Růže z keře nízkého/14.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 172–177. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S bolestným podivením při pohledu na schudlý příbytek sepnul Božetěch ruce, když po boku otcově pod střechu vešel, kdežto se byl první den života jeho rozbřesknul. Jak mnoho strastných hodin muselo nad hlavou nešťastného starce a nevinné dívky přeletět, nežli se oba z bývalého stavu v tento okres vtěsnali. A přece — jak čistě, jak spořádaně a úpravně vypadalo tu všecko při patrném nedostatku! Bylo viděti na první pohled, že tu vládne rovněž pečlivá, jako obratná ruka ženská.

Kotouč mezi tím zatopil a snesl dobrou snídani. — Záhy seděli přátelé v teplé jizbě a velebili Boha u plných číší za šťastné shledání.

Šlechta začal obšírně vypravovati, jak ve smutný stav slepoty upadl — a ústa jeho přetékala žalostí, že musel na dráze uměn svého se zastaviti; pak vypravoval Pětipeský ústy výmluvnými všechny příhody, ježto jej tak drahné časy mimo vlast byly poutaly, i zdáloť se, jakoby tímto pospolným odhalováním vnitřního jich života sladké, ale i pevné pouto přátelství mezi nimi zrůstalo a se sílilo.

A síla tato nabývala zrostu vespolnou úzkostí, kteráž je nyní pojímala pro nepřítomnost Elišky. Od rána byla již mnohá hodina uběhla — dívka mohla již v nejvzdálenějších končinách pomocníka nalezti anebo aspoň k otci se navrátit — i nedaloť se také pomysliti, že by opuštěného, slepého starce tak dlouho o samotě nechala, kdyby jí nic v cestě nestálo; mimo to odešel a opět se již navrátil Kotouč z obydlí mladého rytíře, jenžto se domýšlel, že dívka právě u něho pomoc hledati bude, ačkoli nevěděl, zdali se na byt jeho doptá; také bručivý biřic byl na zvláštní požádání rytíře slíbil, že každou sebe menší zprávu přinese — a přece až dosaváde nepřicházel: všechny tyto okolnosti naplňovaly otce a bratra, i věrné jich přátele rostoucím strachováním.

Mladý Pětipeský nemoha déle doma úzkosti své snášeti, vešel také pod střechu Šlechtovu. Tu se chtěli nyní vespolek radit, co by měli počíti.

„A myslíš ty dozajista — jsi té pevné víry, člověče,“ promluvil nyní rytíř Hanuš k věrnému zbrojnoši, kterýž maje k obecné poradě také přístupu, opodál pilně poslouchal, „že vrátný pravdu mluvil? — a že dívku do domu radního Polharta dovedl?“

„To věřím a jsem o tom pevně přesvědčen,“ řekl Kotouč. „Jáť jsem již řekl, šlechetný pane — vrátný zdá se býti člověk poctivý, třeba i trochu neotesaný — a já viděl na své vlastní oči, že pannu ráno vedl, ačkoli jsem se nadíti nemohl, že by to v skutku panna Eliška byla. Takéť byl v hodných starostech, jak se dívky zase dopídí.“

„A onen Polhart —“ obrátil se rytíř po malém zamyšlení k Šlechtovi, „že je tvůj nepřítel, pravíš?“

„Mám dostatečnou příčinu to věřiti,“ odpověděl slepec.

„A jaký je to člověk? — Mladý, úhledný?“ ptal se rytíř dále.

„Jestli od těch časů, co ho viděti nemohu, asi o deset let nezmladnul, bude nyní padesátník.“

„Tak? — A dle těla, postavy — člověk podle světské chuti?“

„Kdyby nebylo nalíčené jeho vlídnosti, byl by snad spíše odporný.“

„Totiž tobě nebo mně. Jak pak ale ženským? Neslýchalo se, že by u nich štěstí míval?“

Šlechta hned neodpovídal. Zdálo se, jako by slova přítelova na mysli přemítal. — „Já ti nerozumím,“ prohodil konečně.

