Růže z keře nízkého/9.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 142–148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhý den ráno, sotva že se byl novoměstský radní Polhart z měkkého, pohodlného lůžka pozvedl a vklouznuv do teplého, širokého domácího oděvu, u pěkně vykládaného stolu šálek vinné polévky dojídal; touto neobyčejnou hodinou dal se u statného a vzácného člena nové rady vrátný Boreš ohlásit, žádaje snažně, aby byl přede tvář vysoce váženého a opatrného pána předpuštěn.

Radní Polhart byl asi padesátník, malá, útlá postava, úzce přikrojených tváří, černých, velmi pohyblivých očí. Okolo úst hrálo mu neustále usmívání, slova jeho zněla sladce, ke každému byl přívětiv, každému přisvědčil: předce ale činil jen, co se mu líbilo, a duše jeho byla v mnohých věcech docela jiná nežli hladký její povrch, to útlé tělo.

„Vrátný Boreš?“ opakoval radní s lehounkým úsměvem milostivého příznivce, když byl svého sluhu vyslechl. „Co pak chce ten dobrý človíček tak neobyčejnou hodinu? a dnes! — přihodilo se něco důležitého?“

Sluha krčil rameny.

„Nechť vejde!“ zakýval opatrný pán. „Snad to bude něco bohumilého, a tím sluší den svatý počíti.“

Starý Boreš vešel. V kroku i pohledu jeho ležela jakási jistota, že se zde cíle svého nemine, kteráž se buď na vědomí jeho dlouholetého úřadování, nebo na dobré pověsti radního zakládala.

Mumlaje a neohebné tělo jakž takž k pokloně ohýbaje pronesl ranní pozdravení.

„Co jest?“ ptal se pan Polhart, když byl vlídným pokynutím hlavy poděkoval. „Co tě vede o božím hodě z tvého doupěte? Dnes ještě není koleda.“

„Zaplať Pán Bůh napřed, vzácný pane!“ řekl vrátný. „Koleda dnes není, ale předce je to jakási koleda, co mne sem dnes přivádí. Jenom že nepřicházím pro sebe.“

„Ne pro sebe? Snad ne pro některého ptáčka, jižto do tvé klece létají?“ usmál se radní.

Boreš pokýval hlavou.

„Jsou to ale zvláštní ptáčkové, vysoce vážený, a já bych rád nalezl pána při dobré vůli. Je to poprvé, co za všechna dlouhá léta přicházím, i doufám, že se mi to tak brzo zas nestane.“

„Aj, totě musí být vskutku něco podivného, že jsi se k vůli tomu ze své skořepiny vyloupl a milé svěřence své opustil.“

„Ba je to věru věc podivná,“ mumlal biřic. „Vždyť jsem nemohl k vůli ní dříve ani oka zamhouřit, až jsem si umínil, že dnes s vysoce váženým pánem promluvím. Vzácný pán zná beztoho řezbáře Šlechtu? toho, který obraz Umučeného —“

„Znám, znám!“ přetrhnul mu Polhart další výklad velmi živě. „Co je? co se děje s tím člověkem?“

„Sedí u mne.“

„Slepý Šlechta?“ zvolal radní a rychle se vzchopil. Tváře jeho se živě pohnuly, jen že nebylo rozeznati, jestli žalostným úžasem, radostným překvapením a nebo pouhou nedůvěrou. „Slepý Šlechta, řezbář Šlechta že je u tebe? v tvé vrátnici?“

A Boreš jal se vypravovat, jakým způsobem se byli vězňové k němu dostali.

Pozorně, jakoby mu na každé slabice záleželo, poslouchal ho radní.

„Víš to dozajista,“ ptal se konečně, „že se vše takto udalo?“

„Já nebyl při tom,“ krčil Boreš rameny, „a povídám jen vzácnému pánu, co jsem od vězňů slyšel. Myslím ale, že tomu člověk věřiti může; alespoň to umí děvče povídat, že to nezní jako lež, nebo dušování se pořádných darebáků, a sama při tom vypadá, jakoby to ze svatého písma četla.“

„Dcera řezbářova?“ ptal se radní, jakoby tou okolností celá věc ještě většího půvabu nabývala.

Vrátný posvědčil.

„Mladá?“ ptal se Polhart dále, a oči jeho spočinuly na tváři jeho po straně s velkou zvědavostí.

