Rájem i peklem/Diamantová studně

Rájem i peklem Otakar Batlička
Únik	Diamantová studně	Pohroma

Údaje o textu
Titulek:	Diamantová studně
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 99-104 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Již druhý den se výprava ubírá smutně vyhlížející krajinou. Písčina pod jejíma nohama znenáhla přechází v šedě vyprahlou půdu, na níž se jen zřídka zazelená chudý trs rostlin. Po ptácích a zvěři ani památka.

„Jaguár,“ vzpomínají nosiči.

Peňův bratranec za pochodu vypráví, jak včera zahlédl jaguára. Mnozí nosiči, ačkoli od mládí vyrůstali v pralesem obklopeném Teffé, v životě jaguára neviděli.

„Právě jsme vycházeli z pralesa. Mám pravdu, Imo?“

Muž se dvěma hrby zavazadel, jenž šel vedle Peňova bratrance, přikývl.

„Na slunci se vyhřívala skupina želv. Malé bílé volavky jim běhaly po krunýřích. Pojednou ptáci poplašeně odlétli. Pohlédli jsme ke kapokovému stromu asi sedmdesát metrů vlevo.“

„Tam se protahovala skvrnitá kočka – jaguár!“

„Nikdy se mi žádné zvíře nezdálo tak obrovské!“

„Když jste nás došli, jaguár zmizel v porostu.“

Jan zatím prohlížel inženýrovy záznamy, zakreslené do map, a ujišťoval přátele, že ještě dnes dosáhnou Řeky horké vody.

Kenny myslel na nebezpečí, které hrozí při postupu v nechráněné krajině. Tlupa Marta Alfonsa je bude mít jako na dlani, kdykoli může zahájit palbu. Mac Cliford odporoval. Souboj v rovném terénu je nevýhodou pro útočníky! Už zdálky musí být zpozorováni a přepadení se mohou připravit k bezpečné obraně.

„Jediné vážné ohrožení lze očekávat ze vzduchu…“

Gordonové litovali, že ráno pustili Regana na daleký průzkum, nakonec však uznali, že důkladné upřesnění směru postupu bylo nevyhnutelné.

Slunce se blížilo zenitu. V dáli narůstaly obrysy horského masívu. Tu a tam trčely ze země malé i větší balvany. Inženýr se na několika místech zastavil a oťukával půdu i kameny geologickým kladívkem.

Při krátkém poledním odpočinku vzal na pomoc také svoje chemické sloučeniny.

„To, po čem jdeme,“ spokojeně uzavíral tlumok, „je vychladlá láva. Kolem leží za milióny dolarů pemzy.“ Označoval si do mapy místa svých geologických vzorků a byl viditelně spokojen. „Přátelé, první úkol je splněn.“

V horách, jež se z dálky jevily jako ucelený masív, vystupovaly nyní jednotlivé vrcholy a bylo vidět strže a srázné hřebeny.

Pozornost výpravy upoutal zvláštní, stále sílící pach. Vzduch byl prosycen vlhkými výpary. Zanedlouho potom dosáhli břehu Řeky horké vody.

Nad neširokým tokem se převalovala bílá mračna páry. Voda byla tak horká, že nebylo možné udržet v ní ruku. Odporně páchla sírou a dala se pít jen s největším sebezapřením.

Cliford zamručel jakousi poučku o horských útvarech, jejichž sopečná činnost ještě neskončila. Neobvyklý případ, takto mohutný tok vroucí vody.

Bylo úmorné vedro. Nosiči s nadějí hleděli k pohoří, neboť tam tušili blahodárný stín s prameny jiné – chladné, osvěžující vody.

Zajatý Peňo patřil nyní k nejprospěšnějším členům výpravy. Co chvíli odbočil k terénní vyvýšenině, aby přehlédl cestu vpřed. Řeka, jejíž ohyb opustili, se opět vzdalovala k severu. Peňo vystoupil na strmý balvan, aby měl lepší rozhled.

Ticho proťal syčivý hvizd a výkřik. Potom rána.

