Růže z keře nízkého/7.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 133–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chutě byl se jadrný a statečný Kotouč na stráž ku dveřím osamělého domku postavil. Brzy bylo však vůkol všechno utichlo, a statnému zbrojnoši začalo se na osamělém místě posteskovati.

Raději byl by viděl, kdyby se bylo ze všech stran nebezpečí hrnulo.

„To byli také jen hladoví, ale bojácní krkavci!“ bručel nyní zpomínaje na poutníky. „Takovou drůbež zažene člověk pouhým zkřiknutím a nepotřebuje ocel noční mlhou kaziti.“

Při tom zarazil pádný meč svůj do pochvy.

„Ale rád bych věděl,“ mluvil dále sám sobě, co ta strašidla zde pohledávala. Na loupež, na kořist, do této skrýše chudoby a nouze?… to by za to nestálo. Anebo se byli snad v hnízdě zmýlili a chtěli se jinde se svými pazoury usaditi?… Mohl jsem přece rozumněji s nimi promluvit…“

Studeně zahvízdnul sychravý vítr, přinášeje s sebou drobnou metelici.

„Aha, vánoční muzika začíná,“ řekl Kotouč, „jen že se při ní špatně tancuje. Musíme si kouteček za větrem vyhlídnout. Nebo bychom měli domů na kutě…? Aha, zpěváci umlkli, teď budou večerní modlitbu odříkávat a potom uloží hlavu, aby ji zejtra k nové bídě pozvedli… Snad bych mohl odejít! Což je mi vlastně také do těch lidí… Budeš držet hubu, nestydatý chlape!“ okřikl na jednou sám sebe a pleskl se na ústa. „Do těch lidí je ti hodně mnoho, a jen si už radši nějaké místečko vyhledej, kde bys ještě asi hodinu poseděl a pozor dáti mohl, aby se tu nic zlého nevyvádělo.“

Po těch slovech uhnul se za roh stavení, kterýž ho chránil před větrem a poněkud i před dotěravým, chvílemi zavívajícím sněžiskem.

Zde natáhl na kamenném sedadle hřmotné své oudy, podepřel se širokými zády o zeď, a zemdlen denním trmácením, jakož i dnešního večera hustěji užitým nápojem přemožen, začal dřímati, až i pevně usnul.

Najednou se mu zdálo, jakoby byl v panském čeledníku — všickni vespolek o štědrém večeru při plných mísách a džbánech, z kterých nic neubývalo, a najednou jakoby se na ně dobývali vrahové. Hřmotné rány padaly na dvéře a na okenice. Kotouč sebou trhnul a — procitnul. Skutečné tlučení na dvéře osamělého domku bylo jej zbudilo.

Oba poutníci byli se totiž ze své krátké a nešťastné výpravy do svatopetrského kostela již opět vrátili a stáli nyní plni svíravé, teskné zvědavosti před řezbářovým obydlím.

Poslouchali, všecko bylo ticho. Mladší začal na okenici klepati. Ruka se mu třásla.

Uvnitř nebylo ani hlasu, ani hnutí slyšeti. Poutníka přepadala bázeň, jakoby klepal na prázdnou rakev.

„Budou v pevném spaní,“ ozval se poutník starší. „Musíme klepat silněji.“

A ruka jeho padla několikráte silnou ranou na domovní dvéře. Temně ozýval se ohlas po prázdné předsíni.

„Tak pevně nemohou spáti!“ řekl nyní mladší s rostoucí úzkostí. „Buďto nejsou doma — a nebo se přihodilo nějaké neštěstí.“

Hlučně a rychle po sobě počaly se při těch slovech rány na dvéře i okenice sypati, a probudily Kotouče.

„Což pak bije hrom o vánocích?“ mumlal polo ospale. Potom se vzchopil, protřel si oči — a teprva se zpamatoval. Rychle se otočil okolo rohu a spatřil zase postavy, pro kteréž tu byl zůstal na stráži.

„I ty rohatý pokušiteli!“ zkřikl hlasitě, a v okamžení zaleskla se mu zase pádná ocel v pravici. „Posíláš je zase — ty své noční tovaryše? Zpátky!… co zde pohledáváte? Nemyslete, že bude váš lov tak snadný…“

I přičinil se co možná, ty své pohrůžky na kvap a důrazně ze sebe dostati, a vskutku také zněly v ústech jeho dosti hrozivě: ale poutníky tím tenkráte nezastrašil ani nezahnal.

