Rájem i peklem/Pohroma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pohroma
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 105-111 online
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Časně zrána se výprava rozdělila do několika skupin. Pavel Gordon, Kenny, Peňo a šest nosičů – náležitě obtěžkáni výzbrojí a nářadím – vydali se do kaňonu k diamantové studni.

„Zase mám dřepět v soutěsce,“ Janův ztrápený obličej soupeřil se sádrovým obvazem pilota Wintera a nepochopitelně bílou, nešťastnou Reganovou tváří.

Mac Cliford se nad chlapcem slitoval a vzal jej na malý geologický průzkum.

Vyšli ze soutěsky jejím ústím do širé roviny.

„Zajímá mne pramen Řeky horké vody,“ pravil inženýr.

Hodinu se proplétali mezi obrovskými balvany, plahočili se po úpatí hor, přešli široké údolí, zařezávající se hluboko do těla skal. Několikrát spatřili bílé obláčky páry, vznášející se nízko nad zemí. Prameny Řeky horké vody to však nebyly.

Pak se ocitli před nebetyčně vysokou, strmou skalní stěnou, nad jejímž vrcholem se pnul úzký sloup dýmu. Ačkoli vanul ne právě slabý vítr, sloup nad hřebenem se zdál nehybný.

„Co to znamená, pane inženýre?“ zeptal se Jan.

Cliford pokrčil rameny. „Skalní stěnu bez horolezecké výstroje nezdoláme. Vrátíme se a pošleme sem Regana s PARKEREM.“

Regana však nezastihli v ležení, nýbrž na horském jezírku, laguně, vzdáleném necelý kilometr od soutěsky. Pilot seděl v zakotveném PARKERU a koženým hadříkem cídil palubní desku. Janovi neušlo zelené oko vysílačky. Svítící půlkruhy se přibližovaly a vzdalovaly… Kdosi hovoří a Regan před jejich příchodem ztlumil příjem do neslyšitelnosti.

Inženýr vysvětlil Reganovi úkol a pilot bez váhání startoval. Cliford s Janem se vrátili do tábora, kde Mac Cliford oznámil hlídce, že odchází za Gordonovou skupinou do kaňonu.

„Chci jít s vámi, inženýre!“ prosil Jan.

Geolog však před něj položil mapu a sloupce zeměměřičských záznamů ze včerejšího průzkumu. „Regan se za okamžik vrátí s dalšími údaji.“

Janovi nezbylo, než si z beden pořídit psací stůl a pustit se do rýsování.

V soutěsce byl příjemný chládek. Mohutné, v některých úsecích převislé skalní stěny propouštěly v tuto denní dobu jen málo slunečních paprsků. –

Inženýr stoupal ke hřebeni nad kaňonem. Všiml si, že i zde na mnohých místech vystupují z rozervaných skal obláčky páry. Včera je nepozoroval, včera byly hory klidné – tím si byl jist.

Peňo a šest svalnatých chlapíků buší ocelovými Špičáky do kamenného dna kaňonu. Mezi sršícími jiskrami zazáří občas třpytný odštěpek.

„Co je to, doktore?“

„A tady?“

„Diamanty!“ Gordon sbírá lesklé kaménky do kostkovaného šátku.

Kenny rozbíjí větší kusy odštěpků a získanou drť plaví v široké, mělké nádobě. Na stěnách se usazuje něco lesklých zrnek, podobných úlomkům rozbitého skla. Dřívkem vybírá diamantová zrna a podává je doktorovi. Práce je však pomalá a namáhavá.

„Máme s sebou dostatek výbušnin, Bobe?“ rozhoduje se Gordon.

Naditý tlumok se stěhuje od skalní stěny ke středu kaňonu.

Doktor přistupuje k vystouplým stěnám kruhového jícnu, který inženýr včera označil za možnou diamantovou studni.

„Zde kopejte!“

Špičáky se zakusují do širokých stěn. Na dno kaňonu padají kusy kamene. Hrubozrnná, nahnědle spečená hornina. Ocel zvoní. Bob se zvysoka rozpřahuje… zpod špičáku odskakuje sprška lesklých odštěpků.

„Tady!“

„Zde!“

„Hrome…!“ Kopáči ustali v práci.

Bob se shýbá a na dlani zvedá diamant velikosti ořechu.

„Tři karáty váhy,“ odhaduje Pavel Gordon.

Peňo mu podává o málo menší lesklý kámen.

