Růže z keře nízkého/15.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 178–186. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V trapném očekávání uběhl boží hod úzkostně stísněným přátelům. Již tu byl večer, a Eliška se ještě nevracela. Nebyloť rady, nebyloť zdání a nápadu, jejž by starý otec a jeho těšitelé nebyli ze všech stran ohledali a platnost jeho v uvážení uvedli. Nejčileji počínal si při tom statný Kotouč. Nepřišelť celý den takořka ani z ulice. Kříž na kříž přebíhal všechna veřejná místa, bedlivě po všech koutech pátraje, a jenom chvílemi domů zabíhaje, aby nahlédnul, zdali se dívka mezi tím již nenavrátila.

Ještě jednou vypravil se pod šíré nebe, ačkoli neměl veliké naděje, že tato cesta platnější bude, nežli všechny minulé.

Po ulicích bylo již tma a ticho. Veliký dnešní svátek držel po odpoledních službách božích všechny pořádné měšťany v teplých světnicích. Jenom veselejší mládež a nevázanější čeládka přebíhala po tmavých ulicích, hledajíc obvyklá svoje doupata, aby si oddechla po celodenním namáhání, ježto vynakládati musela, aby se o velikém svátku v mezech slušnosti a počestnosti udržela.

Pádnými kroky probíhal statný Kotouč rozličné prostraniny, nahlédaje do koutů a sem tam i dívku jménem volaje; ale všechny kroky, všechno přihlížení, pátrání a slídění, všechno volání a opatrné přeptávání bylo nadarmo. Poctivý zbrojnoš unavil jen mohutné údy své, ale dívce nepřišel na stopu.

Mrazivě fičel vítr ulicemi a upaloval tváře večerním chodcům. I složitého Kotouče byla zima již pronikla. Tu se přibližoval na své křivolaké pouti k místu, kdež mohl okřáti.

„Mám se zastaviti — anebo nemám?“ mluvil sám k sobě. „Hnáty by toho sice trochu potřebovaly, abych je někde pohodlně na lavici natáhl — a kdybych je něčím propláchl, také by se nehněvaly: ale doma budou na mne čekati! Avšak — co mohou čekati, co by už nevěděli, a co bych já byl nevěděl, nežli jsem se ještě jednou za tím nešťastným děvčetem pustil? Pro dnešek je konec hledání; a zejtra budeme muset jinak začíti. Dnes ji beztoho domů nepřivedu, a budou-li mě předce doma očekávati, nu, tedy budou míti delší naději, když se tuhle na skok zastavím.“

S těmi slovy přistoupil ke dveřím nízkého domku v úzké ulici. Byla to krčma nižší třídy, jakových se toho času v hlučné, lidnaté Praze veliký počet nacházel, a kde se na přísné rozkazy stran zneuctění božích svátků tuze svědomitě nehledělo. Okenice byly sice zamknuty a dvéře přivřeny; ale pod rukou dobrých známých snadno povolily, a krčmáři nebyli tak bojácní nebo nemilosrdní, aby nebyli vychladlým teplého místečka a žíznivým plného džbánu poskytli.

I pod rukou známého v těchto místech Kotouče povolila klika, a malou temnou předsíní vešel zbrojnoš do nízké, ale dosti prostranné, avšak i nehrubě osvětlené jizby. Na několika stolech hořely v dřevěných vysokých svícnech tenké svíčky. Okolo stolu seděly rozmanité kupy hostů nižší třídy, řemeslníci, dělníci, dobrodruzi a nejzáze v koutě hromada chudších studentů.

Kotouč vešel nevrle a nikoho si nevšímal; ale krčmáři padl hned do oka, a ten se k němu přibatolil s nejrozkošnějším usmáním. Statný zbrojnoš tu musel bývati hostem vítaným. To bylo viděti na ochotě, s jakovou mu krčmář nejlepšího místečka vyhledal.

Bylo to vedle široké pohodlné stolice, v nížto přívětivá krčmářka co domácí kněžna na trůně seděla, na potřeby hostů hleděla a peníze přijímala. Pohyblivé tváře této skrovné ještě v nejlepších letech stojící ženušky se neobyčejně vyjasnily, když se Kotouč přiblížil. Ale tento nezdál se míti dnes oči ani pro její přívětivé vítání, ani pro laskavé hlavou pokyvování. Krátce poděkoval a hodil sebou více, nežli sedl, na dubovou lavici u stěny.

Rozmarná jeho mysl, jadrné řeči byly dnes ty tam. Dusivé skoro teplo v jizbě a dobré pivo ve džbánku začalo sice znenáhla údy jeho zahřívati, ale hlava se nejasnila a srdce neokřívalo; zasmušile hleděl před sebe; žádaná posila přicházela jen do těla, duch ale vězel pořád v těsných okovech.

