Prkoš Bilinský/3.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 370–377. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi tím klusal Tusta z Bilinské krajiny. Trvaje v tichém přemýšlení o budoucnosti, o své lásce a o knížeti, nevšímal si hojných sborů, kteří se k uhájení vlasti ze všech stran ku Praze sjížděli. Mnozí ho sice mezi sebe přijali, vidouce však jeho zasmušilost, brzo zase odrazili. Němý a jakž se jim zdálo i bojácný host k nim se nehodil, jižto vesele si prozpěvujíce do boje táhli.

Tak se klonil již druhý den ke konci. Tusta jel právě velikým lesem, za nímžto, jak mu praveno bylo, již Pražské vysoké věže spatřiti doufal. Pohnutá jeho mysl byla se poněkud ztišila; jasným okem pohlížel okolo sebe na velikánské duby, mezi nimižto zapadající slunce jako tenká růžová rouška plynulo. Kolem se ozýval rozmanitý zpěv lesního ptactva; nad ním se pnula jasná obloha. Pozoroval však, že se blízko něho stále neznámý jezdec drží, koně svého brzo za ním poháněje, brzo před ním zastavuje. I na včerejším noclehu byl ho již mezi ostatními hosty viděl; zevnějšek jeho nebyl ale tak půvabný, že by se byl rád s ním seznámil. Byltě muž asi čtyřicetiletý; alespoň se mu dle osmahlých, štětinovými vousy zarostlých a hlubokými brázdami zoraných tváří menší stáří přiřknouti nemohlo. S hranaté lebky visely mu zrzavé vlasy, a poněvadž si je zkrátka nestříhal, byly hrubým, koňským hřívám podobny. Obočí měl takovétéž barvy. Pod ním se mu jiskřily zelené šilhavé oči. Zrůstu byl malého; údů, jak se zdálo, velmi ohebných. Ostatně se na něm nejevil sice onen ráz potměšilosti, jakýž obyčejně na lidech jeho zevnějšku pohledáváme; měl však přece na sobě tolik nápadné odpornosti, že ho mohl člověk po prvním spatření mezi tisícem lidstva poznati. Jiná věc, jížto se podivně od jiných lišil, byla řeč a způsob mluvení. Větším dílem zkracoval totiž dlouhé slabiky. Sykavě vyslovoval slova česká, a mezi česká míchal slova jiných nářečí; tak se podobalo jeho rozmlouvání strakatému, z nepravidelných kousků sešitému čalounu.

Cizinec tento držel se druhý den blízko Tusty, a jakkoliv se u samého nebyl ještě zastavil, bylo přece patrno, že by to byl rád učinil. Jeho rozpačitost vzbudila v jinochu podezření. I vidělo se mu býti radno, aby se před ním bedlivě na pozoru měl. Nemoha se však déle za ním pozadu držeti, aby se na cestě až do tmavé noci neomeškal, pohodnul koně svého a dojel brzo k druhému, kterýžto se již na své klisně byl zastavil a z daleka na Tustu takto volati počal:

„Ostrogay, caro mio, pobodni ho, pobodni! Statného máš koníka! Jechasz do Pragy?“

„Jedu do Prahy, pakli ti na tom něco záleží,“ odpověděl jinoch zkrátka.

„Nejsi ale Čech, jak slyším,“ řekl na to neznámý jezdec; „slova tvoje jinak znějí, než kdybys se jako pachole byl ve Vltavě koupával. Umiesz, bracisceszku, po polsku?“

„Čech jsem a po česku rozprávím,“ odbyl ho zase jinoch, a pohnal koně k čerstvějšímu kroku. Cizinec ale svého také ostruhou polechtal.

„Čech jsi?“ pravil při tom. „Dobře, tedy budeme hovořiti po česku.“

„Jen zvolna, příteli, zvolna. Dříve se mne zeptej, mám-li chuti k hovoření.“

„Proč bys neměl, kutya lelky? Není tobě společnost moje líbezná?“

„Mysli si o tom, co mysli, dokud se ti k pravdě nepřiznám.“

„Si, si,“ řekl jezdec neznámý zdlouhavě a potutelně se po Tustovi zelenýma očima ohlížel. Potom se najednou rozkřiknul: „Maladetto! myslíš, pane, že jsem já jadowity bekart? šelma, lupič, vrah?“