Peňo se skutálel z balvanu.

„Zraněn?“

„V pořádku,“ sbíral se Peňo ze země.

„Od hvízdnutí kulky do zvuku výstřelu uplynula asi vteřina. Útočník je zhruba čtyři sta, pět set metrů vzdálen,“ pravil Cliford. „Bezpochyby dobrý střelec. V tomto terénu nám nebude příjemně“ pohlížel k množícím se skupinám balvanů.

Po čtvrthodině zazářilo na obzoru letadlo. Jan vyňal z tlumoku zrcátko, natočil je proti slunci a pohyboval jím, takže vysílal k letounu blesky slunečních paprsků.

Regan potvrdil rádiem, že je vidí a ujímá se doprovodu výpravy. Jako zkušený válečný pilot ohledával nebezpečné stíny balvanů.

„Podívejte! Podruhé se stáčí do kruhu!“ upozornil Jan.

„Něco zpozoroval!“ zvolal Peňův bratranec.

Jan stiskl přepínač vysílačky. „Regan volá… vidí pod sebou muže s karabinou. Teď střílí po letadle…“

Všichni hledají vyvýšené místo, aby mohli sledovat nerovný souboj. Pohlížejí ke skalnímu úpatí a tají dech. Letoun se řítí střemhlav k zemi.

„Proboha, Regan je sestřelen!“ zapomíná na sluchátka Jan.

„Omyl. Útočím…“ zní odpověď z přístroje.

V tom okamžiku se vysoko nad PARKEREM objevuje tmavý bod.

„Winter!“ inženýr přistupuje k vysílačce. „Regane, pozor! Ze severovýchodu na vás nalétává Winter!“

Od skalního úpatí burácejí motory. Regan vyrovnává stroj a prudce nabírá výšku. Obě letadla jsou od sebe vzdálena několik set metrů. Regan obratně manévruje a brzy získává výhodu větší výšky. Winter se projevuje znovu jako zbabělec. Po několika neúspěšných výpadech se dává na útěk.

Regan však využívá výšky a chce vnutit protivníkovi boj. Po třetí bezúčelné otáčce se konečně Winter odhodlává a čelním útokem napadá PARKERA. Přátelé zatínají pěsti; zlobí se na svou bezmocnost. Jan bezděky sahá po pušce.

„Jsou daleko. Nemá to smysl,“ upozorňuje jej Cliford.

V dálce zaštěkala letecká pistole a hned nato Reganův kulomet.

„Dostal ho! Dostal ho! Podívejte!“ křičí Peňo.

Winterův stroj opisuje divokou křivku, z jeho motoru se valí hustý, černý kouř. Letoun klouže po křídle, vyrovnává se, propadá… kola se zarývají do země. Stíhačka poskakuje po skalním úbočí, řítí se proti obrovitým balvanům a s mnohonásobnou ozvěnou exploduje.

Regan přelétává nad místem havárie a hlásí, že při prudkém nouzovém přistání vypadl Winter z kabiny. „Rád bych mu pomohl, ale v tomhle terénu nepřistanu.“

Po krátké poradě se od výpravy odděluje Peňo s doktorem Gordonem a rychle odcházejí k místu, kde Winter havaroval.

Noc přečkala výprava uprostřed skupiny velkých balvanů a s rozbřeskem dne pokračovala v cestě.

Skály se přibližují. Září jako polité roztavenou mědí. Do černé jizvy, kterou připomíná rozeklaná soutěska, vstupuje několik hodin po poledni zástup nosičů.

Čtyři muži nesou na primitivně zrobených nosítkách Wintera.

„Vyvázl dobře,“ opakuje dr. Gordon. „Lehký otřes mozku, zlomená levá ruka a pár menších popálenin.“

Regan přistál na nedalekém horském jezírku a zanedlouho se připojuje k výpravě.

Mac Cliford ohledává okolí. Ze všech stran chráněná soutěska se mu zamlouvá. „Zraněný potřebuje odpočinek. My také,“ dává povel k vybudování tábora.

