Rájem i peklem/Sázka o život

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sázka o život
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 112-117 online
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Ještě než jsem se narodil, třeskla o stůl u nás doma padesátidolarová bankovka. Bude to kluk nebo děvče? Otec vsadil pět ku jedné a vyhrál stovku.

Kdo sní více písku? – vsadili jsme se s přítelem Jackem, když nám bylo sedm. Já spořádal tři unce, získal jsem převahu a dolar. Jack skončil u dvou uncí a večer byl v nemocnici.

V desíti letech činily naše sázky rodičům starosti.

Jednou jsme byli na koňských dostizích. Dali jsme strýci svoje úspory, každý deset dolarů, ať vsadí na Vulkána. Zvítězila však Hvězda, druhý byl Maribo a teprve devátý doběhl Vulkán.

Strýc sahá s úsměvem do kapsy. „Nesázet, hoši. To je jistá výhra!“ podával nám po deseti dolarech. „Nedal jsem vaše peníze z ruky. Pamatujte, chlapci, radu všech rad. Kdo nesází – vyhrává vklad!“

Rozběhli jsme se po stáncích s atrakcemi; strýc šel na pivo.

U východu jsme se sešli. Jack nesl plnou náruč čokolády a bonboniér, na rameni mu seděl mluvící plyšový medvěd a za sebou vláčel krabici s elektrickým vlakem.

„Kdes to vzal, chlapče?“ divil se strýc. „Tos nemohl pořídit za deset dolarů!“

„Včera jsem řekl tatínkovi, aby mi vsadil dva dolary,“ pravil Jack, „dva dolary na Hvězdu. Vyhrál jsem padesát. Kdo chytře sází, strýče – vyhrává dvacetkrát více!“

Na střední škole se k nám přidružil Tom a Murray. Přejdeš školní dvůr po vysoko zavěšeném drátěném laně? Tom se vsadil a přešel. Zastavíš dopravu na hlavní třídě? Murray vběhl do vozovky, brzdy zaskřípěly – vyhrál.

Před odjezdem do Jižní Ameriky jsem se loučil s Jackem z klubu. Whisky, gin, šampaňské, bezstarostná zábava! Jedním okem jsme pohlíželi k televizoru. Na obrazovce zářil Yongshirský vodopád…

„Hleď, Jacku. Tam jsme byli loni na dovolené.“

„Šířka devadesát, výška sedmnáct metrů.“

Hlasatel chrlil místní zajímavosti, jakýsi muž se před časem vsadil, že se pod vodopádem potopí až ke dnu.

„To nic není,“ zvolal Jack. „Takhle z té výšky vodopádem proplout…“

„Hloupost.“

„… proplout vodopádem v sudu! Dokážu to! Vsaď se, Petře!“

„Nesmysl.“

„O pět set dolarů!“

„Co říkáš?“

„O tisíc!“

„Platí!“

Pořádně jsem se prospal a s veselou myslí se věnoval Emersově expedici. Kdepak bych si pod modrou oblohou, na palubě Eureky nebo Manuelly, vzpomněl na večer s bláznivými řečmi a sázkou.

Až když Jan zkoušel vysílačku a ozvalo se Toronto, bleskla mi hlavou myšlenka na Jacka a Murraye. Také oni se kdysi vsadili, že sestrojí amatérskou vysílačku – a za pár měsíců hovořili s celým světem. Jacka však radioamatéřina brzy omrzela a věnoval se studiu cizích jazyků.

Při prvním letu PARKERA jsem se pokusil o spojení s neznámým torontským telegrafistou. Znal Murraye, řekl mi jeho poznávací šifru a vysílací pásmo.

V následujících dnech jsem se po mnoha marných pokusech konečně dovolal.

„Zdravíčko, Murrayi. Volám tě od rovníku. Tady Regan. Co nového, brachu?“

„Och, Jack se vsadil. Shání bytelný sud. Chce proplout Yongshirským vodopádem.“

„Haha…“ vylíčil jsem mu náš veselý večírek a sázku, kterou jsem od počátku považoval za povedený žert.

