Roční časové/Léto

Roční časové James Thomson
Jaro	Léto	Podzim

Údaje o textu
Titulek:	Léto
Autor:	James Thomson
Původní titulek:	Summer
Zdroj:	THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 67–141 a 257–260.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Julius David
Licence překlad:	PD old 70

Obsah: Vytknutí látky. Prosba. Přípis Mr. Dodingtonovi. Úvodní rozjímání o pohybu nebeských těles, odkudž posloupnost časů ročních. Ježto vzhled Přírody v tomto čase je takřka jednostejný, popsán v průběhu básně letní den. Úsvit. Východ slunce. Hymna o slunci. Dopoledne. Popis letního hmyzu. Senoseč. Střiž bravu. Poledne. Lesní zátiší. Stádo skotu a bravu. Posvátný háj, i jak působí na mysl rozjímavou. Vodopád a drsná krajina. Vzhled léta v horkém pásmě. Hromobití a blesk. Povídka. Odchod bouře. Jasné odpůldne. Koupání. Chvíle procházky. Přechod k pohledu v kraj bohatý a dobře vzdělaný, čímž dán podnět ke chvalořečení Velké Britanie. Západ slunce. Večer. Letní čištění hvězd. Vlasatice. Celek zakončen chválou filosofie.

*

Z lích třpytných nebe krásně volného
aj, slunka dítko, Léto třpytné jde
a mládím kypíc, Přírodou chví v hloub.
Přichází v hodin dusných průvodu
i vánků, stále kolkol dujících,
kdy Vesna mizíc, rdělou chýlí tvář
před žhoucím pohledem a smavou zem
i nebe v horkou vládu vzdává mu.

Teď v stín ať prostřed lesů odkvapím,
kde šerem zřídka bloudí slunce blesk;
a klesnuv v temnou zeleň trav, (kde ční
břeh říčky kouzlaplné, kořáním
jež dubu kvapí v skalném korytě),
lesk roku kroužícího opěvám!

Ó, smrtných vzácný hosti, Nadšení!
přijď z kobky odlehlé! Kéž obraznost
z tvých očí pevných, ctných i z pohledu,
jenž zničen šlehá v nebes báň — smí krást
jen jeden blesk, jenž tvoří básníka,
i síly všecky pojí v duše vzlet!

A ty, — mé mladé Musy dávný druh —
v němž všechen lidský v jedno sloučen vděk:
zář ducha čistá, srdce něžnota,
um s geniem a bodrý družný cit,
slušností krocený; vtip s dobrotou,
jež víže soulad zřídka spatřený;
čest bezúhonná s činným zápalem
pro Britska slávu, lid i svobodu:
ó, Dodingt’ne!^[1] můj veský sleduj zpěv,
k mé skloň se látce, nadchni každý verš
a uč mne získat čestnou chválu tvou!

Jak strašná, světohybná mohutnost
mrštila prvně v prázdeň bezmeznou
planety valné, by tu trvaly
vždy pevny v proudu mnoha tisíc let,
(jenž často lidstva klopotný smet’ rod
i všecky jeho pracné památky)
ve běhu nechabnoucím, nezdolném,
vždy věrny na vlas libé záměně
dne s nocí i Dob v roce, vinoucích
svůj věčný kruh! Tak Páž chce Všemocná,
jež všecko zřídivši, vším vládne kol.

Kdy Blíženců juž střídných pohas’ žár
a Rak teď rdí se slunným plápolem:
je krátkou noci vláda pochybná,
a záhy — blízkého dne poslušno —
jde jemnooké jitro, máti ros,
mdle z prvu planouc v pestrém východě,
až éther kol pak plní valná zář,
a jeho tváře před leskem se v mžik
běl mráčků rozprchá. Noc snědá tu
krok bystříc, couvá. Již tu mladý Den,
i otvírá kol výhled v širý luh.
Tes slzivý i hory mlžný týl
se dme mu vstříc a hoří v úsvitu.
Proud kouřný modře svítí přítmím par,
a zajíc plachý z role travnaté
se belhá těžce, srna mýtinou
kdy skáče bujná, časným za chodcem
zrak točíc zas a zas. A prostý hlas
nestrojných plesů hudba probouzí,
žeť písní husto vzniká po hájích.
Kohoutem buzen, pastvec opouští
v mžik oděn, míru byt — chyš omšenou,
a z ohrad plných žene pořádkem
své stádo užít ranní zeleně.

A člověk — hýřil marný — nevstane?
by užil, skočiv z lože lenosti,
té chladné, vonné, tiché hodiny,
jež dumám, hymnám svatým přísluší?
Zdaž v spánku cos, čím mudřec vábně jat?
tak ležet v mrtvém tupství, letmých chvil
krátkého žití ztrácet polovic —
toť světlou duši ničí z kořene,
či v zimničných žít dává přeludech,
kde v chorých snech se zmítá zděšená!
Kdo zůstal by v tak bědném stavu dél,
než Přirozenost ždá, kdy každá z Mus
i květných zábav vně juž strojí se
oblažit ranní chůzky bludnou pouť?!

Však tam již kráčí velmocný Dne Král,
plesaje z východu! Mrak řídnoucí
i blankyt zažehlý a hory týl,
kde plá proud zlata, věští radostně
vstup jeho blízký. Aj, v tom zjevný juž,
zem rosně jasnou i vzduch zbarvený
obzírá v nekonečné velebě,
a roní zářný den, jenž vzplanuv hrá
po skalách, chlumech, věžích, spleti řek,
svítících z dáli! — Božský výrone,
ó, Světlo! těcho přední, první z hmot
a nejlepší! ó, háve Přírody
ty skvoucí! bez jehož krás šativých
vše nehmotný jme stín! Ty Slunce pak!
všech duše světů kol, v němž nejlíp zřen
plá Tvůrce tvůj, — zdaž o tobě smím pět?

Toť přítažné tvé síly tajná moc,
že, nezlomným jak spjata řetězem,
vše soustava tvá krouží: z odlehlých
Saturna cílů, třiceti let kruh
jenž dálkou měří, v kotouč Merkura,
jejž s těží stihá vědce umný zrak,
neb mizí v třpytu blízké výhně tvé!

Ó, vůdce chorovodu oběžnic!
bez jehož hledů živných valné jich
by koule byly hrubou, mrtvou, mdlou
hmot spoustou — ne pak žití svěží stan!
Co tvorstva odrůd tebe, duchu, ždá
ssát v nitro své! od duše, prosté pout,
již vyvýšil’s, až po rod podeňky,
jenž víří v myrjadách, kdy blesk tvůj mře!

Svět rostlinný — ó, Otče ročních Dob!
je rovněž tvůj! On hlásá nádheru,
jež trůn tvůj čeká, valnou říší svou
kdy ročně světlou cestou slunníka,^[2]
svět všechen blaže, slavně šine se.
Lid chtivý zatím, plesně obklopen
přerůznou země plodné čeledí,
ždá darů tvých či sborem díků zpěv
ti sílá; kdy kol bleskné káry tvé,
všech výš, kruh čilý tvoří Časové,
v němž tančí růžoprsté hodiny
i pršky včasné, vánků bujných proud,
nadvzdušných květin rosy lehounké
i bouře kruté, v ples ten zmírněné.
Ti v chodu střídném rukou plýtvavou
dští krásy všecky, všecky vůně dští,
i travku, květ a plod, — až z kraje v kraj
rok jarní rdí se, vzplanuv tknutím tvým.

Tvá moc však v tváři země oživlé,
(již krášlí vrch a dol i šumný les
jak kštice bohatá) svou nemá mez:
neb tam, kde bleskáš v dutou hlubin sluj,
říš nerostná tvou valnou hlásá moc.
Ztad třpytně září mramor žilnatý;
ztad Práce má své stroje; lesklý Boj
ztad na den plá, i Míru krašší plod
člověctvo blaží, Obchod šlechetný
pak v řetěz zlatý spíná lidstva kruh.

Obtěžkán tebou, útes neplodný
sám tvoří čirý kámen v sluje tmách.
Tvůj pije čacký démant čistý blesk,
tvou zhustlou, pevnou zář, že (rodný jas
kdy všechen šíří, čistě vyleštěn,)
si troufá, s ňader krásky blýskaje,
v bláhové touze předčit její zor.
U tebe rubín temný rozžehá
svůj žár a hárá leskem kmitavým.
Tu safír — éther ztuhlý — blankytnou
též barvu čerpá; tvůj i amethyst,
v němž purpur sálá v barvách večera.
Tvým úsměvem i žlutý topas plá.
Nebarví hlubší zeleň Jara háv,
kdy jižní vánek prvně zvlní jej,
než svěží smaragd jeví. Cele však
hrá zář tvá hustě v bledém opálu,
či odrazí-li povrch blesků část,
směs barev kvapných vzniká kmitavá,
jak divák v ruce různo klade jej.

Sám mrtvý tvor tvým tknutím nabývá
kýs žití vzhled. Jsa tebou vytříben,
proud čirý v jasnějších teď závitech
hrá po lukách. Tam srázná stráň, jež děs
na černavou vod metá záplavu,
tvým vstupem mírní se. Poušť raduje
se divě po všech truchlých končinách.
I trosek blýská rum; a solná hloub,
an zříš ji s mysu stráně končité,
až nejzáz v modrého obzoru mez
odráží neklidná svit houpavý. —
Leč to, a vše, co pět můž Musy vzlet,
ni z dálky krásu, výši, užitek
tvůj nestihá, ty světla, žití, krás
i plesů zdejších zdroji velebný!

Tož jak se pokusit mám o Tom pět,
jenž v nestvořené světlo — světlo Sám —
se hrozně halí, oku smrtnému
i čistším hledům andělů jsa skryt!
jenž z první chvíle pouhým úsměvem
naplnil přes vrch všech těch nebes lamp,
jež skví se na vždy v širé obloze!
By On tvář skryl však, slunce užaslé
i všecky hvězdy zhaslé, pomátlé,
by sešly s drah, a směs by vznikla zas.

Byť lidstva zajíkavý jazyk Tvé
však nedbal chvály, Otče všemocný,
Tvá díla sama sborem zdvihnou hlas
i v hloubce lesů odlehlých, jichž krok
se lidský netknul, — věštíce Tvou moc
o závod s kůrem pěvců nebeských,
jenž věčný vznik jsi, všeho podnět, cíl!

Buď, kniho Přírody, mi přístupna!
nechť probírat tam listy všeučné,
či, nadšení kdy šťastně lapím blesk,
z ní místo lehčí vzletně překládat —
mně blahem pouhým, v klesající tmě
an bloudím v snách, neb výš kdy Obraznost
mne křídlem orlím nese v úsvitu!

Juž slunce mocné, nebe vznítivši,
oblaků hory taví v čistý vzduch,
i ranní mhy, jež v kupách strakatých
kol chlumů kroužily — až prosta clon,
Přírody svítí líc, že rozlehlá
kol zem se nebesklonu týkat zdá.

V nach růží hustých zpola ztracený,
Chlad — rosu dštící — ve stín ucouvá,
by v svěžích drnech, květných záhoncích,
u zdrojů ledných, jarých bystřin snil;
an tyran Úpal nebem rozprostřen,
žár vlivu svého kvapným rozmachem
v lid, travku, zvěř i v teplý metá proud.

Kdož jitrem rozsetý rod květin zřít
můž bez žele, jak dusným před bleskem
květ roní zardělý?! Mdlí krásky ty,
kdy v modrých žilkách zuří horečka.
Leč jedna — hrdá slunce nohsleda —^[3]
lká v jeho sklonu, nyje celou noc,
zavřevši lístky žluté; když pak hřát
se vrací, k němu vznícenou pne hruď.

