Přeskočit na obsah

Roční časové/Úvod překladatelův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Úvod překladatelův
Autor: Josef Julius David
Původní titulek: The Seasons
Zdroj: THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 5–13.
Licence: PD old 70

Uváděje do české literatury nový, rozměrem originálu zpracovaný překlad Thomsonova arcidíla, mám za nutné učiniti kromě krátké črty literárně-historické také zmínku o překlady samém.

Při překládání díla již jednou přeloženého může sice zdánlivě s velkou výhodou takový starší převod překladatele vésti, ale dojista často i svésti. Je třeba tím úzkostlivěji držeti se originálu a tím déle vážiti každé slovo překladu, ježto jistě dostaví se kontrola, která bude srovnávati, jak se oba překlady od sebe liší, který z nich lépe originál tlumočí a jak nový pokročil proti staršímu.

Že musil jsem se držeti mnohem úžeji stručného původního znění básně než Doucha ve svém hexametrem zpracovaném převodu (roku 1842 poprvé vydaném), lze souditi již z té okolnosti, že rozměr básně — blankvers — skýtal mi značně menší prostor než Douchovi, jenž mohl míti 13—17 slabik ve verši. Tato okolnost ovšem u Douchy zase způsobila, že nucen byl nezřídka slova přidávati, tedy verše originálu vyplňovati a prodlužovali attributy, opakováním nebo synonymy, nebo voliti zúmysla slova víceslabičná. Tím však původní rychlý spád básně velice trpěl a vznikala místy rozvleklost, báseň znechucující.

Že Doucha na obhájení zvolené své jiné formy tolik podpor uvádí, ba odvážně tvrdí, že „by as i Thomson byl užil hexametru „Georgik“ Vergiliových, již za příčinou předmětu obdobného, kdyby se mluva Angliků vůbec k tomu hodila tou měrou jako naše“ — činí spíše dojem, jako by si byl vědom, že jeho tvrzení není tak samozřejmé a že je mu třeba obšírné obrany.

Dnes ovšem je jasno, že časoměrný hexametr češtině as tak jako angličtině je protiduchý, a tudíž tím více zde uznání dochází náhled, že forma je podstatný kus originálu a že nesluší se jen lehko ku změně v ní se odhodlati. Patrno, že i Doucha sám jen tak beze všeho ke změně té nepřistoupil. Spíše, jak sám uvádí, pohnut byl k tomu Jungmannem, a jemu k vůli tak učinil, aby zastancům časomíry přibyl novy důkaz i nový za ni bojovník; ač i Jungmann sám, měně formu „Ztraceného ráje“, zvolil přízvučný trochej a nesáhl k hexametru.

Jelikož nový překlad věrně drží se originálu, nabyla mnohá líčení nyní rázu zcela jiného, spád zůstal neporušen, a tím i rozvláčnost odstraněna. Že mnohoobsažný verš anglický není lehko vpraviti do verše českého, je věc mnohokráte uznaná i opakovaná, přes to však hleděl jsem se každé drsnosti pokud možno vyhnouti. Že jsem některá nedopatření Douchova v překladu svém opravil, nebudu podrobně uváděti. (V „Podzimu“ za veršem 602. a 675. chybělo po verši; verš 1309. tamže a „Zimy“ verš 865. atd.)

V nové své podobě bude se tedy překlad Thomsonových „Časů“ čísti jako nové, omlazené dílo, jiné tváře a chodu, i mohu dojista reklamovati pro ně touž pozornost, jaká se věnuje překladu významné básně dosud nepřeložené.

Nehodlám psáti zde esthetického rozboru „Časů“ ani životopisu Thomsonova; jen tolik uvedu, co se mi zdá vhodným.