„Nevítaný host jsi, myslím!“ odpověděl rázně mladý Vršovec. „Radil bych ti, abys jel na sto kroků přede mnou.“

„Počkej tedy za mnou!“ zkřikl cizinec, a hbitě z pasu dýku vytáhnuv po Tustovi se jí rozehnal. Ten byl ale na každé jeho pohnutí pilný pozor dával, a vida nyní jeho zlý úmysl uhnul se vražednému bodu, a vytrhnuv meč svůj tak ostře a uměle jím máchnul, že ihned cizinci dýka z pěsti vypadla, a proud krve mu ji pobarvil. Tusta pak jako blesk s koně skočiv meč na prsa mu zasadil. Vrah začal bolestně křičeti, a ze sedla se vysmeknuv spadl na zemi.

„Jezuszku! ó mój Jezuszku! nezabíjej mě,“ začal zákeřník z plného hrdla křičeti, úzkostně při tom nohama třepaje. „Pardon! Nezabíjej, pane, svého sluhu! Odpusť mi! Diavolo — čert mi kladl osidla!“

S podivením patřil jinoch na muže, jenžto svou bázní na jevo dával, že není lotr vycvičený. Nevěda však, jestli by mu věřiti měl, ostří meče mu ještě na tělo přitlačil a všelikou zbraň zahoditi poručil.

„Nemám zbraně, nežli dýky, kteráž nyní tamto na zemi leží,“ odpověděl jezdec strachy zuby jektaje a jako na důkaz po celém těle se ohmatávaje.

„Víš, vrahu, co jsi zasloužil?“

„Smrt jsem zasloužil,“ řekl přemožený plačtivě. „Nejsem ale vrah, moj kochany paniaczku!“

„Tedy vstaň — ale z místa se mi nehýbej, sice tě probodnu,“ řekl jinoch a dýku se země pozdvihl.

Jezdec se pomalu sebral, nemoha však pro třesení kolenou postáti, sedl si na bobek, odepnul kus podlouhlého plátna, jímžto byl v bokách opásán, a začal si ránu svou ovazovati. Potom se připlazil jinochovi k nohoum.

„Bůh ti zaplať, mój zloty dobrodzieju!“ řekl zajíkavě a políbil škorně jeho. „Duši mou jsi zbavil zoufání.“

Útrpnost jala jinocha nad lítostí podivného muže, na němžto patrně viděti bylo, že mu loupež nebyla řemeslem.

„Vstaň!“ řekl k němu. „Učinil jsi mne sice pánem života svého, a měl bych právo tobě rovnou měrou odplatit; odpustím ti ale, jestli věrně vyznáš, co tě k zavraždění mému pohnulo?“

„Ďábel — zlý duch, padrone mio benissimo!“ odpověděl jezdec, a ještě se třesa vstával se země. „Pán mne k tomu najal, s jehožto hradem jsi včera se rozloučil. Si, si, pane, nedívej se na mne nevěřící. Mne lehkovážného psa k tomu nabídnul, abych tě zadávil. Boday sie sam udawil!“

„Bilinský?“ zvolal s hrůzou mladý Vršovec. „Nelži, člověče! Jak by se směl takovým hříchem pokáleti?“

„To nevím; mě ale za tebou poslal.“

„Ha, běda tobě, zrádný Prkoši, budeš-li takto na počaté dráze kráčeti!“ zvolal jinoch, jemuž se rychle o příčině zjednané vraždy zasvítilo. „Proč ale právě tebe poslal?“ řekl zase k jezdci. „Tebe jsem ani na hradě ani v Bilinském okolí neviděl. Kdo jsi?“

„Ubogi, opusczony Polak — jmeno mé je Czernusz,“ řekl jezdec hlasem žalostným. „Budu ti ale věrným sluhou, smiluješ-li se.“

„Vstaň a sedni na koně,“ řekl jinoch a poručil mu, aby svou klisnu k jeho koni přivázal. Potom jel vedle něho s obnaženým mečem.

Sedě počal Polák takto vypravovati:

„Otec můj byl pastuchou nedaleko Krakova. Z mládí jsem užil málo dobrých kousků. Ani s dětmi jsem hráti nesměl. Všecko se mne štítilo. Maladetto! smáliť se mi, že se při početí mém šereda s ohyzdou ženila, tak zle jsem se podařil. I otec nakládal se mnou skoro hůře, nežli s psem. Jediná matka, moia kochana mateňka, měla mě ráda. Nevím, jestli z útrpnosti nad svou krví, nebo proto, že mě polednice přinesla.“

„Bezpochyby jsi se tedy později z otčiny sám vyobcoval, kdež ti netvárnost na překážku byla?“ ptal se Tusta.

