Prkoš Bilinský/2.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 362–369. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mocný pán po vší krajině okolo řeky Biliny a nejpřednější osoba v župě Bilinské měl jediné dítě, dceru Svatavu. Dívka, jsouc sedmnáctiletá, rozvíjela se nevýslovnými vnadami. Nevysoká, ušlechtilá však, půvabná plnost krásných údů, růžové tváře, jiskrný zrak a dlouhé snědé kadeře byly jí okrasou tělesnou. S těmi se pojila však také spanilost duševní; vnadné tílko uzavíralo útlé srdce, ňadra se jí dmula panenskou nevinností, a z oka jí zářila milostná dobrota. Stálať jako anděl smírce po boku otce svého, kdykoliv bezuzdá prchlivost jeho hrozila meze spravedlnosti překročiti.

Celá krajina vzývala ji co svou opatrovnici. Prkoš sám ji ošetřoval jako veliký poklad, doufaje skrze ni rod svůj k slávě přivésti.

Najednou však počala Svatava postonávati a roznemohla se konečně tak, že nemohla z lože povstati. Nadarmo snášely se léky, nadarmo vyvářela se ze sílících bylin zdravodatná šťáva: kořen dívčího života den po dni vadnul, aniž bylo pomoci.

Toho času bral se okolo hradu neznámý jinoch, a pravil se býti žákem slavného lékaře. Jeho vážný pohled, temné, tajuplné oko, tmavý, dlouhý nevídaný oděv a povážlivá slova tomu přisvědčovaly. Prkoši byla všeliká pomoc vítána; i svěřil tedy cizímu jinochu dceru nemocnou, a nežli se měsíc poznovu naplnil, začala přičiněním neznámého lékaře dívka síliti.

Od této chvíle až do dne, kdežto se Prkoš dle rozkazu knížecího na soud postaviti musel, uběhlo půl léta. Jinoch zdržoval se ještě na hradě, jsa jednak vděčností, jednak ještě mocnějšími okovy opoután.

„Zítra se vydám zase na cestu!“ řekl stokráte sám k sobě; spatřiv ale Svatavu, opět na své předsevzetí zapomněl. — Bál se snad, aby se dívka poznovu neroznemohla? Čili se strachoval, že sám zastůně, pakli s Bilinským hradem se rozloučí? — Čeho však směl se neznámý, chudý jinoch nadíti, láskou chtěje pomýšleti na dceru přebohatého pána českého?

„Zítra se vydám na cestu,“ řekl k sobě opět, a pevně takto u sebe uzavřev šel, aby Svatavě úmysl svůj vyjevil. Dívka se procházela právě v zahradě.

„Spanilá Svatavo!“ jal se k ní mluviti — ale další slova uvízla mu na jazyku.

„Co bys rád, milý Tusto?“ ptala se ho dcera Prkošova přívětivě. — „Jak? oči se ti kalí slzami? Pro Bůh, co ti schází, můj dobrodinče?“

„Tvé požehnání na další truchlivou cestu života mého!“ odpověděl jinoch, a padnuv před ní na kolena ruku její na plamenná ústa přitiskl. „Zítra musím hrad váš opustit!“

„Cože pravíš?“ lekla se dívka a ustrnutím ucouvla. „Tusto, ty bys nás chtěl opustit?“

„Hříšník musí z ráje prchnouti, dokud ho nezastihne mstitelná ruka Páně,“ odpověděl jinoch, zraky maje k zemi sklopeny. „Já se tady prohřešil, a nesu vinu přetěžce.“

„Ty že jsi tady se prohřešil?“ podivila se dívka.

„Není-li láska k dceři bohatého Prkoše hříšným proviněním?“ řekl Tusta třesoucím se hlasem. Náhle ale, jakoby mu se srdce byl těžký kámen spadl, zmizela všecka nesnadnost a se zmáhajícím se ohněm mluvil dále. Vzchopilť se při tom se země a blíže k Svatavě přistoupil. „Miluji tě, Svatavo, miluji tě vroucí, neskonalou milostí! Jako jasná dennice vzešla jsi nade mnou i musím se tvého světla držeti, nemám-li teď zahynouti v temnostech. Rod můj je rodu tvému roven, děvo šlechetná; předkové moji jsou slavní, jako praotcové tvoji; já jediný jsem chudý a neznámý. Předce ale doufám — dopřeješ-li mi své lásky k potřebné posile, že slovutného jména získám a statkem se tobě vyrovnám. Jsem-li ale na omylu, Svatavo — vyslovíš-li nade mnou slovo nemilosti, pak mi odpusť moji vinu — lásku totiž a smělou naději, odpusť mi a zapomeň! Dnes naposledy s tebou rozmlouvám.“

