Růže z keře nízkého/13.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 165–172. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Trapně utíkaly noční hodiny čekajícím poutníkům; důmysl jejich nepostačoval vynalezti příčinu, proč se Šlechta s dcerou nevrací. Kotouč běhal po celém okolí a ptal se, hledal, volal — ale každou chvíli navracel se s nepořízenou. Konečně nemohouce jinak nežli domýšleti se, že nábožný stařec ranní hodiny někde ve společnosti zbožných přátel tráví a teprva ráno se opět navrátí, odhodlali se navštíviti zatím mladého Pětipeského a na úsvitě pak zase Šlechtu vyhledávati.

Radostné bylo shledání starého rytíře s ušlechtilým synem bratrovým, ale zpráva o prázdném obydlí Šlechtově naplnila tohoto traplivou bázní, kteráž jedině tím se ulevila, že mohl před soucitnými srdci o dívce mluviti, kteráž — byť se i chvílemi šlechtická krev proti tomu byla zpouzela — v prvním okamžení celou bytost jeho byla naplnila.

Hbitě míjely ranní hodiny v horlivé a rozmanité rozmluvě, a sotva se počaly první známky probuzeného dne jeviti, chtěl již mladý Šlechta do otcovského domu vejíti. Ale tenkráte ho zdržoval sám starý Pětipeský.

„Nebuřme ranní spánek duší nábožných!“ řekl při tom. „Bezpochyby se tuze pozdě na lože uchýlili, staré údy budou míti odpočinutí potřebí. Udrž tedy srdce dětinské ještě chvíli na uzdě, a nechme, až se rozední, jíti Kotouče na zvědy, abychom věděli, kdy a jak máme přes práh kročiti, za nímž nekalenou radost hledáme.“

Mladý Šlechta uposlechnul povážlivé rady zkušeného muže a spoutal ještě jednou vřelé toužení své do vazeb bezděčného čekání. I vyslali Kotouče a rozmanitými zpomínkami na dny minulé krátili si pak vespolek chvíli, nežli se ostražitý zbrojnoš zase navrátil.

Konečně zjevila se statná postava jeho mezi dveřmi, a vedle něho bručivý biřic.

„Ha, tu je náš veležádaný posel!“ vítal ho nedočkavý syn hlasitým voláním. „Jakž je? co nám přinášíš?“

„Vzácní pánové!“ otálel Kotouč poněkud s odpovědí. „Nesu toho tolik, že na mou milou duši nevím, kterého konce se dříve chopiti. Především ale prosím, abyste se nehoršili, že vám na mysl uvádím slova, jimiž nás jednou kazatel těšil: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, ale však on zase dá.“

„Zbláznil jsi se, člověče?“ podivil se mladý Pětipeský. „Ne cizí moudrostí se chlubiti — ale krátkou a rychlou zprávu dáti máš, jak se tvé poselství zdařilo.“

„Je dům otce mého již otevřen?“ ptal se Šlechta, pobádán palčivou nedočkavostí.

„Viděl jsi šlechetného muže, jehožto náhlé zmizení si nijak vysvětliti nemůžeme?“ ozval se vážným hlasem starší poutník, jenž byl mezi tím roucho své odložil a nyní jakožto statečná postava rytířská se zjevil.

Kotouč se poškrábal za ušima. — „I co budu dlouhé otáčky dělati!“ rozkřikl se najednou. „Vždyť nejste děti nebo slabé ženštiny a něco snesete. Dobrého vám nenesu nic, ale také to není tak zlé, aby z toho člověku hned hlava upadla, a tuhle ta dobrá duše,“ při tom ukázal na vrátného, „vám poví nejlépe, jakou to koledu naši přátelé dostali.“

Bouřivě sesypaly se nyní otázky na vrátného, a v několika okamženích zvěděli přátelé řezbářovi celou noční příhodu.

