Rájem i peklem/Chrám v pustině

Rájem i peklem Otakar Batlička
Zajatec	Chrám v pustině	Přepadení

Údaje o textu
Titulek:	Chrám v pustině
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 69-76 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

K ránu zaslechla hlídka motorový člun a po snídani přeletělo nad ležením Winterovo letadlo. Pronásledovatelé opět kroužili kolem, což potvrzovalo pravdivost včerejšího výslechu. Pilot zřejmě pátral po zajatém Peňovi, možná i přistál na stanoveném místě, které však míšenec odmítal prozradit.

Cliford měl na paměti včerejší, výstřely přerušená, podezíravá slova o Reganovi a stále byl pilotovi v patách. Zdálo se, že Regan jeho společnost vítá. Dolít benzín z těžkého barelu do PARKERA byla skutečně práce pro dva muže.

Inženýr si otíral ruce.

„Baterie do vysílačky máte?“ úkosem pohlédl na pilota.

Regan se zarazil. „V pořádku, inženýre.“ Chtěl nastartovat, když si na cosi vzpomněl. „Poslyšte, co tím chtěl ten chlapík, zajatec, včera říci – že naše hlavy budou malinké?“

„To je ona proslulá tsansa, o níž se zmínil seňor Sabato. Dnes je to zpola pověst, zpola trpká skutečnost,“ inženýr se opřel o křídlo PARKERA. „Severoameričtí Indiáni brali padlým nebo zajatým nepřátelům vlasy, skalpy. Nu a zdejší Indiáni, Chívarové, uřezávali celé hlavy. Protože skladování lidských hlav v jejich přirozené velikosti by bylo obtížné, vymysleli poněkud hrůzný způsob zpracování. Hlava je zbavena mozku a kostí, louhována ve zvláštním bylinném odvaru a dlouho vysušována horkým pískem. Potom je navlečena na kámen, vždy na menší a menší, až poslední, velikosti pomeranče, jí dává konečné rozměry. Nejhrůznější je, že zmenšená vysušená hlava neztrácí svou podobu, účes ani rysy tváře. Dokonce se usmívá nebo šklebí.“

Regan odstartoval a za chvíli pokračovaly v cestě i kánoe.

Dr. Gordon s Kennym pozorovali zajatého Peňa, kterému veslaři rozvázali pouta. Jako by chtěl odčinit svoje nepřátelství, chlapík se chopil vesla a pomáhal ze všech sil.

„Divoch,“ řekl pohrdlivě Jan.

„Umí anglicky“ pravil zamyšleně Cliford.

„Podívejte se na jeho vysedlé lícní kosti.“

Peňo se stal po celý den středem Janovy pozornosti. Chlapec byl tak naplněn rozhořčením za včerejší Peňův přepad, že se mu nelíbilo jeho držení vesla, způsob, jakým jedl potravu, úsměv, ani zdvořilost, kterou nyní vůči Kanaďanům projevoval.

„Říkáš divoch,“ řekl večer ve stanu Mac Cliford. „Z mnohaleté zkušenosti ti mohu doporučit, chlapče, aby ses neukvapoval v úsudku.“ Ačkoli inženýr nebyl na řadě s vyprávěním, hlavou mu proběhl dávný příběh.

Jednoho dne přiletěl do Boa Vista mladý, bohatý muž odkudsi ze Spojených států. Nepamatuji se na jeho jméno, říkali jsme mu Yankee; to je druh přezdívky pro Severoameričany. Yankee byl zasněný, dobromyslný chlapík, ale často ukvapený a domýšlivý. V Brazílii byl poprvé. Nerozeznal sekeru od kladiva a nad domorodým oštěpem nebo ‚camera muovo‘ – domkem na kůlech zůstával u vytržení. Rozhodl se strávit v kraji Boa Vista nějaký čas a najal si mne za průvodce.