Zpět z ranní služby pastvec vrací se,
a stádo před ním kráčí v ohradu.
Tu bučíc kravka plnovemenná
kol chyšky milé, čeká krmi svou,
krm prostou, sílivou! Hle, kavka tam
i vrána se strakou svůj těžký let
k zešedlým dubům stáčí, ochranně
jež tisknou v svěží náruč klidnou ves;
zde přes horké vždy prodlí poledne,
v spleť větví skryty, chlad než zavládne.
Níž drůbež hromadí se zemdlená,
a v koutě bzučného kdes zátiší
pes hlídač s chrtem leže nečinným,
natažen dříme. Škůdci nočnímu
v snách onen čelí, ten pak přes vrch, dol
hřmí v plesání, — až vosou vzbuzeni,
kol chňapou divě. — Musa nezhrdejž
ni drobným, hlučným léta nárůdkem,
přej v písni své mu žít, se třepotat:
prost ačtě, přec ne podlý; příbuzen
jsa slunci, v něm svůj hybný čerpá žár!

Hmyz mladý, vzbuzen teplým paprskem,
okřídlen vzchází; lehkým vzduchem výš —
sám lehčí — unášen, pln žití jest.
Z všech štěrbin, koutů tajných, zimní bouř
kde přespaly, či vstavše z hrobek svých
k vyššímu žití. rojí v myriadách
se proudem v ráz o pestrých barvách všech,
jež milojas jich otce^[4] sílat můž.
Sto tisíc tvarů, stejně různých tříd
kol oživuje zář. Do slunných vod
pud mnohé vede zhoubný, rybníkem
kde krouží v hrách, či plují po proudu,
až bystrooký v ráz je lapí pstruh
či losos mrštný. Pasek zelení
rád těká jiných roj, kde byt má, krm
i plesy v chvojí svěžím. Z přepychu
zas jiní volí luh, kde každý květ
i skrytou projdou travku: slastnýť jal
jich péči něžnou úkol, rozmnožit
rod svůj, kde hebké lůžko stlát a jak —
pro nevylíhlou ještě mláď. Část zas
hlad nutí letět v dům, chlév, mléčnici;
zde ssají z džberu, hryzou ssedlý sýr;
však často v mléčném proudu naleznou
svůj náhle los, neb v míse zápasí,
až v křídla chabá zamotáni, mrou.

Leč okno hlavně mouchám zpozdilým
smrt stálou strojí, kdež skryt
v zášeří zákeřný pavouk žije, — krutosti
a lsti směs odporná! Tu v zedraných
dlí mrtvol kupě lačné na hlídce
a přehlédá kol chvějné léčky své.
Kol díry strašné poutník odvážný
jak mihne se, vždy vrah svou zjeví tvář:
kdy v léčce kořist v sled, tu sklouznuv hned
sem kvapí běsně šikmém po laně
a zaťav kruté spáry v bědný lup,
zpět prchá v plesné zlobě; prudší zvuk
i křídel kmit pak věští smrtný bol,
ždajíce ruky družně pomocné.

Oživlý povrch půdy zvuků pln:
ne nelibým ten bzukot nestavný
zve ten, kdo v lesích dumá k poledni,
neb líný pastvec, zrak jenž přimhouřiv,
podepřen leží v stínu houpavém
vrb šedých, těsně shluklých nad potok.

Co četných tříd tak stále povstává,
jež oku nepodá sám drobnohled!
Příroda žitím kypí, podivnou
jsouc spoustou těl či prvků srovnalých,
jež dech jen ždají živný, otecké
až Nebe duchu svému kyne dout!
Slať plesnivá z par stuchlých morový
mrak sílá, ruchu plný. V podzemních
i cellách, kam vstup s tíží badavý
blesk slunce najde, zem se zživlá dme.
List květný nájemnický nechud též.
I kámen v záhyby své tvrze skryl
bezpečně hejna celá. Zvláště však
nesčetné větve lesa, s hravými
jež vánky křepčí, sad i klidnější
a plynná měkkých plodů dužnina
hmyz živí křehký, odrůd předivných.
Kde splývá rybník v zeleň zahalen
a ztracen, milliony tam v plujících
se honí travinách. Mok každičký —
ať ostří, mírní, dráždí, zčerstvuje
či sílí chuť — oplývá množstvím zrůd.
Ni proudu křišťál čirý, nejčistší
ni vzduch, byť prázdnem zdál se průzračným,
bez plemen není nezřejmých. Tyť však —
an tvůrčích Nebes vlídný skryl je um —
náš hrubý mine zrak: jakž vnikly by
ty světy v světech v smysly člověka,
on božskou krm i číše nektaru
by pojal v ošklivost, a v mrtvou noc,
kdy klid spí všady, hluk by děsil jej.

Nechť smělý, posměvačný bezbožník
Um tvůrčí neviní, že na zmar cos,
či ne v cíl divuhodný sděláno!
Můž bědně zpupné Hlupství díla ta
zvát nemoudrými, jichž část nejmenší
se nad úzký zor ducha jeho pne?
Jak na klenbě by plně úměrné,
jež — Uměn skvost — ční štíhlých na sloupech,
kritická muška, ač svým okem mdlým
kol sáhá sotva s píď, si troufala
ve slepé pýše hanět celku sloh!
Kde člověk ten, jenž zrakem všesáhlým
v ráz přelét’ věcí rozvrh bezmezný,
shléd’ pevný soulad, spojitost jich tak,
by hlasem nezajiklým rozhodl,
že k ničemu to vše!? — Zda shlédl kdo
ten mocný řetěz tvorstva, nížící
se z Nekonečné Dokonalosti
až v pusté tůně lem, v děs nicoty,
jíž mysl zžaslá prchá ve zmatku!?
Tož k té jen moci vřelá chvála má
i hymny divů svatých nestež se,
um Jejíž v duše tak nám mile plá,
jak slunce — Její rob — v náš smavý zrak!

V tom světla proudu hustě po stu cest
výš, dolů, v příč i v směsi národky
si hrají třepotné, až s tváři dne
je smete bouřnokřídlé Zimy vztek.
Tak lidé bujní v záři Štěstěny
jdou líným žití létem bez péče,
jak dobou blýskotnou! A těkají
od hračky k hračce, z marnivosti v hřích,
až nepamět — kdy smrt je sfoukla v sled —
je spěchá škrtnout z knihy života!

Teď v louce plesné víska hemží se:
jun selský, zhnědlý v pracích poledních,
leč zdráv a silen; děva polnahá,
jak letní růže rdělá, rozkvetlá
pod sluncem mocným, kypí před zraky,
i všechen vzňatý vděk jí v líčku plá.
Též sešlý věk tu; dlouhé hrábě dál
páž dětská vleče, neb tíž nabravši
si vonnou, v milých spoustách zmítá se.
Kol létá seno hrabané; teď vpřed
jde řada širá, teď lán objíždí,
na slunce libodechou kladouc žeň,
jež svěží veskou vůni šíří kol;
či zelené kdy země hrabou tvář
a ženou šerou vlnu po louce,
ryšavé kupky rostou za nimi
veselou řadou. Slyšán z dolu v dol
a vánky budě, v směsici v to zní
hlas šťastné práce, lásky, družných her.

Neb v shluku rozlehlém ztad tíhnouce,
brav rmutný ženou, štvaný mnoha psy,
kde křivolaká říčka hlubokou
tůň tvoří; tu břeh srázný, vysoký,
tam štěrkatý se mile šíří svah.
V kraj příkrý nutí jej; co trampot tu,
co křiku mužů, chlapců, hafanův,
než plaché, něžné plémě vlnatý
bok svěří proudu! Často pastvec pak
mrzutě lapiv mnohé, sráží v tůň:
tu osměleni neváhají dél;
ráz na ráz do blyskných se noří vln
a funíce, v břeh druhý pachtí se.
Tak jde to znova, až v hloub napito
je vodou rouno vyprané a pstruh
zkaleným proudem vyhnán z milých míst. —
Houf těžký, zmáčený, leč zdráv a cel
mdle tíhne v svěží stráň. Zde v slunce zář
své bujné rozkládaje poklady,
vnitř zlekán diví se, co pustý ten
a krutý povyk značí, až kol kraj
stesk hlasný plní a řev nestavný,
s hor k horám srážen, vrchy oblétá.
V sled sněhobílá stáda sehnaná
se tlačí nespočetně v košárech,
na hlavě hlava. Bodří pastevci
se řadí, zvučné nůžky brousíce,
a selka stříže poklad svíjet jde
již s kupou pestrošatých, bdělých děv.
Zvlášť jedna, ověnčená vděkem ctným —
jich králka — nad vše skvíc se, úsměvů
zář slastnou tká kol krále pastevců, —
an rušný kruh kol nich se duší svou
vpil v hodokvas i vtip, jenž zloby prost.
Jich úkol blahý zatím v před jde v kvap:
ten dehet taví, směsí vrtě; ten
zas hotov chásce té v bok střižený
a tučný značku pána otisknout;
tu jiní vzpurné vlekou berany,
a rád své síle, drží statný hoch
za rohů závit skopce zlostného.
Hle, jak (jsa svázán, o šat oloupen
člověkem nuzným, pánem — závislým
však na všech,) leží mírně, oddaně
ten dobrý tvor! Ký z žalné tváře mír
i němě lkavá zírá nevinnost! —
Strach odlož, plémě útlé! neblýská
to nad tebou nůž strašné porážky!
Toť nůžky, pastvec něžný obratně
jež řídí; mzdou za roční péči svou
tvé rouno vzav, (tíž závadnou ti jen!)
on chlumům tvým tě vrátí v poskoku!

Jak prostý výjev! ztad však Britsko zří
svou pevnou vstávat moc; ztad ovládá
všech čistších pásem sklady nesmírné,
poklady Slunce, úpal necítíc;
ztad všecka vrouc, plá prací, uměním
i vědou jeho zem; ztad přejíždí
svým hromem strašným hřbety vln, a teď,
ba teď sjet hrozí v Gallie kleslý břeh,^[5]
ztad vírům hlubým velí, děsíc svět. —

Teď zuří poledne, a Slunce blesk
svůj mocný metá kolmo na hlavu.
Po Nebi, zemi, kam jen bludný hled
můž vniknout, vládne příval oslepný,
a z pólu v pól vše v jeden slito žeh.
Zrak sklíčen, darmo k zemi v polevu
se sklání; par tu stoupá horký dech
i odlesk ostrý bodá. Zpráhlé v hloub
až v rostlin kořen, lány zpukané
i hladký drn se v barvách sucha chví,
rvou představ květ, ba duši sžíhají!
Ostřených kos zvuk jarý nevrací
juž ozvěna: žnec klesnuv, choulí se
ve vlhké seno, kvítím vonící,
a sotva pocvrk slyšet kobylky
po zněmlé louce. Bědná Příroda
dech ztrácí; potok sám se z daleka
zdá mdlít, či v hájku úkryt o překot
se chtivě hrnout z mýtin bezstinných.

Ó, teplo všezmáhavé! stav hněv svůj
a v bijící mé skráně nepal juž
tou mocí lítou! Tok tvůj vře však dál,
a žhoucí příval za přívalem jde,
přes hlavu valem proudě. Darmo lkám
a zpět se obraceje, hledám noc;
noc v dáli jest, a žár jen roste spíš.
Ó, šťastný třikrát, v bezeslunný bok
kdo hory malebné, již věnčí hvozd,
uléhá pod stín hustě scelený;
či v mraznou sluj (již jasmín obetkal,
a čerstvě rosí věčný proudu trysk,)
si sedne tiše v chlad, an v půldni kol
se všechen svět chví churav, nezkojen!
Toť muže ctného obraz poučný,
jenž v mysli mírné chová čisto, jas,
i všecky vášně v pravém souladu,
v tom světě svárném, zlobou planoucím.