„Nejméně dva karáty.“

Jeden z kopáčů strhl pokrývku z hlavy a shrabuje drahocenné úlomky. Ve chvíli je klobouk ze tří čtvrtin naplněný. Od stěny kaňonu zazní kroky. Muži se otáčejí… je to Mac Cliford.

„Podívejte, inženýre! Pohleďte!“

Geolog uznale pokyvuje hlavou. Potom si prohlíží vystouplý okrouhlý jícen. Jeho pozornost upoutává slabý sykot, znějící od protější stěny kaňonu. Z protáhlé pukliny země se derou dva chomáče páry.

„Odstřelíme stěny diamantové studně dynamitem,“ rozhoduje Pavel Gordon.

Kopáči hloubí otvory pro nálože.

„Pozor! Odpálit!“ Kenny zažíhá doutnák.

Přátelé běží ke skalním stěnám a v bezpečné výši zaléhají do úkrytů.

Výbuch! Kamenné úlomky se rozletěly do okruhu dvaceti metrů.

Muži se sbíhají ke středu kaňonu.

„Bože!“

„Všude kolem… Úžasné…“

„Neuvěřitelné!“

I Cliford je vzrušen. „Jen v tomto odstřelu je tolik diamantů, že by stačily k rozvrácení světového trhu,“ říká tiše Gordonovi.


Až do oběda pokračovali v práci. Ještě dvakrát odpálili stěny diamantové studně. Objemný kožený pytel, do něhož drahokamy ukládali, byl plný.

„Milióny dolarů za jediný půlden!“

„Kolik by jich bylo za týden…? Za měsíc?“

Od okamžiku druhého odstřelu se Gordonovi zdálo, že inženýr zneklidněl. On jediný zpozoroval, že i z nitra diamantové studně unikají dva tenké prameny páry, a uvědomoval si, co to znamená. Celé pohoří je nabito dřímající energií.

Muži poobědvali. Chystali se právě ke čtvrtému odstřelu, když se nad kaňonem objevilo letadlo.

„Regan!“

„Kde je vysílačka?“

„Zůstala v soutěsce.“

PARKER krouží nad kaňonem. Je zřejmé, že Regan se jim pokouší dát jakési znamení. Pojednou letoun prolétává středem kaňonu a z okna kabiny padá k zemi malý předmět.

Nedaleko Kennyho zazvoní o zem plechovka. Bob se shýbá a podává ji Clifordovi. V kovové schránce je pokrčený papír! Zpráva! Inženýrovy rty neslyšně slabikují Reganovy řádky. Odhazuje papír, rychlým pohledem přehlédne šest… sedm tryskajících sloupců páry v okolí.

„Přátelé, Regan objevil sopku,“ odstupuje od diamantové studně, jejíž tři mlžné obláčky se slily v jediný sloup dýmu. „Skalní masív má své pojistné ventily. Hluboko pod námi je žhavé jádro. Kdesi v blízkosti se zanedlouho strhne peklo.“

Clifordova slova provází krátké podzemní zadunění. Muži strnuli. Kdyby zřetelně nerozeznávali směr, odkud zvuk přichází, mohli by se domnívat, že se blíží bouře. Cliford s Gordonem přikazují vyklidit plošinu, Peňo s ostatními nosiči sbírají nářadí. Kenny, Cliford a Gordon se chápou vytěžených diamantů a společně opouštějí dno kaňonu.

Sotva ušli několik desítek metrů, ozvala se ohlušující rána.

V místech, kde ještě před chvílí pracovali, se otevírá země…

„Terremoto, terremoto… zemětřesení!“ křičí nosiči a bezhlavě prchají ke skalním stěnám.

„Klid! Do soutěsky! Co nejrychleji do soutěsky! Rychle!“ volá Cliford.

Dno kaňonu se plní převalující se bílou párou. Nosiči odhazují pušky, tlumoky, kdosi odhodil i plátěnou kazajku.

Inženýr zahrazuje nosičům cestu. Napřahuje pušku: „Kdo nevezme svou zbraň, tlumok a výzbroj, toho zastřelím!“ Ví, že bez nejnutnější výzbroje by je na zpáteční cestě čekala jistá smrt.

Zatímco muži se vracejí pro zavazadla, podzemní rachot přechází v hvízdavé klokotání. Ke strmým stěnám zbývá sto, padesát, deset metrů. Ruce se zraňují o ostré výstupky. Nebezpečí jako by dalo mužům křídla. V několika minutách dosahují hřebenu.

