Rájem i peklem/Amazonka

Rájem i peklem Otakar Batlička
Jeskyně upírů	Amazonka	Muž se zelenýma očima

Údaje o textu
Titulek:	Amazonka
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 20-26 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Konečně spustila Eureka kotvy v guayanském Panamaribu. Dále neplula. Přátelé museli čekat na brazilskou loď, jejíž zastávka byla u cíle jejich mořské pouti, ve městě Macapá.

Na rozloučenou s Eurekou se vyznamenal Petr Regan. Uspořádal vzpěračské závody cestujících, lodními praporky signalizoval tucet nesmyslů přístavní kanceláři, vsadil se s kormidelníkem, že přejde můstek z lodi na pevninu – po rukou. Vykoupal se ve vodě plné přístavních splašků a teprve potom se vzpamatoval a přišel k rozumu.

V docích si přibral Regan na pomoc Jana a s neobvyklou pečlivostí střežil tři největší bedny výpravy. Byly zhotoveny z hrubě opracovaného dřeva a popsány nápisy EMERS EXPEDITION, BRASIL, HYDRO AVION EG 4. Jednou Regan hrdě ukázal Janovi pilotní průkaz a vysvětlil mu, že v bedně číslo 1 je uložen trup, v podlouhlé bedně číslo 2 křídla, a ve třetí, nejmenší, avšak nejtěžší, je uskladněn motor letadla.

„Vsaď se, že neuhodneš, jak jsem stroj pokřtil?“

„Uhodnu,“ rozvažoval Jan. „M. P.“

„Správně. Michael PARKER.“

Teprve mnohem později se Jan dověděl, že to byl návrh inženýra Cliforda, pojmenovat letadlo po člověku, který strávil život v naději, že se ještě jednou bude moci vypravit podél Amazonky k vodopádům a horké vodě – za diamanty.

Po třídenním čekání v Panamaribu se výprava dočkala brazilské lodi.

Dr. Gordon vstupoval na palubu se slovy o úspěchu na rtech a Jan mu radostně přikyvoval. Avšak Mac Cliford se netajil prvními obavami.

„Komu psal Emers o naší cestě? Proč? Bylo to nutné?“

„Není na škodu, budeme-li mít ve výchozím místě naší vnitrozemské trasy přítele, na kterého se můžeme s důvěrou obrátit,“ namítal Pavel.

„Právě o tu důvěru jde,“ mračil se inženýr. „Znáte muže, jemuž byl určen Emersův dopis? Ani on sám ho osobně nezná! Upřímně řečeno, já těmhle obchodním přátelstvím moc nevěřím. Rád bych věděl, co tomu svému obchodnímu partnerovi napsal.“

„Tak to vás mohu uklidnit, inženýre. Oznamoval, že posílá lidi, aby hledali lávu. O diamantech ani slovo. To byla moje podmínka,“ konejšil Cliforda dr. Gordon.

Mac Cliford potřásl hlavou. „Zdejší obyvatelé možná vědí, že tam nahoře jsou diamanty. Musí je napadnout, že tak dobře vybavená společnost, jako je naše, se po nich chce přinejmenším poohlédnout. V každém případě musíme být opatrní.“

Nazítří má výprava dorazit do Macapá, při ústí Amazonky. Jan stojí na palubě a pozoruje plavčíka, který vytahuje z moře desetilitrový džber.

„Máš žízeň?“ volá na Jana.

„Pch, slaná voda…“

„Ochutnej.“

Jan sahá po džberu a dlaní svlažuje rty.

„… je dobrá!“

„Jasně,“ směje se plavčík. „Ještě 200 mil od ústí Rio de Amazones je voda v moři sladká.“

Macapá výpravu zklamalo. Město bylo na první pohled rozlehlé, ale zanedbané; jeho obchodní význam nyní převzalo nedaleké Pará. Pestře odění muži a ženy postávali u zábradlí přístavní hráze a zvědavě si prohlíželi cestovatele. Indiáni, běloši, černoši – míšenci.

„Nikde se nesetkáte s takovou směsicí ras jako v Brazílii,“ poznamenal Cliford, když vystupovali na hráz. Jeho poznámka však zanikla v přístavním ruchu. Kanaďané směřují k hotelu, kde počkají na říční parník, který je poveze dál.

Vedro v přístavním skladišti zpříjemňuje ventilátor. Petr Regan přehlíží bedny EMERS EXPEDITION.

„Už aby byl Parker smontován a my v Manaosu.“

„Letadlo smontujeme až v Teffé u řeky Yapury,“ připomněl Cliford.

Pavel Gordon zpozoroval, že za třemi bednami s uloženými částmi letadla leží čtvrtá, nízká a podlouhlá.

„V seznamech není. Co je v ní…?“

Mac Cliford si rozpačitě odkašlal. „Stejně to jednou musí ven.