„Si, si!“ přisvědčil Polák. „Či měl jsem poslouchati samé přezdívky? Abo rogi na mnie widza? Či jsem byl horší, nežli pes a kočka? Otec a matka mi byli zemřeli. Proč tedy v Polsku zůstati? Myslil jsem, že se mi v cizině lépe povede. Mangary! Co sie lyso urodzi, lyso zginie. Na čele prý mi sedí zloděj, z očí mi kouká vrah, na vlasech mi visí kopa zrádců. Nikde mě nechtěli podržet, a kde mne z milosrdenství k hovadské práci najímali, nemohl jsem obstáti. Běhal jsem po celém Polsku, podíval se do Uher, sloužil u Vlachů, v Čechách jsem se držel — nikde nic. Pan Bóg starý gospodarz, myslil jsem si. Pan Bóg stoi przy sprawiedlivym! nekradl jsem, neloupil jsem, nešidil jsem — přece nic. Kto dal zeby, da i chleb do geby! — myslil jsem — i modlil jsem se — plakal jsem — přece mne hlad trápíval.“

Ubohému Polákovi zalily se oči. Zamlčel se a s tváří slzu si utíral. Najednou si však vzpomněl, že mu byl Tusta přikázal, aby ruce z roztrhaného pasu nevytahoval. I lekl se tedy, a bojácně na jinocha pohlédnuv ruce rychle zastrčil.

„Nech je venku, příteli,“ řekl jinoch, jímž bylo Polákovo stěžování a šetření rozkazu pohnulo, i zarazil svůj meč do pošvy. „Věřím slovům tvým. Pověz mi jen, jak jsi se k Bilinskému dostal.“

„Zlý duch nikdy nespí,“ odpověděl Černuš. „Před čtrnácti dny byl jsem ještě v službě u Víta z Kraví Hory. Pyšný pán, milovný velikého stáda ovcí, které jsem honil na pastvu. Hlídal jsem je jako lidské duše. Ale na sniežó nie uroslo ziele. Nejpěknější beran se roznemohl a zcepeněl. Pán se chopil biče a jako psu mi vymrskal. Musel jsem zase do světa. Chleba nebylo — hlad mě mořil — glodnych i mucha powadzi — vloupal jsem se do cizího statku. Jaka praca, taka plata. Byl jsem chycen. Tu jel okolo pan Bilinský. Navracel se z Prahy. Ten mě vykoupil, a že právě snad šelmu potřeboval, vzal mě s sebou na hrad. Na druhý den si mě dal zavolati, a upamatovav mě, co byl pro mne učinil, službu ode mne požádal. „Vidím na tobě, že jsi se valně již světem proháněl,“ řekl ke mně, „a postihl jsem tě při skutku, který tvému zevnějšku hanbu nedělá. Budeš-li po mé vůli, do smrti teplý stánek u mne nalezneš.“ — „Dio mio!“ zvolám na to, a radostí se mi hlava točila. „Poroučej, pane, se svým sluhou, do ohně pro tebe poběhnu!“ O boday moia noga tam nie postala! Navedl mě, abych za tebou, mój dobrodzieju, jel a —“

Tu se Polák zamlčel, a sklopiv oči rukou se ohnal, jakoby někoho dýkou probodnouti chtěl.

„A ty jsi k tomu přivolil?“ řekl Tusta.

„Pardon, musil jsem. Potrzebie ustawy ustepuja. Zhrozil jsem se arci; pán mi ale teplý stánek přislíbil. Napadl mi ovšem i Bůh; však také na sta jiných, kterým se při zlé mysli dobře vede — a pustil jsem se za tebou.“

„Bodejž se byl nešťastný Prkoš lépe poradil!“ zvolal jinoch. „Co pak se nebál, že ho zradíš?“

„Já? a komu? Byl by světoběžník mohl proti pánu svědčiti? Byl bych sobě tím zasloužil, co mi pán sliboval.“