„Aj, aj, příteli!“ promluvila nyní krčmářka, pokročivši až k němu samému, a poklepala mu důvěrně na rameno. „Co pak ti vrtá dnes mozkem, že ti bolestí až jazyk zdřevěněl? Poslouchej — to nebude mít Bětka tuze velikou radost.“

„I dej mi svatý pokoj, milá matko!“ odbýval ji Kotouč. „Mně bručí dnes jiná Bětka v kotrbě.“

„Jiná?“ smála se krčmářka; „a byl bys, příteli, v stavu, naší milé holce tu žalost udělat, a dát si hlavu od jiné rozbručet? — He, Běto!“ zkřikla a zakývala na dívku, kteráž právě s plnou konví piva do dveří vcházela.

Holka tam pohledla, zasmála se, postavila konev na stůl vedle stolice, nalila několik džbánků, posloužila některým hostům a přiskočila pak ke stolu, kde Kotouč seděl.

Bylo to děvče asi dvacítileté, hezkých, plných tváří, kyprých údů, zdravé barvy, bystrého, smělého, neohroženého pohledu. Živě se otáčela, chechtala se a zdála se tu býti ve svém živlu, ačkoli by svým zevnějškem i místu vybranějšímu byla k ozdobě sloužila.

„Dobrý večer, miloušku!“ prohodila lehce, ztěsna k zbrojnoši přisedajíc. „Přinesl jsi mi koledy?“

„Dnes nedostaneš ničeho, beruše!“ řekla krčmářka. „Starý miloušek začíná být skoupým. Co bys řekla, že nechce poctivému člověku ani přívětivého slova darovat? A víš proč? Jiná Bětka prý mu vlezla do ucha a prožírá prý se mu teď jako škvor až k srdci.“

Děvče se dalo do hlasitého smíchu. Zdálo se, že tomu nevěří.

„Mysli si něco jiného, matinko!“ řekla při tom. „Přítel Kotouč není nezkušené děcko, aby si lehl do sena, kde škvory lezou, takéť je srdce jeho dobře ohrazeno, že se mu do něho tak snadno nic neprovrtá! Vždyť s ním nemohu ani já ničeho svést, a jsem předce také k světu podobna! Příteli Kotouči je milejší plný džbánek než nejhezčí škvor! Já ho znám!“

Bezděky musel se zbrojnoš dívčímu žvatlání zasmáti.

„Ty bys byla živý pramen moudrosti,“ prohodil při tom, „jen kdybys byla o něco chytřejší. Ale tak se zdá, jakobys ani nevěděla, že je mezi škvory velkého rozdílu.“

„No — ti, kteří na tebe vlezou,“ smála se mu holka, „ti budou asi všickni na jedno brdo. Zlatohlávek nebo svatojanská muška si tě nevšimne.“

„Jsou ale mušky, kterých si člověk všímá,“ řekl Kotouč, „třeba by mu na nos nesedly!“

„To je to! to je to!“ dokládala krčmářka, ježto celou rozmluvu s velkým potěšením poslouchala; „a srdce i oči lidské bývají chtivé a mrzí se, když nemohou své laskominy ukrotit.“

„O laskominách nemohu nic rozprávět,“ řekl zbrojnoš, „leda o těch, že bych rád celé té luze hnáty polámal, kteráž mi svátky pokazila. Je to ještě proklatá spřež na tom božím světě!“

„I ty Spasiteli!“ divila se dívka. „Pokradl ti snad někdo, čeho ti Ježíšek nadělil? Nebo nadělil ti snad někdo, čeho jsi o svátcích se nenadál?“

Při tom učinila rukou znamení, jakoby se ptala, zdali dostal výprask. Ale nežli jí mohl Kotouč na dovádivou otázku odpověděti, musela dívka odskočit; neboť ji u dvou, tří stolů již netrpělivě volali.

„Co pak tě, příteli, potkalo?“ ptala se nyní krčmářka zvědavěji a ztěsna k němu přisedla, „smí-li to upřímná duše věděti. Připálil si’s opravdu někde peroutka?“

„Ale měj pak rozum, ženo, a neubíjej čas takovými nápady!“ prohodil Kotouč, jehožto se ledva přešlá mrzutost zase chápati začala. „Můj kříž má docela jiné prameny.“

„No, tedy mi je okaž!“ řekla krčmářka důvěrně, „snad je dovedu zacpati. Našinec není dnešní a viděl hezký kousek světa. Ví, jak se to v něm tře a tlačí, a může také platné slovo promluvit. Či nesmí o tom upřímná duše vědět?“

