Rájem i peklem/Návštěvy z oblak a pralesa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Návštěvy z oblak a pralesa
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 55-60 online
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Noc v pralese uplynula klidně; byla jen poněkud kratší než nocování na faciendě nebo v Teffé. Citelný ranní chlad vyhnal Kanaďany ze spacích pytlů již za svítání. Brzy po snídani nastartoval Regan stroj a tentokrát bez Bobova zatěžkávacího doprovodu odlétá vyhledat další tábořiště.

Výprava se vydává na další cestu. Bahnem prosycená voda řeky, neproniknutelná zeleň po obou březích a aligátoři povalující se na výspách je vše, co po dlouhé hodiny vidí.

Jan postavil na přídi radiostanici. Vztyčuje anténu a pokouší se navázat spojení s Reganem.

„Inženýre! Pane inženýre!“ volá poplašeně.

Mac Cliford pluje v čelní kánoi. Otočil se, a když viděl Janova vzrušená gesta, dal příkaz veslařům, aby odložili vesla.

Plavidla se dotkla boky a inženýr se přehoupl do Janovy kánoe.

„Podívejte, pane Cliforde,“ zmáčknutím pera se vychýlil ochranný kryt vysílačky. „Baterie je vybitá!“

„Kdo vysílal naposledy?“

„Já.“

„Nezapomněl jsi vypnout zdroj?“

K druhému boku se přiblížila kánoe doktora Gordona.

„S touto vysílačkou pracoval naposledy Petr Regan,“ volal Pavel přes hlavy veslařů. „Když jste byli ráno u řeky, přišel za mnou, zda smí vyměnit vysílačky. Tvrdil, že naše je výkonnější. Žádal, aby ji mohl vmontovat do PARKERA. Neměl jsem nic proti tomu.“

Cliford přikývl a sáhl po nepromokavém vaku s náhradními články baterií.

„Ta – tahle vysílačka je Reganova?!“ zajíkal se Jan. Před očima mu vyvstala dychtivá pilotova tvář v okamžiku, kdy zachytil Toronto. Jeho špatná nálada po nezdařeném spojení. Uvědomil si nevysvětlitelnou záhadu Reganova leteckého výletu před odjezdem z Teffé.

Vysílal tedy Petr Regan! Vysílal mnohem déle než my, protože baterie naší stanice byly ještě včera schopny několika dní provozu.

Nepromokavý vak byl znovu uložen pod příď. Inženýr skočil do své kánoe, plavidla se roztáhla do dlouhé řady a pokračovala v cestě proti proudu.

Kolem dvanácté se znenadání vpředu nad řekou ozval hluk motoru.

„PARKER?“ volá Mac Cliford. „Jene, navažte spojení s Reganem!“

Chlapec zná úmluvu výpravy, že PARKER je má během dne vyhledat jen v krajním případě, selže-li spojení anebo naskytne-li se nepředvídané nebezpečí. Kvapně zapíná vysílačku.

„Tady XW 1. Volám XW 2. Regane, proč se vracíte?“

„Nevracím se,“ zní odpověď. „Sedím s PARKEREM asi 30 kilometrů od vás. Vařím oběd. Najím se a začnu s přípravou tábořiště.“

Zvuk letadla je stále zřetelnější.

Jan se rozhlíží po kánoích: „To není Regan!“

Bob Kenny okamžitě chápe situaci.

„Rychle ke břehu a pod stromy!“

Kánoe vplouvají do pobřežních houštin. Motory neznámého letadla duní v zákrutu řeky. Pavel Gordon přikládá k očím dalekohled.

„Je to stíhačka. S přimontovanými plováky. Mění stále směr letu, jako když bloudí…“

„… anebo jako když někoho hledá,“ říká Cliford.

Letadlo mizí z dohledu a kánoe pokračují v plavbě podél pravého, hustě zalesněného břehu.

Jsou již v oblasti polodivokých kmenů. Po pravé straně toku žijí Carahyabové, severněji Coerunové a po levé straně mocný kmen Tikanů.

Pozdě odpoledne nalézají PARKERA a připravené tábořiště.