Ó, stíny, loubí hustá, vítejtež!
zdař bůh, vy sosny hrdé, duby ctné!
jasany plané, v stráni šumící!
Váš úkryt duši slastný tak, jak zdroj
je čerstvý jelenovi štvanému
neb mocný proud, v němž koupá tučný bok,
an pluje podél břehů travnatých.
Váš libý chlad v mých nervech těchou vlá;
hruď plesně buší, zrak zas napjatý
i sluch svou ujal stráž; sval k svalu lne,
a život v kvap hrá údy lehčími.

U říčky blízké (jež kol zpěvného
se perlí hájku, teď vrouc přes skalky,
teď stěží sítím bažin derouc se,
tu v náhlý proud se měníc a tu zas
ve plochu jasnou, jemně rozlitou,)
skot s bravem tvoří pestrou skupinu,
změť vesky prostou! Svěžím na břehu
část ležíc, přežvykuje; v proudu tam
ti zpola stojí a krk kloníce,
z vln pijí zčeřených. Vůl mohutný
a dělný v středu sklání čelo ctné,
jímž zlekán potřásá a sešvihá
si s boků ocasem hmyz obtížný,
jenž zpět zas mžikem. U svých „poddaných“
zdráv dřímá pastvec-král, páž poklidnou
kol hlavy hodiv, kleslé v měkký mech.
Zde torbu má, kde zdravou schrání krm;
tam bdělý pes, jenž každý stihá šust.
V ráz prchnou jeho sny, roj ovádů
kdy divých v stádo náhle zapadne,
jež z mělké říčky plaše hrnouc se,
proud valný hledá. Pěnou stříká kol
a hlucho k strážce hlasu, pádí v pláň
vzdor krutosti, jíž hárá poledne,
an dutý kvil jim z hrudí zkrušených
se lina, letí řevem mdlým kol hor.

Kůň zhusta též v ten čas, byv podrážděn,
kdy svaly mocné zplna žitím vrou,
v tom krve palu silou třesa se,
plot strmý přehoupne a zběhav lán,
v proud šerý s okem pevným vrhá se
i srdcem, jež strach nezná. Statná hruď,
tak bujná, hrdá, síly příbytek,
tok vzdorný láme; v žízni nestavné
zdvojeným douškem loká řeky mok
a funě, nozdry širé smáčí v proud.

Nechť ještě v půlnoční se vnořím hloub
tam háje divobujně rostlého,
jenž, tvoře v hrdém vzduchu lesní kůr,
přes chlumy dole kyne. Krok co krok
zde černěj’ padá vážný, volný stín,
a kol jen šer, jenž v bázni naslouchá.

Toť Úvah sídla, toť jsou místa ta,
kde dávní Pěvci ssáli vznětu dech
u nadšení a světa vzdáleni
s anděly dleli, zjevy věčnými,
jimž blahé dány práce: před pádem
krýt cnost, kdy mdlí juž viny na kraji,
v snech opětných a šeptu vzbouzivém
vést čistý duch a mysli drahé kyn
dát příštích o zkouškách, jež chystá los;
básníku přispět, lepším předmětům
jenž Musu oddal cele; skonu strast
umírnit cnostným a hruď vlastence
(jenž váhá vejít v půtku ohavnou,
leč v boji přední pak!) krýt před smrtí;
i takých lásky služeb bez počtu
dnem nocí vykonávat horlivě.

Tu rázem schvěno z lůna oblohy,
se tisíc podob šine napříč tmou,
neb vážně kráčí v před. Tím vytržen,
žas posvátný i vážnou cítím slast
mou smrtnou schránkou vlát a nadlidský —
mním — hlas že v obraznosti bystrý sluch
tak bije: „Nás se neboj, člověče —
ty bratře bědný — tvorů příbuzných!
Náš původ v téže Moci Otecké,
nám stejný Pán i zákon, velký cíl.
Jak ty kdys bouřným žitím mnozí z nás
se drali, vichrem biti, nežli vjít
nám přáno v duše soulad, svatý klid,
mír s čistotou kde kouzlí blaha směs.
Tož neboj se, leč v písni střídavé
tu v skrytu šerém s námi, nerušen
zlem svárlivým, ni ryčným třeštilstvím,
o Přírodě i Bohu jejím pěj!
Zde často slýchat v době přízraků,
kdy půlnoc dumná, mrtvé poledne
kol vládne, plný chor harf andělských
i hlasů zpěv s hor lesem věnčených
a z hlubých dolin, z mýtin nejzazších:
toť přednost, již jen od nás brává v dar
buď Rozmysl či zasvěcený sluch
Básníka, v němž zpěv hárá serafský!“ —

Jsi ty též, Stanley, v svatém sboru tom?^[6]
Ach, pro nás přezáhy! Ač nad dosah
běd lidských zdvižena, nad lidského
i plesu vzlet: přec v bludném paprsku
vzpomínky truchloblahé ještě zříš
mateře lásku, něžný matky bol,
jež posud v zjevech dávna hledá tě;
tvůj ladný tvar, zrak mile zářící,
řeč sladkou hledá, z níž duch bodrý vál
i plesal, jemně svítil mravný um,
prost strojenosti; v plném úsměvu
kde plála cnost bez pýchy odporné. —
Ó, rodiček ty vzore, slzy smyj!
či Matce Přírodě spíš slzu roň
radosti vděčné, že ti na čas přán
tvůj vlastní zmládlý zjev, ten svěží květ
tvé mysli jasné, vzácné ceny tvé!
A Muse věř: ten mrazný smrti van
nehubí poupat cnosti; mohutníť,
hle, v krašších sluncí blesku nebeském
po věky věkův a vždy šíř se pnou.

Tak v přízrak vzdušný stopen, bloudím výš,
nic směru nedbaje; až blízkého
zvuk slapu probouzí z dum čarovných
můj smysl každičký: v ráz ucouvnuv,
krok stavím, hledě v obraz přervaný.

Proud valný měkce k srázu příkrému
se valí v klidné kráse: sebrán zde
pak v jeden dravý tok, v dol se stráně
se řítě hřmí a krajem vůkol chví.
Prv blánkou blankytnou se vrhá v šíř;
pak sehnut padá, bělejší vždy víc,
a dole od skal hlasně dunících
v mrak pěny rozstříklý, mlh sílá šeď
zas výš a pršku stálou působí.
Ni pak klid nemá vlna mučená:
dál v rozervaných zuříc útesech,
teď blýská přes úlomků divou změť,
v přič průrvou hlubou bystro žene zas,
a kvapně běžíc stupmo s prahu v práh,
svou dráhu divě láme, mírníc jek,
až najde jistší dno a bludištěm
klidného dolu v sled se loudá vpřed.

Vyváben z výspy, v jejíž šerý týl
se tisknul, orel strmo dá se v let
dne zátopou na vzpjatých perutích
a hruď svou cele potápěje v žár,
proniká k slunci, — všechen pěvců rod
an v hlubém houští porozprášen mdlí,
polednem trapným sklán, či z keře v keř,
v přervaný zpěv se nutě, rozpráví.
Jen hřivnáč chroptě, vrká žalostně
si lesem; často zmlká v lkání svém —
ach, krátký oddech v strasti mučivé!
leč truchlý obraz družky zhubené,
již ptáčník zlý lstí urval od boku,
zas myslí bleskne mu, — a silnější
zas žalozpěv juž hájem zaznívá.

Tam k břehu rosnému nechť sednu teď,
(ponořen v svěžest vzduchu vlhkého)
na skalní výmol, divý, groteskní,
omšené, širé křeslo, cloněné
výš květů stínem, včela snaživá
kde kroužíc, drobné nožky obkládá
jasmínů vonných vssátým balsámem.

Teď, stínu sladkosti an okouším,
kdy Příroda kol v poledním dlí snu:
přijď, mužná Obraznosti, směle vzleť
a shlížej divy pásma horkého!
Ó, páse nezkrotný! zde mdlý ten žár,
to nebe chladno proti vztekům tvým!

Jak v ráz, hle, slunce jasné, zářící
výš stoupajíc, v mžik úsvit kraťounký
s oblohy shání a žhnouc vášnivě,
vzduch blyskný v divém plesu přehlédá!
V trůn stoupá svůj: prv vlídné obecný
z bran jitra linoucí se vánek však
před sebou vyšle^[7] mírnit vlastní žeh
a dýchat osvěžení v mdlící svět.
Toť valné kraje hrůzokrásných zdob
a divých pokladů, jež rok co rok
zří dvakrát návrat slunce, ročních dob!^[8]
Tu skály z drahokamů, velehor
též báně valný nad rovník pnou hřbet,
zkad zlatonosných řek hrá dravý roj.
Velebné hvozdy živě zelené,
nad scénou scéna, hrdě vlají s hor,
či v dálný obzor síro táhnou se
jak stínu spousta hlubá, bezmezná.
Ty stromy hrdé neznal dávný zpěv;
ty statné děti mocných veder, vod,
jež z mraků příkře proudí, — k nebi až
pnou kmeny ostnaté a polední
kol šíro stelou tmu. Plod nesčetný,
lahodně ostré chuti, živných sil,
tu v jaru věčném loká v středu skal
i žhoucích pust (jež vroubí svěží dol)
den zdvojený, leč v slupce kosmaté
mok libý skrývá, žáru k ochladě.

K svým citronovým hájům, Pomono,
mne nes! kde citron s trpčí limettou
k oranžům tmavším, žhnoucím v zeleni,
svůj bledší mísí lesk. Tu ležmo slož
mne pod tamarind širý, jenž svůj plod —
lék v zimnici — hnut vánkem setřásá.
V noc hlubou prškou hustých akátů
zchlaď údy moje žhoucí, neb mne veď
v spleť fíků indských, v klenby nezměrné!
Či klesna v stráň kdes krásnou, rozjařen
nechť zírám, chlazen vánků repotem,
jak cedr svěží v šíř vlá nad hlavou,
a hrdé palmy stinidel pnou vděk.
Neb lehnu-li v těch slunce štěpnicích,
dej z číše kokosu mi mléko ssát
a z palmy čerpat víno chladivé, —
všech prudkých drahně blaživější šťáv,
jež Bacchus čepí! Marhan plný též.
na útlých proutkách nící, buď mi vděk,
i chladivý rod jahod, plazící
se lesem! Častoť v hávu prostém tkví
hodnota skromná, lepší pyšných cet!
Tak rostlinného světa chloubo, svědč,
ó, ananase vzácný, předčící
sny pěvců všecky zlatém o věku:
nechť rychle svlékna řasnatý tvůj šat,
v tvých božských skladech s Jovem hoduji!

Dál výhled změněn. Pláně nezměrné
tu táhle leží, luka bez konce
i stepi širé, kde se nezdržen
zrak bludný ztrácí v moři zeleně.
Zdeť Flora jiná, barev smělejších
a vůní dražších, než náš krášlí sad,
hrá po polích a dlaní náhlou dští
přehojné Jaro: častoť dolce ty
háv svěže tkaný mění v žhoucí hněď
a hned zas v zeleň, slunce palné-li
či rosy proud, neb liják převládá.