„Nu, co bych tak řekl, asi šest- nanejvýš osmnáctileté drobátko,“ odpovídal Boreš. „Ale jak jsem člověk, kterýž neví, co děti jsou, takový kvíteček bych si přál míti doma i choval bych ho pečlivě. Za jedno má na sobě cosi tak pobožného, že bych se jí mohl celý čas do očí jako na jasná nebesa dívati, a za druhé je to kousek těla, že by mohlo v nejvzácnějších šatech vězeti a rytířskými šperky se zdobiti.“

„Aj, aj, starý člověče!“ usmál se Polhart, a z každého pohnutí tváří jeho bylo viděti, že mu usmání z celé duše vychází. „Tyť mluvíš jako mládenec, kterýž si byl u panny křídla popálil. Kam pak jsi dal rozum?“

„Rozum?“ ptal se vrátný, oči své trochu hbitě na radního upíraje, protože mu docela nerozuměl. „Vysoce vážený pane, já myslím, že ho mám pohromadě.“

„To ti také radím,“ řekl Polhart v dobrém rozmaru, „sice bys mohl při svém úřadě kousek vyvésti, kterýž by třeba celé obci veselé svátky pokazil.“

„To bych nerad,“ bručel mnoholetý strážník temného doupěte, „a také nevím, aby se mi bylo něco podobného již někdy přihodilo. Toť bych neměl ani dobrého svědomí, vzácnému pánu svou prosbu přednésti.“

„Jakou prosbu?“

„Za příčinou, v které jsem vlastně tak časně a v tak veliký svátek na opatrného pána přilezl.“

„A co chceš?“

„Aby vysoce vážený pán ze staré a jakž doufám i dobré známosti se starým řezbářem, neboť se pamatuji, že vzácný pán tenkráte stran obrazu Ukřižovaného se Šlechtou sám vyjednával a tudíž ho také dobře poznal, aby tedy vedle své přirozené milosti rychleji ubohým zajatým k právu pomohl.“

„Jak to? — k jakému právu?“

„Myslím, že jsou nevinní, a v mé vrátnici svátky tráviti, to by ani vycvičeným lotrům nechutnalo, neřku-li osobám, o nichž myslím, že se Boha bojí. Snad by se mohli dříve vyslechnout a pak propustit, anebo by se mohli hned propustit a teprva po svátcích do výslechu vzít… kdyby vzácný pán za ně rukojemství…“

„Zbláznil jsi se, dobrý muži?“ přejal mu řeč Polhart s úsměvem, „a nebo jsi včera večer tuze hluboko do žbánu nahlídnul, a ještě jsi se nevyspal?… Já rukojemství za lidi, ježto se v noci potulují a pak lapeni do vazby padají?“

„Ale, vzácný pane!“ mumlal vrátný, s nemalým podivením na něho oči vyvaliv, „vždyť je řeč o slepém člověku, kterýž obraz Spasitele —“

„Však je dobře!“ kýval Polhart hlavou, a zabrav se do myšlének, přeložil ruce křížem na záda, sklonil hlavu a začal se po komnatě procházet.

Mezi ním a Šlechtou panoval zvláštní poměr, o němž vrátný arci nevěděl. Tomuto bylo jen povědomo, že měl Polhart s umělcem stran objednaného díla co jednati, jakýž ale konec toto jednání bylo vzalo, to nevěděl nikdo.

Polhartovi tanula nyní tato událost na mysli a duše jeho nemohla při tom zůstati pokojná.

Rada Novoměstská byla totiž váženému umělci slušnou odměnu dáti se uvolila, kladouc v to jakousi chloubu, že skoro ze samých cizozemců sestávajíc, české umění podporovala. Ale radní Polhart myslil, že by dobré této vůle celého sboru také použiti a k svému prospěchu obrátiti mohl. I začal tedy Šlechtu přemlouvati, aby mnohem více požadoval, nežli poctivý umělec kdy v úmyslu měl; ale Šlechta opovrhnul tímto podáním, zanevřel hněvem na nevěrného úda městské rady a učinil si nepřítelem člověka, kterýž ho chtěl v tajné pletichy zapřísti.

Rychleji začal Polhart přecházeti, když si nyní slova umělcova v pamět uváděl.

„Pyšně stál jsi přede mnou,“ mluvil sám k sobě; „ale nyní jsi dán v ruce mé, a já tě mohu ponížit… ha, ha! také se o to pokusím. Uvidíme, mnoho-li ta česká pýcha vydrží!“

Starý hlídač vězňů stál tu zatím u velikých rozpacích. Mrzel se, vida, že mu naděje a zámysly celé noci rušiti se začínají.

