — leč srdce muk,
a prázdné chvíle bezútěšné vždy!?
Mír jistý, život pevný jemu dán,
šalebných prostý snů i sklamání:
spokojen, bohat štědrou Přírodou,
bylinstvem, plody! Co dá Jaru háv,
kdy v prškách Nebe klesá; sklání snět,
kdy rdí se Léto, Podzim plápolá;
vše, co dlí v zimní hroudě stajeno
a šťávou nejbohatší ztučňuje: —
nic neschází mu! Ni ten mléčný skot,
jenž bujně dolem nízkým rozprostřen;
ni hory bečivé, ni proudů šumný svár
i bzukot včel, jenž spánek čistý zve
v hruď bezvinnou, kdes stinné pod křoví
neb v seno vonné sladce pokleslou;
ni jiného cos, rozhled, háj a zpěv,
sluj temná, jezer lesk a jasný zdroj!
Zde prostá Pravda, přímá Nevina,
Vděk čistý, zdravé, svěží Mládí dlí,
a k práci chuť, jíž maličkost je vděk;
kvetoucí Zdraví, Snaha nelačná,
Úvaha tichá s Klidem básnickým.

Nechť jiný čelí proudům, zisku chtiv,
a v truchlých dnech se s vlnou šerou rve!
Ať ti, jimž slavným zdá se ničení,
v krev řítí se, měst hledajíce plen;
netknuti, jásající v nářek vdov
i v panen křik a v dětí chvějný kvil!
Ať jiní, rodné půdy vzdáleni,
buď nouzí hnáni či zlou lakotou,
pod jiným sluncem jiný najdou kraj!
Nechť ten si městy razí trpkou pouť,
lstí obratnou i mocí zákonnou,
cit družný udusiv; a onen zas
dav zbojný k vzpouře kvasí šíleně,
či v robství zkrušuje! Nechť nebohé
pak jiní pletou v léčky zákona,
živíce svár a právo matouce —
rod železný! a druzí, krašších čel,
leč rovně nelidští, si libují
v dvoření, klamném pychu, v piklů tmách;
v poklonkách vinou se, lžou úsměvy
a tíhnou trudným státu bludištěm! —
kdy, prost všech divých vášní, neklidným
jež lidstvem vrou, on slýchá — slýchá jen! —
v bezpečné dáli řvát kol lidskou bouř,
v mír duše těsně zhalen! Králů pád,
vztek národů a říší rozvraty
tím nehnou mužem, květných do samot
jenž světu prchnuv, v tichých úkrytech
Přírody slouchá hlasu za dnem den,
z měsíce v měsíc, celý roku běh!
Zde žasna, zří ji v jejích tvarech všech,
s ní hnutí sladká cítě v srdci svém;
co štědře dá mu, bere, nechtě víc!

Kdy mladé Jaro puky vyhání,
on první poupě zří a zdravý
dech v zjařenou duši ssaje, účasten
všech jejích blahých chvil; z krás darmo nic
proň nekvete, ni dýše který květ!
A v Létě pak zas svěžím ve stínu,
jak vlníval se mrazné přes Tempé
neb Hemus chladný, čte, co o nich snad
v nesmrtných slokách Musa pěla kdys,
či píše, co mu vnuká; vzhlédaje
pak vůkol, rokem zdatným těší se.
Kdy Podzimku zář žlutá zlatí svět,
v lán vábíc osrpené sedláky,
hruď, jatá plesem obecným, se dme
mu jemným bolem; a v dum stopen hloub,
v těch vlahých blescích nejlíp tká svůj zpěv.
I Zima divá má proň jenom slast:
ta mocná bouř a sivá poušť, jež pne
se hlubá, drsná přes pohřbenou zem,
do vážných vzbouzí dum. V noc prostřené
pak nebe, mrazem vzňaté tříbivým,
zář všakou lije v oko pozvedlé.
Druh, kniha vleklé chvíle ovládnou
a vědě přiřknou. Kvapnou perutí
přes souš i moře těká Obraznost;
buď pravda, božsky v mysl se mu trouc,
povznáší bytost, síly rozvíjí,
či v hrudi jeho ctnost plá hrdinná.
Zná příbuzenstva, zná i lásky vztah,
ten skromný hled, zkad blesk jen v jeho zas
plá nadšeně; ten drobný, těsný stisk
žvatlavých dětí, šíj jež svírají,
o závod přízně chtivý, budíce
v něm slastný otce cit. Plán veselý,
žert, tanec, zpěv on přísně nemaří;
vždyť blaženost a pravé mudrctví
ráz mají družný, smavý, nehlučný! —
Toť život, jakýž těm, jež hlodá hřích,
i hříšným městům neznám; život to,
jejž pravěk vedl, prostý úhony,
kdy andělé, ba Bůh dlel s člověkem!