V těch sirých končinách (kde v samotě
dlí hrozné, stranou hříček umělých,
Příroda velká, a kde divá jen
zřít stáda, jimžto neznám pán ni stáj,)
nesmírné řeky tučné vlny dmou,
v jichž býlí bujném zpola utajen,
jak cedr padlý, s chvostem dlouhatým
krokodil leží v štítech zelených.
Teď proud se dělí: aj! hroch hlavu pne
v brnění řásném! S boku sklouzá mu
šíp mrštěný, v smeť bídnou drtě se!
On směle plání jde, či hledá vrch,
kdež stáda — kdy on různý žír kol rve —
v kruh couvnou žasem, pastvy zapomníc,
a měří bezúrazný cizí zjev.

Tich, u pravěkých stromů (valný stín
jež metají přes žlutý Nigru proud,
a Gang kde valí vlny posvátné;
či prostřed hloubky hvozdů černavých,
kol hrdě vzpiatých vážným divadlem:)
slon mocný líhá, nejmoudřejší zvěr!
Ba moudrý je ten něžné síly pán,
ač mocný, přec ne zhoubný! Tuto zří
nad křehkou zemí věků koloběh,
a říší vznik i pád; nic nedbá však,
co bezoddechý lidstva strojí rod.
Ó, třikrát blah! by unikl lsti těch,
kdo v skrbství zlém mu stezky podkopou,
či hrdou jeho výškou množí lesk
i králů pych; či zneuživše sil,
jej nutí zuřit v sečích smrtelných,
nad zběsilostí lidskou zžaslého!

Nad proudu kolkol stínem klikatým,
jak živé květy, z dáli planoucí,
se honí třpytných ptáků roj. Neb tu
dlaň Přírody, jež s hravým rozmarem
oblékla opeřence, rozlévá
proud barev nejživějších. Dadouc však
jim v šatě krásné denní záře plát,
pak — skoupá přec — je v zpěvu sníží zas.^[9]
Leč není žel nám pestrých rouch, jež říš
hrdého Montezumy v úděl má,
(vojsk jehož dálný lesk se v slunci chvěl,)
když náš jest slavík, prostošatý ten
když pěvec zpěv svůj v stínech trilkuje
nám jemným tichem noci pozorné!

Leč pojď, má Muso, prolom pouště hráz,
kde s nebem straší mrtvých písčin pláň;
a rychleji všech pracných karavan
žeň Sennaru se dolem, prudce slez
Nubijské hory, i v mez tajemnou
Habeše řevnivé též směle bij!
Ty nejsi šibal, jenž krást poklady
jde v masce vzájemného obchodu;
ni svatý hněv, jenž Nebi k potupě
by mír tu vraždil mečem svěceným
a v zemi, posud rudé z vnitřních ran,
nachové šířil Říma tyranství!
Jak včelka neškodná ty volně smíš
s luk v louky plout, kde výbor květin plá;
jasmínu háji plesně chodit smíš,
i palem stíny, lesy vonnými,
jež krášlí pláň a šatí lidný vrch
a výš, než Alp ční témě, vlní se.
Tam vzdušném na chlumu, jenž mile dme
se řadu mil, či v týle hromných skal,
jež z dolin — kde žhne slunce dvojnásob —
pnou hlavy svěží v chladný vzduchu střed,
kde chrámy, paláce i villy ční,
kol sady, kypré role smějí se;
kde zdroje prýští, skot kde s bravem jist
se toulá klidně, svět jsa sobě sám,
v němž hnusný útok všaký: — tam nech pít
mne vánky živné, étherný ssát vznět,
dýšící hojně z hájů kořenných
a vonných dolin; z dáli poslouchat
šum řek i slapů, zlato panenské
jež vlekou z útrob země zbrázděné, —
a těkat krajem pestrým neznavně,
kde všaký krašší život vře a plá!
Ó, divů země! k níž vždy slunce zrak
blesk kolmý sílá, jak by v říši té,
k ní láskou vzňato — dlelo s rozkoší!

Jak změněn vzhled! Žhnouc s výše polední,
v šer hustý skleslo slunce sklíčené.
Děs tichý vládne, soumrak hrozný kol,
an s nocí den se zlobně mísí v boj.
Neb v rovník žhavý v kvapných zástupech
(kde valně zřídlý vzduch hned povolně
jich vpouští proud) par nestavný jde tlum;
mrak na mrak v řetěz děsný nakupen,
buď vichrem bouřným divě zvířený,
či tiše, těžce, volně hnaný v dál,
obložen velesklady mořských par.
V těch svrchních oceánech (zahoustlých
kol chladné vzdušné strže pohorské,
a větry svárlivými změtených)
hrom zatím sedá v strašný, černý trůn.
Blesk z mraku na mrak zuří klikatě,
až v živlů válce vzteklé rozlita,
ta celá spousta s výše sražená
dští hmotné proudy, toky netrhlé.

Toť sklady, skryté omezenému
věd dávných zpytu, z nichž Nil kypivý,
řek mocný král, se ročně v pýše dme!
Z dvou zdrojů v slunné říši Gojamské
se prýště čirý, jasným jezerem
Dambeje krásné valí mladý proud.^[10]
Zde rusálkami pěstěn, tráví v hrách
své mládí plesné prostřed vonných výsp,
jichž zeleň nezvadlá se směje kol.
Pak slávy chtiv, dál mužný žene proud
a sebrav bystřin dav a bohatě
vždy živen z nebe zásob dozrálých,
vpřed s rostoucí se vine velebou:
tu klikatí se v slavných královstvích,
tu divě těká v sirých končinách
po písku žitíprázdném, — až rád jda
z té pouště teskné, hromně s Nubských skal
svou urnu kácí ode srázu v sráz,
a Egypt plesá pod vln záplavou.

Brat jeho Niger. jakož řeky ty,
v nichž koupou kypré děvy africké
své údy černé; ty, jež z lesných hor,
svá pásma pnoucích šťastnou Indií,
jdou v Cor’mandelský břeh či v Malabar,
od řeky Menam,^[11] hmyzu lampami
jež v noci plá, až v Indu smavý břeh,
jejž skrápí růží prškou Jitřenka: —
tyť v čas ten štědrý urny otevrou
a v kraj svůj lijí bezlopotnou žeň.

Takť pije zmládlý svět tvůj, Kolumbe,
též roku jihnoucího hojný mok.
Přes výspy své Oronoque rozklaný
v šíř příval kalný dme a tuzemce
na stromích bydlet nutí obživných,
jež spolu dům, šat, krm i zbraň mu jsou.
Tisícem proudů vzrostlá, z šumných And
vře prudce v dol a hřmotně sestoupá
mohutná Orellana.^[12] Musa chví
se vztáhnout peruť přes ten nesmírný
vod ryčných dav; nad Platy moře vznést
se děsí! Vedle ploch těch strašlivých,
závratné hloubi, běhu úžasné
i délky — potůčky jsou z našich řek!
Vpřed v tiché slávě silou nezdolnou
se dmouce, říše protnou neznámé,
pust luhy, plodné lány, samot svět,
kde na zmar slunce smích i všech dob dar:
jeť nezřen, neužit! To minouce,
po lidných pláních vedou ladný tok
a živí mnohý lid i v měkký klín
bezpečně vinou šťastné ostrovy,
byt ctného Pana, jejž hřích křesťanů
ni Evropy zlé děti neruší.
Tak plynouce, tůň pyšně hledají,
proud jejíž zdolán, srážky zděsiv se,
vod tlaku z půlsvěta se vzdá — i chví
se Oceán o říš svou zelenou.

Co platen však ten divný skvostů stoh,
ta plesná hojnost bujné blahoty?!
Přírody přepych, luka balsámná,
jich býlí mocné, Ceres prostá muk?
Co plody neseté, jež bludný pták,
a vítr dmoucí sází? Chladivý
nač mok, krm božská, vonná zdravota,
klí vzácné, dar těch lesů? Nač se hmyz
s hedvábem pachtí? nač šat bylinný?
Osudné poklady, jež v útrob hloub
zem skryla soucitná, i Golkondy
nač skvosty, báně v bědném Potosi,
kde děti slunce dlely nejlepší?
Čím afrických řek zlatých náplavy,
ty lesy vonné, blýskný sloně sklad? —
Ó, rod zlé sudby! Míru něžný um,
vše, čemu učí Musy šlechtivé,
i tiché hrudi věhlas polbožský,
pud ducha stálý, pravda posloupná
i klidný zkum, jenž mocí nehlučnou
svět ovládá; zář, k nebi vedoucí,
řád rovně vlídný, vláda zákona
a Volnost všechránivá, pod níž jen
jist člověk jménem, důstojností svou, —
to nedáno jim! Tyranem se zdá
i slunce otné v rabů světě tom:
květ krásy růžný žárem tísnivým
kol pálíc, šerou barvu udílí
a hrubý ráz; ba hůř! i v slepý vztek,
v čin krutý, vzteklou zášť a v divou mstu
duch žárný vzněcuje. Tu něžný vztah,
ni láska s žití něhou nesídlí,
slast nevýslovná sladké lidskosti,
ni slza srdečná! Jim k duhu jen
zář pásem mírnějších; zde sobectví
je zhltí lítý chtíč a chlípnosti
vztek divoký. Zde i sám němý tvor
ten sdílí běs a hrozným ohněm plá.

Had zelený, hle, z temné sluje své,
kam chví se vkročit sama Obraznost,
k poledni vyšed, v kruhy nesmírné
svůj stáčí chvost; pak znovu vyraziv,
zdroj hledá chladivý. Tu rozvinut,
své souká záhyby: a smrtící
kdy vztyčiv chřtán i jazyk hrozivý,
ten netvor sbírá chochol plamenný, —
co žízní kol, se v děsu skrývá, chví,
či blíž se bojíc, plaše podál dlí. —
Však drobný sudby sluha horší jest,
jenž číhá skryt a zhoubně zralý jed
jak kmitný do cév vhání blesk, že v ráz
běh žití přerve. — Stvořen k snížení
člověka, syna mstivé Přírody,
rod divý, smělým krve chtíčem vzňat,
zde těká, vyslán šerou dobou vin
i hříchem mrzkým, když svůj svatý hled
den čistý zavře. Divě chvátí lup —
svých zraků oběť — tigr zuřivý;
i živě lesklý levhart, kropený
skvrn množstvím všady, pouště okrasa,
a šelem šelma, lačná hyéna,
jak posměch lidských ochočivých snah!
Ti, z Mauretanských lesů nehostných
se ženouce, či z výsep křovitých,
jež sveze kynou v poušti Libyjské —
kol jiskří v davech, hřívnatý jich král
an hrdě kráčí pískem plným stop,
a pánovitě řevem nestavným
krm ždají přisouzenou. K pastevcům
brav plachý tíhne bdělým; statnější
i stáda, jež kol býka mocného
přežvykujíce v klidu veském dlí,
vztek blízký slyší v hrůze. Vzbuzená
ves chví se, a máť na hruď neklidnou
nesoudné tiskne děcko. Uprchlík
ze skrýše pirátů neb Marockých
tyranů spárů krutých, v pouta zpět
teď zpola touží, poušť kdy řevem zní
od Atlasu až po trnoucí Nil.