„A jak se chová starý řezbář ve svém novém příbytku?“ ptal se ho konečně Polhart, kroky své před ním zastaviv.

„Tuším, jak se na křesťana sluší, kterýž nevinně do rukou spravedlnosti upadl,“ řekl biřic. „Doufá v Boha a oddává se pokorně v ruce a do vůle jeho.“

„Aj, totě velmi chvalitebné a přinese mu žádaného ovoce,“ usmál se Polhart velmi laskavě. „Nábožná mysl nalezne všude Pána svého, a takž mu tedy i ve vrátnici svátek boží vesele uplyne.“

„Jak?“ ptal se vrátný bručivě a nemile překvapen na krok ustoupil. „Mají tedy ti dobří lidičky skutečně tyto radostné dny u mne ztrávit?“

„Mohu já veřejný pořádek porušit a nebo zákony předělat?“ namítal radní s vlídně potutelným úsměvem. „Boží hod nemůžeme vyslýcháním přestupníků zneuctívati.“

„Já bych ale myslil, vzácný pane!“ dodal si Boreš smělosti, „že by se neporušily, kdybych je dnes propustil a po svátcích zase před soud postavil.“

„Nic, nic, tak to nejde!“ řekl Polhart kvapně a mimo svůj obyčej prudce hlavou potřásl.

„Kdybych to byl věděl,“ mumlal vrátný, „byl bych si cesty ušetřil. Byla to první za tolik let…“

„Počkej!“ zastavil radní kroky jeho a přešel zase několikráte komnatu, jakoby stíhal dozrávající úmysl. Pak se opět zastavil. „K vůli tobě učiní něco měkké srdce mé, o čem ale hlava radního věděti nesmí. Ale dřív se musím přesvědčiti, zdali toho vězňové tvoji zasluhují, aby k vůli nim člověk oko zamhouřil. Dříve musím vinu nebo nevinu jejich poznati. Přivediž tedy dceru řezbářovu přede mne, abych z úst jejích uslyšel, jak se celá věc udála.“

Povděčně usmál se biřic při tomto nenadálém úmyslu radního, a vydav bručivé, nesrozumitelné hlasy, políbil mu ruku.

S jasnou a jaksi vítěznou tváří vrátil se domů a vešel brzy na to do tmavé, chladné jizby k zatknutým. Tito byli ještě dlouho do noci na modlitbách ztrávili a potom klidně vedle sebe usnuli. Ranní hodina je zbudila z tichého spánku, a sotva že byli rozmluvou s Otcem, kterýž na důkaz nesmírné lásky své minulou noc jednorozeného syna svého světu poslal, na duchu se posilnili a k příštímu dnu připravili, pozdravil je opatrný hlídač.

„Honem, panenko, připrav se!“ řekl k Elišce. „Půjdeme spolu k pánovi, jehož přičiněním dnes toto místo opustíte.“

„O posle nebeský!“ zvolala dívka, a celý vzhled její se rozzářil viditelnou rozkoší. „Co to povídáš? Komu se mám k nohoum uvrhnouti, aby se mohl dobrý můj otec k tichému domovu navrátit?“

„Nic k nohoum,“ vrtěl Boreš hlavou, „jen pravdu pověděti, jako jsi, doufám, učinila přede mnou. Ucho pánovo je jí náchylné a srdce přístupné. Jen se vzchop!“

„A kam hodláš dítě moje vésti, příteli?“ ozval se nyní Šlechta slyše vrátného dívku pobízeti. „Jaké to máš úmysly a naděje?“

„Ty nejlepší,“ řekl vrátný, „jen ty se nestarej. Než mine hodina, jste zas venku na čerstvém povětří. Jen ale honem — honem! Škoda každé chvíle. Ty, milý příteli, musíš se prozatím o samotě vyrážet.“

Eliška byla zatím šat na sobě docela urovnala a vyšla nyní za Borešem z jizby.

„Stáhni si loktušku hezky přes oči, děvečko!“ řekl k ní nenadálý zástupce, „a jdi na tři — čtyry kroky za mnou. Lidé mají hloupý zvyk, že si člověka prohlížejí, kterého vodívám. Nemusejí ale všecko vědět.“

Eliška učinila podle šetrné rady jeho a brala se několik kroků za ním s hlavou sklopenou, že jí takořka žádný mimojdoucí do tváře podívat se nemohl. Toliko jedna osoba se nad ní pozastavila a přicházejíc proti ní, upřela na ni zpytavě oči. I když ji byla minula, hleděla za ní ještě pátravě a vrtěla hlavou… Byl to Kotouč.