Ptáčníkova dceruška/13.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 53–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A opět bylo na Volšovském zámku živo, a opět se tam hemžilo množství peřestých postav. Ale tenkráte hrčely do prostranného dvoru také rozmanité povozy, od starodávných koles, jež vypadaly jako široké, houpavé vany, až k nejnovějším výrobkům pařížských dílen. A z tvrdého dláždění sršely jiskry pod ostrými podkovami bujných koní.

Tu slézaly pomocí premovaných služebníků a zarostlých myslivců obstárlé dámy v šustivém hedbáví, tam vyskakovaly lehkonohé jejich dcerušky; onde se vyvalovali z měkkých sedadel šediví pánové, jinde se vyhupovali ze sedla ostruhozbrojní šviháci. Byl to divný, ale veselý dav a hluk na dvoře, na předsíni, v saloně, v čeledníku, v kuchyni a konírně.

Stará hraběnka Volšovská pozvala šlechtu z celého okolí a strojila dnes velikou hostinu ke cti syna svého.

„Dej si dobrý pozor!“ pravila k němu laskavě se usmívajíc, když byla každá část rozlehlého zámku již oživla, „dnes je tu někdo mezi hostmi, jemuž obzvláště přeji — a ty bys mi učinil veliké potěšení, kdybys mu chtěl také přát.“

„Aj,“ usmál se Ludvík, „přítel mé drahé matky má největší právo, abych se mu celým srdcem naklonil.“

„Nu — mezi přátely nemusíš právě hledat, koho dnes tvé přízni poroučím —“

„Ah, tedy mezi přítelkyněmi?“ ptal se Ludvík, tajný zámysl matčin hned chápaje. „To měj tím méně starosti! Či jsem se někdy jako nepříznivec krásného pohlaví projevil?“

„To bych nevěděla! Ale ráda bych, aby z tebe také něco více bylo, nežli pouhý příznivec. Ah, vítej mi, drahá hraběnko!“ zvolala najednou velmi radostně a s veselou tváří učinila několik kroků proti obstarožné dámě, která přicházela se svou dcerou bujně kvetoucí, pyšně rostlou pannou.

Ludvík je malíř, znatel a ctitel krásy. Zraky jeho utkvěly s obdivením na těch anticky utvořených spanilých rysech podlouhlého obličeje a na všech částkách ztepilého těla.

Dámy se objaly, pak nastalo vespolné představování. „Hraběnka Zalužanská, komteska Hortensie, hrabě Svojetinský.“ Následovaly obyčejné poklony.

„Naše děti se již neznají,“ usmála se hraběnka Volšovská, zkušeným okem pohled synův postihnuvši. „Musíme jim nechat času, aby vyrovnaly, co mezi nimi čas a vzdálenost vyhlodaly.“

S těmi slovy vzala dávnoletou přítelkyni pod pažím a vmísila se mezi řadu jiných hostů. Ludvík a Hortensie zůstali samotni; ale duch jejich byl bohatý pramen, z něhož se okamžitě rozmluva tisícerou perlou prýštěla.

Oba byli z velikého světa a znali peřesté, leskuplné stránky jeho, každý ovšem dle svých poměrů, dle svého pohlaví. Ona se ho ptala na nejnovější události pařížské — na George Sanda, Huga, na italskou operu; on zpomínal žertovně na minulá léta, kdežto ji byl jako malou dívčinu po zahradě honíval, a ptal se jí, zdali ještě na dětský bál nezapomněla, na némžto za Neapolitánku přestrojena byla.

„My starší měli již tenkráte živé tušení,“ dokládal, „že nám z Hortensie hvězda vykvete, která všechny své družky přezáří.“

„Jako prorok neuděláte štěstí, milý hrabě!“ usmála se dívka; „to se moje tušení lépe povedlo. Já si přála již tenkráte, abych mohla zemi spatřit, do které jsem se z obrazů a kněh tak zamilovala: a vida! — loni se mi přání moje vyplnilo. Byli jsme tři měsíce v Italii.“

A nyní se počala zase rozprávka o italském umění — o pěvkyních, o malířích, o obrazárnách, až se přistoupením jiných hostů řeč do jiného proudu dostala.

Hortensie byla královnou všeho skvostného, zářivě se lesknoucího kvítí, ježto se tu z okolních květnic v krásném věnci spojilo. Ona se skvěla jako dennice mezi zástupem menších hvězd. Duch její byl zářící ohňostroj, plný jiskrných, veselých prskavek; ale veškerá ta bleskná, oslepující záře — ta pikantní hudba rozmluvy její zdála se Ludvíkovi jen jako ozvěna cizího ducha, květem z cizího pole, kořistí z moderních spisů, jako nalepené cetky na původní bytosti.

V tomto hluku a lesku připadla mu Liduška — a srdce jeho se zase zachvělo. Nyní teprva v úplném světle poznával nevýslovnou cenu její čisté, neporušené ženskosti — ten nesmírný poklad srdce jejího a ten přirozeně se prýštící bohatý pramen ducha jejího. V sladkou bolestí roztoužila se ňadra jeho. Veselý hluk se mu protivil, peřestý lesk ho mrzel; ale on musil tvář vesele vylíčit, musil ji vyhladit, aby na ní ani mráčku nebylo.

To všecko arci dovedl, ale neudusil touhu po lesní samotě; až když se konečně to štěbetavé tažné ptactvo z Volšova rozprchlo, tu se mu uvolnilo okolo srdce, že si zhluboka oddechnul.

„Nu, co říkáš, Ludvíku?“ ptala se ho matka s pohledem, v němžto se jistota krásného vítězství zrcadlila. „Líbí se ti Hortensie?“

„Ó, je to spanilé stvoření a může mnohého muže šťastným učinit,“ řekl Ludvík.

„Může — může, milý synu! — a statky její jsou skoro ještě větší nežli naše; ona povede jednou dům, že se jí nikdo tak snadno nevyrovná. Jenom na to mysli, můj Ludvíku!“

Ale Ludvík neodpověděl, omlouval se umdlením, poroučel se a hledal oddechu ve svých komnatách. Otevřenými okny vanul chladivý větérek; on si dal od něho zahřáté čelo líbati a zanesl se v duchu do Podlesí.

Té noci vedl těžký, dlouhý boj, ale vyšel z něho upokojen, pevné mysli, pln odhodlanosti, odvážiti se na vše pro svou budoucnost.

Ale matka hraběnka vzala pomlčení jeho za svolující odpověď a oznámila to hned druhého dne v důvěrném lístku přítelkyni Zalužanské.