Ó, bědný ten, kdo přední z radostí
jsa vzdálen — společnosti — žije tu
v tom světě smrti sám! Den za dnem dlí
tam smuten na čnějící výšině
a v moře zírá, jež se pod ním rve;
sny tvoře bludné, v mezi nejzazší,
kde s vlnou mísí étherný se kruh,
mdle zřejmé lodi s mraků kanout zří.
Zrak trudný večer točí hasnoucím
za sluncem, a mrouc, srdce klesá mu
bez pomoci — an nocí těžkou zas
řev obvyklý a sykot stálý zní.
Však sem, ba sem v tu černou oblud skrýš
se Volnost uchýlila bez bázně,
pryč z hanby Říma, hříchů Caesara,
jdouc za Catonem svým v Numidskou poušť;
pohrdla něhou plání Campánských
i svěží záplavou krás Ausonských —
než rabské pro ně sklánět koleno
a k lotru za skvostný se lísat dar!

Tím nekončí však hrůzy krajů těch.
Vyslaní běsi, hněvu andělé,
pout zprostí živly vzteklé. Palčivě
vší nebes pecí dmutý nesmírnou,
i žhoucích písků spoustou blýsknou kol,
dusivý vichr chodce smrtí sklá
zde okamžitou. Velbloud, pouště syn,
ač žízni, trudu zvyklý, cítí sám,
v hruď vyschlou zasažen, ten žhoucí dech.
Tu z černorudých mrákav vytrysknuv,
vír náhlý vyrazí. A písek v mžik
kol pobouřen, hrá v shluklých kotoučích:
vždy blíž a blíž jdou, pořád temnější,
až všechvátivou bouří obecnou
zvířena, vstává všecka širá poušť; —
a kleslá bedně k studni polední,
neb v žalně truchlý v noci padši sen,
v těch vrších spadlých karavana hrob
nachází hlubý… mrzut, marně ždá
jí zžaslý kupec v davech Kairských tříd,
a Mekka truchlí, že tak prodlévá. —

Ryk vzdušný roste však zvlášť na moři,
kde slouchá větru každá z pružných vln.
Na vodách strašných, šíro zčeřených,
pod zářnou čarou, zem jež objímá, —
krouživý Typhon, víře z kraje v kraj,
až zemdlí všechen všeho nebe vztek,
s Ecnephiou vládne krutou!^[13] V blankytu,
lstně jasném jen, na mračné skvrny^[14] dno
se tisknouc, mocná bouř dlí těhotná:
nezřejma, leda oku zběhlému,
ta předzvěsť malá, kalně ohnivá,
pní vzhůru, neb své síly přehlíží
na mysu temeni. Mdlý, klamný klid
i vánek hravý vyšle démon prv,
by sváděl plachtu vzpjatou. V jeden ráz
pak hurtem sletí spousta zmatená
vod dravých, větrů řvoucích, plamenů!
Spjat žasem divým, plavec stojí něm.
Tu sláb je um: v mžik sklána osudem,
loď širokřídlá pije příval vod,
pohřbena v lůně černé propasti.
S tak vzteklým mořem smělý Gama^[15] bil
se mnohý den i mnohou strašnou noc,
nestavně za Bouřný se pachtě mys,
hnán smělou ctižádostí, smělejší
i zlata žízní. Tuť svět obchodní,
vstav z dávných mrákot, rostl: plavby Duch,
jenž prospal v širé tůni Atlantské
v zoufalé nudě věky lenivé,
v sled zbuzen, prince Lusitanského^[16]
tu slyší, kterýž Nebem ponuknut,
vlil lidstvu touhu slávy prospěšné
a bezmezným svět smísil obchodem.

Těch bouří hrůzy ještě zvyšuje,
tu strašný žralok dlí. Chřtán ozbrojen
má děsně smrtí trojí; výpary
tlup čpících vábí jej, puch chorob, smrt;
aj, tam se řítí, brázdě solný tok
tak rychle, vítr jak loď pohání, —
a účastníky kruté živnosti,
jež loupí syny bedně Guineje,
zdá o svůj lupu díl — ba jich si ždá!^[17]
V tom zahřmí sudby bouř: i tyrany
i raby rve táž smrt, a zedrané
v ráz tříštíc údy, moře nachová
obarví krví, slavíc pomsty hod.

Když slunce truchlé svět ten, tonoucí
kol v deštích rovnodenních, obzírá
a pije hojný výpar z mokrých blat,
(kde hniloba se kvasí k životu,
myrjady zhoubců dýšíc,) z lesů též,
jich stínů neprostupných, kalných děr,
v puch par a v zkázu sinou zkalených,
v jichž hrůzy šeré potud smělý krok
si vniknout netroufal: — tu pustošíc,
vpřed kráčí morné rány děsná moc.
Běh její tisíc příšer provází,
jež Přírodu mdlou spálí, věžité
pak naděje i všechen lidský pych
v strast tupou svrhnou, v chabou zoufalost.
Takť ondy v Carthageně^[18] Britský žár
též udušen. Tys, statný Vernone,
ten bědný výjev zřel; tys v žalu zřel
páž vojína jak klesá, dětsky mdlá;
zřel strašné muky bol, rys zsinalý,
ret chvějně bledý, oko bez lesku,
již žárem nezjasněné; i slýchal sten
těch lodí mroucích ode břehu v břeh;
za noci slýchal do vln zkalených
těl častý pád, kdy mlčky v tuše zlé
přítomní zbledlí na se vzhlíželi
jak s otázkou, kam Osud sáhne teď…

Nač drsných pásem připomínat mám,
kam často v město choré vpadá Mor,
to boží Pomsty dítě nejkrutší!?
Z Ethjopských lesů otravných, ze špín,
jež Cairo dusí, z polí smrdutých,
kde v kupách hnijí voje kobylek,^[19]
ten velezhoubce vstal. Těch strašných hrůz
zvěř zniká však: jen člověk v lup mu dán,
nestřídmý člověk! Nad hříšný mu dům
mor rozpne těsně slehlý smrti mrak;
ten neroztrhnou větry živoucí,
dmout nesmějíce zdravý dech; skvrn směs
naň vrhá slunce, krví podlité
a hněvné tváře! Knížecí pak um
zrak bdělý klopí; spravedlnost mdlá
meč s váhou i ruky pouští — zbytečný;
hlas radosti je něm, a umlknul
i lomoz světa, vždy tak čilého.
Ulice prázdné šatí hrubý drn;
v nejhorší z pustin plesný lidstva stan
v mžik zvrácen: leč by chudák stižený,
z cel klatých prchnuv, (svrchovaný děs
kde vládne, krutým strachem uzamknut,)
vyrazil vztekem šílen; k Nebesům
tu hlasně křiče, kruté vladařství
zve hloupým, nelidským. — Aj, mračný vchod,
sám nenakažen, v bdělých stěžejích
se boje pohnout, zhrdá spolkem vším.
Poddaný, známý, druh, ba milenec,
zdivočen hořem, nezná něžných pout,
těch sladkých citné hrudi závazků.
Však marna sobců péče: nebes kruh
i živný vzduch kol pln je zmaru jen;
ten onen v sirých mukách klesá sťat,
nežehnán, neošetřen, neželen.
Nad městem kleslým černé Zoufalství
tak šíří peruť krkavčí: a kol,
zjev spousty doplňujíc, krutá stráž
se staví v kraj — v zmar všeho útěku —
a bědným zběhům lepší skýtá smrt:

Zpěv mnohé ještě minul: prudký vztek
těch nebí z ocele, lad železných,
kde hlad a sucho moří sžehlý rok;
vrch běsný, polední jenž pochodní
vzňat u vztek sterý, metá ohně sloup;
i rozpínavé zemětřesení,
v podzemním vzešlé světě, nezdolně
jež města čilá z pevné půdy rve
a v žhoucí jícen hory pohřbívá. —
Leč dosti! Vrať se, Muso toulavá,
hrůz bližší výjev domů volá tě!

Hle, na háj siný zvolna sedajíc,
tma divná plemení se: rostouc pak,
vše nebe ovládne, tíž zlostných par
si vlekouc, z lůžek tajných čerpanou,
kde dřímou pokolení nerostná.
Ztad ledek, síra s tučné živice
ohnivou pěnou na den paří se,
a skrytých ohňů pruhy pestrými
kalíce nebe, v zkázném kvasí tam
se mraku, kde sklad smrti v rudých tmách;
až mraků srážkou, tknutím étherným
či zpupnou válkou větrů brojivých
vzbouřeny, vztekle vstanou, — dole kdy
vše klidno. Ticho vládne významné,
strach v tmavém prostoru; jen slabý zvuk,
jenž — bouře předzvěst — přes zem reptavou
se od hor valí, hýbá hladinou
a v lese listem třese bez vánku.
Rod vzdušný kolmo v nejhlubší se dol
juž snáší: havran bouřemilovný
sám v nejistou tmu váhá. V ztrnutí
skot stoje žalném, v nebe mračné pne
zrak lkavý, opuštěn byv člověkem,
jenž v přeplněnou chatrč utíká,
neb úkryt hledá v sluji podzemní.

Jen bázeň slouchá kol a němý žas,
kdy v dálném jihu očím uleklým
lesk náhlý zjeví se, mrak trhaje;
a v třesku valném, volněj blíže se,
pak Hrom svůj strašlivý hlas pozvedá.
Prv, Nebes bání slavně slyšána,
bouř mumlá jen; jak blíž však přichází
a břímě děsné valí po větru,
blesk v křivkách větších švihá, straší víc
i rachot: až pruh ohně živého
v šíř zeje nad hlavou; pak zavřev se,
víc otvírá se, — zavře zas, a zas
víc otevře, v žár hale éther kol.
Řev těžší následuje uvolněn
i zvětšen, zhlouben, smísen; strašlivě
ráz na ráz třeská, nebe rve i zem!

Tu potopa krup zvučných řítí se
či liják kolmý; mraky ztrhané
proud celý cedí, blesk však nezdolný
nezhaslým ohněm dál se dere ven,
rván, zjitřen, — neb jak rudých koulí vír,
a pálí hory vztekem zdvojeným.
Smrk shora černý ranou, čmoudě pní, —
souš truchle ztříštěná; níž roztažen
pak v kupě mrtvé leží sžehlý skot:
tam útlý brav s týmž hledem přátelským
jak za živa, žeť prežvykat jej dál
zří Obraznosti hled; dál mračný býk
i polozvedlý vůl! Pych odvěký
ctná věž i štíhlý chrám, hle, skládají,
na skalní baště sklány! Šerý hvozd
se v blescích chví a z hlubých tišin svých,
kol vzplanuv, plaší chvějné nájemce.
V hor Carnarvonských^[20] středu řádí zle
ryk poodražený; v tůn plamenů
s mohutným třeskem tesy sražené
se řítí s Penmanmaurských drsných skal,
jež k nebi divě ční. Týl Snowdenský,
v ráz jihna, sesýpá svou lednou tíž,
a v dálku plá vřes výšin Cheviotských,
i Thulé řve v svých výspách nejzazších.

Hřích, krutě v duši soužen, slouchá bled;
a přec ne vinnou hlavu osudný
vždy stihne blesk! — Všech krašším párkem byl
Celadon mladý s Amelií svou;
v ctnost rovnou oděni i rovný vděk,
vším podobni, jen různi v pohlaví.
Jí jitra květného dán libý lesk
a jemu záře vstalého juž dne.

Tak rádi měli se: však bezelstný
to cit byl, jakýž v srdci neviny
a pravdy přímé žil v dob úsvitu, —
přátelství, zdvihlé přáním vzájemným,
naděje kouzlem, žárem soucitným,
jenž v zraku obou plál. Vše lásce vzdav,
druh v druhu měl tak dražší vlastní já,
nanejvýš šťasten, v ráz že nabyl moc
rozsévat blaho! V stínech samotni
vždy v spolku svorném žili prosté dny;
jich hovor jevil srdce kypící
a vzdech i zrak zas, co řeč nepoví!

