Rájem i peklem/Jeskyně upírů

Rájem i peklem Otakar Batlička
Plán výpravy	Jeskyně upírů	Amazonka

Údaje o textu
Titulek:	Rájem i peklem
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 16-19 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Zaoceánský parník Eureka byl na cestě již pátý den.

„Subito e Puerto Rico,“ odpovídal první důstojník na dotazy cestujících. „Zanedlouho přistaneme v Portoriku,“ opakoval den ze dne s neochvějnou zdvořilostí.

Každý z členů kanadské výpravy si krátil nudnou cestu po svém. Jan se učil portugalsky, Pavel porovnával seznamy s obsahem zavazadel; Petr Regan se z počátku zajímal o lodní vysílačku, potom opravoval – toliko s částečným zdarem – strojníkovu pumpu, a nakonec se usadil ve vysoko umístěném signalizačním koši. Odtud posílal své hlasité pozdravy palubě a pomáhal si při tom obrovskou troubou přenosného gramofonu.

Také inženýr Mac Cliford si našel velmi neobvyklou zábavu. Odložil bílé tropické šaty a v obyčejných plátěnkách, po pás nahý, pomáhal lodníkům překládat těžké bedny a utahovat tlustá lana.

Ve chvílích odpočinku sedával s Janem nad mapami horního povodí Amazonky. Mračili se na bílá místa a těšili se, že to budou oni, kdo první zakreslí tamější zákruty řek a svahy hor.

Mezi členy výpravy počínalo klíčit přátelství. A přece ani Jan ani roztěkaný Regan nevěděli, koho považovat za vedoucího expedice. Doktora Gordona, nebo inženýra Cliforda?

Potom Eureka vyplula z Portorika. Jednou večer se na obzoru objevil úzký pruh země, který se rychle přibližoval.

„Salut, jihoamerická pevnina, salut,“ volal Regan.

„To jsou břehy Venezuely,“ pravil věcně Cliford.

Vzduchem se táhla těžká vůně přicházející od pobřeží, stovky drobných vln se tříštily o bok lodi.

Jaká budou naše brazilská dobrodružství, uvažoval Jan. Podaří se nám najít diamanty? A co já, nebudu výpravě na obtíž? „Ještě zdaleka nejsme u cíle,“ řekl inženýr, jako by tušil Janovy myšlenky.

Dr. Gordon přišel na dobrý nápad: „Co říkáte, Petře! Nebylo by špatné zpříjemnit si dlouhé večery vyprávěním zajímavých zážitků?“

„Lépe bychom se poznali.“

„Cesta by nám více ubíhala,“ přidal se Jan.

„Dobrá, jsem pro. Jdeme za inženýrem. Mnoho cestoval, ať tedy začne.“

„Nezaskočili jste mne,“ řekl Cliford, když mu řekli o svém nápadu. „Umíte si představit, jak často jsem musel dávat k lepšímu příběhy,“ inženýr se opřel pravicí o pažení. Před očima mu proběhly tisíce kilometrů neprostupného říčního mangrove. Moskyti, hadi a nemoci. Hodiny a půldny, kdy marně vyhlížel příhodné místo k přenocování. Stovky kilometrů v pralese.

Mac Cliford se pohodlně usadil v křesle a začal vyprávět…

Jako malému chlapci mi babička vyprávěla strašidelné zkazky o upírech, tvorech, kteří zbavují svoji oběť síly tím, že jí za noci vysávají z těla krev. Prý je dobré, říkala babička, nosit na hrdle kříž, anebo v malém sáčku stroužek česneku.

Na žádné čáry nedám, ale věřte, s upíry – pijáky krve jsem se setkal již při prvém pobytu v Brazílii.

Pluli jsme po Rio Xingu, bylo nás pět a pátrali jsme v pralesích na obou březích po gumovníkových stromech. Proud řeky přinesl totiž za posledních zátop k městu mnoho semenných cibulí, které byly důkazem, že kdesi nahoře rostou vzácné gumovníky.