V té bedně je kulomet.“

„Výborně! Uspořádáme armádní přebor o ceny!“ plácá se do stehen Regan.

„Přece nejdeme do války. Máme pušky, pistole… k čemu kulomet?“ diví se Gordon.

„Nevím,“ říká zamyšleně inženýr. Pak pohodí rameny: „Považujte to, prosím, za projev mého osobního podivínství. Nechal jsem jej přibalit v Halifaxu na svoje náklady. V bedně je i pár svazků ručních granátů.“

„A co dělo? Kanón nemáme?“ popichuje Regan.

„Budu rád, když zbraní nebudeme muset použít,“ říká Mac Cliford.

Po návratu do hotelu čekala na dr. Gordona návštěva. Kuřáckým salónem přechází statný mulat v bezvadném tropickém obleku a s pohostinným úsměvem v tváři.

„Cabaleros, vítám vás jménem svého šéfa, seňora Sabata. Mám příkaz pečovat o vaše pohodlí a zajistit přepravu zavazadel.“

Pavel Gordon poděkoval, představil svoje druhy a dozorce Martinez Alfonso odešel do přístavu, aby se ujal práce.

„Skvělý chlapík. Ušetří nám spoustu námahy,“ radoval se Regan.

Ráno se výprava nalodila na kolový říční parník Manuella. Hned prvý den na palubě přinesl spoustu nových dojmů. Pod kotly se topilo čerstvým dřívím a dvě skřípající kolesa na bocích lodi se s třeskotem opírala o vodu. Tok Amazonky byl v oněch místech tak široký, že ze středu řeky nebylo možno dohlédnout břehů. Voda byla kávově hnědá, jako bývají jiné řeky jen při jarních zátopách. „Hloubka devadesát metrů. Vzdálenost k levému dvanáct, k pravému břehu jedenáct kilometrů,“ hlásil muž na zádi.

Kromě Kanaďanů nebyli na palubě takřka žádní cestující; jen několika nuzně oděným domorodcům dovolil Martinez Alfonso, aby se usadili u strojovny. Kapitán nedbal plavebního řádu, požadujícího přímou plavbu středem toku. Dostal předem velmi slušně zaplaceno a vážil si výdělku, jenž mohl připadnout kterékoli oceánské lodi, plující vzhůru Amazonkou až k Manaosu.

Po obědě se na pravém boku objevila země. Podél břehu plulo několik malých lodic.

„Pororóca! Pororóca!“ volal muž na zádi.

Přátelé zpozorovali, že lodice kvapně vplouvají do odvrácených zátok.

„Pohleďte k zádi,“ řekl Cliford.

Od moře se hnal dravý čtyřmetrový hřeben vlny.

„Přílivová vlna,“ vysvětloval Cliford, když se příboj s jekotem a rachocením přehnal kolem parníku. „Ztrpčuje malým lodím plavbu ještě tisíc kilometrů výše.“

Cesta pomalu ubíhala. V některých úsecích se Manuella natolik přiblížila břehu, že přátelé mohli pozorovat život v pralese. Obvykle spatřili ohyzdné aligátory, kteří se vyhřívali na písčitých nánosech. Poprvé běžel Jan do kajuty pro pušku, ale inženýr jej zadržel.

„Je to plýtvání střelivem. Těch ještěrů jsou zde stovky a tisíce.

Nahoře jich uvidíte, že vás bude hlava bolet. Schovejte si náboje na dobu, kdy budete mít takovou čtyřmetrovou ještěrku na půl metru od těla. A pak miřte na oči,“ doporučoval.

Zvolna míjeli domorodé vesnice, obklíčené ohromnými plovoucími lekníny, chatrče a sklady až po střechu zaplněné tropickými plody. Ze souvislé stěny pralesů jen občas rozpoznali jednotlivou palmu či listnatý strom. Tam, kde se řeka mohutnými choboty zařezávala do břehů, spatřili porosty kakaovníků, manioků, gumovníků, vanilky, ořechů a lýkových palem.

„Stačí přijít, sklidit a dobře prodat,“ mhouřily se zelené oči Marta Alfonsa.

Večery na lodi byly překrásné. Zejména západy slunce byly nezapomenutelné. Přátelé sedali v tichém hovoru na přídi, před sebou sklenice s chlazenými nápoji. Sta lehkých zvuků k nim doléhalo od břehů. Jeden svět – denní – se ukládal ke spánku a druhý – noční – se probouzel k životu.

„Ráj! Říkám vám, že je to ráj,“ horoval Regan.