„Inu, abych pravdu řekl, vědět to snad můžeš,“ odpověděl zbrojnoš po krátkém uvážení, „ačkoli jsem nepomyslil, že bych se ti měl zpovídat, když jsem vešel do dveří. Máš ale dobré, zběhlé oči, kdo ví, zdali neuvidíš, co já živou mocí vyslídit nemohu. Ale, matko, jazyk musíš držet za zuby. Věc není pro veřejný trh.“

„Zbláznil jsi se, že mi dáváš naučení jako uslintanému žáčkovi?“ usmála se krčmářka. „Či myslíš, brachu, že jsi ty jediný, kterýž mi věci svěřuje, o nichž ani oko ani ucho lidské věděti nesmí? — Jen to vyklop — nechť je to sebe více zamotané; však my tomu přijdem na kloub.“

„Netěšme se napřed,“ řekl Kotouč; „já nemám také tvaroh v mozkovici, ale darmo jsem se dnes namáhal. Ostatně — může být; i slepá kobyla najde někdy dobrou cestu. A pak ti povím jenom věci, o kterých se bude zejtra po celém městě mluviti — jinak-li tvoje moudrost do té chvíle nějakou pomoc nenajde.“

Na to jí pověděl, jak se byl včera se Šlechtou seznámil, co pak u večer slepce a jeho dceru potkalo, jak se náhle dobrý, starý přítel za rukojmě nalezl, a co se konečně s Eliškou přihodilo.

„I totě celá kronika!“ zvolala krčmářka, když byla vypravování s velikou pozorností vyslechla. „Slepý otec, uběhlá dcera, milosrdný vrátný a šlechetní rytířové — totě by člověk ani nevěřil, kdyby to z tvých úst neslyšel. A jak že je to s tím děvčetem? To se posavad nevrátilo?“

„Jak jsem povídal. Sice bych tu neseděl tak mrzutý.“

„A je to předce kus řádného stvoření? — Je k světu podobná?“

„A kdyby byla jako panák v hrachovišti,“ prohodil zbrojnoš trochu nevrle, „vždyť je počestné dítě poctivého člověka! K tomu je ale také poupátko, jakoby byla v královské zahradě vykvetla, jestli tomu rozumíš.“

„A jinak taková, že se může pořádnou holkou pojmenovat?“

„Boží blesky!“ uhodil Kotouč hněvivě na stůl. „Neslyšela jsi, ty studnice moudrosti, že je dcera váženého muže a že jsou o ni šlechetní pánové v starostech?“

„A jakže se jmenuje člověk čili radní, k němuž ji vrátný dovedl — jak pravíš?“

„Polhart.“

„Polhart?“ opakovala žena povážlivě hlavou potřásajíc. „Polhart! To jméno bych měla znát. Polhart! — Je to člověk mladý?“

„Mně se zdá, že může býti mým starším bratrem,“ řekl Kotouč.

„Nu, to by také ještě nic neškodilo! — A Polhart že se jmenuje? Polhart!“ přemítala krčmářka dále; náhle se jí ale vyjasnily tváře, jakoby jí byla šťastná myšlénka napadla. — „Běto! Běto!“ obrátila se kvapně po své dívce. „Pojď sem na skok!“

Dívka se nedala pobízeti. Byla ráda, že se mohla z nemilé společnosti vytrhnout, a letěla ke stolu.

„Poslechni, Běto!“ řekla zde k ní krčmářka. „Nejmenoval se člověk, kterýžto — víš ten — nežli jsi ke mně přišla, nejmenoval se Polhart?“

Dívkou to trhlo a krev polila tvář její do tmava. Patrné bylo její náhlé a prudké pohnutí.

„Co je? — proč se ptáš? proč mi nato zpomínáš?“ vyrazila ze sebe prudčeji, nežli snad na služebnou osobu slušelo; při tom točila očima a hryzla se do rtů.

„No, no, abys žlučí nepukla anebo se v pláči neutopila!“ řekla krčmářka poněkud pohoršena. „Týkáť se to přítele Kotouče, a proto se tě ptám!“

Dívka upřela oči zpytavě na zbrojnoše, pak na krčmářku, ale neodpovídala.

„Ty nám povíš nejlépe, jaký to člověk,“ mluvila krčmářka dále. „Sedni si a poslechni, co se dnes přihodilo, abys poznala, mám-li dobře, že se tě ptám. Muž dohlídne zatím k hostům.“

Dívka učinila podle rozkazu, a Kotouč počal ještě jednou vypravovati. Když přišel k tomu, že vrátný s uvězněnou Eliškou u radního Polharta pomoc hledal, začala se nalévačka z plného hrdla chechtati.

„Dobře tak!“ prohodila při tom. „To byla pravá cesta k srdci útrpnému. Přítel vrátný je podšitá liška, která svému pánu holubičky a kuřátka nadhání.“

„To není!“ řekl zbrojnoš a snažil se živými barvami úzkost vrátného vylíčiti, kteráž ho pojala, když zvěděl, že se dívka ztratila.

