Rájem i peklem/El rey dorado

Rájem i peklem Otakar Batlička
Do neznáma	El rey dorado	Návštěvy z oblak a pralesa

Údaje o textu
Titulek:	El rey dorado
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 49-54 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Kde dnes žijí statisíce lidí v nedostatku, rozprostírala se před staletími říše, skýtající hojnost miliónům. Každý pracoval, jak nejlépe dovedl, a dostával vše, co potřeboval. Zlato a stříbro byly posvátnými kovy; nesloužily ke směně zboží, ale k výzdobě chrámů. Tahuantinsuyu – říše čtyř světových stran – ležela na území dnešního Peru, Ecuadoru a Bolívie. V čele stálo třináct Inků.

Již měsíce přinášeli chasqui, štafetoví běžci, radě třinácti zneklidňující zprávy. Od hor Kordiller přichází cizí vojsko!

„Kolik mužů čítá?“ ubezpečoval se nejmladší Inka.

„110 pěších a 67 jezdců,“ oznamovali běžci.

Dvanáct Inků obklopilo nejvyššího. V úkloně se zaleskly bílé haleny z vlny vikuní a pod nimi na opascích zazářily zlaté amulety, odznak Inků.

„Pokoj vám a dary těm, kdož přicházejí,“ pravil císař Atahualpa.

Nejmladší Inka odešel do chrámového sklepení, aby dal přinést zlaté sochy boha slunce, měsíce, hvězd, deště, blesku a kukuřičného klasu.

Nad údolím stojí Španělé. Hrstka vojáků tváří v tvář třicetitisícové Atahualpově armádě.

„Co radíte, otče?“ vraští čelo velitel Francisco Pizarro.

Páter Gaspar de Carvajal zvedá ruku. „Pohleď, synu!“ Jeho ukazovák putuje širokou uličkou, jež se rozevírá mezi nekonečnými šiky Inků až k panovníkovi. „Projdeme jako přátelé. A potom…“

Ve chvíli, kdy Atahualpa – obklopen Inky, rádci a kněžími – šel přátelsky cizincům v ústrety, vyrazili Španělé ze zálohy a ve strašlivé řeži pobili Inkův průvod a překvapeného císaře zajali.

V údolí ležely tisíce zkrvavených těl. Španělé neztratili jediného vojáka. V Inkově slavnostním průvodu totiž nebylo zbraní. Třicetitisícová armáda bez velitelů se ve zmatku rozprchla.

„Pobili jsme všech dvanáct Inků!“

„Bylo jich dvanáct?“

„Promiňte, veliteli – jedenáct. Císař je zajat,“ hlásí vicegenerál Orellano.

Císař Atahualpa brzy poznal, že zlato je jedinou mocí, před níž se jeho nepřátelé skloní.

„Vrátíte-li mi svobodu, naplním ryzím zlatém tuto síň až do výše, kam dosáhne rukou dospělý muž!“

S nezastíranou chtivostí přijali Španělé tuto ohromující nabídku.

Když pak císař splnil slovo – zradili. Pizarro odsoudil nejvyššího Inku, vzpurného pohana, k smrti upálením. Poté, co Atahualpa ustoupil a přijal křesťanství, a na radu pátera Gaspara de Carvaja, zmírnil Pizarro trest. Dal Atahualpu uškrtit.

Byl si jist, že rukou kata zemřel poslední Inka.

Honba za zlatem pokračovala na pobřeží, v horách, po řekách.

V roce 1535 bylo ve městě Quito poprvé vysloveno slovo ‚dorado‘. Jakýsi vnitrozemský Indián si přišel vyprosit pro svůj rod pomoc a zmínil se španělskému hejtmanovi o pokladech nepřátelského kmene. Se zapálenou tváří vyprávěl o vznešeném velmoži, jenž s tělem zlatým prachem pokrytým odešel do jezera uprostřed lesa. V ta místa se prý od nepaměti hází zlato jako oběť bohům.

Španělé naslouchali se zájmem. Zlaté jezero? Pozlacený král! El rey dorado! Eldorádo!

„Povedeš vojsko!“ káže Francisco Pizarro, guvernér nové země španělského krále, svému bratru generálu Gonzalo Pizarrovi.

„Kdo půjde se mnou?“

„Vicegenerál Orellano!“

„A duchovní?“

Arcibiskup limský Gaspar de Carvajal se němě uklání.

„Přiděluji vám 350 jízdních kopiníků a čtyři tisíce Indiánů. Dostanete vozy, lamy, střelivo, zboží k výměně…“

Již zdolávání nebetyčných And si vyžádalo první ztráty. Postup mokrým dešťovým pralesem pak byl hotovou katastrofou. Lamy zapadaly po břicha do bahna. Polovina koní byla ztracena. Prasata, živá zásobárna vojska, se v bažinách zaběhla a s nimi stovky Indiánů.

Vojáci se vlečou spletí porostů a trnů, těžce zápolí o každý metr. Vrátit se? Vzdát? Nikdy!

Konečně dosáhli řeky. Zlaté jezero má jistě přítok a odtok. Půjdou tedy dále podél řeky Napo.

Objevují lesní Indiány, kteří na otázku po zlatém králi ukazují k východu. Tam je dorado, vzdálené ještě mnoho sluncí!

Noci jsou černé jako smůla. Vojáci porážejí posledního koně. Lovnou zvěř zaplašují hřmotné výstřely mušket. Vojsko se potýká s hady, jaguáry a putujícími mravenci.

Předvoj vicegenerála Orellana narazil na indiánskou vesnici Omágus.

„Chceme jíst,“ praví vicegenerál tlumočníkovi.

Felipillo – Indián štíhlé, vysoké postavy a nehybné tváře – překládá. Vyjednává obratně a chytře.

