Rakouský orel padá/Noc z 28. na 29. říjen 1918 na Žofíně

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Nevěříme rak.-uher. generálům	Noc z 28. na 29. říjen 1918 na Žofíně	Úterý 29. října 1918

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Žofín byl proměněn ve vojenské ležení. Krom oněch 50 hlídek, vyslaných na strážní pochůzky, dalo se nám tam večer k disposici veliké množství ochotných důstojníků, poddůstojníků a vojáků, takže bylo po celou noc na Žofíně jako v úle. A stále přicházeli noví a noví.

Naše vojenské sdružení bylo pojmenováno „Vojenský odbor Národního výboru“. Žofín stal se naším hlavním vojenským stanem.

Když jsme přijeli z Obecního domu v noci ze dne 28. na 29. říjen 1918 na Žofín, bylo naší první prací, že jsme počali sestavovati rámce setnin, které měly býti ráno poslány do pražských okresů a předměstí.

Setnin těchto bylo 18 a byly nazvány strážními setninami. Jejich velitelé a důstojníci byli určeni a instruováni ponejvíce ještě v noci, také poddůstojníci, a mužstvo bylo částečně přidělováno. Každá setnina dostala své číslo a bylo jí určeno předměstí či okres. Jejich setníci založili ihned řádné záznamy a postarali se ještě v noci o příští ubytování setnin. Stalo se tak ponejvíce v tanečních sálech velkých restaurací a částečně též ve školách.

Od rána 29. října 1918 musilo být postaráno o pravidelné zásobování těchto setnin. Nyní měl vstoupiti v činnost oficiál Bartůněk. Jak to bylo provedeno, zmíním se později. Záleželo mi velmi na tom, aby ráno 29. října formované setniny se dlouho na Žofíně nezdržovaly, neboť jednak nedal se poměrně malý ostrov přeplňovati, jednak nesmělo se tak státi z důvodu strategického, vždyť na ostrově byla naše vojenská moc jako v pasti.

Pracovalo se tedy s horečnou činností a tu chci vyzvednouti ohromnou obětavost všech, s jakou se každý chopil díla, bez oddechu, bez spánku, bez jídla, až do rána. Ráno jsme očekávali na Žofíně proudy vojska, neboť dr. Scheiner dal ještě pozdě večer vylepiti vyhlášky a v ranních číslech všech novin vytisknouti vybídky, aby všichni čeští důstojníci a mužstvo dostavili se 29. října v 8 hodin ráno na Žofín. Kromě toho byly po Praze nošeny standarty s nápisy v tomto smyslu. Musil tedy každý velitel setniny ráno dne 29. míti připraveno vše tak, aby jen stav své setniny z nově přišedších doplnil, pokud se dalo vyzbrojil a ihned se svou setninou odešel do okresu jemu určeného.

Od toho okamžiku, kdy byl setník ustanoven velitelem některé z 18 strážních setnin a přijal instrukce, musil se již o organisování a sestavení své setniny starati sám.

Důstojníci „Vojenského odboru Národního výboru“ byli generálním štábem, který vše řídil, vedl, instruoval a o všem rozhodoval.

Hlavními činiteli, kterým připadla úloha sestavení oněch 18 strážních setnin, byli: nadporučík Žentel a setníci Betka a Hajný.

Není možno popsati do detailu veškeru tu ohromnou práci a námahu, které se podařilo takřka přes noc ze země vydupati a zformovati malou armádu 18 setnin v počtu asi 5000 mužů.

Současně s právě uvedenými přípravami pro zítřejší obsazení Prahy, které jsem chtěl míti provedeno ještě než odjedeme s drem Scheinerem na vojenské velitelství, tvořila se na Žofíně

setnina námořníků.

Již večer dne 28. října 1918, když se vojsko po prvé shromáždilo na Žofíně, dal se mi k disposici s několika námořníky námořní inženýr v hodnosti poručíka Josef Kubát. Uvítal jsem je s velikou radostí, neboť tito námořní vojáci činili nejlepší dojem a nadto byli ozbrojeni karabinami s dostatečným počtem nábojů. V prvním okamžiku jich bylo osm, inž. Kubát však přislíbil příchod dalších. A také přicházeli. Za noci vzrostli asi na dvacet. Mezi nimi byl též námořní lékař MUDr. Míla Stocký z Pulje.

Tito námořníci tvořili naši první ozbrojenou pohotovou moc a použil jsem jich ihned pro strážní službu na Žofíně. Jest zajímavo, jak vůbec k tomu došlo, aby se námořníci sešli.

Inž. Kubát, který byl vyreklamován a konal službu v nynějších Škodových závodech na Smíchově-Zlíchově, vypravuje, jak se asi před polednem 28. října 1918 doslechl, že se v Praze něco vážného děje. Ihned tam pospíchal a cestou se dověděl o zhroucení Rakouska. Na nynějším mostě Legií, před Národním divadlem, uviděl před sebou ve shluku lidí námořnickou čapku. Zapískal námořnický signál, a když čapka reagovala a obrátila se, poznal v jejím majiteli starého známého „bootsmansmaata“ z rychlokřižníku „Novara“ Jana Kitzlera. Protlačili se za Národní divadlo, kde mohli klidněji hovořiti, a zde se inž. Kubát dověděl, že českých námořníků, dobrých a disciplinovaných vojáků, kteří by byli novému vlastnímu státnímu útvaru k disposici.

Smluvili se, že Jan Kitzler pokusí se sehnati jich co nejvíce a přijde s nimi na Žofín, zatím co se inž. Kubát převlékne do uniformy a přijde za nimi.

A tak se také stalo. Zmínil jsem se již o tom, že jsem jich použil v prvé řadě ke strážní službě na Žofíně, a bylo toho také třeba. Nezvyklý ruch na ostrově upoutal každého kolemjdoucího, takže námořníci měli mnoho práce, než dostali překážející diváky ven a obsadili vchod. Přes to přese všechno byl ostrov Žofín celou noc obléhán a dalo nám mnoho práce udržeti jej volným. Neboť vojsko chodilo sem tam a auta přijížděla a odjížděla, byla přinášena hlášení a odesílány rozkazy atd.