Po několika bezvýznamných toulkách si usmyslel, že navštívíme jakousi vesnici, vzdálenou pár dní cesty. Prvého dne jsem chtěl dorazit k Imanu a přenocovat ve venkovském sídle jednoho svého známého. Kolem páté hodiny jsme dojeli k ohybu řeky, nedaleko cíle naší první etapy. Chvíli jsme jeli po písčitém břehu, když se mému koni uvolnilo sedlo. Řekl jsem Yankeemu, aby jel pomalu dál, že si dám do pořádku postroj. Oprava netrvala dlouho a po stopě, v písku dobře viditelné, jsem Američana snadno dostihl.

Á – Yankee není sám! Drží koně za uzdu a rozmlouvá… Přijíždím blíže a radostně chci pozdravit staršího, urostlého černocha, když mi jeho oči a kradmý posunek řekly, že mám mlčet.

„Nádherný divoch, což?“ horoval Yankee. „Ani oblečen není. Koupal se, jak ho bůh stvořil. Řekněte mu, že si ho vyfotografuji!“

Američan byl zjevem černého muže nesmírně nadšen. Poplácával ho po širokých zádech, sahal mu do hustých, kudrnatých vlasů a obdivoval jeho skvělé bílé zuby. Udělal několik snímků, potom nabídl černochovi malé kapesní zrcátko a chtěl, aby mu na oplátku zatančil nějaký divošský tanec.

Bylo mi, jako bych seděl na chřestýši. Upozornil jsem Yankeeho, že je již pozdě a že musíme dále. Neochotně s tím souhlasil a velkomyslně propustil svého černocha.

Za deset minut jsme byli u cíle prvního dne našeho výletu, v letním sídle doktora Angelo y Los Santos Rica. Doktor studoval na slavných evropských univerzitách a byl nejen znamenitým lékařem, ale i významnou politickou osobností. Byl vdovec a prázdniny trávil pravidelně se dvěma dcerami u Rio Branca. Jeho jmění? Těžko odhadnout – chudý nebyl!

Byl jsem zvědav, co se teď stane.

Sotva jsme se přiblížili k nádherné vile, přispěchali dva sluhové, aby se postarali o naše unavená zvířata. A vzápětí nás vítala slečna Ignes, starší dcera doktora Rica. Znal jsem ji dobře ze společenských večírků v guayanském Georgtownu, právě tak jako její sestru Agatu.

Yankee nevycházel z údivu nad vzdělaností obou doktorových dcer. Dívky hovořily plynně anglicky, francouzsky, německy, španělsky, portugalsky a několika brazilskými nářečími. Naše zábava byla srdečná, obě dívky byly skvělé hostitelky. Ani jsme si nevšimli, že k vile někdo přichází.

„Starejte se dobře o hosty, děvčata! Přijdu za vámi, jen co se obléknu!“ Na písčité pěšině před verandou stál doktor Angelo y Los Santos Rica. Mohutná ramena zakrýval koupací plášť, nohy vězely v pohodlných sandálech.

„Omluvte mne, pánové. Koupal jsem se v řece a zdržel mne nějaký Američan – fotografoval mne a všelijak si mě prohlížel. Hned se převléknu a připojím se k vám.“ Doktor pomalu odcházel.

Američan stál jako solný sloup. Potom se ke mně naklonil a s tváří rudou studem mi tiše řekl: „Člověče, zdá se mi, že sedím na chřestýši!“

„Právě tak jsem se cítil, Yankee, když jste se hrabal doktoru Ricovi ve vlasech a chtěl, aby vám zatančil nějaký divošský tanec,“ odpověděl jsem. „Ujišťuji vás, že doktor má velice vyvinutý smysl pro humor, ale příště by se vám podobný omyl nemusel vyplatit.“

Následujícího dne byla Yapura zbrázděna četnými peřejemi a Cliford musel dát několikrát pokyn ke spuštění motorů, protože síla veslařů nestačila překonat prudký tok.

Jan právě studoval mapu, když se přihlásil Regan.

„Tady XW 2.“

„XW 1. Slyším.“

„Kotvím u druhého vodopádu, Jane. Ale neradujte se. Ani dost málo se nepodobá prvému. Bude obtížnější jej překonat. Je to asi čtyři sta metrů dlouhé pásmo ohromných balvanů, přepadů, soutěsek a dunících propustí. Alfonsovi lidé táboří tři kilometry níže.“

Jan chtěl vypnout radiostanici.