„Spravedlivé nebe!“ zvolal Šlechta, jenž byl vrátného vypravování s klopotným srdcem poslouchal. „Jaká to převrácenost uchvátila Prahu naši, že tu takovéto bezpráví potkati může člověka, jenž byl po celý věk zrcadlem bohabojného smýšlení. A ubohá moje sestra…!“

„Nyní nebědujme!“ prohlásil se mladý Pětipeský odhodlaně, „ale rychle k porovnání těchto nemilých událostí přikročme. Mně trne duše v těle, pomyslím-li na to, že ta růže mezi bodláčí a bejlí upadla!“

„Tvá křesťanská útrpnost tě velmi zdobí,“ řekl na to jeho strýc; „ale při této věci nebude na škodu dříve trochu s povážením na radu vejíti, nežli na zdařbůh do světa se pustiti.“

„Má-liž ale mezi tím ubohý otec můj nevinně v nehodné vazbě dlíti?“ dotíral naň bývalý soudruh pouti jeho. „Jděmež jen, abychom zatím sklíčeného vysvobodili! Sestra bude snad již u něho. Snad že v nesnázi poněkud zabloudila, když se z domu radního vracela! Mluv, příteli!“ doložil k vrátnému, „mluv upřímně, co se tobě o té věci zdá? Co myslíš, kde by mohla dívka vězeti? Nejsi mého mínění?“

Boreš vrtěl hlavou. — „Panenka nezabloudila,“ mumlal při tom, „to nevěřím; ale spíše běžela snad hledat někoho, kterýž by da1 rukojemství.“

„Mluvila o tom?“ ptal se kvapně mladý Pětipeský. „Pravila, že má takové známosti?“

„Ne, ne — to právě naopak,“ odpovídal vrátný. „Otec i dcera zdáli se, že nemají mnoho známostí.“

„Jdi, jdi, milý strýče!“ řekl najednou zase onen, jakoby ho byla nenadálá myšlenka projela. „Jdi, Božetěchu! Postarejte se o to, aby starého Šlechtu bez prodlení z vazby propustili, já zatím počkám doma…“

„Doma?“ opáčil slova jeho strýc a upřel na jinocha oči tak zpytavě, že se tento v tváři zapálil. „Co ti napadá?“

„Odpusť, milý strýče!“ jal se Zdeněk úmysl svůj omlouvati, a vzal ho za ruku; „mně se zdá, že bude dívka u mne pomoc hledati.“

„U tebe?“ podivil se starý Pětipeský; ale nežli se mohl do dalšího zpytování pustiti, ozval se netrpělivý Boreš.

„Pánové!“ zabručel netrpělivě, „já zde nemohu čas daremným koukáním a posloucháním mařiti. Mě volá povinnost, abych se po uprchlé ohlídl a všelikou péči k dostihnutí osoby její vynaložil —“

„Přestaň na hubě a na vůli!“ překazil mu Pětipeský další řeč. „Dívku nech, kam ji dobrý duch a nohy její donesly, a kvap domů, abys nevinného vězně propustil.“

Na to se odebral s mladým Šlechtou k purkmistrovi, jejž osobně znal, a přednesl mu celou záležitost.

„Nedej mu, pane, boží svátky u vazbě tráviti,“ dokončil řeč svou. „Bude-li potřebí, aby se zodpovídal před soudem, že byl do rukou spravedlnosti přiveden, zajisté se dostaví — já za to ručím osobou a jměním svým. Nenech mě, pane, nadarmo prositi, abych nemusel říci, že mě po dlouhém shledání s milou Prahou nemilá věc potkala.“

Purkmistr nečinil ani nejmenšího odporu, nýbrž dal hned rozkaz, aby se vzácný umělec propustil, i sliboval při tom, že se o celé té věci šetrně pojedná.

S velikou úlevou své tísně vyslechl Boreš rozkaz tento z úst drábových, a bruče děkoval nebi, že ho vyvedlo z nesnází, do nichž byl zmizením dívky upadl; neboť až posud nedávala o sobě věděti. Bez nejmenšího průtahu vedl Pětipeského a Božetěcha k vrátnici a rachotil jaksi vesele klíči.

Divě tlouklo srdce mladému Šlechtovi. Třesoucí se kročil přes práh a byl by se ihned otci na prsa uvrhnul; ale rytíř ho pevnou rukou zachytil. „Šetři ubohého!“ šeptal mu při tom do ucha, ačkoliv i srdce jeho bouřilo a slzy mu v očích stály, ačkoliv by on sám byl věrného přítele již již rád obejmul.

Vězeň se vzchopil, sotva že první zvuky chřestícího klíče zaslechl. Nyní tu stál s napnutou duší, kloně hlavu ku předu, jakoby chtěl každé pohnutí lépe pojmouti.

