Rájem i peklem/Plán výpravy

Rájem i peklem Otakar Batlička
Hledá se důkaz	Plán výpravy	Jeskyně upírů

Údaje o textu
Titulek:	Rájem i peklem
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 11–15 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Dr. Gordon jednal jako praktický muž. Věděl, že bez finančního zabezpečení nelze podniknout výpravu ani k turistickým noclehárnám kanadské Niagary, natož do Jižní Ameriky.

Nejdříve vyhledal klenotnický obchod a ověřil si pravost diamantu. Potom navštívil svého bývalého spolužáka, významného podnikatele Emerse. Ten vyslechl příběh, pousmál se nad výsledky dosavadního pátrání a zamyslil se. Zdálo se, že není příliš přesvědčen. Ani velký diamant, který mu Gordon ukázal, jej nenadchl. Potom se však náhle rozhodl. Ukázalo se, že Emersova firma hodlá poslat do povodí Amazonky průzkumnou výpravu, jež má ujistit, zda by se vyplácelo postavit tam někde mlýny na pemzu – sopečnou lávu. Firma z ní hodlala vyrábět ohnivzdorné látky, nahrazující poměrně drahý azbest, a uplatnit je na jihoamerickém kontinentě. Plán expedice je připraven a její vyslání by šlo uspíšit.

„Výpravu povedou odborníci. Inženýr Mac Cliford, výtečný znalec Jižní Ameriky, a technik Petr Regan. Máš-li zájem, můžete se s bratrem přidat. Je to sice několik tisíc kilometrů navíc, ale snad se proto svět nezboří,“ řekl Emers.

„A výlohy s námi? Peníze?“

„Najdete-li diamanty, zaplatíte mi polovinu výloh výpravy. A když nenajdete,“ Emers blahovolně rozpřáhl ruce, „nezaplatíte nic. Jsme přece přátelé!“

Cestou domů si Pavel Gordon vesele pohvizdoval. Největší překážka je překonána.

Jana zastihl v pilné práci. Mapy, kružítka, rýsovací pera se kupily na široké desce stolu a Jan studoval, kreslil a vypisoval.

„Jak jsi daleko, Honzíku? Já zařídil hodně. A dobře.“

„Co kámen?“

„Byl jsem u znalce. Pravý brazilský diamant.“

„Pojedeme na jih…?“

Pavel vylíčil svoje jednání s Emersem.

„Ovšem, určit trasu výpravy a objevit diamanty, to záleží na nás!“

„Tady je Amazonka,“ Jan se horlivě přebíral hromadou map a náčrtů. „Poplujeme proti proudu asi 2500 kilometrů… k městu Manaos. Je to kaučukářské středisko. Kdysi prý bylo značně veliké, nyní, když začala umělá výroba, se téměř vylidnilo.“

„Kde jsou Parkerovy řeky?“

„Nad Manaosem vplujeme do Yapury. Jsou na ní vodopády,“ Jan vyhledal mapu horního povodí Amazonky. „Další řeka, o níž se stařec zmínil, je Apaparis. Levý přítok Yapury vede až téměř na kolumbijské území.“

„A vodopády? Teplá voda? Rokle?“

„Těžko říci,“ krčil rameny Jan. „Podle terénu i tam někde na Apaparis mohou být vodopády…“

„Jak to někde?! Cestu musíme znát přesně, Honzo.“

„Pohleď,“ Jan otáčí podrobnou mapu k bratrovi. „Skutečně, řekl jsem to dobře, Pavle. Ta řeka pramení a v horním toku teče – někde! A nikdo neví kde, protože ta místa nebyla dosud zmapována! Pojedeme do neznáma.“

Během deseti dnů byla výprava připravena. V Emersově konferenčním salónu se jednou v podvečer scházejí všichni účastníci. Poslední přichází světlovlasý chlapík s úzkou, při každém pohybu doširoka poletující kravatou. Je to Petr Regan, mechanik. Již od dveří přátelsky volá na urostlého geologa Mac Cliforda, že by měl mít na svoje hromotlucké ruce zbrojní pas. Nastavuje pravici a při inženýrově ocelovém stisku nemrkne ani brvou. Pak se žene k bufetu a labužnicky vybírá, co by ochutnal.

Inženýr přistupuje k dr. Gordonovi a hovoří s ním o podrobnostech výpravy.

„Proplujeme napříč téměř celým jihoamerickým kontinentem. Od ústí Amazonky urazíme do vnitrozemí pět až šest tisíc kilometrů. Z kolumbijské strany by stačilo pouhých tisíc kilometrů, ale v cestě stojí Andy. Trasa vám, doufám, vyhovuje. Slyšel jsem, že cíl vaší cesty je poněkud neurčitý. Směřuje však také proti proudu.“

„Jsme rádi, že se k vám můžeme přidat,“ praví Pavel Gordon. „Co nás čeká na konci, skutečně nevíme.“

Organizátor a mecenáš výpravy se projevuje jako výtečný hostitel. Dvě ženy se škrobenými čepci a bílými zástěrkami přinášejí nové a nové lahůdky a Emers si všímá, že členové výpravy se rychle a neformálně seznámili.

