Ptáčníkova dceruška/12.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 51–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na Volšovském zámku bylo velmi živo; hemžilo se tu množství rozmanitých postav. Kdokoli na panství nějakou službičku zastával nebo v nějakém důstojenství stál — veškeré úřednictvo, všichni představení — skládali hraběti Svojetinskému svou poníženou poklonu.

Nyní vcházela do pěkného salonu řada lesních úředníků — od vrchního dozorce až k poslednímu praktikantu, a mezi nimi vykračoval si také Horina.

On byl jeden z nejstatnějších; tělo jeho se v pěkném šatě pyšně pnulo — chtěl se co nejlépe novému pánu představiti. Ale hlava i srdce mu sklesly, jako vrcholy podseknutých stromů, když zahlídnul — Ludvíka. V tom okamžiku nebyla by z něho ani nejostřejší lanceta krůpěje krve dostala. Kolena se pod ním chvěla, a studený pot mu vyvstal na čele. Měl co dělat, by se v mužné postavě udržel.

V druhé chvíli chtěl se sice přemluvit, že je na omylu, že ho klame podoba; ale nové pohlednutí ho zase přesvědčilo, že se neklame. To byla celá ta postava, ty oči, ten hlas, jenom že nyní v jiném rouše a v jiném světle.

Ludvík si dal každého zvláště představit a měl pro každého několik otázek.

„Pan polesný Horina!“ oznamoval nyní lesní inspektor — a nešťastný nápadník ptáčníkovy dcery stál tu najednou na smrt bledý, najednou zas celý hořící. Druzí vrtěli hlavou, nemohouce pochopit chování člověka, o němžto přec věděli, že byl — jak říkali — s pány z jedné mísy jídal.

„Dávno již na panství?“ ptal se ho Ludvík tak pokojně, jakoby ho byl jakživ neviděl, a tak vlídně jako každého jiného.

„Teprva čtyry neděle,“ vypravil ze sebe Horina dosti těžce.

„Na kterém revíru?“

„Na Podlesí.“

„Ah — ten má pěkné dříví, a pokud se pamatuji, roztomilou polohu. Také je tuším starožitný hrad ve vašem okresu?“

„Je,“ vynutil ze sebe Horina, sotva že ho slyšet bylo.

„Kde pak jste byl dříve?“

„U pana hraběte Zámrského —“

„Ah — vím, vím! pamatuji se, že mi paní hraběnka o tom psala. Nu, budoucně to budu lépe vědět, až budu všechny své pány sám přijímat. Jste spokojen?“

„Pokládám se za šťastného.“

„Svobodný?“

„K službám,“ zašeptal zase Horina, uchvácen novou pochybností, mluví-li předce se svým sokem.

„Aj, tedy dělejte, ať si něco vyhlídnete — nemáte-li již něco na ráně!“ usmál se Ludvík jako laskavý pán. „Já mám rád své úředníky ženaté — arci, když je dostatečné zaopatření. Buďte zdráv, pane polesný!“

A po těch slovech dal si jiného představit. Ani slovem, ani jediným posuňkem nedal na jevo, že Horinu již znal.

Jako v polovičním bdění potácel se tento, když byli vesměs propuštěni, k domovu. Byl to — či nebyl to mladý hrabě, kterého již dvakráte na svých cestách jakožto odporníka potkal? Může býti podoba tak veliká? — tak šalebná? Podobné myšlénky zmítaly duší jeho — ale najednou se dal do hlasitého smíchu.

„Nu — takového ženicha ti přeju, upejpavý černohlávku!“ chechtal se jedovatě. „Vybírala sis — vybírala! Ale počkej, nevinná růžinko, však ony ty lístečky schlípnou a zblednou, jenom až se tvé vůně nasytí — ha ha ha! Potom budeš na Horinu zpomínat.“