Několik okamžení trvalo z obou stran mlčení — až pak je Šlechta nedočkavě přerušil.

„Jsi tady, dítě?“ ptal se, dychtivě ruku po vzdálené napínaje. „Přivedls ji, příteli strážníku?“ ptal se dále hlasitěji, když nedostával odpovědi.

Pětipeský mrknul na vrátného, aby odpovídal. Tento se poněkud přiblížil.

„Někoho jsem přivedl, pane!“ jal se mluviti, „není to sice dítě tvé…“

„Není?“ zkřikl Šlechta a leknutí otřáslo všemi jeho údy. „A kdež je? Kde jsi nechal dceru mou — mluv, nešťastníku! Běda tobě i tvému zloradnému pánu, jestli se jí vlas na hlavě zkřiví!“

„Tak zle nebude!“ mumlal Boreš. „Děvče je tuze moudré, aby si nechalo uškodit — a mně nesmíš při tom ani podle stébla viny přiměřovati.“

„Pusť mě tedy ven!“ zvolal stařec u bolestném zanícení, „ať pozdvihnu hlasu svého, aby ho uslyšela ovce zbloudilá!“

„V tom ti mohu s dovolením pánů spíše posloužiti,“ bručel vrátný, „a mohu tě také hned v rukou dobrých společníků nechati, které jsem ti přivedl.“

Řezbář poslouchal, ale neodpovídal.

„Otevři srdce své,“ mluvil Boreš dále, „a prostři cesty do něho květinami, neboť myslím, že vejde do něho utěšení.“

„Jaké mi to vypravuješ pohádky?“ ptal se Šlechta netrpělivě. „Chceš s nešťastným člověkem neslušné žerty provádět?“

„Žádné žerty, příteli!“ ozval se nyní mírným hlasem Pětipeský, nemoha déle živému puzení srdce odolati. „Hlídač tvůj přivedl ti v skutku tovaryše, kteří tě věrně k domovu provodí.“

„Věčná milosti!“ zkřikl slepec a z prudka sebou trhnuv, obrátil se po hlase. Berla mu vypadla z třesoucích se rukou. „Kdo to zde mluvil?“

„Vypadl jsem ti již tak z paměti, že neznáš hlasu mého?“ ptal se Pětipeský, blíže přistoupiv a slepého za ruku pojav.

„Hanuši! — můj Hanuši!“ zvolal nyní Šlechta, a radostně ruce vztáhnuv, padl příteli okolo krku. Vroucně přivinul ho rytíř k prsoum. „O! tebe posílají nebesa člověku hořce zkoušenému k útěše. Ale mluv — roztrhni — sval to břemeno nejistoty s prsou mých… kde je syn můj — kde je Božetěch? Já ho svěřil rukoum tvým, a ty jsi přislíbil pečovati o něho jako o zřítelnici oka svého a zahřívati ho na srdci svém! — Co se s ním přihodilo, o mluv!“

„Slib mi dříve, že zapomeneš, co se stalo,“ řekl Pětipeský, ruce přítelovy srdečně tiskna, „že nebudeš k účtům poháněti svého Hanuše, kterýžto se nenadál, že tě takto nalezne.“

„Těžce naložil se mnou pán,“ vzdychnul Šlechta nábožně, „a zastřel zraky mé, abych viděti nemusel marnosti světa, ale duši obrátil k věčnému světlu — jméno jeho budiž velebeno!“

S hlubokým pohnutím poslouchal ho rytíř, an tu před ním stál, druhdy proslavený umělec, plný skroušenosti, s rukama na prsou sepnutýma. Božetěchu kanuly horké slzy po tvářích. Srdce jeho bylo rozerváno žalostí nad nešťastným otcem — a bezděky, neodolatelným puzením, povznesly se ruce jeho k vroucímu objetí. Pětipeský ho ještě zadržel.