„Nemyl se, Petře. Jack to bere smrtelně vážně“

„Proboha, Murrayi. Vyhledej ho. Domluv mu, ať toho bláznovství nechá. Spoléhám na tebe.“

To byla první vybitá baterie.

Pojednou jsem měl plnou hlavu starostí. Jestliže Jack považuje sázku za platnou, prosadí svou a udělá všechno, aby vyhrál. I kdyby měl zlomit vaz.

„Neustoupil,“ hlásil druhého dne Murray.

„K čertu…“

„Ale je naděje, Regane. Sehnal jsem Jackovi práci. Má přeložit zprávu pro Národní vědeckou společnost. Sedmdesát stran ruského a stejně tolik francouzského textu. Dva tisíce za to. Určitě nabídku přijme a získáme přinejmenším týdenní odklad.“

„Díky, Murrayi. V pátek tě znovu zavolám“

Věděl jsem, že náhradních článků máme v zavazadlech desítky. Bez rozpaků jsem měnil zdroje PARKEROVY vysílačky. Nemyslel jsem, přátelé, že by vás mohla záležitost nějak zvlášť zajímat. Regan blázní, řekli byste. A nerad chodím se svými trampotami na trh.

„Nepodařilo se,“ volal v pátek Murray. „Jack ukončil překlad. Zvládl sto čtyřicet stran v rekordním čase. Za dva dny a noc. Co mám dělat, Petře?“

„Něco vymysli. Cokoli. Pošli mu telegram, že zemřel otec. Nabourej se do něj autem. Udělej všechno, aby Jack odložil ten pitomý skok z vodopádu aspoň do doby, než se vrátím“

Přiznám se, přátelé, v těch dnech jsem měl chuť nechat výpravu výpravou, přeletět s PARKEREM do Kolumbie, sednout do pořádného dopravního letadla, popadnout Jacka za pačesy a vytřepat mu hlouposti z hlavy.

Pak jsem byl zraněn v souboji s Winterem. Jakmile jsem byl jen trochu v pořádku, spojil jsem se znovu s Murrayem.

„Nezastihl jsem ho doma, Petře. Jako by se do země propadl,“ a tehdy vysílačka oněměla.

„Proč mlčíš, Murrayi?“

„Právě přinesl listonoš noviny… promiň…“

„Nuže?“

„Na první straně je fotografie. Dlouhý článek…“

„Musím znát pravdu! Mluv! Co se děje?“

„Skok z vodopádu. Dálnopis našeho zvláštního zpravodaje.

… s pravou americkou podnikavostí vyrůstají tribuny. Prodávají se vstupenky. První místo 5, druhé 3, třetí 1 dolar. Z blízkých měst jsou vypravovány zvláštní vlaky. Celý týden se nemluví o ničem než o muži, který se pokusí proplout vodopádem. Místní holič uzavírá se zákazníky sázky, že se mladý muž zabije. Továrny nabízejí své sudy – zaručeně nerozbitné.

Slavný den nadchází…

Oba břehy jsou hustě obsazeny diváky. Prodavači coca coly dělají výtečné obchody. Ženy s bifteky a obloženými chleby se chlubí skvělými výdělky.

Nad vodopády, uprostřed dřevěného pódia stojí bílý sud s červenými pruhy. Před zraky diváků je vystýlán slámou.

Úderem čtvrté hodiny vstupuje do sudu mladý muž. Obecenstvo jásá. Pořadatelé pevnými šrouby utahují víko. Nad vodopádem hučí motorový člun. Bílý sud s červenými pruhy se leskne na hladině, blíží se k dravému proudu…

Dav křičí, hudba vříská ryčný pochod!

Sud padá do hlubiny, cosi běločerveného se míhá divákům před očima… mizí ve zpěněné vodě.

Senzace! Hurá!