Cliford se ohlíží. Na místě diamantové studně zeje obrovská díra. Mračny páry proniká mohutné, nažloutlé zřídlo. Jako vodotrysk mění ohnivý jazyk svou výšku. Tryská třicet… pět… deset metrů vysoko.

Muži prchají po rozeklaných skalách. Kolem létají štěpiny kamenů a žhavá struska.

„Zavazadla nad hlavu!“ velí Cliford.

Kdosi pronikavě vykřikl. Sténá. Doktor běží první, poslední Mac Cliford. Pojednou Bob Kenny vrávorá, ztrácí rovnováhu, po hlavě padá do bílého oblaku páry.

„Kenny… Bobe…!“

„Tady jsem… tady…“

Inženýr se po čtyřech spouští do mělkého dolíku.

„Jsi zraněn?“

„Ne. Klopýtl jsem…“

„Ruka?“

„Nebolí… kupředu, inženýre…“

Přibíhá Peňo a pomáhá přátelům z prohlubně. Zablesklo se.

Vzduch je jako rozžhavené olovo. Vlhké páry se srážejí na těle, promáčené oděvy se lepí na kůži jako krunýř a brání rychlým pohybům.

Konečně dosahují odvrácené skalní stěny, která skýtá částečný úkryt.

Muži mají zmáčené vlasy, lesknou se potem. Zaléhají ke skále. Z vyprahlých hrdel se dere sípavé oddychování.

„Kdo nemůže dál…?“

Na pažích a ramenou planou rudé skvrny popálenin.

„Myslíte, že do soutěsky se láva nedostane?“

„Nedostane. Jsem si tím jist, doktore!“

Rachot protíná zoufalý lidský hlas: „Pavle…! Cliforde…! Bobe…!“

„Jan,“ vydechl Gordon.

„Kenny! Cliforde!“

„Jan s Reganem. Za mnou,“ inženýr, zády přitisknut ke stěně, postupuje podél skalního převisu za hlasy přátel, jež znamenají záchranu.

Ochranná skála končí. Muži vidí Jana s Reganem, kteří leží vklíněni mezi dvěma ohromnými balvany. Se zděšením si uvědomují, že je od nich dělí stometrový, zcela nechráněný úsek. Kryjí si hlavy zavazadly a vrhají se do deště kamení a syčících ohnivých záblesků.

„Sopka je vzdálena šest kilometrů,“ Regan trhá pruhy cupaniny a podává je Gordonovi. „Varoval bych vás o několik minut dříve, ale kdosi mne dostal na mušku. Alfonsův zvěd třikrát vystřelil. Nechtěl jsem riskovat PARKERA… obletěl jsem jej.“

Hlídky přinášejí nádoby s pramenitou vodou.

Pohotovostní kufřík je prázdný a doktor objevuje stále nové bobtnající rány.

„Podívejte!“ Jan ukazuje k obloze.

„Jsme zachráněni,“ s úlevou říká Kenny.

Vrchol soutěsky zastínila mračna a v okamžiku se spouští prudký liják.

„Ano, tak tomu bývá. Po výbuchu sopky následuje zpravidla déšť,“ vysvětluje Cliford ve stanu. „Horký vzduch stoupal k obloze, tam se náhle ochladil a páry se srazily v déšť. Odpočineme si – a ráno vyrazíme k pralesu.“

„Co je s diamanty?“ upomíná se Jan.

Kenny sahá nešťastně po koženém vaku. Když klopýtl a upadl na skalním hřebenu, pytel se roztrhl a nyní v něm zbylo jen několik hrstí vzácných kamenů.

„To je konec naleziště starého Naftalína.“

„Hlavně, že my jsme vyvázli.“

Regan je jako vyměněný. Stará se o zraněné přátele a jeho špatná nálada jako by navždy zmizela. Jan marně přemýšlí, co způsobilo tu změnu. Ještě dnes, když s inženýrem Clifordem přišli za Reganem k letadlu, si všiml, že Regan s někým opět hovořil. S kým?

Cliford si zapaluje dýmku. Přívětivý namodralý obláček se dotkl karbidové lampy a inženýr říká: „Myslím, že přišla vaše chvíle, Regane.“

„Mám toho hodně na srdci. Musím vám říci, jak… víte… já vím,“ zajíká se pilot a pohlíží na Pavla, Jana, Kennyho, „… jsem někdy blázen. Zkrátka… poslouchejte!“