Ó, Přírodo, vladařko všeskytná!
svých děl mne obohatiž znalostí!
vznes k nebi mne a kolot divů svých
(svět za světem kde v dáli bezmezné
po modrém hojně rozset nesmírnu,)
mi zjev! jich hyb, jich doby, zákony
mi zkoumat dej; skrz poodkrytou hloub
sviť v slepou cestu: k vrstvám nerostným; —
z nich vyveď rostlin svět pak květnatý
a zvířat složitější soustavu,
výš pnoucí se; a ještě výše duch,
tu pestrou rychloskladných představ hru,
kde i směs citů víří bez konce;
to zníceným mým zrakům otevř vše!
Toť zkum, jejž nemůž zniknout času let! —
Leč nestačím-li k tomu, v srdci-li
krev proudíc lenivě, v té nejlepší
mi brání touze: v stíny sevřené
pak neslavně mne k říčce tiché slož
a v sny mé šepci! Tebou počínej,
lni k Tobě, Tebou konči vždy můj zpěv —
a nikdy, nikdy z cest svých nepust mne!


  1. Onslow, současný státník, proslulý znamenitou výmluvností.
  2. Idylla tato upomíná na biblický příběh o „Booz a Ruth“. Líčení toto, jakož i předchozí dvě povídky, vložené do „Léta", uznány všeobecně za velice zdařilé a vysoce poetické.
  3. Totiž lišce.
  4. Mája, bohyně Cybelé, jež byla odznakem vzkříšené a plodné země. Od ní i měsíc Máj své jméno má.
  5. Druh silného vína ovocného, v říjnu připravovaný.
  6. Philips, skladatel poučné básně, k níž si jablečný mošt zvolil; po Miltonovi jeden z těch, kdož odvážili se prvně psáti bez rýmu.
  7. Silurie, dědina v Herefordu v Anglii. Jméno pochází od národa silurského, již Římanům známého.
  8. Eduard Young, znamenitý básník, † 1705; složil báseň „Noční myšlenky“, elegickou skladbu, k níž původ daly mu truchlivé osudy rodinné.
  9. Mojžíš v I. své knize.
  10. Popisuje se tu mylný tehdejší náhled jisté řady učencův o původu řek.
  11. Balkán.
  12. Část pohoří skandinávského blíže Dronthjemu.
  13. Ripheajské skály je staré jméno Uralu; rusky „Velikij kamennij pojas“.
  14. Řada hor v Africe, obkličující skoro celý kraj
    Monomotapa.
  15. Narážka na úsilí Nizozemců, kteříž mnohé části proláklé své země ohradili proti přítoku vln, vysušili a tak v pravdě moři vyrvali.
  16. Orka a Betubium, jména dvou hor ve Skotsku.
  17. William Wallace, mladý Skot, bojovník za volnost svého lidu, jenž, byv zrádně Eduardu I. vydán, r. 1305 popraven byl.
  18. John Argyle (vysl. Argajl), vojevůdce a vítěz v přečetných anglických taženích doma i v cizině; † r. 1743.
  19. Lord Forbes, vrstevník Thomsonův, lidumil a přítel umění. (Viz předmluvu.)
  20. Stowe, venkovské sídlo lorda Cobhama, plné krás přírodních, kde zahradník Kent krásné anglické sady založil.
  21. William Pitt starší (1708—1778) slovutný státník a příznivec Thomsonův.
  22. Chrám Ctnosti ve Stoweských sadech.
  23. Lordu Cobhamovi dáno tehdy právě velení ve válce s Francouzi.