Rájem i peklem/Muž se zelenýma očima se přihlašuje

Rájem i peklem Otakar Batlička
Sázka o život	Muž se zelenýma očima se přihlašuje	Nezapomenutelný příběh

Údaje o textu
Titulek:	Muž se zelenýma očima se přihlašuje
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 118-123 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Navzdory původnímu úmyslu vydat se nazítří na cestu prodlela výprava v bezpečné a stinné soutěsce tři dny. Doktor Gordon měl plné ruce práce s léčením popálenin, jež utrpěli nosiči, Kenny a Cliford. Ze skupiny prchající od diamantové studně jedině Pavel Gordon vyvázl bez zranění.

Jan s Clifordem podnikli několik kratších výletů do okolí. Bílé obláčky dýmu, včera se sykotem tryskajícím na mnoha místech ze země, zmizely. Vrcholy hor halil řídký, šedý mrak. Jeho původ spatřoval inženýr ve zvířeném prachu, prudce ochlazené lávě a vypařující se dešťové vodě. Na Janových mapách přibývalo vrstevnic, svážnic, výškových bodů a údajů o pemzových polích. Objevili dokonce i pramen Řeky horké vody. Nebyli překvapeni, když ve zřídle naměřili nyní – po výbuchu sopky, jímž se ochladilo žhavé podzemní jádro – pouhých pětadvacet stupňů.

Zanikl však chladný pramen nedaleko soutěsky. Bob Kenny přinášel pitnou vodu z horské laguny, na níž kotvil PARKER. Používal prázdných barelů od benzínu a navzdory své poraněné ruce zmáhal osmdesátikilový náklad.

Petr Regan se nesázel. Byl opět tím veselým, šprýmy oplývajícím chlapíkem jako na cestě do Manaos. Na jedné vnější skalní stěně pořídil sluneční hodiny.

Novým účastníkem večerních besed se stal Winter. Nejistými slovy se zmínil o plánech diamantového naleziště, které prý výprava odcizila seňoru Sabatoví.

Přátelé mu předložili úřední zápisy o lodi Bert Hernest. Parkerovy naftalínové kuličky a zažloutlý doklad George Knowsona, nalezený v pobořeném chrámu.

Bob chtěl ukázal vak se zachráněnými diamanty, ale Pavel Gordon mu v tom tichým znamením zabránil.

„Čeká nás několikatýdenní zpáteční cesta!“

Mac Cliford se o samotě dohovořil s doktorem. „Jan se musí držet ve Winterově blízkosti. Pokusí-li se nás při návratu Alfonsovi lidé napadnout, je nepravděpodobné, že by stříleli po svém spojenci.“

Beze spěchu míjela výprava ohyb Řeky horké vody a postupovala vyprahlým územím, vroubeným ojedinělými balvany. Regan ohledal z výše trasu a odletěl s nákladem k překladišti na břehu Apaparis. Načerpá benzín a v podvečer se sejde s přáteli u cíle dnešního pochodu, na okraji pralesa.

Jan se vyptal Wintera na jeho osudy. Málomluvný chlapík se sádrovým obvazem byl donedávna pilotem státní nikaragujské společnosti. Zúčastnil se stávky letištních zaměstnanců a ocitl se na dlažbě. S radostí uvítal nabídku seňora Sabata, aby létal pro jeho bohatou brazilskou faciendu. S podivem si Jan uvědomuje, že pilot – který výpravu několikrát nebezpečně ohrozil a zranil Regana – je dobrácký, tichý až zasmušilý patron.

Výprava zdolala široký písečný pruh. Kolem se opět zelenají trsy rostlin, tráva kostnatka se tyčí nad nízkými dřevinami.

Konečně vstupují mezi štíhlé, nevysoké stromy a chudé trsy keřů, opředené hustými zelenými liánami.

Pojednou dává Mac Cliford vztyčenou pravicí znamení stát! Pozor!

Pozdě. V téže chvíli vystupují z keřů Indiáni. Jejich počet vzrůstá. Asi třicet mužů půlkruhem obkličuje výpravu.

„Coerunové?“ ptá se Gordon.

„Ne,“ praví Cliford. „Obávám se, že jsou to Chívarové! Všimněte si dlouhých šípů, foukacích trubic a nožů u pasu,“ ubezpečuje se pohledem, že Winter s Janem usedli na společné zavazadlo.

