Rájem i peklem/Zajatec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zajatec
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 55-60 online
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

„Pořádně jsme se zapotili se zavazadly a kánoemi,“ zapsal si Jan po zdolání prvého vodopádu. „Inženýr s Bobem se předstihovali v siláckých výkonech. Od východu slunce až do setmění jsme se trmáceli s těžkými břemeny po skalách. Pavel sestrojil z hladkého kmene a lan kladkostroj. Pomohl nám při přepravě barelů benzínu. Velmi nám usnadnil práci PARKER. Pětkrát přeletěl vodopád s nákladem, který by neuneslo sedm mužů. Složil jej vysoko na horním toku Yapury.“

Před zraky přátel se otevřela krajina zcela odlišného rázu. Pobřežní prales nebyl již příliš hustý. Velcí motýli s nádherně barevnými křídly poletovali nad zálivy. Tucty chvostanů, kotulů, chápanů, makali – opiček pokukovaly po hlučných vetřelcích.

Hejna kachen se pohupují na plochých vlnách a černobílí rackové loví kraby u břehů.

Pojednou Jan zaslechl podivný zvuk.

„Slyšíte? Jako by kdesi začínalo krupobití…!“

Mezi dvěma záběry vesla se Cliford pousmál.

„Za okamžik uvidíš – ty svoje kroupy!“

Řeka se stáčí a nevysoký porost po obou březích září barevným pohybem.

„Papoušci!“ volá překvapeně Jan.

Na bílých kmenech palem iririma skotačí nespočet pestrobarevných opeřenců… Pohupují se, visí za ohnuté zobáky, hbitě šplhají po větvích a sprška bobulí a tobolek duní na tvrdých listech keřovitých heliconií. Jejich těla jsou sytě žlutá, pera ocasů září nebeskou modří.

„Indiáni na horním toku Amazonky – Maraňonu – umějí žíháním pod kůži změnit barvu papoušků,“ řekl Bob Kenny.

„Je to možné?“

Mac Cliford souhlasil.

„V zoologických zahradách ztrácejí papoušci tropické ochranné zbarvení,“ připomněl doktor. „Jejich syté barvy vyblednou.“

Několik kilometrů výše pluli podél břehu, který byl poset želvami. Také ve vodě kolem kánoí se natahovalo pár strupatých krků.

Jan pozoroval aligátora, který se pokoušel jednu želvu polapit.

„Nemá velkou naději,“ řekl Cliford. „Želva matimati je dobrý plavec. Vmáčkne se do průrvy v břehu, nastaví tvrdý krunýř a aligátor s nepořízenou odtáhne.“

„Krunýř ochrání želvu proti všem nepřátelům, že?“

„Neochrání,“ zavrtěl hlavou Bob.

„Tak třeba jaguáři napadnou želvu na břehu, obrátí ji a snadno vyhlodají měkké části těla,“ pravil Cliford.

„A jiná zvířata?“

„Vodní vepři – pekariové žerou menší želvy celé. I s krunýřem.“

„Na Maraňonu jsem viděl supa, který se vznesl s želvou v zobáku. Z výše ji pustil na skálu, krunýř se rozbil a sup hodoval.“


Po deseti dnech usilovné plavby nadešla neděle a Mac Cliford vyhlásil celodenní odpočinek.

Veslaři, kteří se zakrátko měli stát pěšími nosiči, podřimovali. Regan zamračeně odmítl nabídku k malému výletu a s umaštěnýma rukama postával u letadla.

Oba Gordonové s inženýrem se vypravili na lov.

Mlčky kráčeli pod vysokými stromy a obcházeli neprostupné houštiny.

„Nerozumím Petru Reganovi,“ pravil Pavel Gordon, když je popínavé trnité keře svedly k průchodu mezi mohutnými kmeny s lesklými dužnatými listy. „Všiml jste si ho v posledních dnech, inženýre? Mračí se, sotva nás na půl úst na tábořišti přivítá, a usíná. Kde jsou ty časy, kdy oplýval žerty na lodi anebo s nadšením hlásil dosažení prvního vodopádu.“

„Naším nepřítelem je Mart Alfonso,“ Cliford kulovnicí rozhrnul nízký shluk větví. „Toho se obávám.“

Vstoupili na malou planinu a Jan se ocitl na pokraji zelenavé bažiny. Regan je nevyzpytatelný člověk! Je to však dostačujícím důvodem k podezření, nebo jsou to jen jeho další ztřeštěnosti? Jan postupoval podél okraje bažiny a vzdaloval se od přátel. Všechno Reganovi projde, myslel si. Inženýr je měkký, důvěřivý. Regan si půlhodinu létá kdoví kde, vybije drahocenné články vysílačky, a kdoví co ještě!

„Postupujte opatrně. Dívejte se nejen před sebe, ale také do větví stromů. Právě tam se s oblibou zdržují hadi,“ připomínal Mac Cliford.

Brzy získali dva úlovky. Vyplašili stádo kapybar, které úprkem běželo k řece. Pavel třikrát vystřelil a dva třicetikiloví hlodavci padli k zemi.

