Růže z keře nízkého/8.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 138–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nešťastný Šlechta seděl zatím s dcerou v temné vrátnici. Byla to studená, nepřívětivá jizba, v kteréž měly nábožné duše trpkou noc nevinně ztráviti.

Vrátný a biřic byl člověk ve svém úřadě sestárlý, škaredých tváří a ledovou kůrou pokrytého srdce. Obcování jeho s vyvrhelem lidské společnosti učinilo jej takovým.

„I bodejž to blesky boží popálily!“ bručel nad míru nevrle, když byli samodělní drábové ubohého slepce a dceru jeho k vrátnici dovlekli… „Což není ani v této svaté noci pokoje?“

A oči jeho padly zuřivě na starce a dívku.

„Jsou to rouhači!“ oznamoval houfek, jenž je byl přivedl. „Jsou to przniči božího kostela. Prohřešili se na místě posvátném a dali veliké pohoršení. Těžká musí býti jejich pokuta.“

A staré, pod visutým obočím ukryté oči biřicovy byly by starce a dívku rády probodly. Mumlaje a přezdívaje uvedl a uzavřel je strážník do tmavé jizby.

„O počkej a dovol promluviti, milý pane!“ prosila ho dívka, odvážlivě se jeho těžké, svalovité ruky chápajíc. „My jsme nevinni, učiň milosrdenství —“

„To je obyčejná píseň takové čeládky,“ utrhnul se žalářník; „a člověk by musel míti srdce jako houbu, kdyby měl každou slzu do sebe vsáknouti. Na štěstí jsou ale moje prsa jako síto, plač jen, plač! ono tam nic neuvázne.“

„A chceš se, příteli, takovýmito prsami honositi?“ ozval se nyní Šlechta. „Mně se zdá, že stojí psáno: Buďte milosrdní — a: Co činíte nejmenšímu z mých, jako byste učinili mně.“

„Co že, starý tuláku?“ osopil se nyní biřic a obrátiv se po řezbáři, svítil si naň svým blikavým kahancem.

„Otec můj není žádný tulák,“ řekla nyní dívka hrdě, „podívej se lépe, milý pane! A cokoliv ti hanební lidé, jižto nás sem odvlekli, zlého o nás namluvili, všecko je lež a sveze se konečně na hlavy jejich. Ty pak, milý pane, ušetříš pánům svým, snad našim soudcům, práce i studu, když nás propustíš. Jsmeť lidé poctiví.“

„Že jste?“ ušklebil se vrátný, pichlavým vzhledem ji stíhaje. „Kdyby se to dalo zlatým zoubkem dokázati, neměl bych již o tom žádné pochybnosti; zde se to ale osvědčuje jiným způsobem — a o ten se postarají moudří a spravedliví pánové.“

S těmi slovy chtěl nevrle chladnou jizbu opustiti. Ale Eliška vstoupila mu odhodlaně do cesty.

„Odpusť, milý pane! odpusť, jestli tě nerozumná dívka ve své bolesti pohoršila,“ jala se prositi, ruce spínajíc, „ale my jsme vskutku lidé nevinní, jenom na otce pohledni, jméno jeho váženo a ctěno u všech poctivých, ale proti nesmyslné zlobě pobouřené luzy je těžko vésti boj lidem mírumilovným. Otec můj je člověk poctivý, umění svého řezbář, měšťan usedlý a jmenuje se Šlechta. Snad jsi sám již o něm slýchával.“

„Řezbář Šlechta?“ zabručel vrátný u velikém podivení, a začal si naň znova svítit. „Zdá se mi, že jsem to jméno již někdy slyšel —“

„A zajisté vždy ve spolku dobré pověsti!“ řekla kvapně Eliška.

„Kroky moje leží přede tváří světa,“ doložil Šlechta, „a nikdy jsem jeho soudu se neštítil.“

„Ano, ano, již vím!“ kýval nyní vrátný hlavou, „již vím, odkud jméno tvoje znám. Nezhotovil jsi velikou podobu Spasitele našeho na kříži, kteráž visí ve veliké síni novoměstské radnice?“

„Dobře pravíš, příteli!“ řekl Šlechta s lahodným, ale vždy skromným vědomím, „mou rukou zdařil se onen obraz Syna božího, jehož narození tuto noc slavíme.“

„O té slavnosti z tvé strany, milý pane, nemohl bych říci tuze mnoho pěkného,“ zabručel vrátný. „Světice boží! jak pak jsi přišel v tato místa?“

A Eliška jala se vypravovati celou příhodu, jak se byla udála i vysvětlovala nehodu jejich dle ostrovtipu, kterýmž pohlaví ženské často i nejspletenější události pojímá.