Po osmidenní plavbě krajina změnila tvář, řeka najednou protékala vyprahlými skalami. Jednou odpoledne jsme spatřili na pravé straně ve skále velikou jeskyni. Namířili jsme své plavidlo k černému jícnu. Zdálo se, že dno jeskyně bude zatopeno vodou, ale když jsme připluli ke vchodu, viděli jsme, že podlaží je nad hladinou řeky. Jeskyně byla suchá a snadno přístupná. Schylovalo se k večeru a kdosi řekl, že lepší místo k přenocování si nemůžeme přát.

Vytáhli jsme kánoe na břeh a připravovali táboření. Matelli, nejmladší z naší pětice, prohledával sluj. Ve stěnách nalezl množství trhlin a křivolakých chodeb, směřujících hluboko do skalního masívu.

Některé chodby byly tak vysoké, že zář Matelliho louče nedosáhla stropu.

Nadešla noc. Přátelé ulehli ke spánku a já držel stráž.

Venku hučela plynoucí řeka a žhavé uhlíky dohasínajícího ohniště zářily jako oči šelem. Bděl jsem. Seděl jsem zachumlán do přikrývky na okraji jeskyně a naslouchal šumění vody.

Pojednou – co to bylo?

Ucítil jsem jakýsi chladný závan do tváře… Znepokojeně jsem vstal. Rozhlížel jsem se kolem. U řeky i v jeskyni panoval nehybný klid. Vtom znovu! Zřetelně jsem pocítil dotek v obličeji. Pozorně jsem naslouchal. Zpropadená řeka, nic neslyším… Opírám se zády o skalní stěnu – a vyjeknu úlekem. Cosi mne udeřilo do tváře! Nějaký tvor se snažil zachytit mého širáku! Máchl jsem do tmy a narazil na chlupaté tělo. Ozvalo se úzkostlivé zapištění, lehký šumot – a ticho.

Skokem jsem u ohně, rychle jej rozdmýchávám.

Přátelé procitají.

„Co je? Co blázníš?“ volají do tmy.

„Hoši, jeskyně se hemží netopýry!“

„Upíři! Pijáci krve!“ zděšeně vyskočil pověrčivý Matelli.

„Nemyslím, že by napadli člověka,“ uklidňoval jsem jej. „Ale bude lépe, když se odtud ztratíme.“

Zář ohně osvětlila jeskyni. Rozhlížím se… Desítky, stovky a možná tisíce netopýrů poletují neslyšně jeskyní, obrovité stíny se míhají po stěnách. Každým okamžikem jako by jich přibývalo. Po tuctech se vynořují z temných chodeb. Je pozoruhodné, že do sebe – při rychlém letu a v takovém množství – nenarážejí. Kvapně balíme zavazadla, nechceme být v jeskyni ani okamžik. Netopýři, zneklidněni pohybem nebo září ohně, krouží nízko nad našimi hlavami. Spustili jsme kánoe na vodu a rychle pádlujeme, unavení a rozespalí, temnou nocí proti proudu.

Ještě kus cesty nás provázela hejna divoce poletujících netopýrů.

„Střelím do nich z brokovnice! Snad se jich zbavíme!“ popadl pušku Matelli.

„Nech toho! Proč bys jim ubližoval? Jsou neškodní. Vlastně znamenají pravé dobrodiní pro tuhle zem. Vyhubí milióny nebezpečného hmyzu!“ zvolal pohoršené zkušený Gavro.

„Tak proč ti upíři obletují stále naše hlavy?“ trvá na svém Matelli.

„Chytají komáry, kteří ti bzučí u uší a čekají na chvilku, kdy se budou moci napít tvé krve. To jsou ti praví upíři! Komáři!“ horlí Gavro. „Buďme rádi, že nás jich netopýři zbaví.“

Inženýr Cliford skončil. S pokrčeným čelem shrnul poučení příběhu: „Kdo zabije netopýra – jako by daroval život mračnu komárů!“ Usmál se. „Konečně, brzy si to ověříte na vlastní kůži,“ přátelsky položil Gordonům ruce na ramena a vedl je ke společné chodbě kajut.

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Regane.“