Pak volá stranou Mac Cliforda a dr. Gordona.

„Nezdá se ti, že tvůj bratr je přece jen příliš mladý na takovou cestu?“ obrací se k dr. Gordonovi.

„A co vy, inženýre, přijmete odpovědnost za nedospělého účastníka?“

Inženýr Cliford kývá hlavou. Jan Gordon se mu líbí. Bude určitě platným členem výpravy.

„Víš, Emersi, Janovi je šestnáct… ale je velice samostatný, vyzná se v topografii a výprava bude pro něho dobrou školou. A bez něho bych stejně nemohl jet,“ vysvětluje Pavel Gordon.

„Dobrá,“ končí rozmluvu Emers a zve muže ke konferenčnímu stolu.

„Cesta po moři je zajištěna. Rovněž říční parník a možnost rychlých přesunů. Než vyrazíte do vnitrozemí, postarají se o vás na jedné útulné faciendě. Mám tam obchodního partnera.“ Emers dává pokyn ženám v čepcích, aby nalily vrchovaté číše vína. Vyzývá shromáždění k přípitku: „Nuže, přátelé, hodně zdaru na cestě za Emersovou pemzou a Parkerovými diamanty.“

Paní Sabatová spěchá k faciendě a cípy sukně jí šlehají do lýtek. Míjí skládky santálového dřeva, lýka, pytle vanilky, muškátu, kávy, žoky batátových bramborů a ořechů – sapučaja.

Její manžel vyhlíží z okna.

„Mnó…?“

„Kouzelná procházka,“ volá paní Sabatová. „Šli jsme kolem Meifovy chatrče, jak sis přál. Američan několikrát opakoval, že dva dolary za žok je mnoho. Odpočine si a přijde za tebou. U Meifových se na něj vrhl černý Boa… ve vteřině se mu ovinul kolem těla. Pak ale přišel malý José a zavolal hroznýše domů. Ten Američan byl celý bez sebe.“

Faciendér se zasmál a odvrátil tvář do místnosti. Obchodní zástupce z New Yorku; hlupák, neví, že hroznýš není jedovatý. Je, pravda, silák a škrtič, ale tady na Amazonce si jej chová kdekterá rodina jako jinde psa, aby zbavil příbytek krys, odháněl jedovaté hady a chránil děti.

Seňor Sabato přečetl za dopoledne dva dopisy a potom přijal Američana, který chvějící se rukou podepsal dodávku tisíce žoků po dvou dolarech. Bylo vidět, že se dosud bojí hroznýše. Prosil, aby mu faciendér připravil pramici k okamžitému odjezdu do Manaosu. Hlubokými úklonami pak děkoval až ke skládce ořechů.

Sabato sáhl po dopisu od kanadského Emerse. Pročítá jej podruhé, potřetí a stále více mu vrtá hlavou.

„Hej, Martinezi! Hola, sem pojď!“ volá oknem, opatřeným jemnou sítí proti hmyzu.

Do dveří vstupuje míšenec. Má na sobě běžný světlý tropický oblek a jeho pokožka je kávově hnědá. V tváři má cosi nápadného. Oči! Mulati mívají temné, načernalé zřítelnice. Příchozí má však oči světlé, téměř zelené. Jmenuje se Mart Alfonso a ve funkci dozorce je pravou rukou blahobytného šéfa, seňora Sabata.

Sabato mu podává dopis.

Mart polohlasně čte: „… v tyto dny… řeka tří vodopádů… zužitkování lávy… doktor Gordon… buďte nápomocni – hm – vám oddaný Emers,“ vzhlédne k šéfovi. „Nuže, patrone?“

„Myslíte, že takový chytrý a opatrný gringo, jako je Emers, k nám pošle čtyři muže jen tak na výlet? Kam mají namířeno? Proč? Vzhůru k vodopádům! Asi po Rio Yapura… Nebo Apaparis? Co říkají Idios o těch končinách, Martinezi, he?“

V zelených očích dozorce Alfonsa zaplál oheň.

„Rozumím. Věnuji našim hostům – hm – mimořádnou pozornost, patrone.“

V tlusté Sabatově tváři se objevil spokojený úsměv.

„Je to kraj sopek, dýmu a par. Nezdravý kraj,“ připomněl dozorce. „Pokud vím, žádný běloch se do těch míst nedostal. Jen starý Rodrigez vypráví, že před lety vypluli proti proudu čtyři gringos.“ Mart Alfonso se krátce zasmál. „Ani jeden se však nevrátil.“

„Ano, Martinezi. Věděl jsem, že mne pochopíte. Přirozeně – nesmějí křičet, nesmějí nic pozorovat. Gringos jsou chytří… My také nejsme hloupí. Nu což, uvidíme.“