„Plavouni,“ ukazoval zdálky Cliford. „Všimněte si plovací blány mezi jejich prsty. Dobře, doktore, že jste neskolil větší kusy. Nepochutnali bychom si.“

Prošli močálovitou průrvou k další stěně pralesa.

„Had! Pavle, had!“ vykřikl úzkostně Jan.

Cliford se prodral houštinou k chlapci, který jako přimražený stál nedaleko vyvráceného stromu.

Inženýrova puška zahřměla a hadí tělo se svezlo z vrásčitého kmene.

„Na co jsi čekal, mládenče? Máš pušku v ruce a stojíš jako přibitý. Byla to velmi šťastná náhoda, že si tě jararaca tak dlouho prohlížela.“

„Je nebezpečný?“ prohlížel si Pavel dvoumetrového hada s roztříštěnou hlavou.

„Obvykle neváhá a bleskurychle útočí. Patří k nejrozšířenějším brazilským zmijím.“

„Jak rozlišíme jedovatého hada od neškodného?“

„Jsou dvě poznávací znamení. Jedovaté hady prozrazuje široká hlava; a na druhém konci těla prudce se zužující ocas,“ pravil inženýr.

„Pamatujte si, Gordonové, narazíte-li v pralese na hada a on se vám plazí z cesty, je dobře. Jakmile však zůstane stát a otočí k vám hlavu, neváhejte ani vteřinu a palte! Dobře mířit a rychle vystřelit – to je zásada muže v pralese!“


Cesta k druhému vodopádu přinesla jinou, příjemnější zkušenost, která uspořila přátelům něco denních zásobovacích starostí.

Pavel si všiml, že voda Yapury je mnohem čistší než na dolním toku.

„Řeka, jež pramení v sopečných horách Kolumbie, má naprosto průzračnou vodu. Teprve její přítoky, vyvěrající kdesi v pralesích, do ní splachují bahno, větve a tlející porost. Čím výše poplujeme, tím čistší bude voda,“ vysvětloval Cliford a potom pohlédl starostlivě k obloze. „Zatím jsme měli krásné počasí. Ale pohleďte k východu…“

Pronikavý skřek racků a vřeštění opic zněly pralesem jako výstraha.

Sotva se utábořili na písečné výspě, ze které museli nejprve odehnat tucet aligátorů, zvedl se prudký vítr. Vrcholky stromů se chvěly temným hukotem.

Kenny dal vytáhnout kánoe na břeh a obrátit dny vzhůru. Pod lodě navršili zavazadla, jiná uložili do narychlo postavených tří stanů. V poslední chvíli je dostihl Regan s PARKEREM. Letoun pečlivě obalili plátnem a přivázali k silným kůlům.

Nejprve spadlo s pleskotem pár velkých kapek a pak se spustil liják, na nějž člověk, prožívající poprvé tropickou bouři v pralese, nikdy nezapomene. Z oblak se řítily nepřetržité proudy vod.

Po několika hodinách se Bob svlékl do plavek a obcházel ležení.

Tábořiště bylo dobře voleno; mělo spád, po němž mohl příval stékat. Ukázala se však jiná svízel. Zavazadla v lodích byla ohrožena. Každou chvíli vylézali z řeky černí aligátoři a dobývali se do obrácených kánoí.

Bob popadl svou oblíbenou zbraň, z kořene vyvrácený stromek, počkal, až se k němu ještěři přiblíží, a uštědřoval jim rány, které by zabily buvola. Jak se však zdálo, aligátořím tvrdým lebkám bylo toto ponaučení málo. Teprve při pátém šestém úderu se pětimetroví obři s tlustými ocasy a čnějícími ostrými kostěnými vruby neochotně zvedali. Se široce rozevřenými tlamami a vzteklým sykotem ustupovali pozpátku do vody.

Průtrž mračen trvala až do rána a změnila okolí tábora v bažinu. Z lesů vystupovaly husté páry a Regan musel svůj denní let odložit na odpoledne. Viditelnost se však nezlepšila. PARKER nemohl startovat a výprava strávila celý den napravováním škod, jež natropila bouře.

Po setmění se přátelé scházeli v prostorném Clifordově stanu. Jan upravoval knot blikavé lampy a inženýr rozložil po bedničkách tucet malých lahviček. Odpoledne vyrýpl na několika místech podél ležení kusy zeminy a nyní prováděl chemické zkoušky.

Před stanem se ozvaly kroky a vstoupil Pavel Gordon s Kennym.

„Nic zvláštního,“ geolog urovnával své pomůcky do speciálně upraveného kufříku. „Kde je Regan?“

Kenny a Gordon pokrčili rameny.

„Je na řadě s vyprávěním.“

„Odkládá to již týden…“

„Pavle! Pane inženýre!“ vyhrkl Jan. Proti tiché mluvě mužů zněla jeho slova jako výkřiky. „Odpoledne montoval Regan nové články baterií do vysílačky PARKERA. Už potřetí! A nám stačí zdroj energie již od Teffé!“

„Jste k Reganovi příliš shovívavý, inženýre,“ přidal se Pavel.

