Ptáčníkova dceruška/11.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 47–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Co dělá Horina? — Těká po svém okresu — poletuje jako hladový ostříž a hledá ohnivýma očima, kde by kořist napadl. Čelo jeho je učiněné mračno, plné bouře a blesků. Rtové jeho se křiví a příčí, brzo v hlasitém úsměchu, brzo v temném klení. Doma nemá stání.

Ale člověku bez srdce je těžko i pod šírým nebem, u veselém lese živu být. A Horina svoje ztratil — to je věc jistá, ztratil je, zapomenuv se u pohledu na prostinké děvče, na pouhý výkvět nezumělkované přírody, ačkoli je byl v mnoholeté hře s vycvičenými fiflenami celé uchoval… nyní je ztratil a nemůže je nalezti. Jediná osoba, která by mu mohla pomáhat je hledati, je ptáčníkova Liduška — a ta nechce! Tu se mu na místě srdce hnízdí v prsou štír a syčí napořád:

„Tak to nenech! — ale pomsti se!“

Ubohý polesný bloudil lesem i paloukem, a bezděky nesou ho nohy na cestu k Podlesí, pak nahoru k starému hradu. Něco v něm šeptá: „Snad ji tam nalezneš!“ ale šeptání je klamné, a živá, rozpařená mysl ho škádlí a uvádí mu na oči obraz Lidušky, jak ji tu nalezl, jak zahořel — a obraz Ludvíka, který ho pak ochladil. Poznovu přežil celý onen výjev, a žlučí rozpěnila se krev jeho.

I prchnul s místa, aby se zbavil děsných zpomínek. Hněv hnal kroky jeho na pěšinu, která vedla dolů — až k Marešově chaloupce.

Již stálo to klidné staveníčko skoro před ním — sotva že ho dvě stě kroků od něho dělilo! stálo tak vábivě, tak mnohotajivě — Horinovi div prsa nepukla… a nyní! — div mu z nich srdce nevyskočilo… nebyl to klam! — okolo javoru přicházela Liduška — s Ludvíkem. Zdálo se, že ho vyprovází. Starý ptáčník pokyvoval za nimi na rozloučenou.

Liduška zahlídla Horinu, poznala jej a lekla se — tak se alespoň polesnému zdálo; potom viděl, že s ní Ludvík ještě rozpráví — bezpochyby o něm! — že jí ruku podává, ona že ho několik kroků vyprovází a pak za ním hledí, an se cestou okolo Podlesí ubírá.

Jako za vlasy táhlo to Horinu ku předu, aby — jak nyní viděl — svému šťastnějšímu soupeři nadešel, aby ho k zodpovídání pohnal, aby si na něm zlost vylil. V několika okamženích stál v prostřed cesty, kterou Ludvík přicházel. Liduška je mohla z dálí vidět.

Ludvík měl na sobě zase onen lehký letní šat, v němžto se byl Horinovi po prvé objevil, a nesl pod páždí malířskou mapu — bohatou sbírku obrazů v pěkných deskách. Byly to nejvíce hrady a krajiny porýnské, od něho samého kreslené; milovalť krásná umění a byl v hudbě i malbě znamenitý diletant.

Pro potěšení starého vojáka přinesl tuto sbírku, věda, že mu to i ono dějiště z bývalého života na mysl uvede. Po několika sladkých hodinách vracel se nyní domů. Věrný Jan čekal s koňmi v jistém úkrytu.

Vztekleji a vztekleji zuřila v Horinovi žárlivost, čím blíže Ludvík přicházel. Byloť mu, jakoby země pod ním hořela a hučela — a ruka jeho hrála opět s pažbou ručnice, která mu přes rameno visela.

Ale Ludvík přicházel tiše; ve tváři jeho spočíval odlesk nedávno zažité blahosti, a mísil se nyní před Horinou s přirozenou důstojností.

„Jak vidím, přichází pán ze šťastné honby,“ propukla vášeň Horinova hlasitými slovy, když se byl Ludvík tak dalece přiblížil, že jich mohl doslechnout.