Pod vodopádem křižuje několik motorových lodí. Čekají, až se sud vynoří…“

Nemohl jsem ten drásavý nekonečný novinářský popis přečkat. Volám: „Zkrať to! Netrap mne! Rozumíš…? Chci slyšet pravdu, Alfonsi, proboha, proč mlčíš? Čekám jasné slovo! Alfi! Na konci je život… nebo smrt…? Slyšíš Alfonsi…?“

V tom okamžiku jsem zahlédl před vchodem stanu doktora Gordona. Bylo to nad mé síly. Zvolal jsem, ať mne nechá na pokoji. Nenapadlo mne, že volání Alfonsi, Alfonsi! mu připomíná jméno našeho nepřítele. Marta Alfonsa. Žádal jsem doktora, ať mne nechá o samotě. Uposlechl.

„Poslouchám, Alfi! Pokračuj! Mluv!“

„Dav ztichá. Muži vytahují sud na palubu člunu. Je neporušený – továrna může být hrdá na své výrobky!

Vzápětí muži v černých gumových zástěrách vyjímají ze sudu bezvládné tělo a pokládají je na nosítka.

Mistr holič obchází své zákazníky a vybírá výhry. Luis Maull si zlomil vaz! Niagarské vodopády zůstaly nepokořeny!“

„To znamená…“

„Zaplaťbůh, Petře. Netýká se to Jacka. Nějaký blázen zdolával Niagaru. Musím dát článek přečíst Jackovi. Snad zmoudří. Není první, kdo se chce o něco podobného pokusit, a tak ta sázka nemá cenu.“

Nevím už, kolikátou baterii jsem vypotřeboval. Nedivte se, že jsem chodil celé dny jako bez duše. Pro hloupou sázku visel život mého nejlepšího přítele na vlásku.

Konečně se Murrayovi podařilo přivést k aparátu Jacka. Pravil, že na sázce trvá. Yongshirský vodopád není Niagara. Článek četl. Má objednaný sud.

Před třemi dny volal, že se rozloučil s rodiči.

„Odeslal sud vlakovou poštou do Yongshiru,“ hlásil předevčírem Murray.

Včera se znovu ozval Jack; ať mu držím palce, zítra – bez velké okázalosti, jen za přítomnosti dvou svědků, Toma a Alfonse Murraye, propluje vodopádem.

Nu a dnes, přátelé, dnes se všechno rozuzlilo. Seděl jsem v PARKERU, zakotveném na laguně, když se ozvaly Murrayovy značky. „Regane, kamaráde! Nečekaný zvrat!“

„Podařilo se? Rozmluvili jste mu to?“

„Něco lepšího. Zcela mimořádného. Poslyš, Petře…“

V té chvíli se u PARKERA objevili Cliford s Janem. Inženýr žádal, abych okamžitě startoval a zjistil původ dýmu nad horským vrcholem na severu. Okamžitě jsem zvedl stroj, zesílil vlnu vysílačky a volal Murraye.

„Promiň, neslyšel jsem. Opakuj, prosím tě!“

„Tak stručně. Přijeli jsme do Yongshiru – Jack, Tom a já – a tamější obyvatelé zůstali jako zkoprnělí. Chcete proplout vodopádem? Copak jste neviděli televizní přenos? To jste měli přijet před půl rokem. Je pozdě, milí pánové. Vodopády jsou fuč. V těch místech je nyní přehrada.“ „Cože?“

„Nemohl proplout. Vodopády neexistují.“

„To je výborné!“

„Překvapení, Regane. Právě přišel Jack. Předávám.“

„Mizero!“

„Lumpe!“

„Kdo mne vyprovokoval k sázce?“

„Prohráls, Jacku. Mám u tebe tisíc dolarů. Vlastně vyhráls. Vyhrál jsi zdravou kůži a mnoho let života. Nechci ty peníze. A nesázím se. Věř mi, Jacku, už se nesázím.“

Odpusťte přátelé, jestli jsem vám způsobil nepříjemné chvíle. Zprvu jsem mlčel… Považoval jsem to za svoji záležitost, která se lehce urovná. Pak mi bylo trapné sdělovat vám všechny podrobnosti té zatracené historie. Vsaďte se… ne, nesázejte se. Pro sázky natropili lidé už spousty pošetilostí. Dobrou noc.