Zdá se však, že Indiáni nejsou příliš bojechtiví. Půlkruh se neuzavírá. Jejich touha po hlavových trofejích není tak veliká, aby se odvážili do nekrytého písečného pásma. Zřejmě se obávají střelných zbraní.

„K zemi! Kryjte se zavazadly!“ přikazuje inženýr.

Výprava odhazuje zavazadla. Nosiči usedají, uléhají za tlumoky, pytle a nevelké bedny. Jsou unaveni. Beze slova, bez pohybu odpočívají. Vzbuzují dojem, jako by nevěnovali Indiánům pozornost.

Také Chívarové váhají… postávají na místech.

Cliford přistupuje k Janovi. „Co je s PARKEREM?“

„Tady XW 1. Volám XW 2… Tady XW 1, tady XW 1…“

Regan neodpovídá.

Inženýr se zvedá od vysílačky a obrací se k divochům zády. „Bobe, rozdělej oheň. Uvař yerbu – čaj. Neuškodí, vydá-li oheň trochu více kouře.“

Výprava si klidně připravuje večeři. Je to souboj nervů.

„Ještě cukr… lžíci…“

„… stačí.“

„Děkuji.“

Statný chlapík s kostěnou ozdobou ve vlasech volá úsečný rozkaz a Indiáni rovněž usedají.

„Jsem zvědav, koho to dříve omrzí,“ Cliford je odhodlán dopřát svým lidem odpočinek a pak prorazit půlkruhem mlčenlivých Indiánů.

„Inženýre, Regan se stále nehlásí!“ volá tiše Jan.

Válka nervů pokračuje, kruté minuty se vlečou jako věčnost…

Podlehli Indiáni. Náčelník pojednou vstává ze země a pružnými kroky míří k výpravě.

Bob Kenny se mu staví do cesty.

Indián ukazuje na tlustý doutník mezi Bobovými zuby.

„Tabaco para mi! Dej tabák!“ Nezní to jako přátelská prosba ani nabídka obchodu, nýbrž jako výhrůžný rozkaz.

Kenny nesouhlasně vrtí hlavou… vtom po něm náčelník mrštil oštěpem. Bob vyráží tělem do strany, popadá chlapíka kolem boků, přehazuje si jej přes ramena a jako pytel jej odnáší do kruhu zavazadel. Náčelník je zajat.

Indián za nedalekým keřem přikládá k ústům foukačku. Clifordovi však jeho tichý pohyb neušel: obláček červeného prachu u útočníkových nohou ukazuje, že kulka udeřila do země u palce jeho nohy.

Z porostu po pravé straně se ozývá neurvalý rozkaz: „Vzdejte se!“

Keře se rozhrnuly a vystupuje muž se zelenýma očima – Martinez Alfonso. Posměšně se dívá ke kruhu zavazadel.

„Odložte zbraně! Jste obklíčeni – vzdejte se! Proti šedesáti Indiánům a mým lidem nic nezmůžete. Vydejte diamanty, pro něž jste se vypravili do hor. Rychle!“

Přátelé přiléhají blíže k vakům, pytlům a bednám. Horní okraje zavazadel se ježí hlavněmi.

„Seňore Alfonso! Stačí, abychom zmáčkli spouště, a jste mrtev,“ volá Cliford. „Nenarodili jsme se však jako chladnokrevní zabíječi. Chcete-li diamanty – pojďte si pro ně!“

Muž se zelenýma očima zaklel a vskočil zpět do houštiny.

„Čekáte pomoc z oblak?“ vysmívá se z úkrytu. „Čekáte marně. Vašeho pilota jsme dostali. Zřítil se. Mám pravdu? Migueli, Chuavo, Pedritto…“ z keřů zní souhlasné mručení.

Také Indiáni se stáhli pod ochranu zeleného porostu.

Vzduch se chvěje napětím počínajícího boje.

„Viděli jste už někdy tohle?“ ozývá se z keřů.

Nad zeleným chomáčem lián se na štíhlém oštěpu objevuje – lidská hlava – skutečná tsansa! Hlava má průměr asi deset centimetrů. Dvě černé kadeře rámují čelo, oční víčka jsou sklopená, jako by snila, ústa se rozevírají v odevzdaném úsměvu.

Prásk! Cliford vystřelil, z oštěpu se ulomila dlouhá tříska a tsansa spadla na zem.