„Tedy mi přejte štěstí!“ odpověděl Ludvík mírně. „Aspoň to bývá způsob poctivého myslivce.“

„Co mluví pán o poctivosti, kdežto sám jako pytlák z cizího revíru přichází?“

„Nechtě všeho podobenství a otevřte lépe oči, abyste poznal, že nepatřím k vašemu řemeslu! Nedám se tedy také od vás stopovat.“

„Já vás ale budu stopovat, dotíravý pytláku!“ zvolal Horina, ručnici s ramena strhnuv, „a kdybych měl vaši stopu krví znamenat.“

Ludvík se zapálil, a oči jeho spočívaly dlouhým, bystrým pohledem na poloběsném žárlivci.

„Co chcete s tou ručnicí?“ ptal se ho na to vážně, a slova jeho uhodila ve sluch Horinův jako volání věčného soudce: Kde jest Abel?

Horina kousnul se do pysku a zblednul; jeho pěsti držely zbraň křečovitě. Pak se dal najednou do hlasitého smíchu.

„Ha ha ha — snad nebude pán myslit?“ nutil ze sebe, „ha ha ha! to by byl veselý kousek! Ne, ne, milý příteli! tak falešně nehrajem. To byla rána na slovo — a poněvadž vidím, že má pán také kousek srdce — třeba nebylo v mysliveckém kabátě — tedy mu také částky revíru dopřejem.“

S těmi slovy hodil ručnici přes rameno a posmeknuv klobouk se širokou střechou, přibočil se k Ludvíkovi. Ten neodpovídal a šel dále svou cestou. Horina se pustil stejným krokem vedle něho.

Šel vedle něho a nutil se do řeči, ale srdce v něm bouřilo a slova mu umírala na jazyku. Nutil se do sladkosti, ale kyselost z něho proskakovala.

„Pán je zde bezpochyby někde na blízku domovem?“ prohodil mezi jiným.

„Na blízku — ano,“ odbyl ho Ludvík.

„Nesmíme vědět, zdali při úřadě nebo při vlastním řízení?“

„Záleží vám na tom?“

„Nu, je tu jen o to, abychom věděli, k čemu máme ptáčníkově Lidušce gratulovat.“

„Jak to?“ ptal se Ludvík poněkud z příkra.

„Aj — nedělejte, jako byste nerozuměl!“ usmál se Horina, ale uvnitř mu bylo jako lačnému vlkovi. „Či nebude z toho mračna déšť?“

„Já, pane polesný, vašim pohádkám nerozumím, a nemám chuti, rozlušťováním si hlavu lámat. Ostatně vám také radím, abyste se o ptáčníkovu Lidušku nijak nestaral a útlého květu povésti její se nedotýkal. V tom případu neznal bych žádného žertu!“

To řekl a pustil se rychlým krokem po úvoznici, která ho měla k čekajícím koním přivésti.

„Hohó, pane! jenom ne tak nakvašeně!“ zvolal Horina s hořkým úsměchem — najednou ale zas umlknul, neboť jej pronikl pohled Ludvíka, který jen jako letmo hlavu po něm otočil, pak ale zas rychle ku předu kráčel.

Nešťastný milovník spolknul hněvivé zaklení a na okamžik se zastavil.

„U všech černých,“ mluvil temně sám k sobě, „co to v tom chlapu vězí, že mi vždycky krev stydne, když má právě nejlíp vyhrknout? Co pak jsem dnešní, že se dám leckým zastrašit?… Avšak ty mi neujdeš!“ rokoval potají dále, a zraky jeho poletovaly za Ludvíkem jako ohnivé šipky. „Já najdu tvou brlohu, a kdybys líhal v liščím doupěti. Pak se ti podíváme pěkně po straně na drápy a prohlídnem ti zuby.“

Potom si zaměřil pozorně za Ludvíkem a nepustil ho s očí, dokud mu tento na bystrém koni nezmizel.