I byltě jinoch v zanícení svém zapomenuv, za jakým úmyslem do zahrady přišel, jen slabě se zdráhající Svatavu k srdci přivinul. Roznícená sladkou milostí, kterouž dávno již v srdci tajila a kteráž nyní jinochovým vyznáním volného průchodu ze stísněných prsou dostala, sklonila dívka hlavu milenci na prsa, rámě pak položivši okolo krku jeho nezpouzela se, an ji panensky zapýřenou na horoucí ústa políbil.

V naději a ve snách, jakéž toliko první láska vykouzluje, navrátili se pak oba do hradu. Nezkušená děva doufala, že na přízni otcově požehnání lásky své vyprosí, a důvěrně letěla mu do náručí, když se domů navrátil. Tusta pak hned u první příležité době takto k němu promluvil:

„Pane, vyslechni prosbu lékaře, jemužto jsi častěji odměnu sliboval, ač jí nebyl žádostiv.“

„Co na mně žádáš?“ ptal se Bilinský. „Jeť dobré znamení, že tuto chvíli přicházíš; neboť jsem se právě s tebou na mysli obíral.“

„Se mnou, pane? Toť věru dobré znamení. Abys ale neřekl, že se prostému lékaři smysly pomátly, jenžto na tebe takovou důležitostí doléhá, poslyš, co jsem dosavade nikomu nesvěřil. Jméno mé jest po Čechách sice ještě neznámo, rod můj si ale prvního místa po knížecím osobí. Jsem z nešťastného kmene Vršovců.“

„Vršovců?“ zvolal Prkoš rázně, a jaksi radostně překvapen na jinocha zraky upřel. Bylo na jevu, že je mu ta zpráva milá.

„Otec můj,“ vypravoval Tusta dále, „jakož ti snad povědomo, utekl se před Oldřichem, otcem Břetislava, do Charvatska, do první domu našeho kolébky, žádného jmění před hněvem mstivého knížete nezachrániv. Jako žebrák pustil se do ciziny. Tam se zasmála naň láska, jižto u dívek českých nebyl ještě pocítil, i polehčila mu těžké břemeno vyhnanství; on je ale ani takto dlouho nésti nemohl. Ohnivý duch jeho upachtiv se marným namáháním o svobodu, klesl do hrobu. Já byl tenkráte sedmiletý. Na smrtelné posteli přikázal otec matce, aby se do Čech utekla, a padnouc knížeti k nohoum o milost pro mne nevinného žádala. Ona však v bázni jsouc, aby snad jedinému dítěti pro budoucnost podobně nebezpečný život nepřipravila, z něhož byl manžel sotva vyvázl, v tiché skromnosti mne chovati hodlala.

V okolí našem bydlel stařec, kterýž byl daleko široko v pověsti, že umí léčivé byliny svářeti a těžké neduhy hojiti. Ten si oblíbil čiperné mládí mé, a přijav mne pod střechu svou jako syna, dal mi nahlédnouti v dílnu svou a odkryl přede mnou mnohé tajemství věčné přírody. Tu mi po desíti letech i matka skonala. Teprve v poslední hodině svěřila mi tajemství rodu mého, davši mi do rukou i písma rodu Vršovského, která byl otec šťastně zachoval. Podivno bylo mi při té novině. Nepovědomá dosavade bouře zmocnila se duše mé a zaháněla mě z krajin, kde jsem se pojednou cizincem býti uviděl. Byla to snad také mladistvá ctižádost, kteráž mě do Čech vábila. Tamť se můžeš postaviti urozeným na bok, myslil jsem, i rozloučil se konečně s lidem, jejž jsem byl až dosavade bratrským nazýval. Jakési teskno přicházelo ale na mne, tím obtížněji, čím blíže jsem k českému pomezi přicházel. Uhnul jsem se tedy k půlnoci, potom k západu, a octnul se v rozhlášených městech říše německé. Tím zrostly i vědomosti moje, a podívání se na svět, pak daleká cesta unavily čili stanovily touhu mou po Čechách. S pevnou důvěrou a duchem usedlejším pozdravil jsem posléze nevídanou vlast. A hle, skoro na prahu uvítal mě chrám hostinský, a vládce jeho, slovutný Prkoš, přátelsky mne choval.“

Takto dokončil Tusta své vypravování. Prkoš chodil mezi řečí jeho rychlým krokem po komnatě, a jenom časem u jinocha se pozastavil, na slova jeho pozor dávaje. Byloť patrno, že se v něm důležitá věc rozmáhá.