„Také jsem měl leteckou návštěvu,“ hlásí Regan. „Myslím, že mne pilot nezahlédl. PARKER kotví pod hustými stromy.“

„Tady je odpověď na tvou otázku, Jene. Je to skutečně muž se zelenýma očima, kdo nás pronásleduje,“ obrátil se Cliford k Janovi. „Seňor Sabato ví zřejmě leccos o naší cestě po Yapuře. My zase víme, že vlastní letadlo. Jsem si jist, že to on za námi poslal parník a že na jeho palubě je Mart Alfonso.“

Prudce se snáší soumrak. Jan chce ujistit, jak dlouho trvá zdejší přechod ze slunečního jasu do nejhlubší tmy. Pohlíží na hodinky.

Napočítal čtrnáct minut, když jeho pozornost upoutala dvě velká, klikatě poletující světélka.

Podařilo se mu jedno polapit. Byl to tlustý čtyřcentimetrový brouk, z jehož těla se linula jasná, nazelenalá záře.

Jan vyňal z kapsy zápisník a pokouší se číst. Daří se mu to. „Tma nastala za osmnáct minut,“ píše do zápisníku. Potom dává létající svítilně volnost a spěchá k ohňům.

Veslaři jsou v nejpilnější práci. Dokončují stavbu stanů a připravují večeři. Pojednou ruch ustává…

V křoví na okraji pralesa zpozoroval Bob Kenny lidské stíny. Kdosi rozdmýchává ohně, až žhnou vysokými plameny.

Z lesa přichází skupina Indiánů. Jsou to statní, osmahlí muži, vyzbrojení luky a oštěpy.

Inženýr s Bobem jim jdou vstříc. Míří k muži, jenž má na prsou zavěšen odznak náčelnické hodnosti – tři velké aligátoří zuby. Podle domorodého zvyku jej Bob na znamení přátelství popleskává po zátylku.

Mac Cliford nabízí Indiánům místo u ohňů a náčelník s obřadnými úklonami přijímá pohostinství.

„Nevypadají zle,“ prohlíží si Jan neočekávanou návštěvu. „Zeptej se, Bobe, jestli jsou ty jejich šípy skutečně otrávené.“

Jeden z bojovníků vytahuje z bambusového toulce šíp a podává jej Kennymu.

Ten potěžkává zbraň a překládá: „Hrot je napuštěn jedem! Jen docela málo se píchneš a zemřeš!“

Šíp je přibližně šedesát centimetrů dlouhý, hrot tvoří podivná kovová špice se dvěma zpětnými háčky.

Výzbroj pěti Indiánů tvoří navíc dlouhé, lesklé nože, zavěšené na úzkém pruhu kůže při rukojeti, takže obnažená ostří s každým pohybem blýskají v odlescích ohně. Muž po náčelníkově pravici má u boku těžkou mačetu – po obou stranách broušený, bajonetu podobný nůž – sloužící k prosekávání cest lesními houštinami.

Bezvýznamný, zdvořilostní hovor plyne kolem vysoko plápolajících ohňů.

Nedlouho po deváté hodině Indiáni vstávají, a jako přišli, kvapně, beze slova vysvětlení mizejí v pralese.

Výprava se uložila k spánku.

„Cliforde, což abychom zesílili hlídky?“

„Máte pravdu, doktore. Všiml jste si?“

„Čeho, inženýre?“

„Umíte si lépe vysvětlit,“ Mac Cliford si zapaluje lulku, „jak přišli Indiáni k cigaretám, které měli zastrkány do vlasových uzlů na temeni hlavy, než že je dostali od našich pronásledovatelů?“

„Opravdoví jihoameričtí Indiáni,“ horuje Jan. „Líbili se mi… Ale bůh chraň, stát proti nim na válečné stezce.“

Během půl hodiny se tábor noří do hlubokého spánku. Dva veslaři – zachumláni v ponču – a s kulovnicí přes koleno sedí u zkomírajícího ohně a naslouchají zvukům divočiny.


Po snídani se Indiáni objevili znovu.

Zdálo se, že je Cliford jejich opětovnou návštěvou překvapen. Sklonil se nad šněrování zavazadla a tiše žádal Boba: „Snažte se vyzvědět, kdo je poslal. Obezřetně, prosím!“

Včerejší nesmělá obřadnost Indiánů je ta tam. Počínají si jako v rodné vesnici; sami si berou z kotlů nejlepší kusy masa.