„Ještě něco,“ volal Regan. „Asi sedmdesát kilometrů severozápadně od vás jsem spatřil uprostřed zeleně cosi rozlehlého… kdybychom nebyli v brazilském vnitrozemí, řekl bych, že tam stojí nějaký palác nebo zámek.“

„Stavba?“ se zájmem se ptal Cliford.

„Ano. Kamenná budova s několika nádvořími.“

Inženýr zvedl hlavu od vysílačky.

„Co říkají mapy, Honzíku?“

„Jsme asi sto padesát kilometrů od hranic Kolumbie. Nad vodopády se zprava vlévá do Yapury řeka Apaparis…“ chlapec zmlkl a pohlédl směrem k Peňovi, který plul na předposlední kánoi.

„Co se dá vyčíst z mapy o březích?“

„Nic. Naprosto nic,“ Janův prst přejíždí nerovnou čáru řeky. „Ještě pár set kilometrů západně je zakreslena Yapura, ale místa po našem pravém břehu… jsou bílá. Nezakreslená.“

Cliford zesiluje nosnou vlnu vysílačky. „Regane, podařilo by se vám u té stavby přistát s PARKEREM?“

„Nedaleko teče říčka. Myslím, že postačí,“ odpovídá pilot. „Také bych se tam rád podíval, inženýre.“

„Dobrá, vraťte se, Regane.“

Téhož odpoledne se pilot s Mac Clifordem vydali k záhadnému místu v divočině. Kánoe, pod vedením dr. Gordona a Kennyho, měly plout pomalu podél levého břehu. Jan se zprvu mračil, že je mu odepřena možnost zakreslit prvé cestovatelské objevy do mapy, nakonec však uznal, že PARKER by byl přetížen a že inženýr umí provádět zeměměřičská měření mnohem rychleji.

Po půlhodinovém letu nad jednotvárnou plochou pralesa sklonil Regan stroj. Inženýr nasměroval hledí měřicích přístrojů k význačným orientačním bodům. Zaznamenal si výšku letounu a sáhl po dalekohledu.

„Člověče! Jsou to pozůstatky nějakého chrámu!“

Regan bezpečně dosedl s PARKEREM na hladinu říčky, muži sestoupili na plováky a dlouhými bambusovými tyčemi dosmýkali letadlo k mělčině.

Se zbraněmi v ruce si razili cestu houštinami.

Po chvíli se dostali na otevřenou planinu. Před nimi se tyčí křovisky a mechem obrostlé zbytky mohutné stavby.

„Úžasný objev, Regane. Kdybychom neputovali za pemzou a diamanty,“ Cliford se mimoděk ohlédl, „toto by stačilo, abychom mohli považovat výpravu za úspěšnou. Archeologové budou šťastni. Zblázní se radostí,“ vystoupil na nevysoký hranol podélného, zborceného zdiva.

„Teď opatrně! Kamenné rozvaliny jsou ideální místo pro hady!“

„Co byste dělal, Cliforde, kdyby vás uštkl jedovatý křovák?“

„Dva dny bych se potil.“

„To nemyslíte vážně?“

„Ať už to skončí jakkoli, člověk se vždycky potí,“ inženýr obezřetně rozhrnoval trsy travin. „Na plný plyn byste mne musel doručit dr. Gordonovi. Ten by mi napíchal několik sér proti hadímu uštknutí. Nu a pak bych se potil, až bych se z toho vylízal.“

Výhled ke skalnímu podnoží s poměrně Zachovalou branou zakrýval nízký, hustý porost.

„A jak si počínají Indiáni?“

„Vmáčknou do rány rozžhavenou stříbrnou nebo zlatou minci.“

„Oh…“

„Nevím proč – měděné se nepoužívá.“

„Anebo?“

„Rozříznou ránu nožem a kořalkou se zpijí do němoty. Viděl jsem domorodého lovce, který si po uštknutí chřestýšem zachránil život tak, že s indiánskou necitlivostí vyřízl okolí rány nožem, vzniklou jamku naplnil střelným prachem a zapálil.“

Zanedlouho dosáhli brány do obrovské dvorany. Přilehlému zdivu chyběla střešní klenba. Ze stěn zůstal místy jen dobře znatelný obdélník, podobný náspu a porostlý vysokými chomáči trávy.