„Proč jsi mi to ale dříve nesvěřil?“ zeptal se ho konečně. „Proč jsi tak drahně času mezi námi na zapřenou dlel?“

„Nikdo se neměl jména mého dověděti, až bych je byl statečnými skutky oslavil,“ odpověděl jinoch. „Nezdálo se mi nic žádanějšího, nežli výtečnou šlechetností Čechům dokázati, že se ještě zdárná ratolest na velikém štěpu Vršovském zelená. Teď ale, co se mi na tvém hradě jiný, krásnější cíl počínání mému zjevil, teď se tobě svěřuji, a k dosažení cíle svého pomoc u tebe nalezti doufám. Miluji tvou dceru, pane!“

Jako blesk projela tato slova Prkoše. V dlouhém úžasu na něho pohlížel, až pak se dílem jako v hněvu, dílem ve smíchu tázal, jakou náhradu by mu za tak veliký poklad podati mínil?

Tusta, jehož se byla s milostí Svatavinou neobyčejná mužnost zmocnila, odpověděl takto: „Tobě přináším upřímného syna, Svatavě milujícího manžela. K tvému statku připojím pak jmění otce svého, ježto doufám od knížete dostati.“

„Zdali možná, slavný hrdino?“ zasmál se Bilinský úšklebně. „Hodláš to vskutku od knížete obdržeti? Ó moudrý lékaři, jinak-li sobě bohatství nezískáš, tedy se o žebrácké holi do Charvatska navrátíš.“

Po těch slovech se od jinocha odvrátil a přistoupil k oknu. Široká prsa dmula se mu velikým pohnutím; čelo a tváře hořely mu zanícenou krví; musel si po nich několikráte dlaní přejeti.

Tusta se divil slovům Prkošovým a tonul na rozpacích, má-li mu odpověděti, čili nic. Tu se Prkoš ale zas obrátil a slovem odhodlaným pravil takto k jinochu:

„Tusto Vršovče, nedoufej, že od knížete čeho dosáhneš. Přemyslův rod se nesmíří s rodem tvým. Může-li ti někdo pomoci, učiní to Prkoš Bilinský. Chtěj se jen věrně rady mé přidržeti.“

„Budu tě otcem nazývati, rada tvá mi bude vítána.“

„Tedy poslyš — pamatuj ale, že nás nikdo neslyší, a že i tenkráte slova moje do prsou jako do tmavého hrobu schovati musíš, pakli se ti nezalíbí.“

„Co jest? mluv upřímně.“

„Jako tvým statným otcům jest i mně vláda Přemyslovců nesnesitelná; musím se jí zbavit.“

„Pane!“

„Cítím sílu do sebe, že bych jako oni mohl na knížecím trůně seděti, kdyby mne slepá náhoda byla z kněžny na svět vyvedla. Proč bych tedy měl před nimi jako před zlatou modlou klekati, anebo se jich jako ohnivé pece obávati? Proč právě jich? Císař vypověděl válku Břetislavovi a saskému Othardovi nařídil do Čech vtrhnouti. Nežli se to však stane, odřeknu se pána českého a saskému se podrobím.“

„Pane!“ zvolal ještě jednou jinoch s hrůzou rostoucí. Prkoš ale, jeho divení si nevšímaje, mluvil dále:

„Doufám s ním vejíti ve svazek přátelský, a tebe, Tusto vyvolil jsem k pořízení této věci. Tobě Vršovci musí býti důvěra moje vítána, ježto ti poskytuje příležitosti k pomstě.“

„Nemíchej činy otců mých s podnikáním svým!“ zvolal jinoch. „Stala-li se křivda Vršovcům, živ je nad Čechami přísný Bůh, on klade i skutky knížat na váhu spravedlnosti! Pakli se ale provinili moji předkové, zasáhl je zasloužený trest. Nevymlouvám vinu jejich. Ani nejvyšší z národu nesmí na kníže pána svého ruku vztáhnouti — jakož bohužel učinili někteří z krve mé.“

„Alebrž mají se podrobiti pýše a rozmarům, jako slabí beránkové?“

„Všeliké činy odplacuje Bůh, jehožto slovem knížata nám dána jsou,“ odpověděl jinoch s mírnou vážností, a sepjav před Bilinským ruce prosil: „Rozmysli se, pane, upusť, otče! Pro lásku mou k Svatavě tě zaklínám —“

„Zadrž, mravokárný kazateli, a neprohřešuj se pomyšlením na dceru Prkošovu!“ zakřikl ho rozhorlený šlechtic. „Syn musí býti s otcem stejného smýšlení.“

„S hříšníky jsem nebyl nikdy stejného smýšlení,“ vece Tusta.