Tak život plynul, jasný, srostlý proud,
jenž péčí nerozryt; až v chvíli zlé
bouř přepadla je libé na toulce.
Nedbali, kde a kam svůj splétá běh;
vždyť věčný ráj (an druhem blah byl druh!)
kol smál se tvůrčí lásky na povel.
Hruď její blízké sudby pod tíhou
se dmula divným vzdechem, oko pak,
z tmy hlubé kradmo k Celadonu zříc,
hned zalito, líc chorou smáčelo.
Strach její darmo láska domluvná
i v Nebe víra krotí: rostl dál
a tělem na smrt chvěl! — Boj nerovný
on spatřil, a jakž hledí andělé
na svatých skon, lil soucit jeho zrak,
jsa láskou cele vzňatý! „Neboj se,“
dí, „sladká nevino! jež neznáš zla,
ni bouře vnitřní! Ten, jenž nebe tam
v tmy halí mrákavu, dál na tebe
se vlídným směje okem! Tajný šíp,
jenž ničí v půlnoc jako v polední
čas vlídný, tebe bez škod přeletí!
Ba hlas, jenž v srdce vinné hrůzu hřmí,
v tvé šeptá mír serafů jazykem.
Bezpečnoť být blíž tebe, objímat
tvůj svatý zjev!“ — V tom (nebe tajemné!)
v mžik na zem klesá černou mrtvolou
mu děva krásná z prázdné náruči!…
Kdo vykreslí však milence, an stál
něm, krutým děsem proklán, k životu
pln záště, všecek stopen v smrtný bol!?
Tak (obraz mdlý!) na hrobce mramorné
ryt mistrně, ční truchlec schýlený,
jsa na vždy tich a navždy zarmoucen! —

Kdy s Nebes tváře mračna ztrhaná
se v zmatku tratí, blankyt bezmezný
zas výš se dme a čistším modrem zas
svět přepíná. Juž svěže Příroda
prosvítá bouří, vzduchem zlehčeným
pak kolkol vyšší lesk a čistší klid
se chvěje; an, jak v prchlé pohromy
by znak, lán šatí plesu třpytný háv,
zdobený hojně žlutými paprskem,
a Příroda se směje omládlá.

Kol samá krása vše, a vděčný zpěv
v krav splývá řev i v hojný bekot stád,
jež v davech chroupou jetel v úvalu.
A člověk nevděčný, všech blažen výš,
by hymnu rušil, hlasem ústrojným
vést maje těchto nižších světů sbor!?
Má on (tak záhy Ruky zapomněv,
jež tišíc hrom, teď jasní oblohu)
tu jiskru zdusit, bouří vzkříšenou,
poznání sil, (jichž ledva stín on sám!)
— dřív než strach střáslo jeho srdce mdlé?! —

Jemnější září vzpružen, bodrý hoch
na známý rybník kvapí, čirá hloub
kde písečné dno jeví. Stanuv mžik,
kraj převrácený shlíží, napolo
se boje zbádat modrou dole tůň;
pak v ráz v tok vírný střemhlav hrouží se.
Vlas jeho havraní a růžná líc
v mžik vypnou se; a vlnou poslušnou,
již v každém oddechu rtem odráží,
páž s nohou v dobré shodě, razí si,
kam chut jej vede, stezku točitou —
an s boků hladkých rosný rozlévá
se svit kol na diváky veselé.

Toť nejčistší je výkon zdravotní,
to veder letních libá ochlada;
ni když dech Zimy zostří jasný proud,
neváhám v chabém chvění na břehu!
Tím život vzrůstá, ba i spasen být
můž plavcem smělým, bědná nehoda
kdy náhle přikvačí. Tak údy sil
též nabudou, — a tatáž Římská páž,
jež vítězně si podmanila zem,
prv slába, učila se zmáhat proud.
I duch pak mívá v těla čistotě
též tajnou, spřátelenou posilu. —

Skryt v lískového mlází houštině,
kde, v samoty se libé stáčeje,
dol bludný končí, mladý Damon dlel,
pln dum a lásky slastnou mukou rván.
Zde proudu, s širých skal jenž padaje,
chraplavě bublal, — vánku lkavému,
jenž v sehnutých hrál vrbách, — žaloval
na Musidory krutost — neprávem!
Tenť cítíc žár, přec v pýše panenské
či v cudné bázni kryla v ňader hloub
svou sladkou odvetu, leč v úkosném
kdy hledu klouzla s očí sklopených
neb z ňader bouřných v tlumném povzdechu.
Jat krajem — svědkem jeho přísah všech —
zpěv nyvý skládal, by hruď zkoušel jí;
a dětská-li tam vášeň zápasí,
ji vyvolal! — Ó, mládče přešťastný!
Náhoda dobrá, mocných vládců los
jež často určí, určila teď tvůj!

Neb v průvodu aj! smavých Milostek
tu chladnou Musidora hledá tiš.
Čas dusný žhavě na líčku jí plá,
i přišla v proudu svěžím, zhalena
v šat volný, koupat žhoucí údy své.
Co dělat teď? On sladkým zmatkem jat
a plachým neklidem, tu chvíli dlel:
kýs duše půvab čistý, šlechetný,
vzdělanost jemná, již zná málokdo,
hruď spletly mu, jej v odchod nutíce, —
leč láska bránila! Ó, přetvrdí
vy ctnosti strážci, rcete svůj tu čin!? —
V tom nymfa ta, všech krašší, arkadský
proud blaživších, hled plachý po březích
kol vrhši s údů lepých svláčí šat,
by proudu okusila čistý chlad.
Ach, víc na Idy chlumu lesnatém
ni Paris nechvěl se (kdy svrhše v ráz
svůj závoj svatý, božské sokyně
své všecky vnady daly mu) než ty,
ó, Damone, kdy s lýtka sněžného
a nožky útlé hedváb shrnula;
pás jemným tknutím strhla panenský,
a šatem kleslým mladých ňader dvé
se bouřně dmoucích v plné bujnosti
v tvůj smělý svitlo hled! Jakž troufal sis
jev dušematný, smělče, shlédnout však,
kdy s údů nahých, skvoucí bělosti,
jež ladně vzdmul prst umné Přírody,
kment hebčí řásně volnou vlnou kles’?!
kdy stála krásně zřejmá, zaleklá,
rdíc v myšlenkách i vánků slaboučkých
se děsíc, — srna plachá v bázni své? —
Pak v proud se vrhla: hostě milého
vln objetím proud přijal rozdělen;
z krás každá zjemněna, z vnad každá rdí
se nově, měkkou zář kol vrhajíc,
jak lilje svítí jemným křišťálem,
neb růže v ranní rose sladčej plá,
když Jitřenky ji ruka osvěží.
Co tak si hrála, skryta pod vlnou,
ač chabě teď, — teď s kšticí zmáčenou
(jež rouškou vlhkou polobjala ji)
zas vztyčujíc se: skrytý Damou ssál
tak z krásy doušků, duši mámících,
že prudší bujností duch blouznící
byl na mžik zmožen. Lásky cudností
v sled dotčen šetrnou, měl za krádež
to nectnou, ač-li lásce můž kdy zdát
se nectným cos — a z chládku prodrav se,
v kvap pryč se hnal; dřív ctvějnou rukou však
ty řádky, tužkou hbitou črtané,
vrh’ na břeh:
                 „Dále, drahá, koupej se,
leč nezřena, krom okem posvátným
poctivé lásky! Jdu tvůj hlídat stan,
bych skrýš tvou střeh’ před toulnou nohou všech
i drzým před okem!“…
                                 Tuť bez smyslů,
jak v mramor ztuhlá, v divém úžasu
mžik ona trnouc, stála nehnutě:
tak stojí socha, jíž svět okouzlen,^[21]
tak shýblá, zkouší zastřít vzácný vděk, —
směs vší to krásy Řecka plesného! —

Probravši se, v kvap běží hledat rouch,
jichž blahý neznal Ráj; pak oděna
v nedbalém spěchu, chytla děsný list.
Leč vidouc známou ruku Damona,
hned hrůzu střásla; ňadra bouřná pak
jal tišší průvod hnutí smíšených,
jež těžko vypsati: stud prostý vad,
neviny ruměn čárný, s obdivem
i úctou k milencovu zápalu,
jejž skromnost povznáší; ba loudil se
i sebechvalné krásy pocit kýs
jí myslí vzrušenou. V sled znenáhla
klid jemný ztišil duše nepokoj,
a lesním pérem veských milenců
v buk rozlehlý, jenž těžce nad proudem
tu visel, vryla toto přiznání —
jež v lkavém plesu Damon zlíbal pak:
„Můj drahý! sám jenž smysl slov těch znáš, —
dařený štěstím příliš, láskou však
ach, nedařený míň! bud skromným jen:
čas přijde snad, kdy prchat nemusíš!“ —

Svůj slunce ztrácí vztek: jen blaživé
teď teplo sálá kotouč pokleslý,
i živnou zář, jež pestrým paprskem
zjasňuje mraky, Nebes krásný háv,
nestavně vzdutý v tvary báječné
v snách Obraznosti čilé! Dole pak,
v zrající skryta plod a kypíc v kvap
v rok bezvadný, zem jásá těhotná
i všecek její rod. — Tuť toulky čas
se libý blíží tomu, kdo rád sám
vrch dálný hledává, by obcoval
tu s Přírodou, své srdce souladil
a zpěvem důstojným kol v soudruhy
též soulad dchnul. — Hle, družní přátelé,
ve blahý duší souhlas scelení, —
jichž zrakům povzneslým svět krásnější
(zkad sprostým nikdy nepřán ani kmit)
své vnady jeví; jichž duch bohatě
pln vyšší záře, zásob moudrosti,
a v jejichž hrudi nadšeně plá ctnost, —
(jež smyšlénkou jest synům prospěchu!)
hle, zvábeni, jdou užít skonu dne:
Teď v svěží lesů chodby, v Přírody
jdou širé Lyceum, a laskavou
tou školou, (mistra pych kde nevládne)
svobodným stykem srdce družného
se šlechtí vzájem. — Vzdáni samotě
teď sladké, milenci svět míjejí
a vylévají duše v nadšení,
což lásky pán rád slyše, dobrým zve.

Kam my, Amando, máme krok svůj vést?
Zdeť volba těžká! Nač však vybírat?
Vše týmž je s Tebou! Rci, zda podél řek
se vinout máme, či jít v smavý luh?
zda hledat lesní mýť, neb vlnivou
se různo toulat žní, či vrch tvůj slézt,
ó, vábný Shene-e,^[22] všechen svůj kdy skvost
kol stele Léto zářné? Bezmezný
ztad přelétněme kraj: zrak zničený,
v mžik zplesav, k ohromné spěj Augustě;
teď k chlumům Sesterským,^[23] pláň vroubícím;
pak v Harrow^[24] hrdý, a teď velebný
kde Windsor zvedá témě knížecí.
Pak v libý opak slavných jevů těch,
tak klidně nádherných, hled šiňme tam,
kde vesky vzrůstá Temže stříbrná.
Tu neznavně nechť bloudí plesný zor:
ať bujně těká v lesích visutých,
v byt Harringtonův s výše kynoucích!^[25]
Ztad v Hamu^[26] stinné stezky snesše se —
pod jichžto clonou, v čistý zašed mír,
s rozmilou srdce družkou posavad
lká Gaye svého dobrý Queensberry,
a Cornbury dvorný s Musou volnou hrá —
tu měřme volně Temže vzácný dol,
stočený ladně v loubí Twick’namská,^[27]
kde Musy dlí a k Bohu-lékaři
za Pope-a svého úpí;^[28] v královské
zdi Hampt’nu, k hrdým náspům Clermontu^[29]
a Esheru háj, kde v sladkém ústraní
(jež v oklik něhu stiská tichý Mole)
od rad i dvora Pelham mívá klid.^[30]
Dol čárný! nade vše, o Achaji
i Hespersku co Musa zpívala!
Ó, dole slasti! mírné hřbety hor,
kde Orby Mocnost dlí a těší se,
kol divy námahy své spatřujíc!…

Nebesa!^[31] ký vzhled krásný šíří se
kol do hor, dolin, lesů, věží, luk
a třpytných měst i zlatých řek, až tam,
kde všecek širý kraj se noří v dým!
Ó, šťastné Britsko! Uměn Královna,
nespjatá Volnost, sílu vdechujíc,
kol kráčí až v tvé chatky nejzazší
a sije hojnost rukou neskrblou!