„Nic neškodí,“ řekl rytíř. „V jaké pak je pověsti?“

„Pověst jmena jeho je dobrá, pokud vím; ale kdo ho zná, jako já, musí o ní pochybovati.“

„Zde nezbývá nic jiného,“ prohlásil se Pětipeský odhodlaně a vzchopil se od stolu, „než abychom pana radního navštívili a důkladně s ním promluvili.“

Všickni ostatní srovnávali se s touto myšlénkou a brzy na to brali se v skutku starý i mladý Pětipeský do domu Polhartova.

Radní přecházel neobyčejně prudkými kroky po komnatě. Malá, útlá postava jeho byla vášnivě napnuta, tváře mu hořely a z očí sršel zimniční oheň. Ústa jeho se pohybovala, jakoby vedl tichou rozmluvu. Konečně se zastavil a hleděl před sebe do země.

„A já ji nevydám!“ promluvil konečně hlasitě, a slova jeho syčela, jakoby z hněvivě vroucí nádoby. „Nevydám ji! On mi vyváznul — rukojmě se za něho našlo — vzácný pan purkmistr učinil milosrdenství — já zůstal v posměchu — ha! vždyť je dobře. Ještě mám něco v rukou — a to se mi tak snadno nevymkne. — Budou ji arci hledati — budou povyk dělati — budou snad i na mne naléhati — ale k čemu bych se byl dlouhá léta učil pasti strojiti?“

I zamlčel a zamyslil se opět, a prsa jeho začala se jako pod břemenem těžkých pochybností pracně zdvihati.

„Ale k jakému to cíli dovedu?“ ptal se pak šeptavě a poněkud malomyslně, i stíral si pot, jenžto mu na čele vyskočil. „Jak se ta věc skončí? Budu ji moci zatajiti —?“

V tom vešel důvěrný sluha jeho a oznamoval příchod dvou rytířů.

„Co chtějí?“ ptal se Polhart mimo obyčej svůj velmi prudce.

„To mi nesvěřili,“ pokrčil sluha rameny. „Praví toliko, že mají se vzácným pánem něco důležitého vyjednávati.“

„Jejich jmena?“

„Rytíř Pětipeský a jeho bratra syn — jakož doufám, že jsem se nepřeslechl.“

„Pětipeský?“ ulekl se Polhart více, nežli mu bylo milo před sluhou okázati. „Pětipeský?“ opakoval pak mírněji, myšlénky své sebrati se namáhaje. „Nebyl jeden Pětipeský královým vyslancem — a potom zmizel a nikdo neuměl pověděti proč?… A nebyl tento Pětipeský se Šlechtou… jdi ven!“ kázal pak sluhovi, „a zadrž hosti na několik okamžení — pak je uveď.“

Sluha odešel a radní začal prudkými kroky zase po komnatě přecházet.

„Věc počíná se zamotávati,“ šeptal sám k sobě, a ve tváři jeho začala se jakási odhodlanost rozkládati, kteráž posléz i v obyčejnou jeho usměvavost rozplynula, „nu, však uvidíme, jak z ní vybředem. Chtějí-li na mne doléhati, ať doléhají; mně právě vhod. Štika v proudu neutone.“

Při tom si mnul ruce a z očí jeho sršely jiskry potměšilé radosti.

V malé chvíli na to vešel Pětipeský se svým bratrovcem. S velikou bedlivostí utkvěly oči Polhartovy na důstojné postavě jednoho i na pěkném zrostu druhého; ale zpytavý pohled tento podobal se jenom kratinkému blesku; rychle zmizel a obyčejná sladká usměvavost rozhostila se po tvářích opatrného radního.

„Co mi působí potěšení, že šlechetné pány ve své skrovničké domácnosti spatřuji?“ ptal se líbezně šeptaje.

Rytíř Hanuš chvíli neodpovídal. Oko jeho spočívalo na radním, jakoby ho skrz naskrz prohlednouti a předivo nejtajnějších myšlének jeho proniknouti chtěl.

„Nemilá nehoda potkala včera večer muže, jejž dávná léta přítelem nazývám —“

Polhart pokyvoval hlavou, jakoby z brusu novou zprávu poslouchal.

