Rájem i peklem/Hledá se důkaz

Rájem i peklem Otakar Batlička
Nemocnice u svatého Bartoloměje	Hledá se důkaz	Plán výpravy

Údaje o textu
Titulek:	Rájem i peklem
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 8–10 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Jan Gordon je vytáhlý a samostatný chlapec. Celý rok žije ve středoškolské koleji a jen krátké měsíce prázdnin tráví doma. Samozřejmě, že ve svých šestnácti letech má velké životní plány a mnoho zálib. Ze všeho nejvíce chce být inženýrem zeměměřičem. K jeho nejmilejším předmětům patří matematika, zeměpis, přírodopis, geometrie, rýsování. A rád se toulá! Sní o cestách za polární kruh, na japonské ostrovy a o výpravách za lovci lebek na Borneu; neklidnou krev má společnou s bratrem Pavlem, který mu již pět let nahrazuje otce i matku.

Pavel Gordon před chvílí vstal z lůžka a netečně obědvá. Hovězí kýta se rozplývá na jazyku, ale dr. Gordon nevnímá.

Jan očekává slova uznání. Je to třetí společný oběd letošních prázdnin. I velký moudrý Pavel musí uznat, že jsem v kuchařském umění udělal od loňska náramný pokrok.

Dr. Gordon však mlčky odsouvá talíř.

„Co je s tebou, Pavle?“

Bratr sahá po telefonu a vytáčí číslo nemocnice.

„Haló… tady doktor Gordon. Sestro, dejte věci zemřelého pana Parkera do skladu… Ano, odpoledne zaskočím na oddělení.“

Zavěsil a vypráví Janovi noční příběh.

Mladší bratr jásá. Stařec jistě mluvil pravdu, ubezpečuje Pavla. Vydají se za diamanty, hurá! Chtěli přece do světa. Pavel chtěl přece přijmout místo lodního lékaře a vzít Jana na dvouměsíční cestu Karibským mořem. Toto je lákavější příležitost! Poznají Jižní Ameriku a na konci výpravy je čekají drahocenné diamanty.

„Kde vezmeme peníze?“ krotí jej doktor Gordon.

„Hm…“

„Co když je to všechno výmysl?“

„Musíme pátrat,“ přesvědčuje Jan. „Ověříme si Parkerovy údaje.“

„A hlavní důkaz, o kterém se zmínil?“

„Budeme-li mít štěstí, snad najdeme i ten.“

„Dobrá, začneme ihned.“

Bratři projeli několika stanicemi pouliční dráhy a vystoupili u hlavních doků. Pomalu se prodírali zástupem, který hleděl vzhůru k světelným novinám na budově lodní společnosti… – Spojené státy zaznamenaly přírůstek 120 000 nezaměstnaných – 19. 6. 1930.

Vstoupili do budovy a zeptali se na archív. Zřízenec je ochotně doprovodil až k leštěným dveřím. Oba bratři vstoupili.

„Rád bych zjistil podrobnosti o lodích Ninette a Bert Hernest,“ požádal dr. Gordon. „Ninette plula kolem roku 1882 a Bert Hernest snad o několik měsíců později.“

Úředník ochotně otevřel zásuvky a listoval v kartotékách.

„Navara, Najada, Neptun, Niagara… Ninette. Ztroskotala u Cap Horné dne 23. listopadu 1898. A Bert Hernest… postaven 1890 v St. Diegu. V letech 1900 až 1918 plul na obchodních linkách do Jižní Ameriky.“

Jan vítězoslavně pohlédl na bratra: „Souhlasí.“

„A byl na palubě muž jménem Michael Parker?“ položil Pavel úředníkovi poslední otázku.

Archivář přikývl, jako by měl radost, že může posloužit, a vyňal ze složky několik zažloutlých listů.

Svolil, aby si bratři opsali potřebné údaje.

„Hned jsem si byl jist, že stařec mluvil pravdu,“ zajíkal se Jan, když opět vyšli před budovu. „Se třemi námořníky, Wernerem, Brownem a Knowsonem uprchl v Macapá z lodi.“

„Ale nemůžeme si ověřit, zda kdesi za městem Manaos, poblíže Yapury nebo Apaparis existuje řeka s horkou vodou a roklí, obrácenou severozápadním směrem,“ namítl Pavel. „Také chybí důkaz, že na konci té cesty skutečně byly diamanty.“

„Můžeme prostudovat mapy.“

„Dej se do práce.“

„Stařec tvrdil, že má důkaz.“

„Kde jej hledat?“

Nedaleko novinového stánku se Jan zastavil. „Když jsi mi vyprávěl, co se ti přihodilo za noční služby, řekl jsi, že poslední starcovo slovo bylo naftalín?“

„Také jsem o tom uvažoval,“ řekl zvolna Pavel a mávl rukou na projíždějící taxi. „Nasedej. Jedeme do nemocnice. Můžeme si prohlédnout jeho věci.“

Za půl hodiny zkoumali bratři pozůstalost nebohého Naftalína.

Dr. Gordon vysypal obsah lepenkové krabice. Po stole se rozběhlo asi padesát bílých páchnoucích kuliček, velkých jako lístkové oříšky. Bylo to docela běžné zboží, jaké je k dostání v každé drogerii. Při nákupu většího množství poskytují padesátiprocentní slevu.

„Nic. Žádné vysvětlení,“ odložil Pavel lepenkovou krabici.

„Snad je v lepence ukryta nějaká zpráva. Nebo plánek,“ prohlížel Jan polámané rohy krabice. Bylo to však bezvýsledné.

Zklamaně sypali kuličky zpět do hnědého kartónu.

Pojednou si Jan všiml, že jedna naftalínová kulička je těžší a méně lesklá než ostatní.

„Zkus, Pavle!“

Doktor bere kuličku do ruky, obrací ji, čichá… „To není naftalín, ale sádra!“

Tiskne kuličku mezi palcem a ukazováčkem, až se mu ji podaří rozmáčknout. Na jeho dlani leží jasný, duhově zářící kámen – nebroušený diamant!

„Důkaz!“

„Michael Parker mluvil pravdu.“

„Honzíku, jdi domů a prostuduj mapy. Já se zatím pokusím… večer na shledanou.“