Prostonárodní české písně a říkadla/Sirotek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sirotek
Autor: zapsal Karel Jaromír Erben
Zdroj:
  • ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1864. Kapitola Písně rozpravné, s. 467. Č. 2. 
  • ERBEN, Karel Jaromír. Nápěvy prostonárodních písní českých. Praha : [s.n.], 1862. Nápěv 489, s. 126.  
Licence: PD traditional
Související: Patery knihy plodů básnických/Sirotek

\new Staff \with {\remove "Time_signature_engraver"} {
 \relative f' {
  \key bes \major
  \time 9/4
  \mark \markup{\italic "Lento"}
  \time 9/4 f4 bes2 c4 d c2 bes4 r^\fermata \bar ""
  \time 7/4 d d2 c4 d es d  \bar "" c c2 bes4 c d c  \bar ""
  \time 9/4 bes4 bes2 c4 d c2 bes4 r^\fermata \bar "|."
  }
 }
\addlyrics {
 O -- si -- ře -- lo dí -- tě,
 o -- si -- ře -- lo dí -- tě
 o půl dru -- hém lé -- tě,
 o půl dru -- hém lé -- tě.
 }

Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo.

„Ach táto, tatíčku!
kde jste děl mamičku?“

„Tvá matka tvrdě spí,
žádný ji nevzbudí.

Na hřbitově leží
blízko samých dveří.“

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo.

Špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

Když se dohrabalo,
smutně zaplakalo.

„Ach mámo, mamičko!
promluvte slovíčko.“

„Mé dítě, nemohu!
mám na hlavě hlínu.

A na srdci kámen —
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu.“

„Ach není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí

Když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče.

Když vy jste česala,
vy jste objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije.

Když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje.

Když vy jste právala,
vy jste si zpívala.

„Jdi domů, mé dítě,[1]
zejtra na úsvitě
přijdu, vezmu si tě.“

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu.

„Ach táto, tatíčku!
už vidím mamičku.

Má mamička milá,
celá pěkná bílá!“

„Co, dítě, co děláš?
vždyť mamičku nemáš!

Vždyť nikdo tu není,
marné tvé vidění!“

„Ach táto, tatíčku!
chystejte rakvičku.

Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.

Do hrobu — k mé matce,
ať jí zplesá srdce!“

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.

Píseň po celých Čechách více méně známá. — Srov. Suš. 159; Žeg. P. 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Luž. 155; D. Luž. 90; Mein. 89.

  1. Odtud počíná ukončení jiné takto:

    „Jdi, dítě, jdi domů,
    poruč pánu Bohu!“

    „Mamičko nepůjdu,
    tady plakat budu.

    Vy tu spíte v hrobě:
    vemte si mne k sobě!“

    A na hrob, na trávu
    položilo hlavu.

    Do pláče se dalo,
    žalostně plakalo.

    V tom pláči usnulo,
    s matkou se shledalo.

    Opět jiný konec:

    „Jdi jen, dítě, domů,
    já za tři dni přijdu.

    Tebe s sebou vezmu,
    krk maceše strhnu.“

    Dítě přišlo domů,
    položilo hlavu.

    „Ach táto, tatíčku!
    dejte poduštičku.“

    „Co, dítě, co činíš!
    Snad umřít nemíníš?!“

    „Ach táto, tatíčku!
    chystejte rakvičku.

    Mamička má přijde
    a mne s sebou vezme.“

    Macecha ze dveří,
    a matka do dveři.

    Do dveří vkročila,
    macechu chopila.

    Macechu chopila,
    krk jí zakroutila,
    dítě s sebou vzala.

    Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.