Orellano pohlíží k východu. „Zlato?!“

„Ano, pane. Tam mnoho jezer. V jednom z nich mnoho zlata,“ tlumočí náčelníkova slova Felipillo.

„Ukážeš nám cestu?“

„Ukáži…“

Příštího jitra však byly chýše prázdné. Omáguové utekli.

Strastiplná pouť pokračovala. Kopiníci zapadali do bažin a rozdírali se o trnité houštiny. Gaspar de Carvajal žehnal vojsku černým křížem, další postup byl však brzy nemožný. Nová řeka, Aguarico, valila se od severu k řece Napo.

Po šesti měsících nařídili velitelé odpočinek.

Dorazily posily, nových 350 mužů.

„Loď!“ Orellano stanul proti generálu Pizarrovi. „Postavíme loď a všechno bude snazší!“

Loď dostala jméno Victoria – Vítězství. Španělé nalodili zbraně, střelivo, nářadí… Bez zátěže snáze projdou po březích řeky.

Nastala doba dešťů. Řeka Napo vystoupila z břehů a proměnila lesy v močály. Chyběla čerstvá potrava. Každý druhý běloch onemocněl.

„Zbývá dvě stě mužů.“ Pizarro váhá.

„Poplujeme lodí!“ volá Orellano. „Indiáni ať táhnou ke všem čertům!“

Tlumočník Felipillo se s úklonou odvrací…

„Ty zůstaň!“ křičí Orellano. „Ty popluješ s námi! Dál! Pořád kupředu! Až dosáhneme Eldoráda!“

Mužstvo sedělo na palubě hladové a mokré. Druhého dne překvapil Victorii dravý proud. Než si Španělé uvědomili, co znamená hukot a burácení, vítr uchopil loď, táhl ji, dřel a vrhal na drsné skály. Victoria však vydržela a dostala se, značně poškozena, opět do klidné vody. Žádná vesnice však nebyla na obzoru. Všude jen povodní zaplavené břehy. Teprve následujícího týdne začal les po levém břehu řídnout a mezi stromy se objevily chýše a lidé.

„Jak se jmenuje váš kmen?“

Felipillo překládá.

„Cotosové!“

„Dáte nám jídlo a pití a chýše k spánku?“

Náčelník souhlasí.

„Jak daleko je k jezeru – El rey dorado – zlatého krále?“

„Deset denních cest. Tam prý je voda zlatá. Caricury.“

Orellano nařizuje opravit Victorii a žádá náčelníka, aby mu přidělil na další cestu lodivody.

„Nemožno,“ tlumočí Felipillo. „Nelze plout peřejemi a vodopády s tak velkou lodí.“

„Vrátíme se do Peru!“ rozhodl generál Pizarro.

„Ne!“ Orellano svolává kopiníky. „Vojáci, kdo popluje se mnou k jezeru Eldorádo? Čeká vás podíl na kořisti!“

„Já!“

„Já!“ zvedá se sto padesát paží.

Nevelký hlouček obklopil generála Pizarra, zatímco arcibiskup s černým křížem se stěhuje do lodní kajuty.

Štíhlý Felipillo stojí osamocen mezi oběma skupinami…

„Půjdeš se mnou!“ křičí Orellano. „Pokusíš-li se o útěk, nechám tě přikovat do želez!“

Půl druhé stovky mužů vsedlo do malých kánoí a plulo dále po proudu.

Po deseti dnech plavby spatřili v dálce modravou, nedozírnou vodní plochu. To je Eldorádo – báječné jezero zlata! Jako by už procházeli ozdobami chrámů, oltářů a bůžků; plnými hrstmi se hrabali ve stříbře a zlatě.

Poslední noc před splněním své touhy zůstali Španělé vzhůru. Planoucíma očima upřeně hleděli do tiché tmy.

Jásavá trubka pozdravila jitro 12. února 1542, nejnadějnější den jejich života.

Orellano stojí na přídi a strnule hledí přes nesmírnou vodní plochu k úzkému proužku na obzoru – protějšímu břehu. Kánoe však neustávají v plavbě. Proud je nese stále vpřed. Také u protějšího břehu je možno pozorovat mohutné kmeny a urvané kořeny, zmítající se v běžících vlnách.

„K ďasu! Tohle není jezero! To není El rey dorado! Je to plynoucí řeka! Veletok!“ křičí Orellano.

„Que rio mar. Amazonas. Řeka jako moře,“ praví tiše Felipillo.

Kánoe přirazily ke břehu.

„Podvedl nás! Psí krev – Indián!“ Vojáci se vrhli na Felipilla. Trýznili jej až do poledne, kdy dal vicegenerál rozkaz ke zpáteční cestě.

Zkrvavený Felipillo se belhal ke kánoi.

„Stůj!“ Orellano se ohnal mečem. „Už tě nepotřebuji!“ Čepel vnikla do Indiánova těla.

Hrozen kánoí se tiše vzdaluje proti proudu.

Ve výši tluče křídly osamělý tukan. Hladinu řeky čeří shluk šeděbílých ploutví.

S tváří obrácenou k západu leží na písečném výběžku Felipillo. Chvějícími se prsty rozhaluje šat. Zaplane zkrvavená bílá vlna vikuní, ve slunečních paprscích zazáří zlatý amulet – znak třináctého Inky.

„Moje země… pravda… Spravedlnost…“

Z tisícové armády se do Peru vrátilo jen sedmdesát vysílených, polomrtvých Španělů.

Orellano byl první běloch, který dosáhl od západu Amazonky a prokázal, že lze proplout napříč jihoamerickou pevninou.

Pizarro a Gaspar de Carvajal byli z prvních, jejichž zmařené životy předznamenaly budoucí pád všemocného Španělska, nelítostného pokořitele kvetoucí země Inků.