„Byl bys ale dobré svědomí zachoval“

„Ah madre santissima!“ zvolal Černuš a hluboce si oddechl. „To mluvíš pravdu, pane! Poprvé, co jsem živ, nechutnala mi večeře, an jsem s tebou včera pod jednou střechou spal. Oka jsem nemohl zamhouřiti. Již jsem se chtěl s nepořízenou do světa pustit, neboť se mě tebe slitovalo. Tu mi nouze přišla na mysl, v nížto jsem se po tolik let vláčel, a jížto jsem se mohl jednou ranou zbaviti. Jel jsem tedy z rána za tebou, otálel ale až do večera — nu a ostatní již víš.“

Jinoch se byl však mezi poslední touto řečí zamyslil. Černušovi se zdálo, že se obírá s Bilinským, aspoň o tom svědčila jednotlivá slova, jako jsou: „Licoměrný vrah! Zkáza mu! Nevděčník!“ ježto mu chvilkami ze rtů vyklouzla. Najednou se ale z myšlének probral a Polana zeptal, co by teď hodlal začíti?

„U tebe zůstanu, mój milosierny pane!“ řekl kvapně vděčný Černuš. „Budu ti věrně sloužit, abych napravil, co jsem na svém svědomí pokazil.“

„Nenavrátíš se tedy k Bilinskému?“

„Raději do pekla. Jedu arci na jeho koni, jestli ale, pane, dovolíš —“

Bezpochyby chtěl říci, že si ho za vystálý strach a slušné potrestání Bilinského podrží; podíval se však při tom na Tustu. Ten se ale již opět s důležitější věcí na mysli zanášel. Čekal tedy Polák, až se mu odpověděti zalíbí.

Konečně začal jinoch takto:

„Měl bych tě sice s sebou vzíti a při žalobě na zrádného Prkoše za svědka pohnati. Nechám ale soudu pro důležitější věc, nežli je život můj, a jinou službu ti uložím. Pojedeš napřed na Bilinský hrad.“

„A co tam?“ lekl se Černuš. „Bez pořízení se nesmím navrátit.“

„Máš-li tam co prospívati, musíš mne arci zavraždit.“

Polanem to trhlo.

„Jinak si důvěry nezískáš,“ mluvil jinoch dále. „Já beztoho od zejtřka stav i jmeno změním, a bývalý člověk ve mně jako zemře. Oznam tedy Bilinskému, že jsi mne zavraždil; a on ti snad potom i při jiném podnikání důvěry dopřeje. Tuším pak, že brzo ještě něco horšího nežli vraždu vyvésti zamýšlí.“

„Ah, Dio mio! a k tomu bych měl snad pomáhati?“ zvolal úzkostným hlasem Černuš. „Tak sie mie chce, jako kozie do rzeznika. Hřích metle neujde.“

„Na tebe hřích nepadne,“ odpověděl Tusta. „Cokoliv na Prkoši nepravého a povinnostem šlechetného muže protivného poznáš, rychle mi oznámíš; budeť to arci snad věc jediná, ale tak hříšná, že se ji vysloviti bojím, abych ho marně nenařknul, pakli ho Bůh mezi tím na lepší cestu již přivésti ráčil. Všeliká tvoje zpráva mě zastihne při zástupech knížecích, bude-li pro Jaroboje Charvátského. Buď opatrný, odplata tě nemine. Po skončené válce opět se spatříme.“

Černuš uchopil se okraje jinochova kabátu, a políbiv jej na důkaz oddanosti, v službě věrně setrvati přislíbil.

Třetího dne stál již před pánem Bilinským a okazoval mu zkrvácený šat a čepici, kteréž prý zabitému jinochu odňal. Vědomí, že se poctivé služby drží, dodávalo mu smělosti, a přirozenému rozmaru volně uzdu popustiv neostýchal se Prkoše prositi, aby naň brzkou prací pamatoval. Prkoš mu hodil plný měšec do rukou, a nenechal ho dlouho na dílo čekati. Myslilť, že ho prvním proviněním již navždy do své moci dostal, a tudíž mu bez rozpaků i vyvedení jiného díla svěřil, k němuž by se byl jiný ztěžka uvolil. Nebylo sice krvavé, jakéhož se Černuš nejvíce obával, bylo ale takového spůsobu, že o pravém cíli své úlohy v temnosti zůstal, a že se mu nezdálo potřebí, aby Jaroboji Charvátskému hned o ní zprávu dal. Uzavřel čekati, až se mu poněkud vyjasní.