Bohata prsť tvá, přízniv tvůj je vzduch;
tvé proudy nemdlí v Léta suchotě;
převzácná stráž tvých dubů; v dolinách
se zlaté vlny dmou, a nesčetný
brav bečí v horách, co jich stráněmi
skot tmavší bloudě, v čilých stádech řve.
Níž luhy planou, ženců kosám vstříc
se bodře pnouce. Villy se všech stran
se svítí. Kraj tvůj kypí bohatstvím,
jež rolník vlastnictvím má zjištěno,
žeť chráněn, neznaven, jde k práci rád.

Tvá města plna synů Umění,
a ples i obchod v každé z čilých tříd
zní v směsici. Trud — s károu potě se,
či zprášen, teše kámen na palác —
sám bodře hledí! Plné přístavy,
kde dálný výhled skýtá stěžňů les,
ty prací žhnou a opětují vzkřik,
kdy plavec kvapný „s bohem“ srdečně
v sled mávaje, vše plachty uvolní
a větru svěří rozedmutou loď.

Ctná mláď tvá smělá, krásná, pevná jest;
strast ztuží ji a úraz rozpálí.
Kam vkročí, lidstvo zkruší; první vždy,
ať v mořích bouřných, v pláních hrazených!
Též vlídný tvůj je lesk, an rozšafné
tvé kmetstvo dbá cest míru zdárného,
jsouc velké duchem, věcnou znalostí;
vší slyne ctností, všakou zásluhou,
je přímé, vlídné, prosté, hostinné, —
leč jak hrom lítý, je-li tupeno,
děs tyranův a úkryt jediný
všech těch, kdo v krutém jařmu sténají.

Tvých slávy synů řady! Alfred tvým,
v němž pojí k jasu války hrdinné
se dobré vlády hrdinnější mír;
to vzácné jméno Ctnosti svatým zvou,
Mus vlastních miláčkem ten králů vzor!
S ním Edvardův a Jindřichů plá blesk,
jmen slávě milých; prvníť jsou, kdož děs
z tvých zbraní vtiskli zpupné Gallii,
jenž posud duch jí svírá. Státníkův
i vlastenců máš hojně! Pevný More^[32]
je tvůj, jenž v ctném, ač chybném zápalu
tyrana zlého zdárný stavil vztek,
jak Cato tvrd, Aristid správností,
jak přísný Cincinnatus čestně chud,
duch statně přímý, jenž se smrti smál!
Walsingham^[33] střídmý, moudrý též je tvůj,
i Drake, jenž učinil tě paní vod,
kol světa nesa v hromu jméno tvé.
Pak duch tvůj výše vzplál: kdo popsat můž
však Dívčí vlády^[34] výtečníků řad?
Hle, Raleigh^[35] soustředí jich všechen lesk,
ten Raleigh, Španěl bič! v němž v prsou rek
jak vlastenec a mudrc plál, a tvrd
být nepřestal, když vláda zbabělá
spoutala vojína, i vzdal se v sled,
by poražený sok svou zkojil mstu.
Duch jeho činný dál a nespoután
pak zkoumal dávných věků volný vzmach
a v dnech své vazby obohatil svět:
leč vším tím zpytem nenašel přec dob
tak slavných, či tak podlých, jak svůj věk, —
v němž vítězil a v němž i krvácel! —
Ni Sidney^[36] statný Muse neujdiž!
ten války skvost, jejž záhy věnčil laur,
milence myrta, vavřín básníka!
Máš Hampdena^[37] též, země přeslavná,
duch moudrý, pilný, pevný, nezkrušný,
jenž stavil klesající doby proud,
tíhnoucí v robství, a vstát velel ti
zas v rodném lesku smělé svobody.
Na hlas ten vzplál tvůj jasný mužů věk,
těch, k nimž čas pozdní jmout má žhoucí zrak,
a tyrani se při jich četbě chvít!

Sem kvítí nejsladší! bych postlal rov,
kde Russel^[38] tlí, krev jehož poklidná,
pro tebe daná v plesu nejtišším,
ztřísnila vratké vlády truchlý běh.
jež divé moci lačná, v nectný pych
v ráz mrzce sklesla mdlá! S ním strachu prost
druh jeho. Britský Cassjus,^[39] krvácel;
duch velerázný, drsně statečný,
v němž světlou lásku k dávné svobodě
hřál věhlas dávných dob! — Ctní mudrci
i pěvci slavní množí pověsť tvou,
jakž vrhla svítající Vědy zář
své ranné blesky, budíc píseň Mus.
Tvým Bacon jest; svou volbou nešťastný,
neschopný státní občanskou snést bouř,
a v dvorů hrubství hladkém dráhu svou
vždy ctností pevnou, byť i povolnou,
hnát vpřed! Bylť stvořen vlídnou Přírodou
pro píle stín, čist, přesný, obsáhlý,
půvabný, bystrý; v skvělé duši té
Stagyrit,^[40] Plato splýval s Tulliem!
Ten velký zachránce! z tmy klášterských
jenž mnichů, škol, jež učí jargonům,
mudrctví pravé vedl, čarovný
kde řetěz z tvarů, slov, mdlých výměrů
po věky svíral je: ven vedl je,
tu Nebes Dceř, jež volně stoupá vždy,
všech věcí řetěz jistě zkoumajíc,
a jasný prst vždy k Nebi pozvedá.
Tvým Ashley,^[41] přítel lidstva šlechetný,
jenž okem bratra zkoumal povahy,
jich slabost krýt, jich snahy povznést spěl,
i v lepší hnutí duše zasáhat
a mravní krásou srdce okouzlit.
Nač Boyle^[42] tvůj má být jmín, jenž pátráním
se zbožným v šerých hlubinách svých děl
po Veletvůrci pídil? Nač tvůj Locke,
jenž všecek vnitřní svět si podmanil?
Sám Newton (čistý um, jejž smrtelným
Bůh dal, by vznik děl Jeho bezmezných
z velebně prostých vedli zákonů)
tvou hlásej slávu v mudrctví! — Zda tvá
(pro hlubý cit, duch tvůrčí, ostrý zpyt
všech lidské hrudi skrytých záhybů)
i Světa není Shakspeare chlouba, div?
Zda každou z velkých, každou z libých Mus
dob klassických tvůj Milton nehostí?
duch povšechný jak předmět, o němž pěl,
jak Chaos žasný, krásný zkvetlého
jak Ráje květ, jak Nebe vznešený!
Ni starší Bard, ctný Obraznosti syn,
líbezný Spenser^[43] v písni nescházej!
jenž zpěv jak mocnou řeku bludištěm
vší země okouzlené lil: ni ty,
pramistře jeho, smavý mudrci,
Chaucere, verš jehož prostý, mravopis
to kárný, svítí gothskou jazyka
i doby tmou, tvůj velduch halící.


Můj zjemniž zpěv, když, Britanie, teď
tvé dcery zdravím! Jejichť krása jest,
i srdce citné, žití prostota,
i vkus a úpravnost: tvar bezvadný,
souladu rukou sdělaný; a líc,
kde, jemně svítě bělí vrozenou,
nach živý na tvář rozlévá svůj květ
i nevýslovný vděk; ret dýše slast,
jak růží poupě rudé pod vláhou
ros ranních puklé; slunnou pod kšticí,
či plynnou černí, hnědou kučerou
šíj v polostínu s ňadry kyprými:
hled nezdolný až v duši proniká,
a duše mluví v něm, kdy úsměvná,
oděna láskou, v pevném oku dlí.

Ostrove blaha! v mořích poddaných,
jež hřmí kol skalných boků tvých, se pneš,
jsa dálných národů div zároveň
i slast a hrůza; jichť břeh nejzazší
můž otřást rázem námořská tvá moc;
sám neotřesný, zdrtíš útok vždy,
jak hlučnou vlnu šedé tesy tvé!

Ó, Ty! jenž vážkám říší stoupat zde, —
tam klesat velíš kynem všemocným,
ó, pošli Ctnosti spasné v jasnou stráž
té zemi: družnou Lásku, bílý Mír;
Dobrotu milozrakou, k šlechetným
jež skutkům pílíc, pláče v úsměvech:
nechvějnou Pravdu, myslí Důstojnost,
Odvahu vážnou, bystrou; zdravý Klid,
jenž hojí hruď i zrak; ctnou Čistotu,
jež obcházejíc, ruměncem se rdí,
tím zmatena, že budí pozor všech!
pak Píli drsnou, Činnost neznavnou,
zkušenou žitím dlouhým, bdělou vždy:
an svrchu, první z ctností oteckých,
plá v čele zářném Zápal Obecný,
jenž v jeden širý přehled jímá vše,
a o všechněch jen blahu hloubaje,
vždy v cíl kýs velký slavně pracuje! —

Níž slunce kráčí, stále šíříc se
juž nad dne okrajem. Kol mračen proud
se živě sešed v přenádherný pluk,
ten mroucí trůn svým leskem provází.
Vzduch, zem i moře — úsměv nesmírný!
V tom, — mdlý vůz jeho Amfitrity háj
s nymfami bdělými jak hledal by,
(tak pěla řecká báj!) ten tone kruh;
půl vnořen teď, — teď slední jasný blesk
vzplá křivkou zlatou, — a juž zmizí vše..

Tak věčně běže v kruhu čarovném,
den prchá marný, prázdný, klamavý, —
jak přelud pluje mozkem tvořivým,
teď divě pudě duši vášnivou —
a za mžik ztracen v nic. Tak snílkovi
té země prázdnou nickou bývá den;
zjev hrůz to krutému je bídníku,
jenž v podlých choutkách hýře celý den,
sám břímě marné, mrzce promrhal
s padouchů smečkou, co by z úpadku
ctně skromnou mohlo zvednout rodinu.
Leč mysli silné (vždy se šlechtící,
jež srdcím teskným vlévá plesů zpěv,
kol dobročinnost šíříc laskavou,
leč skrytou, jak ten sestup tichých ros) —
té dlouhý pohled v život srovnalý
jest vnitřním blahem, jež lze cítit jen!

Juž hlášen mráčky zvolna zhaslými,
kol éther zmírniv. Večer vážný jde
na zvyklé místo středním ve vzduchu:
s ním tisíc stínů na pokyn. Tu ten
prv k zemi sešle; za ním tmavší druh
se zticha vkrádá, a pak tmavší vždy
kol řadí se, kruh plyna za kruhem,
až skryjí věcí tvář. V les svěžejší
teď vánek zadme, zčeří řeky proud,
přelétnuv vichrem šerým žitný lán,
kde křepel volá prchlou samičku.
Jak větřík duje kupou bodláků,
kol bílou prškou chmýří rostlinné
vlá hravě. V péči vlídně nestranné
Příroda zhrdat nezná: by měl krm
syn nejsprostší, i příští rok svůj háv,
křídlatá zrnka nosí s lánu v lán.

