Rakouský orel padá/Nevěříme rak.-uher. generálům

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Generál Kestřanek jedná s Národním výborem v „Pánském klubu“	Nevěříme rak.-uher. generálům	Noc z 28. na 29. říjen 1918 na Žofíně

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Když jsem tento rozkaz dra Scheinera oznámil svým spolupracovníkům, byli jsme všichni jednomyslně námzoru, že to může býti léčka, a že to, co jsme dnes neučinili my jim, učiní zítra oni nám, a že se z vojenského velitelství již nevrátíme. Zatčením dra Scheinera s celým jeho štábem mohl generál Kestřanek získati nejen dobré rukojmě, ale co více, byl by vzal celému odboji hlavu a duši, a Národnímu výboru jeho oporu.

Musili jsme počítati s tím, že po našem zatčení a internování nechá generál Kestřanek připravené prapory vytrhnouti do ulic, obsadí Prahu, a než by se Národní výbor dověděl, že jsme zadržení, mohlo býti pozdě.

A kdyby se vojenské velitelství stalo pánem Prahy, stalo by se automaticky pánem veškerých Zemí koruny české a nedá se domysliti, jaké by to mělo následky pro naši právě prohlášenou samostatnost.

Proti této eventualitě musili jsme učiniti co nejrychleji, tedy ještě v noci, nutná opatření.

Jelikož jsme však od rána neměli v ústech, sešli jsme rychle dolů do jídelny něco pojíst. Za krátké večeře jsme se uklidnili, poradili a rozhodli se na tom:

Učiniti vše možné, abychom si do rána zajistili co nejvíce ozbrojeného mužstva, neboť nám bylo jasno, že jen energickým a rozhodným vystoupením se zbraní v ruce můžeme vše zachrániti, kdyby se naše obavy splnily. Několik důstojníků rozešlo se, aby posílali na Žofín všechny důstojníky a vojáky s rozkazem, přijíti co možná ozbrojeni. Jednalo se hlavně o ty vojáky, kteří byli službou v Praze a své zbraně tedy měli v ubikacích. Dále poslal jsem na všechna nádraží, která byla obsazena sokolskými hlídkami, sokolské posly a nařídil jsem, aby samovolně odjíždějícím vojákům německé a maďarské národnosti nebylo v odjezdu činěno obtíží, zbraně však a náboje, jakož i přebytečné součástky výstroje byly jim odebírány a posílány na Žofín.

S ostatními důstojníky odejel jsem ihned na Žofín, kdež po rozdělení úloh počalo se pracovati s chvatem přímo horečným. Usilovali jsme o to, aby ještě v noci bylo připraveno vše tak, aby 29. října ráno mohla býti do každého okresu a předměstí Velké Prahy odeslána a tam ubytována setnina 200-300 mužů silná, s velitelem a 4 důstojníky. Toto obsazení Prahy mělo býti protivahou a obranným prostředkem pro případ, kdyby se vojenské velitelství rozhodlo nechat pražskou posádku vytrhnouti do ulic, jako 14. října 1918.

Nyní jsem blahořečil tomu, že jsme dík přidělení setníka Kostrby k vojenské policii znali plán posádkového velitelství k obsazení Prahy, a že nám to bylo 14. října tak názorně předvedeno. V zásadě byl tento plán sestaven tak, aby vnitřní město bylo vojskem proti předměstím uzavřeno. Když bychom však ve všech okresech a předměstích měli své oddíly, dostali bychom se tím v případě, že by došlo k boji, cizím oddílům též do zad a byli bychom tak v ohromné výhodě. Avšak i v tom případě, že by se vše nevyvinulo tak, jak jsem si představoval a přál, myslím, že by boj, který by nastal, nebyl pro nás bez vyhlídky na vítězství, neboť 28. říjen nebyl již 14. říjnem, kdy se jednalo jen o jednodenní demonstrační stávku dělnictva, nýbrž 28. říjen byl dnem vzpoury a odboje celého národa proti nenáviděným utlačovatelům.

Proti masám lidu, planoucího nadšením pro právě vyhlášený vlastní samostatný stát, nebylo již možno postupovati tak, jako 14. října, kdy situace i nálada lidu byla ještě jiná.

Mimoto Sokolstvo obsazovalo již po celý den jeden důležitý bod za bodem, pošty, dráhy, skladiště atd., zkrátka bylo všude. Rovněž tato okolnost byla by znamenala pro posádku Prahu obsazující značnou překážku.