„Ušetři prsou svých, horlivý příteli!“ promluvil mladší poutník s názvukem netrpělivosti, „a pověz nám raději mírně, proč se nám do cesty stavíš, a nebo proč se tyto dvéře před námi neotvírají?“

„Bezpochyby že tam nohy vaše vstoupiti nemají, a že moudří obyvatelé vlka podle křiku poznávají.“

„Jsi na omylu, příteli! Kdyby obyvatelé věděli, že stojíme u prahu jich domova: již by se otevřely dvéře do kořán, tak jako se nám srdce jejich otevrou. Ale zdá se, jakoby nikdo u vnitř nebyl.“

„To se ti jen zdá, příteli v tom nábožném zakuklení! Lidé za tímto prahem nejsou ale dle toho, aby na takové hosti až do půlnoci bdíce čekali, a já nebudu trpěti, aby se jich pokojné spaní déle rušilo.“

„A kdo jsi, člověče, jenžto se tak opatrným hlídačem lidí okazuješ, k nimžto nikdo na dalekém světě tak svatého práva nemá jako já?“

„Jako ty? Ah, to je dobrá novina! Škoda, že se svým právem tak pozdě na noc přicházíš.“

„Nu, tedy nám pověz,“ ptal se nyní poutník s propukávající nedočkavostí a mrzutostí, „nepřebývá-li zde poctivý muž, jménem Šlechta a umění svého řezbář?“

„To zůstává,“ přisvědčil zbrojnoš. „Padli jste na pravé hnízdo.“

„Znáš ho?“

„Znám.“

„Tedy mi také pověz, je-li pravdivá truchlivá pověsť o jeho slepotě?“

„Slepý je… bohužel!“

„Nuže, tedy mi pomoz bouřiti na dvéře domu jeho, aby se potěšil příchodem mým!“ zvolal poutník s nově rozčilenou bolestí. „Pomoz mi ho zbuditi, aby alespoň paprsek utěšujícího světla do temnosti jeho padl!“

„Pověz dříve, kdo jsi?“ namítal ještě Kotouč a zamezoval mu cestu ke dveřím.

„I vezmi tedy rozum do ruky, tvrdohlavý člověče!“ ozval se nyní poutník starší, „a nezabraňuj synovi cestu k srdci otcovskému.“

Milozvučně, ale spolu rázně zazněla tato slova a dojala Kotouče jako zvuky čarovné.

„Pane na výsostech!“ vyrazil ze sebe tak podivně dojatý zbrojnoš a hleděl na staršího poutníka jako u vyjevení. Meč se mu třásl v svalovité pravici… „Pane na výsostech! — mám to uši — nebo nemám? Jsem to ve spaní — anebo tu stojím jistotně, a slyším a vidím svého milostivého pána… rytíře Pětipeského?“

„Ani sluch ani zrak tě neklame!“ odpověděl poutník. „Učiň již ale také, ať i ostatních smyslů nabudeš, a nezabraňuj nám cestu k příteli řezbáři!“

„O, já ji otevru — vymýtím, aby na ní kamínku nezůstalo, o kterýž by noha vaše zavaditi mohla!“ plesal Kotouč, a hnuv se rychle ode dveří, přitočil se k Pětipeskému, a uchvátiv ho za ruku tiskl na ni ústa svá. „Já byl nevidomý, jako mladý, neumělý pes, ale hned svou vinu napravím. Zatlučeme na dvéře, až se stěny radostně otřesou! Zatlučeme na ně, a kdyby obyvatelé v nejhlubších základech tohoto domku spali, musejí se probudit a vesele nás uvítat… He, šlechetný muži!“ volal dále, a rány pěstí jeho sypaly se na dvéře jako malé hromobití, „umělý vyřezávači rozkošných věcí! — spanilá prodavačko! He, ty růžinko ze staroměstského náměstí! Lidičky! Zlatí přátelé!“

I namáhal se ještě jinak, aby Šlechtu nebo dceru jeho přivolal; ale všecko namáhání jeho bylo marné. Domek zůstal tichý jako hrob.

„Ale u všech rohatých pokušitelů, co pak se to děje?“ ptal se nyní s rostoucím úžasem Kotouč obou poutníků, v nichžto ovšem nepokoj také pořád přibýval. „Proč pak se nikdo neozývá?“

„Jakž to máme věděti my, jižto nyní přicházíme, a vůbec nevíme, co se tu bylo za posledních časů zběhlo?“ řekl Pětipeský. „Snad že tu ani nepřebývá, koho hledáme?“

„Hledáš-li, pane, se svým nábožným soudruhem slepého řezbáře Šlechtu,“ řekl zbrojnoš, „tedy jsi na pravém místě, a já slyšel ještě před nedlouhou chvílí otce i dceru, an pobožným zpěvem Boha chválili. A to se dělo také, když jste tu byli ponejprv.“

„A jsi od té chvíle na stráži?“ ptal se mladší poutník zvědavě.

„Jsem,“ posvědčil zbrojnoš, — „jen že jsem na chvíli pozdřímnul.“

„Ah — tedy bezpochyby mezi tím časem odešli,“ řekl Pětipeský.

„Kam by vycházel otec slepotou sklíčený?“ namítal mladší soudruh.

„Slepota tělesná nezastínila zajisté ducha jeho, a protož myslím, že vedle dávného zvyku na jitřní služby boží odešel.“

Na to se usnesli vespolek, zde čekati, až se radostné obřady kostelní ukončí a starý Šlechta se navrátí.

Kotouč musel vypravovati, jak se byl s nešťastným řezbářem seznámil, a při té příležitosti dověděli se příchozí, co bylo zlé ženě příčinu k pohanění počestné dívky a poctivého otce jejího poskytlo.