„Pařené metly na ně! — Kopu ran! — Daremná čeládka!“ prohazoval mezi tím vrátný hlasem bručivým. „Ale já vám nemohu pomoci. Já jsem hlídač zvěře, kterouž péče o veřejný pořádek do mých tenat vežene, já ji nesmím o své vůli propustit.“

„Ach nenech nás v pusté samotě,“ prosila dívka, „nenech nás o holé zemi! Dovol mi, ať domů pro teplou pokrývku a podušku mému otci doskočím.“

Biřic potřásal hlavou.

„Ne, ne, panenko! to nejde, já o své vůli nesmím žádného propustit, ale pokrývku mohu tvému otci opatřit. Ostatně není tmavá noc duším pobožným tak dlouhá nebo traplivá. Jen se obraťte v duchu k nebesům.“

„Ale zejtra,“ ptala se Eliška, „zejtra se vrátíme zase k domovu; není-li pravda, milý příteli?“

„Zejtra? — nevím; je boží hod a pánové naši nepočínají o takových dnech vyslýchání lidu, kterýž mi vběhne do rukou. Na domov nemůžeš, panenko, pomyslit až po svátcích, leda by někdo za otce tvého rukojemství podal.“

„Což ti není on sám dosti dobrým rukojemstvím? Neznáš ho?“

„Znám — ale nesmím.“

„Ale odkud se má rukojemství vzíti, když nikoho požádati, k nikomu se utéci nemůžem?“

Vrátný mumlaje krčil rameny.

„Zde o svátcích!“ bědovala dívka. „Celé město bude se veseliti — a my zde jako ohavní zlosynové, jako přestupníci v samém zármutku!“

„Aj, kdož ti praví, že jsem zarmoucen, a kdo ti velí, abys sama se rmoutila?“ ozval se otec řezbář. „I my se budeme veseliti a duše naše bude u Pána. Děj se vůle jeho.“

„Děj se vůle jeho!“ opakoval strážník, zalíbení nalézaje v silné Šlechtově důvěře. „Jen v jeho milosrdenství doufejte. Nevinným nedá ruka jeho zahynout.“

„To je pravda!“ řekla dívka s nábožným zanícením. „Ale pramen všeho milosrdenství nemůže se k vůli každému, jenž po něm touží, na zemi vypryskovati; proto jsou tu lidé, proto mluví hlas Páně k srdcím jejich, aby ho uposlechli a učinili dle slov jeho, aby vztáhli ruce a pomohli těm, kdož nábožné mysli a čistého srdce v Pána doufají. V činech lidských objevuje se milost Páně. O dosvědč i ty, milý příteli, že jsi uslyšel slovo boží a ve svém srdci místa mu vykázal.“

„Mlč, mlč!“ bránil se vrátný slovům jejím, svalovitou rukou ji povolna nazpět strkaje. „Co víš ty, holátko, o srdci starého co povídat? Ulehni s Pánem Bohem a čekej důvěrně, co ti boží svátky nadělí.“

Na to dal, k nemalému ustrnutí svého pochopa, otep čisté slámy přinésti, sám došel pro tlustou houni a zavřel konečně oba podivné vězně do tmavé jizby.

Sám se chystal starý nevrlec také na lože. Bylo přes půlnoci, ale zdálo se, jakoby neměl ještě odpočinutí naleznout. Poprvé za jeho dlouhého úřadování byli se mu takovíto lidé do rukou dostali. Navzdor jeho zatvrzelosti bylo jej zjevení neobyčejných vězňů dojalo, a libě znící, důvěrná slova dívčí, jakož i mužná mysl nešťastného slepce byla jeho obyčejnou úřadní ledovost rozehřála.

Pamatoval se ještě, že slýchal o řezbáři, zvláště za dnů, když byl krásný obraz Umučeného zhotovil, i vznešené pány s jakousi úctou mluviti, a když si teď naproti tomu nehodu jeho na mysl uvedl, když si na jeho něžnou, spanilou dcerušku zpomněl, jak před ním stála prosící: tu se mu v zatvrdlých prsou něco ozývalo, co neuměl pojmenovati, co se v něm ještě nikdy nebylo hýbalo.

Jaksi nespokojeně a nevrle uvrhnul se posléz na lože.

„Čert aby hlídal vězně, kteří z obyčejných vězňů ani žilky nemají!“ mumlal v podivných myšlénkách. „Raději deset chlapů pro šibenici dozralých. Člověk alespoň ví, jak se jich uchopit, třeba je to trochu bolelo.“