„Ha, chlapče!“ rozlítil se Bilinský a mladého Vršovce za rameno popadl. „Ty se opovažuješ —“

„Zpátky, muži zaslepený!“ přetrhl mu jinoch rázným hlasem slovo a silnou rukou zbavil se jeho pěsti. „Nemysli, že jsou moje ruce toliko na masti a na lékařský nástroj uvyklé; také mečem znají vládnouti; a kdybys nebyl otec dívky, kterouž miluji —“

„Co bys tedy, chlapče?“ rozsápal se Bilinský a strhl se stěny meč. „Co bys, mluv!“

„Nech smrtící zbraň v pošvě, pane! V pobouření smyslů nevíš, co počínáš. Promluvíme spolu, až se utišíš.“

„Ani slova s tebou více, malicherný lékaři! Povětří mezi těmito stěnami se déle pro tebe nehodí. Tu vezmi mzdu za své dílo a táhni k Břetislavovi.“

Při tom hodil plný měšec k nohoum Tustovým.

„Za své dílo, jak pravíš, vzal jsem již odplatu sladší, Svatavinu lásku!“ odpověděl jinoch s povzbuzeným hněvem, a zdvihnuv měšec roztrhl jej, peníze pak po komnatě rozházel. — „Tuto mzdu si nech, a za každý plíšek si knížecího zrádce najímej. Pamatuj ale, abys tak mlčelivých, jako já jsem, zjednal, jemuž pro Svatavu na tvé pověsti záleží.“

Rychle na to kráčel z komnaty, a potkal na předsíni Prkošovu dceru.

„Nebesa tě zastřete svým nejjemnějším štítem, dívko srdce mého!“ řekl k ní slovy žaluplnými, „musíme se na krátký čas rozloučiti.“

„Věčný Spasiteli!“ ulekla se děva. „Co pak se stalo, drahý příteli?“

„Tvému otci se nechce ve mně zalíbiti zeť. Mám prý po nějakém čase o tebe zas prositi.“

„Ó tedy jsi ho nežádal slovy dosti vroucími! Pojď se mnou k němu, pojď; mne láska jinak prositi naučí.“

„Nadarmo bys, spanilá Svatavo, o srdce otcovské se pokoušela. Mezi mnou a ním leží propast, kterouž toliko délka času vyrovná. Zachovej mi jen věrně srdce své, drahá dívko,“ řekl dále a sevřel milenku do náruče. „Vzpomínej si na píseň o upřímné Zdeňce, kteráž pět let na milence čekala. Já si dříve pro tebe přijdu, rozkoši moje; buď jen stálá ve své milosti!“

„Věčně, věčně, Tusto můj!“ zašeptala dívka bolestně, labutím ramenem jinocha pevně objímajíc. On pak políbiv ji na slzavé oko a na třesoucí se rty, jemně se z jejích loktů vyvinul a po kamenných schodech na předhradí pospíchal. Dívka ale v úzkosti srdce svého letěla k Bilinskému.

„Otče, co jsi to učinil Tustovi?“

„Nemluv mi nic o tom bylináři!“ utrhl se na ni Bilinský. „Mezi námi není déle žádné jednoty.“

„Otče, já ho miluji!“ řekla dívka, pro bolest však a otcovu prudkost nemohla nic více promluviti.

„To se raději láskou nejsprostšímu sluhovi zavaž, děvo nezdárná!“ obořil se na ni Prkoš. „Tustovou nebudeš nikdy!“

„Já ho miluji!“ zvolala zase dívka, a rukama lomíc otci k nohoum padla. „Já ho miluji více nežli život svůj! Bez něho mi nelze býti na živu.“

„Zahyň tedy, věrná milenko!“ osopil se Prkoš a kvapným krokem ubíhal z komnaty. Nadarmo se za ním dcera vzchopila, nadarmo po něm náruč rozpínala. Zmizel nelidský.