Krok za krokem postupují muži ke středu stavby. Občas se zastavují, aby vyrušený had, plazící se přes cestu, měl dost času a mohl zmizet v porostu a kamení. Konečně stanuli před mohutnou čelní stěnou starobylého chrámu.

Z výše desítek metrů k nim shlížejí tváře bohů, střežící věčný klid tohoto posvátného místa a podpírající omšelé, leč stále ještě nepohodě i času odolávající zdivo.

Inženýr odsekl mačetou tři stromky před širokým vchodem a muži vstoupili do chrámu.

Dva štíhlé sloupy podpírají klenbu, třetí je zlomen v půli a jeho tělo pohřbeno v kamenné suti. Proti vchodu stojí pravidelný obdélníkový kvádr – oltář.

Mac Cliford jej obchází a na okamžik mizí svému druhu z očí.

„Regane! Regane!“ inženýrův hlas duní ozvěnou.

Po několika kamenných výčnělcích sestupuje Regan do sousední, malé místnosti. Podobá se hrobce. V rohu, mezi jednou zachovalou a jednou pobořenou stěnou, stojí Cliford. Šeré světlo padá ke kamenné desce, na níž leží – člověk. Kostra se zetlelými zbytky vysokých bot a rozpadlou tkaninou kolem žeber.

Muži smekají před lidskými pozůstatky.

Hovoří tiše, jednoslabičně. Tělo zde leží nepochybně řadu let. Na levé ruce se leskne zlatý proužek – snubní prsten. Tedy běloch. V protějším koutě místnosti, opřena o zeď, stojí puška, starý model americké vinčestrovky. Pažba se při doteku rozpadá, prohlodána termity.

Regan objevuje pod kamennou deskou zbytky jakéhosi vaku či pytle a hlavní své kulovnice šátrá v beztvaré změti. Kov naráží na kov. Zpod zteřelé hromádky se vynořuje krabice. Pilot páčí loveckým nožem ocelové víko. Krabice obsahuje náboje, asi třicet kusů.

„Ten člověk si před smrtí složil pod hlavu kabát. Látka se rozpadla. Tady, zde leží stejná krabice, jakou držíte v ruce.“

Mac Cliford opatrně vyprošťuje druhou krabici. Ozve se chrastivý zvuk a muži očekávají novou zásobu nábojů. Inženýr otevírá zrezivělé víko a vysypává obsah do dlaně. Regan udiveně hledí na kus zažloutlého papíru a tři velké čiré kameny.

„Diamanty!“

Inženýr přistupuje k pobořené stěně hrobky a v chabém pruhu světla uhlazuje vetchý papír.

„Je to list vytržený z cestovního průkazu. Ten muž byl krajan. Kanaďan. Geor… Kn-w… Vzpomínám si! Doktor Gordon hovořil o muži jménem George Knowson! Byl to jeden ze tří námořníků, kteří spolu s Michaelem Parkerem uprchli z Bert Hernestu.“

„A na druhé straně?“

„Je zde cosi napsáno rukou.“

„C… a… a…“

„To nepřečteme!“

„Pokusíme se v ležení. Musíme se vrátit. Pomohou nám optické přístroje a Gordonův mikroskop.“

Regan s Clifordem pohřbili pozůstatky nebohého Knowsona a opustili ponurý chrám.

Teprve po několikerém přeletu Yapury se Reganovi podařilo objevit na hladině několik černých skvrn – dovedně se kryjící výpravu.

Přes usilovnou námahu vyluštili Kanaďané z nalezeného papíru jen dvě slova. Prvé bylo ‚Canichana‘, jméno divokých Indiánů nahoře nad vodopády, druhé ‚mnoho‘. Mnoho Indiánů nebo mnoho diamantů?

Doktor Gordon vyslechl podrobnou zprávu obou průzkumníků a řekl, že George Knowson zemřel pravděpodobně přirozenou smrtí. Nemohl to však nijak potvrdit.