Tiché šípy se vbodly do hradby zavazadel, hřmějí výstřely pušek. Zajatý náčelník se vyškubl Kennymu a mizí v houštině. Do pytle před Clifordem udeřil dlouhý šíp. Bedně s geologickými vzorky se utrhlo víko.

Postupně opět střelba ochabuje.

Útočníci pochopili, že dokonale se kryjící výpravě není tento způsob boje nebezpečný.

Mart Alfonso udílí hlasité rozkazy. Za keři zaplanou malé, pohybující se ohně. Cliford odhaduje záměry nepřátel a dává povel k soustředěné palbě.

„Chtějí zapálit porost!“

„Vykouřit nás… žárem vyhnat z úkrytu…“

„Palte!“

Keři se prokousávají první jazyky plamenů, když se v dáli ozývá hluk motoru.

„Letadlo! Hurá – PARKER!“ vyskakuje Jan. Winter jej strhává k zemi.

Útočníci zneklidněli. Kryjí se za nízkými dřevinami a zběsile pálí.

„Co je s Reganem?“

„Kam letí?“

„Nemíří sem! Krouží nad okrajem pralesa…“

„… za Alfonsovými zády!“ Inženýr tuší, že Regan má v úmyslu použít protivníkova nápadu.

Skutečně. Ve chvíli je boj rozhodnut. Regan svrhl za záda útočníků několik barelů benzínu, k nimž upevnil svazky granátů. Oslnivé výbuchy! Plameny olizují porost, zmocňují se stromů…

Indiáni propadají panice. Vybíhají z hořících keřů a vystavují se kanadským zbraním.

PARKER přelétá nízko nad hradbou zavazadel. Jeho kulomet pronikavě štěká.

„K nám se oheň nedostane. Porost je zde řídký,“ volá Cliford. „Palte, ať je zaženeme zpět.“

Před hvízdajícími střelami dávají Indiáni přednost hořícímu lesu a Alfonsovi lidé se brzy připojují k útěku.

Tak náhle jako vzplanul, boj utichá.

Regan znovu přelétává výpravu a přistává na písečné rovině.

„Díky, Regane!“ vítají jej přátelé.

Doktor Gordon ošetřuje raněné – tři tetované Chívary a jediného člena výpravy. Chudák Peňo se dočkal rány, jež jej měla stihnout před týdnem na balvanu; zlomyslná kulka mu natrhla ucho.

Jan běží k chomáči lián a uschovává do tlumoku nepatrně ohořelou tsansu.

„Ano. Zdržel jsem se,“ vysvětluje Regan. „Vysílačka byla němá.“ Po dvanácté hodině byl zaskočen tlupou Marta Alfonsa nedaleko Apaparis. Bandité měli štěstí. Podařilo se jim bezpočtukrát provrtat křídla PARKERA a přímý zásah poškodil vysílačku. „Tušil jsem, že vás budou chtít zastihnout na nechráněné rovině, dříve než vstoupíte do pralesa. Řekl jsem si, že tomu bídákovi nastrojím léčku. Vývrtkou po křídle, zdánlivě zcela bezmocně, jsem klesal s PARKEREM do pralesa. V bezpečné vzdálenosti jsem však vyrovnal a za ohybem řeky přistál. Asi po hodině – když jsem si byl jist, že tlupa pronikla dále k okraji pralesa – jsem vám vzlétl na pomoc.“

Výprava rozbila stany, postavila hlídky a pokojně přenocovala. Příštího večera dosáhla řeky Apaparis.

Cestou objevili nosiči několik ohořelých lidských pozůstatků. Tvrdili, že v jednom uhořelém poznali Martineze Alfonsa.

Skladiště s bednami, barely benzínu a kánoemi bylo v pořádku. Dvě kamenité prolákliny tak dokonale obrostly bujnými tropickými rostlinami, že je sami přátelé našli až po půlhodinovém hledání.

Mac Cliford uložil sáček se zbylými diamanty do dutiny vydlabané ve vyschlém kusu kmene, který naložil na své plavidlo. Tak měl zaručeno, že kdyby se kánoe převrhla nebo potopila, kmen s drahocenným obsahem by ploval po hladině.

„Nu a nyní čtyři tisíce do Macapá a třináct tisíc kilometrů domů – do Kanady!“

Cesta po proudu byla rychlá a pohodlná, zvláště když výprava využívala i světlých měsíčních nocí.