Skryv stádo v košár, pastvec vesele
se domů hrne, chvilkou sprošťuje
zarudlou děvu dížky přeplné;
toť kráska, již snad v srdci prostičkém,
neznaje význam plesné tísně své,
upřímně kochá, hledů srdečných
i dvorných činů řeč jak nejlíp dí.
Vpřed přes stráně se berou únavné
i doly opuštěné, zapadlé,
kde národ víl se schází s večerem,
by, podle veských bájí, letní noc
tu strávil v hýření a pestrých hrách.
Jdou z dáli jen kol hrobu člověka,
jejž osud krutý dohnal, na vlastní
hruď bědnou bezbožného násilí
pozvednout ruku. Pustou pominou
i věž, kde, ukryt v síních truchlých, duch
prý lká. jak Obraznost sní v nočních tmách.

Na každém křoví podél křivých cest
světluška drahokamem plá, a tmou
zář živá kmitá. Večer Noci juž
svět vzdává; ta však nemá zimní háv
stygické hrubé tkáně; tmavý plášť
jen volně halí ji. Mdlý, klamný blesk,
jímž svítí povrch matných předmětů,
jen tvaru půl v zrak vrhá napjatý;
kdy lesy, vsi i řeky kmitavé,
i skály, hlavy hor, kde mroucí svit
tkvěl dlouho — jeden splývavý jsou jev,
již oku nejistý. — Ztad k Nebi v ráz
zrak pne se znaven, slastná Venuše
kdež jemně vedouc lásky tichý čas,
plá skvělou září. Mile vznesouc se,
kdy mře dne svit, až do dne vzkříšení
bez sokyň vládne, první z noci lamp.
Kdy takto piji hledem zajatým
ten chvějný třpyt, blesk plachý blankytem
hrá vodorovně; strachem mruče, dav
v tom zlověst zří! Tu středem zářných těl,
(v nichž víc než šperk, v nichž život nebi dán!)
těch sluncí, jiné světy živících —
aj! z hrozné nesmírnosti prostoru
se během zrychlenějším vracejíc,
kometa kmitná k slunci sestoupá;
a pod stinnou když zemi řítí se,
chvost strašný po obloze rozestrouc, —
lid hříšný chvěje se. Leč povznesen
nad pověrečný děs, (jenž zjařmuje
dav hloupě svolný, k víře tajemné
a slepé hrůze lnoucí,) vzdělanců
kruh skrovný, božské mysli Mudrctví
jimž vznáší — zdraví slavnou cizinku!
Ples božsky velký cítí; jásajíť
nad mocí, divnou silou duše své,
jež vzlétnouc, šerou hroudou pohrdá
a měří blankyt kol, — když vstávat
zří z cest dálných v divých pouštích étheru,
své době věrný, světlý div ten zas.
Ač hrůzou oděn zdá se, hotov jest
rád plnit vůli Lásky všeživné:
tu s par svých vléčky valné setřást snad
osvěžnou vláhu četné na světy,
kol nichž svou dlouhou stáčí ellipsu;
či mroucím sluncím palivo zas dát
neb svítit světům, živit věčný žár!

Nechť zpěv můj v Tobě, jasné Mudrctví,
a v třpytném vínku Tvém má korunu!
Ty štědrý zdroji pravdy, jistoty!
jenž v mysl jemnou roníš prudší zář
než půldne letní: čistou tak jak ta,
jež duši vydechlou, kdy nebes den
jí svítá, milým chvěním konejší!
Takž mocí (tebou vzrostlou, živenou)
výš v pýše vznešené duch povzlétá
nad nízkých tužeb spoustu zmotanou,
jež víží tupý dav; a andělským
tu křídlem stihá véd a ctností vrch,
kde klidno, jasno vše. Kol Příroda, —
ať říš to hvězd či propast — klade se
před Rozumu neb Obraznosti zrak:
zrak první z hrozné prázdně stopuje
ten řetěz příčin s účinky až v Něj —
v tu světoplodnou Podstatu — jenž sám
jest pánem bytí; druhý zachytí
zas všecku nebes, země nádheru,
i každou z krás, jak něžnou, divokou,
tak zřejmou, tajnou — citem živějším
vše v mysl bystrou kresle obšírně.

Takž pod Tvým cvikem hlas svůj Básnictví
po věky zvedá, plníc řady děl
obrazem, hudbou, citem, myšlénkou,
jež nikdy nemrou! Lidstva poklad to,
čest nejvyšší i nejčistší jich ples!

Čím bez Tebe by člověk tupý byl?
Jen divoch, lesem, pouští bloudící,
jenž lupu chtiv, a koží nevzhlednou
oděný hrubě; krašších umění
i všech zdob žití prázdný! Domácí
by blaho (něžnosti a péče směs),
ni mravní výš, ni blaho společné,
ni strážný zákon neměl; různý cvik
v brázd orání, ni v strojů řízení
při řemeslech; ni nebem voděnou
loď plavby smělé, pásmu žhoucímu
jež statně čelí, zmáhá mrazný pól.
Ó, přísná matko slastí nestavných!
Nic neznal by, než loupež, lenost, lest,
strast za strastí vždy v řadě oživlé,
v jichž hroznem kruhu — horším nebytí
by lidský život byl! — Teď však náš cíl
(žeť Ty nás učíš) — mír a státu zkvět;
jak bratři žít, a všichni ve shodě
si život krášlit. — Takť, an pracný houf
vpřed žene veslo hrubší — Mudrctví
kormidlo hlavní řídí; neb jak dech
mocného Nebe vlídný nezřejmě
dmouc v plachty, s sebou nese nižší svět.

Ni k té však zemské tečce mizivé
nespjato bedně, zářných končin výš
má za svůj obor svrchní. Proniknout
si Tvorstvo zdá a z plné soustavy
těch divů nestavných se Jediné
domyslit Bytosti, jež slovo rce, —
a Příroda kol žila! Ztad se v ráz
pohledem vnitřním šine jeho zrak
ve vidin říš; a na ten mocný blesk
v mžik jdou či hynou zjevy poslušné:
tu spojeny, tu zvlášť, i tvoří řad
vždy dle svých tříd od prostých pojmů výš
až k Obraznosti plaché družině.
Pak zajdouc v um, z pravd pravdy vyvádí.
i pojmy odtažité, duchů svět
kde teprv počíná, i všaký čin
a život čistý, volný! — Tu však mrak
tkví hlubý: (chceť tak věčná Pečlivost!)
Dost pro nás vědět, že ten temný stav,
jejž marná hltá snaha, zpurný chtíč, —
to dětství jsoucnosti být nemůž již
cíl slední Božích děl, jež s bezmeznou
kdys Láskou pravá Moudrost stvořila,
a jež též s ducha vzrůstem rostou vždy!

---

1. Lord Bubb Dodington, jemuž „Léto“ připsáno na žádost lorda Binninga, který tím Thomsonovi chtěl získati nového mocného příznivce.
2. Slunník = ekliptika.
3. Slunečnice.
4. Otcem hmyzu míněno tu slunce.
5. Narážka na válku o dědictví španělské, v níž Angličané častokrát Francouze porazili.
6. Stanley, mladistvá dívka a přítelkyně básníkova, jež r. 1738 u věku 18 let zemřela.
7. Obecný vánek, jenž stále mezi obratníky vane od východu neb od stran přilehlých, severovýchodu a jihovýchodu; způsobován je tlakem zřidlého vzduchu na vzduch před ním ležící, v souhlase s denním otáčením se země od západu k východu.
8. Ve všech krajích mezi obratníky stojí slunce dvakrát do roka kolmo, ano k obratníku se blíží a opět k rovníku couvá, což působí zjev, v onom verši zmíněný.
9. Ve všech krajích horkého pásma pozorováno, že ptactvo je sic zdobeno krásnějším peřím než naše, ale za to není tak bohato melodií.
10. Dambea, jezero v říši Gojamské. Míněn tu patrně Modrý Nil, any prameny Nilu tehdy nebyly ještě prozkoumány.
11. Menam, řeka v království Siamském; na březích světlušky ve velkých hejnech poletují, skýtajíce za noci krásné divadlo.
12. Maraňon či řeka Amazonská.
13. Typhon a Ecnephia, jména zvláštních vichřic nebo bouří, jež toliko mezi obratníky se vyskytají.
14. Skvrnu tu jmenují plavci „Ox-eye“ (volské oko), ježto zprvu není na pohled větší.
15. Vasco de Gama, jenž první kolem Afriky za mys Dobré Naděje a do Přední Indie doplul.
16. Don Jindřich, třetí syn Jana I., krále Portugalského, známý svým účastenstvím v objevných pokusech portugalských.
17. Narážka na obchod s otroky africkými.
18. V jižní Americe; anglický admirál Vernon r. 1741 Karthagenu nadarmo obléhal.
19. Dr. Mead tvrdí v znamenité své knize o moru, že tyto jsou jeho příčiny.
20. Carnarvon a Penmanmaur, dvě hornaté krajiny ve Walesu v Anglii.
21. Socha ta je Venuše Medicejská.
22. Staré jméno města Richmondu, znamenající v saxonském jazyku ‚skvělý‘ neb ‚lesk‘ (nyní angl. shine).
23. Highgate a Hampstead.
24. Harrow v hrabství Middle-essex, kde i Byron kollej navštěvoval.
25. Jakub Harrington, komoří krále Karla I., spisovatel díla „Oceana“; zemřel později bídně ve Westminsteru.
26. Ham, venkovské sídlo vévody z Queensberry, jenž byl velikým příznivcem básníka Gaye i dramatika Cornbury-ho (Cornb’ry).
27. Twicknam, kde Pope měl letohrádek.
28. V jeho tehdejší nemoci.
29. Clermont, letohrad u Londýna.
30. Pelham, vrstevník Thomsonův, trávíval rád své dny v ústraní Esherském při říčce Mólu.
31. Zde počíná slavná hymna o Britanii, kterou každý Angličan skoro zpaměti umí.
32. Thomas More, kancléř Jindřicha VIII., jemuž vytýkal nedovolený poměr s Annou Boleynovou a vzpíral se jeho nelidskému řádění; byl zbaven úřadu a r. 1535 sťat.
33. Ministr za královny Alžběty.
34. Panování Alžbětino.
35. Raleigh, anglický admirál, podmanil Virginii a položil tak základ k anglickým koloniím v Americe. Později žalářován v Londýně, kdež sepsal „Dějiny světové“; když výprava jeho proti španělským osadám se nezdařila, byl ve Westminsteru sťat.
36. Filip Sidney, miláček královny Alžběty a záhy šťastný bojovník i autor románu „Arcadia“.
37. Hampden, velitel vojska, jenž nevinně vězněn, any prý jeho řeči podněcovaly lid proti Karlu I.
38. Russel byl r. 1683 z návodu vévody Yorkského sťat pod záminkou, že účastnil se spiknutí proti Karlu II.
39. AIgernon Sidney, synovec výše zmíněného Filipa Sidney-e, znamenitý obhájce volnosti anglické, jejž doba reakce též na popraviště přivedla.
40. Aristoleles.
41. Anthony Ashley Cooper, hrabě z Shaftesbury, výtečný státník, † 1682.
42. Slovutný přírodozpytec; † 1691.
43. Spenser, slovutný básník, autor díla „Fairy Queen“.