Rájem i peklem/Do neznáma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Do neznáma
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 46-48 online
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Konečně bylo vše připraveno k odjezdu. Z pobořených můstků teffského přístavu spustili najatí veslaři na hladinu řeky pět velkých kánoí, z toho dvě se závěsným Johnsonovým motorem. Pod Bobovým dohledem uložili pak zásoby potravin, střeliva a benzínu a plavidla k sobě připoutali lanem.

Patnáct mužů postávalo na břehu a čekalo už jen na výsledek leteckého průzkumu. Před svítáním odletěl Regan s Bobem proti toku Yapury.

Vrátili se s potěšujícími zprávami. Nejbližších dvě stě kilometrů nehrozí kánoím nebezpečí. Zákeřný parník zmizel.

„Nuže vpřed!“ pokynul Mac Cliford.

Najatí domorodci se chopili vesel. Cliford se s Gordonem domluvili, že výprava bude šetřit benzínem a motorů použije pouze tehdy, kdy síly veslařů nebudou stačit.

Proti všemu očekávání však inženýr vedl kánoe nikoli proti, nýbrž zpět po proudu Amazonky. Asi padesát kilometrů níže, nedaleko osady Cadujaz, stočil plavidla do jednoho z hlavních ramen Yapury.

Výprava setřásla své pronásledovatele.


Plán dalšího postupu byl jednoduchý. Regan prozkoumá každého dne tok řeky a vyhledá vhodné místo k táboření. Bude ve stálém rádiovém spojení s výpravou. Vyčká na místě, až lodi dosáhnou stanoveného tábořiště, a v případě nebezpečí, anebo kdyby rádiové spojení selhalo, vrátí se okamžitě po řece ke kánoím.

Zprvu zajímavá plavba proti toku Yapury se stávala stále více namáhavější a jednotvárnější. Podél břehů se občas objevila kaučuková plantáž uprostřed rozsáhlých serignálů – gumovníkových lesů, většinou však projížděli kolem nepřístupné hradby pralesa.

Jednou míjeli ležení indiánských dělníků. Jejich tábor ležel na vyschlém říčním nánosu a sestával z řady skládacích lůžek, zvaných ‚camas‘. Dozorci bydleli o něco lépe. Jejich ‚rede-hacamas‘, přenosná obydlí, sice také postrádala zastřešení, byla však zavěšena mezi mohutnými kmeny stromů. Na okraji ležení dýmalo veliké ohniště. Dělníci se seběhli ke břehu a chtěli odkoupit cigarety.

Přátelé jim nemohli vyhovět z prostého důvodu – jediným kuřákem byl Cliford, a ten kouřil dýmku.

Cliford odhadoval, že cesta k prvnímu vodopádu by měla trvat asi šest dní. Znamenalo to denně urazit na 50 kilometrů. A to byl v tropickém vedru úctyhodný výkon.

Oba Gordonové nyní pochopili, proč inženýr Cliford při každé příležitosti cvičil svaly a konal ty nejtěžší práce. Teď seděl na přídi čelní kánoe a oháněl se hrubým veslem. Věděl, že úcty a vážnosti si lze vydobýt u domorodců jedině vlastním příkladem.


„Pěkné tábořiště, co říkáš, Bobe?“ Regan rozhrnul vysoké traviny na závětrném břehu řeky.

Kenny připoutal PARKERA ke dvěma nedalekým stromům, pak vysekal metr vysokou trávu a připravil stráň pro noční táboření. Ještě je třeba obstarat dříví. Mocnými údery sekyry se pustil do vyschlého kmene.

„Hej, mister Regan, sem! Tady veliká potvora!“

Regan spěchá s revolverem v ruce k Bobovi. „Člověče, pusť to! Odhoď!“ volá z dálky.

Bob drží za ocas asi tři metry dlouhého hada a vší silou jej táhne z křoví.

„Pusť! Je jedovatý…? Střelím!“

V černé Kennyho tváři zasvítily zuby: „Giboia – moc jedovatý. Ale já mu nejdřív usekl hlavu.“

Hadí trup je konečně vyproštěn z popínavého křoví. Ačkoli je plaz mrtev, tělo se ještě velikou silou stáčí do kliček a uzlů.

„Maso, mister Regan. Bude dobrá večeře. Ticho! Slyším čluny…“

Za okamžik lodi přistávají. Jan využívá posledních chvil před soumrakem a rozkládá mapy. Ano, několik dní cesty proti proudu začínají neznámá, bílá, nezakreslená místa.

Hydroavion kotví při okraji pralesa, kánoe jsou vytaženy na břeh. Mužstvo vztyčilo skladištní stany, odpočívá u ohňů a kuchař stahuje uloveného plaza.

„Cliforde, je ten had vůbec k jídlu? Kenny říkal, že je jedovatý!“ ptá se Regan.

„Buďte bez obav. Jedovaté jsou jenom hadí žlázy. Uvidíte, že vám bude chutnat. Jednou jsme na řece Rio Branco pekli cukuri – šestimetrového vodního hada. Indiáni jedí téměř všechny druhy plazů. Vidíte, jak se na pečínku těší,“ inženýr pokynul k odpočívajícím veslařům. Dychtivými pohledy sledovali kuchařovu práci. „Když je člen indiánské obce uštknut a zemře, pozůstalí příslušníci rodiny snědí hada při jakémsi slavnostním, téměř posvátném obřadu. Kmeny na horním toku Rio Branca připravují ze sušených hadů docela chutné placky.“

Večeře se skutečně vydařila. Regan přiznal, že tak jemné maso ještě nikdy nejedl, a Jan se mlsně olizoval.

Náhle se snesla tma.

Přátelé se zakutali do spacích pytlů. Mlčky naslouchali zvukům pralesa a dokořán rozevřeným vchodem stanu pohlíželi k hvězdnaté noční obloze. Jižní kříž. Střelec. Štír, Rajka, Eridan… „Kdo bude dnes vyprávět?“ tázal se tiše Jan.

Uplynula chvíle… Bob Kenny ani Petr Regan se nemají k odpovědi.

Pavel Gordon vysoukal ruku ze spacího pytle a obrátil se ke Clifordovi: „Je to naše první noc v pralese! Chápete, inženýre.“

„Rozumím,“ řekl do tmy Cliford. Z pralesa se neslo vytí vřešťanů a nočních opic – mirikin. Koaks, tú, kvarr… odpovídaly žáby od řeky.