„Co se po ty časy dělo s tvým Božetěchem,“ obrátil se na to zase k řezbáři, „to se dovíš v přátelském hovoru pod tvou tichou střechou. Zatím ale buď ubezpečen, že jej zachovalého na těle i na duši k srdci svému přivineš.“

„Ale kdy a kde?“ zvolal slepec radostí roznícen a ruměnec polil ubledlé tváře jeho. „Kdo jej uvede v náruč mou, aby vedle mne stál a práchnivějící dub statně podpíral? Kdy ho… ó běda mně, že nemohu říci: kdy ho spatřím!… dnes poprvé mohl bych si na svou slepotu stýskati, kdybych nevěděl, že ji na mne seslal Hospodin… kdy ho sevru v tyto sešlé lokte a přivinu k otcovskému srdci?“

„Otče — otče! můj drahý, nešťastný otče!“ zvolal nyní Božetěch, nemoha bouři v synovském srdci déle utajiti, a vrhnul se zanícenému starci do náruče. Poslednější slova jeho zanikla mezi štkáním a líbáním.

Šlechta ale pronikavě zkřiknuv, začal klesati. Mrákoty zastíraly oči jeho.

„Milostivé nebe!“ zkřikl jinoch zděšený. „Otče, pamatuj se! tvůj Božetěch tě volá!“ — A s pomocí rytířovou posadili ho na hrubou lavici. Již posílali také vrátného pro léčivé prostředky: ale mdloba starcova byla jen jako létavý na obloze mráček. Byla to jen kratičká tělesní sesláblost. Brzy otevřel zase ústa, zhluboka si oddechnul, a vztáhnuv ruce, ohmatával živě tváře syna svého, a pozvedl ho k ústům a líbal čelo i oči jeho.

„Veleben budiž Pán, kterýž mi dnes tuto hodinu seslal!“ volal při tom, „kdyžto byla zkormoucena duše má. Eliško, dítě! kde jsi?“ volal dále, jakoby byl zapomněl, kde se v tu chvíli nacházel. „Pojď a viz — podívej se, šťastné dítě, a potěš srdce své! Náš Božetěch se navrátil!“

Mezi tím byl se vztyčil, jakoby ho dívka takto spíše uslyšeti mohla; tu mu ale také napadlo, kde se nachází — a bolestné zkřiknutí vydralo se z prsou jeho.

„Zlořečený! kam jsi odvedl dítě mé?“ zvolal bouří citů uchvácen, a otáčel se po vrátném. „Jaká osidla přistrojil jsi nevinné dívce, že z nich cestu k otcovskému srdci nalézti nemůže?“

Pětipeský začal vrátného omlouvati, a vůbec přičiňovali se všickni úzkost otce Šlechty uchlácholiti, ačkoli sami vesměs jakéhosi nepokoje zbaviti se nemohli.

„Dobřeť asi má opatrný hlídač této jeskyně,“ řekl rytíř, „dívka hledá bezpochyby nějakého rukojmě, a přijde s pomocí, když budeme již pod domácí střechou seděti.“

Šlechta potřásal hlavou. — „Ne, ne! tajemný ve mně hlas mi praví, že ji něco zlého potkalo — a já bych nemusel Polharta znáti, abych mohl věřiti, že by dítě mé bez úhony z drápů svých propustil. Věř mi, Hanuši! Eliška vězí v nebezpečí, a ty budeš litovati, že nyní tak chladně na ni zpomínáš!“

„Ne chladně,“ řekl Pětipeský živěji, „ale s pevnou důvěrou v toho, kterýž mě po celý život řadami nebezpečenství bez úrazu provedl!“

I hnuli se konečně z chladné jizby k odchodu, ale u samých dveří zastavili je drábové, kteří přicházeli, aby dle rozkazu radního Polharta Šlechtu do městské šatlavy odvedli.

„Ha, ten padouch!“ zvolal mladý Božetěch a ruce jeho zatínaly se v pěsti. „On by se opovážil na dnešní svátek městu takové divadlo učiniti a nevinného, nábožného muže na veřejné ulici v pomluvu a posměch vydati? Ha, přisám Bůh! i za tuto jeho vůli budu s ním jedenkráte účtovati, třebas by to nyní jen při vůli zůstalo a skutek za ní daleko pokulhával. He, příteli!“ doložil k vrátnému, „pověz pak těmto ochotným služebníkům spravedlivého pána, jak se mají zachovati.“

„Krátké povídání!“ zabručel vrátný a obrátil se k pochopům. „Hoši, dnes je boží svátek — to jste mohli raději u růžence zůstati. Já dostal rozkaz od samého pana purkmistra, abych mistra Šlechtu propustil. Tuhle ten šlechetný rytíř se za něho zaručil. Můžete to panu radnímu vyřídit.“