„Pařeniště nemocí. Plyny, bahno, vedro. Hmyz. Jaguáři. Silnější požírá slabšího. Tvorové se zde rodí o překot, aby byli potravou druhých. Každým šlápnutím zabíjíte život a taková malá bestie,“ Mac Cliford udeřil plochou dlaní Regana do týla a zabil komára „je schopna naočkovat člověku tropickou horečku a zmrzačit jej nadosmrti. Až uvidíte sedmimetrové vodní hady – br, tomu může říkat ráj jenom letec, který se na všechno dívá z oblak, ale já zažil okamžiky, které připomínaly spíše peklo.“

Přátelé se přejeli pohledem. Kdo je dnes na řadě…? Doktor Gordon? Regan? Jan?

Nikdo se nehlásil se svou historkou a inženýr Cliford plynule pokračoval.

Byl jsem tehdy četařem kaučukové plantáže na horním toku Amazonky. Tábor financoval jakýsi pan Hamilton. Boháč, odkudsi z Ameriky, nám kromě peněz věnoval i svého syna. Měl jet s námi na zkušenou.

Devatenáctiletý Willy byl lenoch, povaleč, zhýčkaný synek, kterému práce ani kázeň nevoněly.

Pozdě jsem poznal, že bohatý tatínek posílá chlapce s výpravou jako do nějaké školy v přírodě. Poznal jsem to však citelně, protože byl zařazen do mé čety.

„Begel, Grott, Wendel, Hollman, Hamilton – za mnou!“ velel jsem jednoho dne.

„To nemyslíte vážně, pane Cliforde! Já mám jít sbírat do pralesa kaučuk? S těmihle chlapy?“ zpěčoval se Willy.

„Jednou provždy, Hamiltone. Tito muži jsou správní chlapi a vy, ať chcete nebo ne, s nimi musíte žít, tábořit, stravovat se, pracovat. Nelíbí-li se vám to, prosím, prales je dost veliký. Můžete jít.“

Četa pracovala společně, o výdělek se dělila rovným dílem. Samozřejmě, muži by mezi sebou nestrpěli ulejváka.

Prvé dny Willy vzdoroval – můj otec sem, můj otec tam – brzy však poznal, že výmluvy nepomohou. Práce byla těžká a namáhavá. Dřeli jsme v tropickém vedru od rána do noci. Zpočátku chlapec hodně zkusil, ale za tři týdny podával výkony jako kterýkoli dělník.

„Neztratím se ve světě, že,“ řekl mi jednou v neděli. „Vy jste, Cliforde, starý protiva, ale myslím, že vám rozumím.“

„Pojď, půjdeme prát prádlo,“ uštědřil jsem mu přátelský štulec.

Opustili jsme tábor a asi čtvrt hodiny cesty od ležení jsme se usadili na břehu, který byl obrostlý vysokými, štíhlými bambusy.

„Vykoupeme se,“ navrhl Willy.

„Moc se mi to nezdá, chlapče. Voda je sice čistá, ale dno má divnou barvu. Je podezřele rovné…“

Willy mne neposlouchal. S rozkoší shodil plátěnky a šplouchal se v mělké vodě.

„Daleko nechoď, Willy…“ skláním se nad hromadou špinavého prádla.

Vtom jsem slyšel pronikavý výkřik!

Leknutím mi vypadla dýmka z úst. Přesto, že Willy byl jen několik kroků od břehů – v místě, kde nebylo ani čtyřicet centimetrů vody – zmizel do půli prsou!

Quick sand, pohyblivý písek, projelo mi hlavou. Setkal jsem se s touto jihoamerickou zvláštností již jednou, na pevnině, a stála mne koně. Žlutá země pohltila valacha, zatímco já se po čtyřech soukal do bezpečí.

„Nehýbej se, Willy! Stůj!“

Zoufale jsem se rozhlížel, jak chlapci pomoci. Přiblížit se – vyloučeno! Stihl by mne stejný osud. Hodit mu kus dřeva? Zapadlo by! Provaz? Nemám!

S pohyblivým pískem ve vodě jsem neměl zkušenosti.

Pojednou mne cosi napadlo. Odhodil jsem střevíce a šplhal po hladkém pni bambusu. V polovici se se mnou pružný kmen počal ohýbat. Šplhal jsem výše. Desetimetrový bambus se prohýbal do oblouku, víc a víc… nakláněl se nad příšerné místo živého písku.

Teď jsem se ocitl nad Willym. Praskne bambus? Vydrží? Vybral jsem dostatečně pevný kmen? Snažil jsem se být ledově klidný. Napjal jsem svaly a spustil nohy nad hladinu.

„Chyť se!“ volám.

Willy vězel v písku již po ramena. Ztěžka vyprostil jednu ruku, chytil se mne za kotník, druhou… drží se pevně mých nohou a já ručkuji pomalu zpět. Čím více se blížím ke středu bambusového kmene, tím kratší je páka a tím silnější odpor musí překonávat naše těla.

Bambus však vydržel a my také. Sjeli jsme z kmene a vyčerpáni padli na pevnou zem.