„Je to starý řezbář Šlechta, jakož, pane, již dobře víš,“ pokračoval rytíř poněkud nevrle, „jejž divá luza i s nevinnou dcerou nebranného do rukou spravedlnosti odvlekla, a za něhož já se dnes u samého pana purkmistra zaručil.“

„Tak, tak!“ kýval Polhart zase hlavou. „Tedy řezbář Šlechta a šlechetný rytíř jeho přítelem. Veliké štěstí pro člověka, jejž pobožný lid pro veřejné rouhání trestu vydal.“

„Nemluv, pane, věci, v něžto sám nevěříš,“ řekl Pětipeský velmi vážně. „Přítel můj praví, že se dobře znáte — a tudíž tě nebude tajno, může-li kdy z úst jeho rouhavé slovo vyjíti. O to se zde také nejedná a pravda se jinde okáže.“

„Oč pak se tedy jedná, šlechetný rytíři?“ ptal se Polhart co nejlíbezněji se usmívaje.

„Jedná se o jeho dceru,“ řekl Pětipeský s pronikavým pohledem. „Vrátný, v jehož ruce i s otcem dána byla a kterýž maje s nevinnými lidmi útrpnost, ulehčení jim zjednati zamýšlel — starý tento a jak se zdá poctivý, pravdomluvný člověk dotvrzuje, že přivedl dívku do tvého domu, kdežto tě prositi měla, abys otce na tyto svaté dny propustil.“

„Já tu pohádku již slyšel — ano; ale dívku jsem ani okem neviděl. On ji nechal v rukou služky mé — a ta ji pustila, nevědouc, má-li ji zdržeti.“

„A může to služka tvoje před námi říci, že dívku z domu pustila?“

„A proč by nemohla?“ usmál se Polhart. „Škoda, že ji nábožná mysl právě na boží služby odvedla! Mohl byste z úst jejích slyšeti, co pánu jejímu věřiti nechcete.“

„Ty, pane!“ řekl Hanuš velmi důrazně, „můžeš býti tak dobře oklamán, jako nyní nevědomky třeba nás klameš. Dívka nemohla z domu tvého odejíti, sice by se byla již k otci vrátila.“

„To se tobě, pane, zdá, ale já to nenahlížím,“ prohodil radní. „Dívka se vymknula z rukou spravedlnosti — běžela snad hledat zástupce — snad ho nenašla — bude se nyní ostýchati navrátit se, aby v pokutu větší nepadla — bude snad někde skryta čekati, zdali zatím otce na svobodu nepustí — a s večerem se vrátí domů.“

„Myslíš, pane?“ ptal se ho Pětipeský, ani oka s tváří jeho nespouštěje. „A ty sám — tvůj dům neví o dívce ničeho?“

„Jak to, pane?“ ozval se Polhart a vztyčil skrovnou postavu svou co možná nejhrději. „Já své mínění již pronesl a nemám ve zvyku na svých slovech něco měniti.“

„Ano, dílem můžeš míti pravdu,“ řekl Pětipeský po krátkém rozmýšlení. „Bázeň poplašené dívky může býti větší než její dětinská láska, i může se někde skrývati — ačkoli nevím kde — a možná, že se ještě navrátí. Ale což jestli nepřijde? Pane, budeš pak s to, abys na otázky naše ty samé odpovědi dával? To si dobře rozvaž na mysli, a jestli jsi co učiniti kázal, k čemu tě nepřátelství tvoje k starému Šlechtovi zavedlo —“

„Jaké to řeči, rytíři?“ překazil mu Polhart tok dalších slov, a z blesknavých očí sršely mu žhavé jiskry. „Pomysli, že mluvíš k člověku, jemuž obec důvěru svou darovala, a kterýž ji až posud neporušenou zachoval! Či vešel jsi přes práh domu mého s tím úmyslem, abys mi před svědkem na cti ukřivdil?“

„Nechť se čest tvoje leskne jako povrch tichého jezera,“ odpověděl rytíř rázně, „já se jí ani stéblem nedotknu, aniž ji prachem zakalím. Já chtěl jenom na mírné cestě vyrovnati, co musím jinak u samého trůnu královského pohledávati — jestli neučiníš podle slov mých, jichžto tajnému smyslu jsi bezpochyby rozuměl.“