Bob vyňal z tlumoku pár drobných, v divočině však vzácných předmětů a dává se do hovoru s Indiánem, který mu včera na okamžik svěřil otrávený šíp. Pěkná slova prokládá přátelskými dárky. Brzy se dověděl, že před třemi dny potkali Indiáni na řece parník – gaviolu. Jeden caballero jim slíbil dvě bedny vonných, silných cigaret, budou-li střežit řeku a oznámí mu „příjezd mnoha lodí.“

„Caballero byl mulat? Napůl běloch, napůl černoch…?“

„Tak.“

„Měl velmi světlé zelené oči?“

„Ano.“

Indián, vybídnut dalším dárkem, prozrazuje, že gaviola kotví půl dne cesty odtud, u jejich vesnice.

Jeho slova se shodují s údaji, které se podařilo získat Clifordovi v rozhovoru s náčelníkem. Inženýr němě pokynul Reganovi, aby ověřil zprávy Indiánů.

Pilot sňal nepromokavou tkaninu z kulometu pod kabinou. Poučen zkušeností, nechtěl se nechat zaskočit. Nastartoval PARKERA a za necelou hodinu hlásil, že letí nad domorodou rybářskou vesnicí. Gaviola pravděpodobně proplula v noci kolem tábora. Nyní však opustila vesnici a dýmá na obzoru proti proudu řeky.

Výprava strhla stany a nastoupila do kánoí.

Indiáni doprovázeli expedici až ke své vesnici. Zle se rozhněvali, když zjistili, že gaviola odplula, aniž jim snědý caballero vyplatil slíbenou odměnu. Náčelník požaduje náhradu od Kanaďanů. Marně jim Bob Kenny vysvětluje, že obě skupiny k sobě ani dost málo nenáležejí.

Ve vesnici nastává pozdvižení. Poprvé dává Cliford příkaz ke spuštění pomocných motorů. Ženy hrozí kolem projíždějícím kánoím pěstmi a děti dělají pitvorné pošklebky.

„Nevím, jak si to seňor Alfonso představuje,“ řekl Cliford, když utichl hluk motorů. „Gaviola má hluboký ponor. Bude rád, když dopluje k prvnímu vodopádu. Zatímco my můžeme kánoe snadno přenést a pokračovat v cestě mnohem hlouběji do vnitrozemí.“

„Mart Alfonso je chytřejší, než jsme tušili,“ přemýšlí Pavel Gordon.

„Pokusí se nás sprovodit ze světa, aniž by se sám vystavil nebezpečí.“

„Poštve proti nám Indiány!“

V jednom z příštích dnů rozradostnilo výpravu Reganovo hlášení. Přistál u prvého vodopádu! Nadšeně popisoval dvanáctimetrový skalní převis, sluncem zářící vějíře vod a rachotící balvany, které se co chvíli řítí do hlubiny.

Mac Cliford usoudil, že ani s největším úsilím není možno vodopádu dosáhnout před setměním; smluvil proto s Reganem místo, na něž se má PARKER vrátit a kde výprava společně přenocuje.

Večer přinesl další tropické svízele – nemoci.

Krátce po dobudování tábora musel Pavel Gordon prokázat svoje lékařské umění. Dva veslaře pokousala chlupatá moucha, zvaná berná. Tento hmyz vyhledává masitá místa těl živočichů, zvířat lidí, vbodne jim pod kůži své štětině podobné kladélko a hluboko do svalu umístí vajíčka. Z nich se v několika dnech vylíhnou larvy, jež se živí z napadeného těla. Působí nebezpečná zanícení, puchýře a otoky, provázené krutými bolestmi. Lékař prořízl mužům postižená místa a z nitra svalů vyňal pár třícentimetrových červů.

„El seňor Gordon es mui grandi medico! Pan doktor Gordon je veliký lékař!“ neslo se mezi veslaři, kteří přihlíželi operaci.

Inženýr uvítal, že další běloch získal důvěru a vděčnost veslařů.

Nazítří potvrdil hned zrána Reganův průzkumný let, že obavy výpravy byly oprávněné, i když k střetnutí nedojde pravděpodobně jen tak brzy. Hlásil, že pod vodopádem kotví gaviola. Po jejím boku spatřil člun nízkého ponoru, jakých se používá pro plavbu na mělkých, travinami porostlých vodních plochách.

S tímto plavidlem se může Alfonso dostat nad vodopády. A nejen to. Bude ve stálé výhodě proti kanadské výpravě, protože s vysoce výkonnými motory člunu se Johnsonovy přívěsky nemohou měřit.

Přátelé se přesvědčili, že muž se zelenýma očima je dobře informován o jejich pohybech, neboť se mu nejspíše podařilo získat spolehlivé hlídače podél břehů.

Od této chvíle měli členové výpravy své pušky na dosah ruky.