„Zde může být naše základna, co říkáte, doktore. Odtud doporučuji podnikat jen dílčí výzkumy.“

„To je rozumné,“ souhlasí Pavel Gordon a ukazuje na Jana.

„Ano,“ potvrzuje Cliford.

„Bude jej to mrzet.“

„Naftalínovy diamanty mu neutečou. Zde bude Jan v bezpečí. Co najdeme – přineseme. Vy půjdete, doktore, samozřejmě s námi,“ řekl inženýr.

„Čím blíže k cíli, tím více se o nás bude zajímat seňor Alfonso.“

„Rozhodně musíme poslat stráž k PARKEROVI.“

Kenny našel podhorský vodní pramen a připravuje občerstvení pro celou výpravu.

„Voda je dobrá. Oukej, dobrá,“ hází do připravených nádob prášek sušené šťávy a míchá nápoj lžící.

„Podívejte, jaké množství nerostných látek obsahuje,“ sklání se inženýr nad šálkem. „Ponoříte do vody předmět a vytáhnete jej obalený nerostnou hmotou.“ Na Kennyho lžíci se skutečně vytvořily tuhé, hranaté krystaly.

Jsou čtyři hodiny odpoledne. V soutěsce vyrůstá tábor.

Regan přistupuje k Winterovi a pomáhá mu z nosítek na pohodlnější polní lůžko. Chvíli sedí u zraněného nepřítele, pilot však zavírá oči a mlčí. Ani Reganovi není do řeči; souboj leteckých soupeřů jako by pokračoval v závodě zarputilého mlčení.

Přátel se zmocňuje rozechvění. Nebyla podstoupená nebezpečí marná? Neměli si hledět jen Emersovy pemzy? Nemýlil se starý Naftalín? A hlavně: nedozvěděl se za uplynulá desetiletí někdo tajemství horského pokladu a nezmocnil se diamantů?

Tiché úvahy přehlušil lomoz sesouvajících se drobných úlomků ze skalní stěny.

Peňo se vrací z obhlídky. Dva tři kilometry odsud leží obrovský kaňon. Je podobný pravidelnému kruhu zalitému sluncem. Stojí za to se jít podívat na ten div přírody.

„Do setmění můžeme být zpět, doktore,“ říká napůl žertem Cliford.

Pavel Gordon se usmál. „Na tenhle den se těším už týdny.“

„Dobrá, vyrazíme,“ pohlédl inženýr příteli do očí.

Bobu Kennymu svěřuje Cliford starost o ležení. Má se starat o zraněného Wintera, ani na krok nepouštět ze soutěsky Jana a všímat si Petra Regana.

V doprovodu Peňa a tří ozbrojených nosičů vystupují Mac Cliford s Pavlem Gordonem do skal. Na hřebenech je čeká fantasticky krásný výhled. Fialový kruh příkrých stěn vroubí zlatavou rovinu kaňonu.

Muži slézají ze skalní stěny a zdá se jim, jako by sestupovali do kráteru obrovité sopky. Ticho. Všude je nehybné ticho.

Již po zběžném ohledání půdy pravil inženýr, že nános vychladlé lávy může obsahovat diamanty.

„Hodně?“ ptá se Gordon.

„V kubickém metru asi… za tři dolary…“

Doktor pochopil skrytý výsměch. Zpracovávat tuny kamene pro tak nepatrný výtěžek! Směšné!

„Kde myslíte, že může být Parkerovo naleziště?“ rozhlíží se po prostorném dnu kaňonu a tu si všímá, že ve vzdálenosti několika set metrů, přesně ve středu pravidelného kruhu skal, tyčí se malý, lehce vystouplý kráter. Jeho pozvolna slábnoucí stěny čnějí do výše necelých dvou metrů.

„Ano. Na nejnápadnějším místě,“ praví vážně Cliford. „Vyvřelý útvar, který obsahuje bohatou souvislou kapsu drahokamů, se odborně nazývá diamantová studně. Věřím, že to je náš případ. Zítra přineseme nářadí a dáme se do práce.“