„To jsem si hned pomyslila!“ chechtala se Běta, ale z chechtotu jejího zaznívala i hořkost a jakýsi hněv. „Toť dá rozum, že se musel tvářiti, jako by mu o hrdlo běželo. Potají se ale blahovcům vysmál, kteří si hlavu lámali samým hádáním, kam se holka asi poděla.“

„Jak to? — co to?“ ptal se zbrojnoš, nedůvěřivě na dívku oči upřev.

„Že nejsem ani šlechetný rytíř,“ odpověděla Běta, „ani věhlasný řezbář, ani opatrný zbrojnoš, a že předce vím, kde holka vězí.“

„Ty?“ podivil se Kotouč, a krčmářka přisvědčovala kýváním hlavy.

„Ano, já!“ dosvědčovala dívka horlivě a oči se jí při tom podivně jiskřily. „Já bych ti mohla písničku zazpívati, že by ti leknutím uši zalehly a na očích slupky popraskaly.“

„O, jen se na to odvaž!“ řekl Kotouč. „Mluv, a nemysli, že jsem panák ze sladkého těsta, abych se větrem slov tvých rozsypal. Co víš? Kde vězí to děvče?“

„V drápech hladového luňáka — v tlamě sápavého vlka — v rukou radního!“ zvolala dívka.

„I aby tě všickni rohatí!“ ustrnul Kotouč. „Co pak by s ní dělal?“

Dívka se dala do smíchu, až se ohýbala. Potom potleskala zbrojnoši na rameno řkouc:

„Ty jsi moudré hříbě! to je pravda. Nejsou ti hezké červené tvářičky také milejší nežli kus starého popsaného papíru? A Polhart má také něco takového z lidské přirozenosti. Takéť ho to mrzívá, když má pořád do papíru hleděti, a rád tedy někam jinam oči obrátí.“

„I bodejž do toho deset tisíc ohnivých blesků!“ rozkřiknul se zbrojnoš. „Tyť pak předce nemyslíš —“

„Myslím, myslím!“ dosvědčovala dívka, hlavou potřásajíc. „Není holka sotva rozvitá růžička?“

„Je, je!“ pokyvoval zbrojnoš netrpělivě hlavou.

„A není Polhart nepřítel otce jejího, jak jsi podotknul?“

„To je, je — hanebný nepřítel.“

„Nu, tedy to máš všechno pohromadě a můžeš býti ubezpečen, že je řezbářova dcera v domě radního.“

„Ale u všech černých, toť by byl ten člověk ohavný padouch a tajný zločinec!“

„A myslíš, blázne, že je něco lepšího?“ zvolala dívka, hořkým opomenutím roznícena. „Já bych ti mohla z vlastní zkušenosti…“ Nemohla však domluviti. Netrpělivě zkřikl na ni krčmář, nemoha všem hostům vyhověti, a dívka opustila rychlým skokem zbrojnoše.

„A myslíš, matko, že může člověk v těchto věcech Bětě věřiti?“ ptal se Kotouč krčmářky, když se byla dívka vzdálila. „Může ona s dobrým svědomím tyto věci tvrditi?“

„Příteli, já bych řekla, že může,“ odpověděla žena. „Je to děvče zkušené a Polharta zná velmi dobře.“

Na to s ním rozmlouvala hodnou chvíli tajemně, obšírněji mu vykládajíc, proč dívka právem soudí, že Eliška u Polharta vězí.

„Totě proklatá historie!“ zabručel statný a dobrým nápojem rozehřátý zbrojnoš. „Jak nyní do toho? Mám běžet domů a hned povědět, co jsem zaslechl, abychom ještě v noci šturmem na toho ničemu udeřili? Ale to nebudou chtít moji bohabojní pánové učinit. A kazit jim daremně noc povídkami o daremném člověku? Starostí mají beztoho již nazbyt… ale co si budu daremně hlavu lámat? Možná věc, že holka zatím již doma sedí, co my tuhle moudré pozorování činíme. Podívám se tedy zase k nám, a uvidím, co se dá dělati.“

„Jakže, příteli!“ zvolala nyní Běta, vidouc z dáli, že se Kotouč k odchodu chystá, a rychle vše jiné zanechavši, zase k němu přistoupila. „Nechutná ti dnes pivo?“

„Dnes není kdy k posezení, to jsi již slyšela,“ namítnul zbrojnoš. „Nohy moje nemohou dnes zaháleti.“

„Nu, tedy jim alespoň zejtra poruč, aby tě sem časně donesly,“ řekla dívka. „Chci vědět, jak to s vaší holubičkou vypadne, a možná, že vám nejlépe povím, jak byste ji zase dostali.“