* * *

James Thomson, syn presbyteriánského kazatele, narodil se 11. září 1700 v Ednamu v hrabství Roxburghském ve Skotsku. Jako Skot živ byl od mládí v romantických krajinách své vlasti v bezprostředním styku s ryzí a uměním nedotčenou Přírodou (blíže řeky Tweeda a pak Jedu), čímž se u něho záhy objevila táž bystrá schopnost pozorovací pro přírodní krásy, jakáž i u jiných básníků, rodem Skotů (Burns, Ramsay) se ukazuje. Vzdělával se na universitě v Edinburgu, po otcově smrti pak v Londýně. Zde i prostřed ruchu veleměsta žil Přírodě a jejím úkazům, užívaje každé příležitosti k tomu, aby s ní mohl se potěšiti. Zde také záhy nabyl přátel a podpory, jíž bylo mu v poměrech dosti stísněných velmi zapotřebí.

K tomu dopomohlo mu vydání popisné básně „Zima“ r. 1726, k níž podle vlastních jeho slov dala mu popud báseň Mr. Riccartona o témž předmětu („in it are some masterly strokes, that awakened me…“), sice tištěná, ale nyní marně hledaná.

Zprvu měla báseň Thomsonova podobu jednotlivých výjevů; k radě Malletově spojil je později básník v jeden ladný celek. Týž přítel zaopatřil mu i žádoucí příjmy, mocné příznivce atd. Z počátku ani nakladatel Millar. ani lord Spencer Compton (Willmington) — jemuž byla báseň dedikována — ani čtenáři nejevili zápalu pro báseň, jež odhodila všecku zdobu rýmu a pěla o věcech nevzhledných. Teprve získaní přátel, jako byl básník Aaron Hill, pomohlo, že báseň došla tří vydání v témž roce. To přineslo jméno, a jméno nové přátele. Z těch byli přední Forbes a hraběnka z Hertfordu. Mallet i s Popem jej seznámil, a ten, kdo zasloužil si pozornosti Pope-a, již tehdy populárního, nebyl jen obyčejný veršovec. Tak rostl kruh vznešených známostí, k nimž přibyli též Arbuthnot a Gay.

Příznivý dojem líčení hrůz zimních stupňován „Létem“ r. 1727 vydaným a Bubbu Dodingtonovi připsaným. V malé uličce (Tower-street) prostřed hluku obchodního a zápachu města i přístavu vznikly ty lahodné obrazy okouzlující krásy. Hymna o Britanii, dodnes po Anglii od úst k ústům putující, vyšla prvotně sama o sobě bez jména autorova, aby nestihlo jej pronásledování tehdejší vlády Walpole-ovy, která v hymně té mohla cítiti šlehy za své mdlé hájení vlasti proti Španělům.

Roku 1728 vyšlo „Jaro“, připsané mladé hraběnce z Hertfordu, vznešené a mocné příznivkyni básníků, na jejímž letním sídle mnohý krásný obraz byl vdechnut v duši Thomsonovu.

Konečně r. 1730 vyšlo první úplné vydání „Časů“, zahrnující v sobě i slavenou báseň o Isáku Newtonovi (r. 1727 prvně vydanou). Přijetí jednotlivých oddílů i celku bylo různé u různých stran, ale obdiv pro básnický žár a nadšený zápal, pronikající celé dílo, byl jednosvorný. Báseň vydána na subskripci a rozšířena zprvu v nemnoha výtiscích, aniž vřaděna ovšem hymna o Britanii. Pozdější práce (patero dramat a allegorie „The Castle of Indolence“) zůstávají daleko za „Časy“ a nedošly nikdy tak vřelého přijetí.

Stav se vlivem dra Rundle-a vychovatelem u Charlese Talbota. napotomního lord-kancléře, procestoval s jeho nejstarším synem r. 1731 Francii, Švýcary a Italii, kteráž cesta dala původ básni „Svoboda“.

Obdržev přičiněním kancléře dobrou sinekuru a od prince Waleského vlivem Lytteltonovým roční důchod 100 liber, ocitl se ve příznivějších hmotných poměrech. V té době pomýšlel i na sňatek, zamilovav se do Miss El. Youngové („Amandy“ to mnohých svých básní], jež však posléz přece nestala se jeho chotí.