Mac Cliford pokývl hlavou. „Budeme si muset Regana více všímat. Pokud nebude na průzkumu, musí jej mít někdo z nás stále na očích. Ale nesnažme se znepřátelit…“

„Tiše,“ sykl Bob. Zvedl ruku a napjatě pohlížel ke vchodu.

Zvenčí bylo slyšet dusot bosých nohou.

„Co se děje?“

Nocí probleskl výstřel.

„Rána z pistole!“

„Regan! Jediný Regan má revolver!“

Muži popadli zbraně a vyběhli do tmy. Celý tábor byl v mžiku na nohou. Hlídka roztřeseně ukazuje směrem za skladištní stan.

„Regane! Regane…“

Cliford prvý přibíhá k okraji pralesa, odkud se z houštiny za stanem ozývá pilotův hlas.

„Tady jsem. Tady…“

Několik mužů s hořícími větvemi přistoupilo a osvětluje porost.

Z houštiny se dere Petr Regan, přes rameno přehozeno zmítající se tělo.

„Ten lump se plížil k vašemu stanu. Šel jsem na poradu a přistihl jsem ho. Střelil z pistole. Já ti dám, lotře, střílet na pokojné cestovatele!“

Než tomu mohl kdo zabránit, Regan shodil muže z ramenou a ranou pěstí jej omráčil.

„Teď se dobrou hodinu nic nedovíme,“ lituje doktor Gordon.

Regan podává Janovi ukořistěnou pistoli. „Na. Vezmi si ji. Může se ti hodit.“

„Škoda,“ mrzí se Bob Kenny. „Třeba měl pomocníky. Nechytíme je, uprchnou.“

Přátelé odvlekli zajatce do stanu a důkladně upevnili plachtu vchodu. Prohlíželi si útočníka ve svitu karbidové lampy. Míšenec. Mladá, pohublá, nepříliš výrazná tvář.

Po chvíli se chlapík probudil.

„Kdo jsi?“ ujal se výslechu inženýr.

Muž mlčí.

„Ptám se tě po dobrém – kdo jsi! Proč slídíš v našem ležení? Kdo tě poslal? Mluv!“

Kenny, aby dodal Clifordovým slovům důrazu, zvedá svoji zbraň a hrozivě koulí očima.

„Jmenuji se Peňo,“ promluvil mulat.

„Co zde pohledáváš?“

Úzké rty se sevřely.

„Pomoz mu, Bobe!“

Kenny praví tiše k doktorovi: „Nikdy jsem neuhodil bezbranného,“ a výhružně napřahuje těžký kyj nad ležící tělo.

„El capas,“ míšencovy oči se strachem rozšiřují, „el capas – dozorce z gavioly mi poručil, abych vyslechl, o čem hovoříte.“

„Mart Alfonso?“

Bob poodstoupil a míšenec se uklidňuje.

„Ano.“

„Jak ses dostal do našeho tábora?“

„Náš pilot, seňor Winter, mne vzal letadlem. Viděl, kde včera přistál váš stroj.“

„Ty znáš Petra Regana?“

Zajatec vrtí odmítavě hlavou.

„I znáš,“ sklonil se nad ním Regan a nastavil pěst. Napjatá pokožka kloubů je temně rudá.

Doktor Gordon se připojuje ke Clifordově výslechu.

„Jsi na zvědách sám?“

„Kde ses naučil anglicky?“

„Proč nás Martinez Alfonso sleduje?“

„Ví, kam máme namířeno, až opustíme tok Yapury?“

„Ty nás také nenávidíš? Proč?“

Dovídají se, že seňor Sabato a dozorce Alfonso namluvili svým lidem, že kanadská výprava je chce oloupit. U cíle cesty prý Alfonsovu družinu čekají diamanty. Na každého muže posádky se dostane kamenů za tisíce pesos. Jenom se nesmějí dát od ‚gringů‘ zaskočit. Už dvakrát byla večerní porada v Clifordově stanu potají vyslechnuta. El capas pravil, že za třetími vodopády bude vyhráno. On, Martinez Alfonso, přiměje divoké ‚Indios Bravos‘, aby vaše hlavy byly malinké!

Když výslech skončil, přikázal Cliford, aby zajatce spoutali a předali noční hlídce. Cliford a Pavel Gordon jsou nespokojeni, že zajatec neodpověděl na nejdůležitější otázku: ví Mart Alfonso, kam přesně má výprava namířeno? Ráno se uvidí.

„Pokud si vzpomínám, o cestě starého Parkera nepadlo od Manaosu ani slovo,“ zapaluje si lulku Cliford.

„Opatrnosti nikdy nezbývá,“ praví Regan.

„Doktore! Nemohl Mart Alfonso vyčíst něco z obsahu vaší aktovky? Vzpomínáte…“

„Určitě ne. Mohl snad objevit Parkerův diamant. Ale poslední slova starého Naftalína…“ Pavel si poklepává na čelo, „nosíme tady, že, Honzíku?“