Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/L

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
XLIX	L	LI

Údaje o textu
Titulek:	L.
Podtitulek:	Beneda. Sderad.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 86 - 88.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vratislav II.

Potom král pro knězě moravského
pobi Liutołta, vévodu rakúského.
Pak jide na knězě srbského,
točiúš na markrabiu míšeňského.
Hvozdec hrad král blíz Míšně postaví
a voje přěd Míšněm zstavi.
Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše,
ten královu nemiłosť jmějieše.
Král za věrú káza Benedě k sobě sníti,
i počě sám s ním młuviti.
Vzpomanu král, že Beneda za věrú chtieše krále zabiti,
i zamysli nevěry nevěrú pomstiti.
I otáza j'ho král, co by mohł svým mečem zdieti?
Beneda vecě: „Chciu jím dva žrnovy přetieti.“
Diviu sě, ač ta řěč mohła pravdú býti.
A snad sě chtěł pochłubiti.
Neb také mohła by ta síła k mečiu přistúpiti,
a ž'by řěč pravdú mohła býti,
jakž sě čte o Rulantovi,
když sě stała škoda od pohan Karłovi.
Neb snad krále tu řěčiú chtěł uhroziti
a pro to snad i chtěł to młuviti.
Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho,
ohleduje meč, i prokła třiesła jeho.
Ot Míšně posła král syna svého
Bračisłava na knězě saského,
a s ním múdrého pana Sderada.
Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada,
i je sě se panici v řěcě chładiti.
Sderad je sě kněziu młuviti,
řka: „Snad si nebývał u příhodách.
Kúpě sě v nepřietelských vodách,
mníš sě kúpě u Vltavě?
By chtěł znamenati pravě,
v oděniu by na ořiu sědał,
na všě strany právě hlédał,
nepřáteł sě ostřiehaje,
skoro-li vyniknú z háje.“
Kněz sě na Sderada je hněvati,
neudatné ckety jemu dávati,
řka: „Nežuj mne! však mám svá léta.
Był's všě své dny neudatná cketa!“
I káza j'mu s lepšími před jeden hrad hnáti,
a kněz je sě se panici kúpati.
Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti;
ostały sú tuto samy děti.“
A kdyžto juž pryč jedieše,
Veždy-ť on za sě hledieše.
Sderad máło pryč otjede,
jednož ti prach nad knězem vznide.
Sderad honciu káza, co by tu było, ohledati,
a v naděj u vojsku káza za sě hnáti.
Nali-ť Sasici na kněz udeřili,
a juž pánóv mnoho dobrých zbili.
Kněz čist niti s máłem stojieše
a hrdinsky sě bránieše.
Juž na-ň Sasici ssédáchu,
a kopí jim podáváchu.
Sderad sě mezi Sasicě vrazě,
ot knězě je otrazě.
Tu Sasicóv mnoho zbichu,
škody veliké i hanby zbychu.
Po tom znamenaj každý mładý!
Již netbáte stařějších rady,
vězte to, že obyčěji učie starého,
příhody činie múdrého.
Kohož příhoda a obyčěj nenaučí,
dotad každý jako ščmel bez smysla hlučí.
Pro ten skutek Čechy sě rozřevnichu
a své škody i hanby pomstichu.
Teprv sě i jechu země hubiti,
Sasicě i s dětmi bíti.
Tehdy král Sasicě i Srby pobi
a jich země mnoho doby.