V sídle Lytteltonově Hagley v hrabství Woresterském ztrávil mnohé blahé chvíle. Bylť Lytelton nejlepší přítel našeho básníka, k jehožto dobrému všemožně pracoval, jakmile sám dosáhl vysokého postavení a vlivu. On opatřil Thomsonovi místo generálního inspektora Leewardských ostrovů, jež (ač zastával je jen zástupcem) neslo mu 300 liber.

Ze všech ročník dob Thomson nejvíce miloval podzim, půlnoc pak měl nejraději ke svému tvoření. Chtěje zajeti kdysi do Hagley, psal: „Ježto to bude na podzim, budu tím více potěšen; mámť tu dobu za nejlíbeznější a nejpoetičtější. Duch tu není rozptýlen, ale umírněn v ples vážný a klidný.“

Thomson nachladiv se jízdou na loďce, zemřel 27. srpna r. 1748. —

Thomson je básník prvního řádu a jeden z nejpopulárnějších v anglické literatuře. Výškou myšlenky a poetickým žárem výrazu málokteří ho předstihli. Jeho Musa vždy pluje u výši, neslétajíc, nesestupujíc, ale vždy dál a dál se nesouc. V tom stálém vzletu podobá se Spenserovi víc než kdo jiný; rovněž sladkostí své obrazotvornosti, jemností duše, vrozenou láskou ke krásnu a dobru; zhusta též na Miltona upomíná.

Životopisem jeho Johnson praví o něm: „Dívá se na přírodu a život vůkol okem, jaké příroda jen poetům propůjčuje; okem, jež postřehá ve všem, co zří, to, čím obraznost ráda dá se zdržeti, — a duchem, jenž rázem chápe ohromné, ale dbá i drobného.“

Jeho srdce bylo plno pravého ducha poesie, a jeho řeč byl zpěv; jeho verš tu a tam je zbarven, jako květ květem sousedním, barvou myšlenky klassické; ale on přece zřel vše čarovným světlem své vlastní obraznosti a vkus svůj tříbil raději pozorováním velkolepých soch řeckých a maleb italských, než verši Homera nebo Vergila.“

Původ „Časů“ hledán, ač marně, v ohromné spoustě starých i nových skladeb. Mnozí básníci milovali stín hájů, vůni květin, zpěv ptactva, hudbu řek a vůni sadů i zelených lánů; teplo sluneční, lesk měsíce i hvězd — ale žádný krom Thomsona nepokusil se zvednouti krásy přírodní z nízkých říší smyslné rozkoše a učiniti je předmětem mravní výše a úvah duševních. On rád zkoumal spojitost živého s bezduchým, němého s výmluvným — a všeho s Bohem. On spatřoval svědectví nebeské moudrosti ve dmoucím se moři, v kanoucím mraku a rachotícím hromu, v zemětřesení i zatmění zrovna tak, jako v přítomnosti Jara na polích, Léta v květinách, Podzimu v jeho zlaté žni a Zimy v jejím mrazivém dechu a čistivých bouřích.

Jeho řeč zvali někteří nabubřelou a rozvláčnou; ale on patrně jako jiní velcí básníci držel se zásady, že látku nízkou musí odměrný slovosled a jistý přepych slovní pozvednouti.

Život lidský často s rokem srovnávaný i on měl na mysli, když k radě Malletově spojil básně své v celek a Jarem započal. K tomu ukazuje i apostrofa člověka k závěrku „Zimy“.

Hymna, jíž kniha je uzavřena, jest mohutným zakončením a shrnutím celku i pozdvižením duše lidské k Bohu. I tato hymna vtisknuta v Anglii v milliony pamětí, jež chrání ji před zapomenutím, i kdyby tiskařství zmizelo se světa.

*

Poznámky připojeny jsou z části dle originálu, jejž s illustracemi a s úvodem Allana Cunninghama vydali Chatto & Windus v Londýně r. 1892.

V Hradci Králové, v lednu 1898.

Jos. J. David